Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Labyrintem pražského tajemna

San Listopad - 3 - 2014
Pavel Růt: Labyrintem pražského tajemna. Průvodce pražského chodce (Argo, Praha 2013)

Pavel Růt: Labyrintem pražského tajemna
(Argo, Praha 2013)

Pavel Růt: Labyrintem pražského tajemna. Průvodce pražského chodce

424 stran, Argo, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 348 Kč
ISBN 978-80-257-1060-9

*

Výtvarník, grafik a ilustrátor Pavel Růt se narodil v roce 1967 v Praze. Je neodmyslitelnou postavou a doyenem české grafické kultury. Ještě za předchozího režimu, v roce 1988, byl vydavatelem časopisu Pevnost. Je mimo jiné autorem ilustrací i grafické úpravy všech knih Miloše Urbana, včetně bibliofilských vydání.

„Pavel Růt zásadním způsobem ovlivňuje, z velké míry vytváří vizuální podobu knih vydaných pražským nakladatelstvím Argo, ale pracuje i pro další nakladatele. Vystavuje samostatně i skupinově, zabývá se designem, realizuje projekty v interiérech, je například autorem výtvarného řešení interiéru Café baru Řehoře Samsy v Praze.“

Pražskému milieu se oddává soustavně: nejprve Pražské tajemno (Volvox Globator, Praha 1993 a 1995), a nyní Labyrintem pražského tajemna (Argo, Praha 2013), třebaže narativní povahu místa občas je třeba občas uvolnit nějakou zacílenou evokací, povolat genia loci, aby odhalil „vztah mezi konkrétním místem a příběhem.“ Jinak však je lhostejné, jak říká, „zda příběh, v tomto případě nejčastěji pověst, má skutečný základ, či zda se jedná o iracionální informaci. Právě tato vyprávění místa dotvářejí.“ Proti racionálnímu náboji, živenému bouřlivým stavebním vývojem při vzniku Velké Prahy v době obrozeneckého nadšení, stojí „všudypřítomná pohádková alternativa k běžnému dni.“ A právě tato kniha „je pokusem o průvodce pro poutníka – pražského (mimo)chodce hledajícího záchytné body onoho tajemného a nedefinovatelného, co se skrývá pod fasádou času.“

Pokračování →

Miroslav Černý: Poselství prachu. Mýty Šošonů (Argo, Praha 2013)

Miroslav Černý: Poselství prachu. Mýty Šošonů
(Argo, Praha 2013)

Miroslav Černý: Poselství prachu. Mýty Šošonů

198 stran, Argo, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 359 Kč
ISBN 978-80-257-0864-4

*

„Na počátku bylo Slovo.“ Jan Balabán tuto okřídlenou větu rozvíjí v předznamenání ke knize Miroslava Černého Poselství prachu. Mýty Šošonů v rozhovoru s Jakubem Chrobákem pořízenému v hospodě R99:

„Myslím, že jazyk je specificky lidským statkem…“

v těchto dvou funkcích: uchopovat a obydlovat svět:

„Obydlovat i sám sebe… při svém vývoji je (člověk) obydlován systémem vědomí, sdílenou kulturou myšlení a komunikace, jejímž stavebním kamenem je slovo.“

Hargrave Jennings[1] říká:

„Písmena všech řečí jsou významné znaky či symboly, jejichž původcem je ‚dvanáct‘ nebo spíše původně ‚deset znamení‘ ‚zvířetníku‘. Mezi těmito písmeny existuje určitá skupina, která v písmenech všech řečí má tajný hieroglyfický a hagiografický vztah k původně jednoduchému, později dvojitému znamení ‚Panna-Štír‘, což údajně poskytuje klíč ke kabalistickému tajemství ‚příběhu o stvoření‘.“

Potřeba vyprávět byla člověku vlastní vždy a kdekoli. Beze slov je svět prázdný a nelze mu porozumět.

Pokračování →

Roberto Bolaňo: Nacistická literatura v Americe (Argo, Praha 2011)

Roberto Bolaňo: Nacistická literatura v Americe

200 stran, nakladatelství Argo, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0436

Roberto Bolaňo Ávalos (1953-2003) se narodil v Santiagu jako syn řidiče náklaďáku (a příležitostně též boxera) a učitelky. Dětství strávil na jižním pobřeží Chile a podle svých vlastních slov byl hubeným, krátkozrakým, knihomolským a bezvýrazným dítětem. Trpěl dyslexií a i proto byl ve škole často utiskován a považován za outsidera.

