Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

První magické obrození

Knihu Zákona, Liber AL vel Legis, sepsal Aleister Crowley v Káhiře ve třech po sobě jdoucích dnech, a to 8.-10. dubna 1904. Nadiktovala mu ji netělesná entita jménem „Aiwass“, kterou později označil za svého osobního Svatého anděla strážce. Kniha se stala ústředním posvátným textem Thelémy. Crowley v ní vyhlásil příchod nové fáze duchovního vývoje lidstva známé jako „Horův aeon“.

HPL

HPL

Howardu Phillipsu Lovecraftovi bylo v té době 14 let. O deset let později se z jeho dopisu zaslaného časopisu All-Story ze 7. března 1914 dovídáme: „Přečetl jsem všechna čísla vašeho časopisu od jeho založení v lednu roku 1905,“ což znamená, že musel strávit pozoruhodné množství příběhů z nejranějšího období šestákové pulp fiction. Sám k tomu o pár let později dodává:

„Od roku 1913 jsem si vytvořil trestuhodný návyk vybírat si laciné časopisy, jako byl třeba měsíčník The Argosy, abych odvedl svoji mysl od fádnosti naší reality.“

Co přesně ho na těchto časopisech fascinovalo? V roce 1905 už byly jeho zájmy pevně vyhraněné a zaměstnávaly jeho pozornost na celý život: starožitnosti, chemie, astronomie, klasická literatura, poesie 18. století, a samozřejmě výstřední fantastické příběhy. V žádném případě však nepřečetl veškerou běžně dostupnou fantastickou literaturu, jež byla v tu dobu napsána, a tak objevil některé významné spisovatele této branže z konce devatenáctého a začátku dvacátého století poměrně pozdě. V osmi objevil Poea a to nasměrovalo jeho tvůrčí energii k fantastickým příběhům, jenže Ambrose Bierce a lorda Dunsanyho objevil teprve až v roce 1919, Arthura Machena 1923, Algernona Blackwooda a M. R. Jamese 1924 a Roberta W. Chamberse 1927.

Pokračování →

Daniil Andrejev: Růže Světa. Metafilosofie historie
(Pavel Mervart, Praha 2011)

Daniil Andrejev: Růže Světa. Metafilosofie historie

632 stran, Pavel Mervart, Praha 2011, vydání první, vázané, cena 449 Kč
ISBN 978-80-87378-06-9

*

Daniil Andrejev (1906-1959) byl synem Leonida Andrejeva, významného ruského spisovatele, jeho kmotrem byl Maxim Gorkij. Jeho otec žil ve Finsku, po dobu Ruské revoluce se vrátil do Ruska, nicméně po jejím skončení odešel zpět do Finska, svého syna nechal v péči sestry své manželky (jeho manželka zemřela při porodu) v Rusku. Na rozdíl od většiny tehdejší ruské inteligence byl Daniil Andrejev vychováván v dobrosrdečné atmosféře patriarchální pravoslavné rodiny a sám zůstal pravoslavným křesťanem až do poslední chvíle.

Začal psát už v dětství, a to jak poezii, tak prózu. Ukončil střední školu, nicméně na vysokou školu nebyl přijat pro svůj neproletářský původ. Začal proto navštěvovat Vyšší literární kurzy a živil se jako grafik a výtvarný umělec skromnou prací písmomalíře tabulek pro muzea, ve zbývajícím čase stále psal.

V roce 1942 byl mobilizován do Rudé Armády a jako voják zabezpečovacích jednotek prošel s prvními oddíly bojové armády Ledovou trasou, v průběhu bitvy u Leningradu, přes Ladožské jezero do obklíčeného města.

Po druhé světové válce se vrátil do civilního života, ale v srpnu 1947 byl odsouzen k 25 letům vězení za údajnou protisovětskou propagandu a přípravu vraždy Stalina. Ve věznici roku 1954 utrpěl rozsáhlý srdeční záchvat, první předzvěst srdečního onemocnění, které nakonec vedlo k jeho smrti 30. března 1959 v Moskvě.

