Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Chizr

Směr vyprávění ukáže nám šipka Pfeillova:

„Půjdu na poušť… a obléknu se v divoký mech.“ Tak se „stanu závěrečnou tečkou a nezůstanu věčně pouhou čárkou.“ A starý žid mu odpovídá: „Ani netušíte, že v knihách života stojí něco jiného, než co je tam tištěno? Vy byste se měl nazývati »Grün« a ne já.“ „Otec říkával často, že brzy nastane doba, kdy budou lidstvu odňaty poslední podpory, a duchovní smršť smete vše, co ruce kdy vytvořily. Pouze ti jsou obrněni proti zániku, kteří dovedou v sobě spatřiti kovově zelenou tvář předka, pračlověka, jenž neochutná smrti.“ „Ten však, na něhož čekáte, nepřijde jako král, dokud se čas nenaplní; dříve musí jeho předchůdce býti ve vás, jako nový člověk, aby připravil království. A přece bude jich mnoho s novýma očima a ušima, aby se neřeklo opětně o lidech: mají uši, a neslyší, mají oči a nevidí…“[1]

„Vynořil se mi v paměti obraz… pocházel prý od neznámého mistra a představoval Ahasvera: měl obličej olivově bronzové barvy, neuvěřitelně strašný, černou pásku kolem čela, oči bez bělma a bez zorniček. … Věčný Žid nazývá se: Chidher, to jest: »zelený«.“ „Obličej zjevu byl zahalen, pouze čelo bylo obnaženo, a na něm hořel zeleně zářící kříž.“

Jan Křtitel jako nový člověk v úsobí předchůdce připravuje cestu zelené moci, vzkříšení do království Božího. Podobně v roce 1889 připravoval cestu symbolismu Paul Gaugain svým Zeleným Kristem (Le Christ vert), jehož uviděl novýma očima, které spolu s plátnem předal lidstvu. Na posledních řádcích Zelené tváře čteme:

„Hauberrisser mohl, jako hlava Janova, hleděti současně do onoho i do pozemského světa a rozeznávati jasně jejich podrobnosti a věci. Byl zde i tam živým člověkem.“

Oním dvojnásobně živoucím rozhlížejícím se do dvou směrů & světů může být právě tak dobře Jan Křtitel, jakož i Janus Dvoutvářný, bůh vrat, dveří, vchodů, prahů, začátků i konců, doby sázení a doby sklizně, ohlašovatel nového věku.

Pokračování →

Hledání nezcizitelného prostoru

San Leden - 14 - 2017

Jana Richterová: Zahrada. Velmistr
(Kruh, Heřmanovice 2016)

Jana Richterová: Zahrada. Velmistr

300 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-906552-0-1

 

Předposlední díl Zahrady, Velmistra, předznamenává okulturní souvislost děje odkazem na film Constantine [1], jenom jeho obdoba – Áron Hartmann – se podle jména spíše probírá verši k logogenesi z knihy Sefer jecira než zapuzovacími rituály z démonologických traktátů.

K pozastavení slouží i úvaha Mary nad poučením tety Dáši, že „vyšla zamuž“, jež rozvinula do poznání, že „má být ta za Nikolajem.“

Bible ekumenická nazývá ženu „muženou“ (Gn 2,23) kvůli hebrejskému názvuku mezi slovy ‘iš (muž) a ‘iššá (žena). Archaický zápis slova „žena“ v angličtině zní whoman, zvukomalebně naznačující údiv Adama nad nově utvořenou družkou, které lze doslova přeložit (v duchu díla Fabre d’Oliveta) jako „jaký-to-člověk!“ (příp. „muž“), což je v souladu s poznámkou v Jeruzalémské bibli, kterou se ta hebrejská slova vysvětlují kontrastně jako „člověk“ a „člověčice“.

Půjdeme-li dále, neměli bychom opomenouti pozoruhodné dílo velšského filologa Rowlanda Jonese s barokním názvem Hieroglyfic: or a Grammatical Introduction to an Universal Hieroglyfic Language; consisting of English Signs and Voices, with a definition of all the Parts of the English, Welsh, Greek, and Latin Languages, some Physical, Metaphysical, and Moral Cursory Remarks on the Nature, Properties, and Rights of Men and Things, and Rules and Specimens for Composing an Hieroglyfic Vocabulary of the Signs or Figures as well as the Sounds of Things upon Rational and Philosophical Principles and the Primitive Meaning of Names.[2] Jones tam poznamenává, že slovo „person jest složeninou slov pêr-son, sladký zvuk; pêr rovněž označuje jakékoliv sladké zralé ovoce, jako třeba fíky; a dost možná připomínají to, jak člověk označil personu, jako zvuk jablka (angl. apple; velš. afal [3]) – [říká se o ženě, že „je k nakousnutí“], padlého (angl. fallen) anděla, který pokoušel Evu, jména di-afal neboli ďábel (angl. devil), jablka Božího; a fíky i neřesti [zlořád] označují tutéž věc; souhláska „v“ a (řecká hláska) digamma jsou totéž, a „g“ jest skloňováním radikálu „c“. Wild má význam „dřeva“, nebo polohy plynoucí z vysokého vzrůstu, a je emblematickým vyjádřením stromu poznání dobrého a zlého, Υλη,[4] hmoty nebo základu lidské řeči. V závěru, v části týkající se slovníčku fonetických slov, jsou pod písmeny „WO-“ slova Worm; Pryf; Skolex, Vermis, první forma existence.