V roce 1968 se jeho rodina odstěhovala do Mexiko City, Roberto byl vyloučen ze školy, začal pracovat jako novinář a angažoval se v levicové politice. Během nepokojů, kdy se generál Pinochet postavil proti prezidentovi Allendemu, byl Roberto dokonce kvůli podezření z terorismu zatčen, strávil osm dní ve vazbě a tuto zkušenost vylíčil v povídce Taneční kartička. Tato událost bývá v životě spisovatele nezřídka považována za klíčovou. Podle jedné verze těchto událostí nebyl mučen, jak očekával, avšak – jak sám sděluje – „mezi půlnocí a svítáním jsem slýchával křik mučených; nemohl jsem spát a neměl jsem na čtení nic jiného než časopis v angličtině, který tu někdo zanechal. Jediný zajímavý článek pojednával o domě, který kdysi vlastnil Dylan Thomas… Z té díry jsem se dostal jenom díky dvojici detektivů, s nimiž jsem studoval na střední škole v Los Angeles.“

Bolaňo se jako mladík potuloval a nějakou dobu bydlel v Chile, Mexiku, El Salvadoru, Francii a Španělsku. V sedmdesátých letech ho obdiv k levicové politice zavedl k trockismu a stal se zakládajícím členem minoritního básnického hnutí infrarealismu – hlásili se k němu mj. Cuauhtémoc Méndez Estrada, Ramon Méndez Estrada, Bruno Montané, Rubén Medina, Juan Esteban Harrington, Oscar Altamirano, Jose Peguero, Guadalupe Ochoa, Jose Vicente Anaya, Edgar Altamirano, Elmer Santana, Mara Larrosa a také Mario Santiago Papasquiaro, který mu posloužil jako předloha pro postavu Ulisa Lima v jeho novele Divocí detektivové (1998, česky Argo 2009).

Pokračování →

O daru vidění

San Březen - 25 - 2012

Potopené zrcadlo: Legendy, pověsti a pověry z Bretaně (Argo, Praha 2005)

Potopené zrcadlo: Legendy, pověsti a pověry z Bretaně

328 stran, Argo, Praha 2005, vydání první, vázané
ISBN 80-7203-670-X

*

V úvodu knihy se píše o lidech majících dar vidění a vypráví se o nich, že „prošli posvěcenou půdou tam a zpátky dřív, než byli pokřtěni“. Vidí to, co většině lidí zůstává skryté.

A o tom a o nich je tato kniha sebraných legend, pověstí a pověr z Bretaně.

Třebaže je titul knihy odvozen z téměř strašidelného příběhu Potopené zrcadlo, po hlubším studiu se zdá, že ústředním je Peronnik Hlupáček.

Jestliže se u něj zastavíme trochu déle, není to přezírání ostatních příběhů, nýbrž jeho naprosto výjimečná osobitost, původnost a narativní struktura. Vyprávění obsahuje mnoho alchymických a magických detailů, jež můžete dlouho promýšlet a následně domýšlet, o čem vlastně Peronnik přináší zprávu.

Po prvním přečtení seznáte, že z kategorie příběhů O hloupém Honzovi je tento ten nejpůvodnější. Peronnik Hlupáček je také uveden jako pohádka od Kulatého stolu.

Peronnik se řadí k nevinným človíčkům křtěným zaječím olejem. Z poznámky vyčteme, že jde o toho, který rozumu moc nepobral, ba pojedl málo vtipné kaše.

Pokračování →

Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták nepták. Mýty a pohádky z Nové Guineje

Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták nepták. Mýty a pohádky z Nové Guineje

158 stran, Argo, Praha 2008, vydání první, vázané, cena 269 Kč
ISBN 978-80-257-0143-0

*

Lidová slovesnost se v novoguinejských vyprávěních prolíná s autochtonním animismem, vírou v nadpřirozenou sílu mana, černou magií a kultem předků legendárních prapředků, které vyznává a pěstuje převážná většina místních etnik.

Mana je neosobní síla nebo vlastnost, která se zdržuje v člověku, zvířatech a případně i v neživých předmětech. Slovo je příbuzné ve všech oceánských jazycích, ale najdete ho právě tak i v Koreji, Tibetu, Indii, Rusku, Moldávii, Finsku (kde ovšem Mana je přímo jméno finského podsvětí), u Anglosasů je to označení životní síly nebo charisma plynoucí z božské linie králů. Jde o universální archetyp procházející různými kulturami, magická síla, předmět sympatetické magie.

Inuitové ji nazývají sila, evropská alchymie éterem, Baskové adur, Egypťané ka, Íránci aša.

Jakkoliv se má zato, že transsubstanciace je vlastní toliko katolické církvi, přesto proměna rituálního předmětu v tělo Boží (pozřením) není omezena geograficky, nábožensky, kulturně ani etnicky. Přenos životní magické síly, mana, na nového nositele je možný požitím lidského masa – při slavnostech sing-sing, po vybojované kmenové válce, jako trest za provinění proti místní tradici či tabu. „Dlouhé prase“ (lidská oběť) umožňovalo převzetí žádoucích vlastností a stojí za zamyšlení, zda židovský zákaz jíst maso z prasete nemá nějakou dávnou vazbu právě na kanibalismus. Na území kmene Kumulu se nikdo neodvážil vstoupit a kdo tak učinil, zmizel a nikdy už ho nikdo neviděl. Stejně hodující Kukukukuové byli nazýváni „krvaví vrahové v pláštích z kůry.“ Popisovaný způsob rituálního usmrcení je prazvláštní: náčelník vyhrabe z ohniště oblázek velký jako ptačí vejce, k zajatci přiskočí několik mužů, chytnou ho za ruce a nohy a sednou mu na břicho a na hlavu. Náčelník mu jediným surovým pohybem široce otevře ústa a nacpe mu žhoucí kámen do hrdla a pak kusem dřeva ještě hlouběji. Kruh, který muži i ženy vytvořili kolem náčelníka a jeho oběti, propukne v chraptivý, rytmický, zběsilý jásot, všichni podupávají a tleskají, ozbrojenci máchají oštěpy a štíty. Pohled na tělo, svíjející se v strašných bolestech, v nich vyvolává šílenou extázi. Takhle usmrcený člověk, který vlastně začíná být pečen zevnitř ještě zaživa a teprve pak bude dopečen v hromadě řeřavých oblázků a žhavého popela, jim poskytne takový chuťový zážitek, jako žádný jiný mezi kanibaly oblíbený způsob přípravy „dlouhého prasete.“