Pokračování →

Chtít vzít nebe útokem…

San Červenec - 1 - 2010

Jozef Karika: Zóny stínu (Vodnář, Praha 2005)

Jozef Karika: Zóny stínu

404 stran, nakladatelství Vodnář, Praha 2005, vydání první, vázané, cena neuvedena
ISBN 80-86226-57-3

*

Kniha Zóny stínu sumarizuje výsledky několikaleté magické praxe Josefa Kariky s odvrácenou stranou Stromu, zbavené staroaeonských dogmat, iluzí a morálních imperativů.

Fráter Eirixion dodává, že „názory zde prezentované jsou místy značně kontroverzní.“ Právě v tom ale spatřuji další velký přínos této knihy, neboť záměrné boří i ty nejobecněji přijímané konstrukty magického myšlení a ukazuje tak, že v Novém Aeonu musí myslet každý jen a jen sám za sebe.

A jak říká sám autor: Zóny stínu jsou černým diamantem s naprostým prázdnem uvnitř a zůstává na čtenáři, jak s jejich propastí naloží.

V kabalistické teurgii se promlouvá o jedné „ztracené“ rabínské představě: neznámý kabalista, který patřil k extatické škole, napsal toto: „Učenci vyložili tajemství jména Ehje ašer Ehje tak, že Svatý, budiž požehnán, Mojžíšovi řekl: ‚Mojžíši, buď se mnou a já budu s tebou.‘

K tomu uvedli důkaz z Písma ‚Hospodin je ti stínem po pravici.‘ Jedná se o duchovní mechanismus – který je demonstrován na verši ze Žalmů – a jehož rozborem se zaobíral také sv. Tomáš Akvinský, když se ptá, jakým způsobem bude možné ve stavu blaženosti Boha nahlížet. Tomáš ukazuje, že Boha nelze nahlížet jako jiné věci skrze jeho obraz. Při nahlížení jakékoliv věci totiž platí, že obraz (species), skrze nějž je věc nahlížena (quo), je podobou nahlížené věci samé (quod). Vidět Boha jako jiné věci skrze jeho bytnost by pak znamenalo mít jeho obraz, skrze který je Bůh nahlížen. Avšak Boží bytnost je jeho bytí. Mít jeho obraz by znamenalo mít ho i s existencí. Jestliže má intelekt nahlížet Boží bytnost, pak musí mít obojí, tedy quo a quod najednou. Musí tedy v poznání participovat na Boží bytnosti. Takové poznání je možné mít právě a pouze u Boha, u něhož je jeho pravda jeho bytím.

Toto je třeba mít po celou dobu čtení knihy Zóny stínu na paměti. Reakce Boha nezahrnuje nic osobního, poněvadž božský intelekt se s lidským intelektem sjednocuje v téže chvíli, kdy se člověk – po mentální stránce – spojuje s Bohem. Motiv stínu dává vyniknout opětovnému výskytu jména Ehje: ruka a stín odpovídají dvěma výskytům slova ehje, a zároveň lidské i božské dimenzi. Na logice tohoto textu je překvapující, že lidskou dimenzi symbolizuje ruka, na jejíž pohyb automaticky reaguje stín – božské.

Tento překvapivý závěr nám nabízí sjednocení zdánlivě mimo Strom života stojících temných klifotických světů, ačkoliv není nyní předmětem našeho zkoumání, nakolik jsou samy o sobě vyživovány Božím bytím nebo jsou toliko pouhým analogickým přehmatem, jenž u konce věku zkruší tyto světy a ony nebudou již více, arci, více nebudou.

Pokračování →

Spareova ontologie

Stephen Mace Květen - 23 - 2010

Stephen Mace se narodil v Kalifornii v roce 1948 a v období dospívání se odstěhoval do Milfordu ve státě Connecticut. Magií se zabývá od roku 1970 a pravidelně přispívá do anglického časopisu Chaos International. Napsal knihy: Stealing The Fire From Heaven: A Technique For Creating Individual Systems Of Sorcery; Squeezing Being: A Modern Approach To Reality Manipulation, a Taking Power: Claiming Our Divinity Through Magick. Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás a podstata Spareovy magie spočívá v jeho řešení hlavolamu objektivity a subjektivity, makrokosmu a mikrokosmu.

