Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

První magické obrození

Knihu Zákona, Liber AL vel Legis, sepsal Aleister Crowley v Káhiře ve třech po sobě jdoucích dnech, a to 8.-10. dubna 1904. Nadiktovala mu ji netělesná entita jménem „Aiwass“, kterou později označil za svého osobního Svatého anděla strážce. Kniha se stala ústředním posvátným textem Thelémy. Crowley v ní vyhlásil příchod nové fáze duchovního vývoje lidstva známé jako „Horův aeon“.

HPL

HPL

Howardu Phillipsu Lovecraftovi bylo v té době 14 let. O deset let později se z jeho dopisu zaslaného časopisu All-Story ze 7. března 1914 dovídáme: „Přečetl jsem všechna čísla vašeho časopisu od jeho založení v lednu roku 1905,“ což znamená, že musel strávit pozoruhodné množství příběhů z nejranějšího období šestákové pulp fiction. Sám k tomu o pár let později dodává:

„Od roku 1913 jsem si vytvořil trestuhodný návyk vybírat si laciné časopisy, jako byl třeba měsíčník The Argosy, abych odvedl svoji mysl od fádnosti naší reality.“

Co přesně ho na těchto časopisech fascinovalo? V roce 1905 už byly jeho zájmy pevně vyhraněné a zaměstnávaly jeho pozornost na celý život: starožitnosti, chemie, astronomie, klasická literatura, poesie 18. století, a samozřejmě výstřední fantastické příběhy. V žádném případě však nepřečetl veškerou běžně dostupnou fantastickou literaturu, jež byla v tu dobu napsána, a tak objevil některé významné spisovatele této branže z konce devatenáctého a začátku dvacátého století poměrně pozdě. V osmi objevil Poea a to nasměrovalo jeho tvůrčí energii k fantastickým příběhům, jenže Ambrose Bierce a lorda Dunsanyho objevil teprve až v roce 1919, Arthura Machena 1923, Algernona Blackwooda a M. R. Jamese 1924 a Roberta W. Chamberse 1927.

Pokračování →

*

Chceme předeslat, že následující obavy nevycházejí z našeho přesvědčení, nýbrž jsou převzaty ze starých tradic – starých jako Anglie sama.

Bílá byla prastarou barvou oběti.

Je to velmi stará, z nejdávnější minulosti převzatá představa, že „bílá“ barva, která – vzato v mystickém a okultním smyslu, je co do svého původu ženská – je občas co do svých účinků neblahá, a že tato barva, abychom podali určitý příklad jejího zlověstného charakteru, nepřináší anglickému královskému rodu štěstí – každopádně pro anglického krále nebo královnu osobně, nakolik se toto tvrzení může jevit jako zvláštní. Nevíme, zda tento neblahý účinek zlověstné bílé barvy se má také obecně vztahovat na celý národ. Domníváme se, že se soustřeďuje na prince nebo panovníka Anglie a na bezprostřední příslušníky jeho rodiny. Rovněž jméno John, které pochází ze starého ženského kořene Iona, se považuje za nešťastné pro krále jak v Anglii, tak i ve Francii. Zdá se, že důvod toho všeho není nikde udán. Také původ proroctví o strašlivém charakteru bílé barvy pro Anglii je neznámý. Ale má se za to, že pochází přinejmenším z časů Merlina.

Poprava krále Karla I. před Whitehall

Thomas de Quincey, který uvádí poznámku o proroctví stran „Bílého krále,“ praví o králi Karlu I., že předzvěst o zlém osudu tohoto „Bílého krále“ se v tomto případě vyplnila proto, že byl náhodou při své korunovaci bíle oblečen. A později si lidé vzpomněli na to, že bílá byla prastarou barvou oběti. Samo o sobě už to bylo jako osudové znamení dosti strašné. De Quincey praví vlastními slovy: „Když měl být král Karel I. korunován, vyšlo najevo, že následkem zanedbání nestačily všechny londýnské zásoby k tomu, aby byl dodán potřebný purpurový samet pro královskou róbu a k výzdobě trůnu. Požádat Janov o dodávku bylo už příliš pozdě; a následkem tohoto náhodného nedostatku došlo k tomu, že král byl ke korunovační slavnosti oděn do bílého sametu a nikoliv, jak bývalo stálým obyčejem, do šatů rudých nebo purpurových.“

Jako dřívější příklad této podivuhodné pověry přichází na mysl historka oné neblahé královské Bílé lodi. Jmenovala se tak loď, na kterou se nalodil při svém návratu z Normandie do Anglie princ Vilém, syn krále Jindřicha I., určený dědic, se svojí sestrou, hraběnkou z Perthu a s četnou společností mladých šlechticů. Mohlo by se zdát, že bylo dosti nešťastných příběhů krále Karla I., které byly v oné době malomyslnosti monarchie přijímány jako naplnění (a vyrušení) onoho zlověstného proroctví. Existují však důvody k domněnce, že ani v našich dnech tato hrozba ještě úplně nepominula. Osudnost „bílé“ barvy pro anglické království dosáhla jistotně svého vrcholu, aspoň to tak vypadá, při popravě krále Karla I., jenž byl na popravu přiveden před svůj vlastní palác „Whitehall“, kde opět nacházíme „bílou“ ve spojení s královstvím a tragickými událostmi. Whitehall je královský „bílý“ palác v Anglii. Pokračování →

Spřízněné weby