Pokračování →

Úplně jiný svět

San Leden - 27 - 2011

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Přeložil Petr Janda
146 stran, Argo, Praha 2010, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0328-1

*

Edice řízená Markétou Novou přišla s dalším svazkem nenahraditelného rohu hojnosti pohádek a mýtů, Pomsta hadů, tentokráte z vyprávění tchajwanských domorodců. Zdá se, že tento nejsevernější výběžek skupiny tichomořských ostrovů trpí stejným traumatem jako jeho jižní sousedi – potopou.

„Mořská voda stoupala a stoupala, zalila pobřeží, pole a vesnici. Netrvalo dlouho a celý ostrov zmizel pod vodní hladinou, nad níž zůstaly jen vrcholy Wang-nan a Fang-nan.“

A není to jediné trauma, jež leží na bedrech tchajwanského lidu. Z moře nevyšel jenom Dagon, ale další příšery, jako ta z moře (O příšeře), jež uprchla do moře směrem na východ. Jak běžela mořem, sahala jí voda jenom po kolena a všichni se nad tím podivovali.

Původ lidí se připisuje moři, ale najdeme tu i zprávy o tom (O původu lidí ), že „úplně první lidé Atayal vyšli z kamene,“ což připomíná rozklad Louise Charpentiera (Obři aneb Mysterium počátků ) o kameni jménem Loghoun, což je zástupný obraz pro Logos. I jeden z východních mýtů vypráví o tom, že se Mithra zrodil ze skály (de petra natus), stejně jako antropomorfní Ullikummi, frýžský Agditis a jeden známý hrdina osetinské mytologie (srv. Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení II, str. 286).

Zemětřas je dalším tématem vyprávění, jednou jsou to kozy, jejichž drbání o skály je schopno přivodit zkázonosné chvění, jindy se ani nedalo vařit, jak voda vyskakovala z hrnců, džbány padaly a koulely se po zemi sem a tam.

Prazvláštní je podání o tom, kterak mezi lidi přišla smrt (O smrti ). Praotec Saťiniouťi získal semeno prosa, vysel ho (tady snad jedna z mála námitek: osivo a semena se vysévají, toliko sazenice se vysazují), a zralé ho rozdělil mezi ostatní lidi. Nikdo neví proč, ale Saťiniouťi chtěl vše zase zpátky (!), ale nikdo nechtěl proso vrátit. Saťiniouťi se rozhněval, vykopal si hrob a lehl si do něj. Tak začali lidé umírat. To je klasický příklad sympatetické magie, kdy se napodobováním přenese moc kouzla na určený cíl.

Pokračování →

Pohádky ze vzdálenosti tisíců let…

San Prosinec - 24 - 2010

Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků

Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků

228 stran, Argo, Praha 2009, vydání první, vázané, cena 269 Kč
ISBN 978-80-257-0143-0

*

Kdo stavěl monumentální megalitické stavby a proč? Žili na zemi obři nebo jde jen o skrytý význam pro velikány ducha? Odkud přišli druidové a co s tím vším má společného posvátná geometrie? To jsou jen některé z otázek, které si klade francouzský spisovatel, badatel a mystik Louis Charpentier v knize Obři aneb Mysterium počátků. Stejně jako ve svých ostatních dílech, i tentokrát pátrá po tajemstvích, která provázejí lidský rod už od počátku věků. Po proudu času se s ním vydáváme na cestu z doby kamenné až do časů mocných Keltů a zjišťujeme, že se dějiny nemusely ani zdaleka odvíjet tak, jak nás to učili ve škole.

Vlasta Marek napsal v roce 1997 v 0. čísle časopisu BARAKA v recenzi na knihu Louise Charpentiera Mystérium katedrály v Chartres (Půdorys, Praha 1995) toto:

„Budiž chvála váhavcům a těm, kteří nesouhlasí s davem. Kteří trvají na svém ‚tušení.‘ Kteří neposlechli volání doby a neodevzdali své nadšení, svou imaginaci a intuici na špalek vědeckého paradigmatu.“

V případě Charpentiera to platí dvojnásob.

Pokračování →

Spřízněné weby