*

Celá podstata otázky »Co je skutečné?« spočívá v zásadě v tom, že nás trápí touha poznávat už od té doby, co si lidé začali být vědomi sami sebe a dokázali si uvědomit, že na ni potřebují znát odpověď. Největší obtíže způsobuje problém vymezit, co je objektivní a co je subjektivní, nebo co se opravdu nachází vně a co je jen na ni projektováno našimi vlastními dispozicemi – našimi nadějemi, potřebami, obavami a také předsudky, ať už jsou vědomé nebo nevědomé, připouštěné nebo potlačované. To všechno, co známe, je tím, co postřehujeme, takže je zhola nemožné, aby to bylo absolutně objektivní, a přesto je objektivní realita sdostatek reálná, což může potvrdit každý, kdo měl automobilovou nehodu.

Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem.

Eliminace dispozic vnímajícího je jediným hlavním cílem vědecké metody i se svým důrazem na měřitelnost a opakovatelnost, které mají zajistit, aby vědecké teorie fungovaly pokaždé, když je chce někdo odpovídajícím způsobem použít. Tyto pojistky však dostoupí svých mezí, jakmile začneme studovat něco, co má vědomí, neboť mysl nemůže být změřena a na pokusy donutit ji, aby vyhověla požadavkům na opakovatelné experimenty, odpoví s perverzním a výsměšným vzdorem. A přestože tomu tak je, pořád ještě se jistí akademičtí psychologové snaží redukovat veškeré mentální funkce na něco, co lze kvantifikovat v laboratorních podmínkách a dojít ke zcela logickému závěru, že mysl není nic víc než vedlejší účinek existence nervové tkáně. Má to asi takový smysl, jako kdybychom se pokoušeli napravit zlomenou nohu modlitbou a zároveň je to i nejjasnějším důkazem toho, že striktně vědecký postup na tomto místě přestává fungovat.

Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem, neznamená to však, že tak unikneme hlavolamu objektivity a subjektivity. Namísto toho zformulujeme tento problém znovu jakožto problém makrokosmu a mikrokosmu. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás. V tradičním pojetí mágové předpokládají, že ten či onen starodávný planetární mytologický aspekt je popisem sil těchto »bohů«, kteří působí jaksi zvenku a že lidská entita – jakožto »kreace« či »emanace« těchto bohů – je skladbou těchto sil, které takto zakoušíme zvnitřku. Jakmile mág jednou zvolí patřičnou božskou strukturu, má – ať už jde o muže či ženu – k dispozici techniky ceremoniální magie, s jejichž pomocí může manipulovat se silami, které jsou v této struktuře obsaženy a může díky nim buď tuto moc povznést nebo ji upozadit, přivolat ji nebo ji nechat zeslábnout, podle toho, jak tomu chce jeho vůle.

Pokračování →

Zosovo anatéma

Austin Osman Spare Květen - 23 - 2010

AOS

Austin Osman Spare, malíř a grafik velikého nadání a velmi originální, hloubal ve sféře okultna, které až dodnes zůstalo do velké míry světu neznámo. Po jeho smrti v roce 1956 však bylo odkryto velké množství písemností, jež vrhlo mnoho světla na psychomagickou filosofii, kterou vyjadřoval především médiem, jemuž vládl nejlépe, a to svým uměním. Když Spare odkazoval sám na sebe ve vztahu ke své magické filosofii, obvykle se ztotožňoval s konceptem, jemuž dal jméno Zos. Tento koncept vysvětlil v Knize rozkoše (1913) takto: „Ono tělo, chápané jako celek, jsem nazval Zos“, a to byl onen alembik, jímž proháněl alchymii svého umění právě tak, jako neméně individualistický přístup k magii. Symbol, jenž je doplňkem k tomuto konceptu Zose, nazval Kia nebo-li atmosférické „já“, jež Zos využívá jako zvláštní pole aktivity. Kult Zose a Kia jest kultem souhry dynamických sil, které jsou dále symbolizovány antropomorfními symboly ruky a oka. Ty umožňují – v naprosté koordinaci – umělci-mágovi (je to rovněž koncept Joséphina Péladana), aby dosáhl skrytých obrazů, jež jsou latentní ve skladišti kosmického podvědomí. Všecítivý Dotek a vševidoucí Vize jsou ony nástroje prvotního „id“, nebo-li touhy, kterou Zos vytrvale hledá, aby je konkretizoval v tělesném hávu. Silný tón v mnohém upomene na našeho filosofa Ladislava Klímu.

*

Kázání k pokrytcům

*

Nepřátelsky naladěn vůči sebetrapičství, vůči lichým omluvám nazývaným zbožnost, uklidnil rozpoložení své mysli tím, že začal hlasitě promlouvat ke svému já. A najednou, při návratu do běžného vědomí, začala mu být pozornost zaujatých posluchačů na obtíž – chátra všelijaká, náhodní žebraví mniši, vyvrhelové, kurevníci, cizoložníci, vzduté břichy a outěžkem lidu groteskního, nemocemi postiženého, jež počaty byly civilizací. Jeho podráždění bylo převeliké, a to ho ještě otravovali tím, že se mu vemlouvali: MISTŘE, CHTĚLI BYCHOM, ABYS NÁS O TĚCH VĚCECH POUČIL! ZJEV NÁM SVÉ NÁBOŽENSTVÍ!

A vida se zlostí onen nadějný zástup věřících, sebral se a odešel do údolí Stys, předem proti nim zaujat jako vůči STOUPENCŮM. A když byl znuděn, v posměchu otevřel ústa svá, řka:

Ó ty, jehož budoucnost se nalézá v rukách kohosi jiného! Tahle důvěrnost není dovolena tvé, nýbrž mé nemohoucnosti. Znáte mne jako Zose Pasáčka koz, spasitele sebe sama a oněch věcí, nad nimiž jsem se ještě neslitoval. Nepozváni naslouchali jste mé samomluvě. Musíte tedy snášet i tohle mé anatéma.

Vy odporní žrouti! No, neuklouzli jste na svém vlastním hovně? Paraziti! Celý svět jste zavšivili, umíte si představit, jaký význam máte pro království nebeské?

Pokračování →

O božském sblížení…

San Květen - 1 - 2010

Josef Veselý: Magie

Josef Veselý: Magie

608 stran, nakladatelství Vodnář, Praha 2002, vydání první, vázané, cena 500 Kč
ISBN 978-80-86226-89-7

*

→ O matce všech podstat

Co je magie?

Goethův Faust chce vyzvědět: „…jaký je světa vnitřní tmel…“, kdežto Marlowův zas tvrdí, že „Pořádný mág je věru mocný bůh…“ U Shakespeara mezi řádky Bouře čteme zas‘, jak Ariel, mocný duch, vidí magické umění: „Vše se mění v moři změn v jistý šperk jak krásný sen,“ a Prospero o sobě prozrazuje: „Teď dochází můj záměr vrcholu. Jsem pán svých čar a duchů též; a čas jde vzpřímen s tíží. Jak je pozdě už?“ A Aleister Crowley jeho slova vysvětluje: „Každý úmyslný čin je magický čin.“

Josef Veselý napsal obsáhlé nové magické kompendium, jež vychází pár měsíců po jiné knize věnované magii – Lilith, a to Základy magie.

Třebaže nakladatelství Trigon vzdalo v roce 1991 hold významnému českému hermetikovi Janu Keferovi opětovným vydáním jeho obsáhlého díla nejen o magii pod názvem Syntetická magie, neměli jsme žádné dílo, které by přineslo současné pohledy na tento obskurní předmět a doplnilo předchozí obdobné počiny o historicky nové proudy a příklady z kvetoucí praxe. Pokračování →

Spřízněné weby