Pokračování →

Živý, syn Bdícího

San Prosinec - 25 - 2016

Ibn Síná [Avicenna]: Láska jako cesta k Bohu. Výběr z díla: Živý, syn Bdícího; Pták; Salamán a Absál; Pojednání o lásce
(Academia, Praha 2016)

Ibn Síná [Avicenna]: Láska jako cesta k Bohu. Výběr z díla: Živý, syn Bdícího; Pták; Salamán a Absál; Pojednání o lásce

192 stran, Academia, Praha 2016, vydání první, vázaná, cena 250 Kč
ISBN 978-80-200-2577-7

 

🎄 Jedním ze čtyř pozemských elementů je vzduch, hawa‘. Chavvah, חָוָה, je „život“ nebo „živoucí“, Živa, „životodárce“ či „životodárný“, odtud první žena, matka všeho živoucího (Gn 3,20; 4,1), Eὔα, manželka Adamova. Další zamyšlení se týká právě jeho, neboť ′adam značí „nejsoucí“ (n. neprojevené bytí), Eὔα mu tedy co věno přinesla „život“ nebo „jsoucno“. Eὔ znamená také „dobrý“, v tomto smyslu můžeme číst i výrok: „A viděl Bůh světlo, že bylo dobré“ (Gn 1,4). Hospodin viděl projevené světlo a věděl, že je to Čiré dobro (al-chajr al-mahd), neboť to byl život.

A hawáss (pl.) jsou smysly dělící se na vnitřní, hawáss bátina, a vnější, hawáss záhira. Všimněme si, co k tomu „vnějšímu“ a „vnitřnímu“ praví Henry Corbin ve spojitosti s Ibn ‛Arabím:

„Pojem wilájat lze jen těžko přeložit jedním slovem, je odvozen z arabského kořene w-l-j, který naznačuje blízkost (odtud walí – přítel, druh, oblíbenec; v množném čísle awlijá‘, jako ve slovech Awlijá‘ Alláh – Přátelé Boha. … V kontextu šíi pak wilája označuje vnitřní, duchovní ekvivalent proroctví. Stejně jako existuje u svatého textu bátin (srv. dále), skrytý význam, esoterický protějšek exoterického doslovného čtení (záhir), tak existuje coby protějšek stavu proroctví (nubúwa) stav vnitřní náklonnosti k Bohu (wilája).“

Zavalte divocha smolincem a přivodíte mu smrt.

To už vede přímo k rozlišování duchů, jak uvádí Averroes: „Jsou lidé, ke kterým promlouvá doslovný význam Písma, záhir, a pak jsou ti, kteří jsou schopni pochopit jeho skrytý význam, bátin, a je mu jasné, že kdybychom odhalili těm prvním to, co jen ti druzí mohou pochopit, vyvolalo by to psychózy a sociální katastrofy.“[1] A ty všechny, jež pozorujeme v současném světě, jsou právě výsledkem profanace posvátných textů a poznání a jejich bezhlavého předávání davu, a to skrze nejrůznější současná média jakožto zavádění (zatím) nezpracovatelných obrazů. Zavalte divocha smolincem a přivodíte mu smrt.

Pokračování →

Æony, gyry, jugy a Zlatý věk

San Srpen - 8 - 2016
Rozpolcení Džamšidovo

Rozpolcení Džamšidovo

V roce 1992 přišel D. Ž. Bor s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí.[1]

Zařadil do něho svůj výběr myšlenek a textů vztahujících se k podivuhodnému sídlu našich prarodičů a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. Na pomoc si vzal citace z děl Fulcanelliho, Liber occultationis, Clavis operis Georga von Wellinga, dále to byl Henricus Madathanus Theosophus a jeho Aureum saeculum redivivum.

O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření[2], s podtitulem Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, představujícího úvahy o hermetické kosmogonii.

Pokračováním je jeho již posmrtný opus Tajemný svět pravěku[3] s podobným podtitulem Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie.[4]

Stal se vypravěčem příběhů o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích, Hadích a Ptačích lidech. Dlouhá léta umanutě stopoval tyto legendy až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu. D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává:

„Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Pokračování →

O bráně k činům

San Srpen - 4 - 2015
Martin Buber: Úvahy o chasidismu. Cesta člověka podle chasidského učení (Vyšehrad, Praha 2015)

Martin Buber: Úvahy o chasidismu. Cesta člověka podle chasidského učení
(Vyšehrad, Praha 2015)

Martin Buber: Úvahy o chasidismu. Cesta člověka podle chasidského učení

112 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7429-480-8

 

Děd Martina (Mordechai) Bubera (1878–1965), Solomon Buber, byl významný učenec žijící ve Lvově, který se věnoval studiu židovských chasidských tradic a Tóry a on u něho trávil dětství a chodil zde na polské gymnázium. V roce 1902 se začal zabývat chasidstvím, jehož životní a náboženská praxe mu byla blízká. Roku 1904 napsal disertaci o problému individuace, zejména o Jakobu Böhme a Mikuláši Kusánském, a vydal rovněž několik sbírek chasidských příběhů a mýtů.

Roku 1923 napsal své nejznámější dílo Já a Ty, věnované filosofii vztahu a inspirované zejména Ludwigem Feuerbachem a Sörenem Kierkegaardem. Od roku 1925 pracoval společně s Rosenzweigem na novém překladu bible, který se snažil zachovat co nejvíce rysů hebrejského originálu. V letech 1930-1933 byl profesorem židovského náboženství a etiky na univerzitě ve Frankfurtu n. M., na protest proti Hitlerovu převzetí moci však roku 1933 rezignoval a roku 1938 kvůli sílícímu tlaku německého nacismu odjel do Jeruzaléma, kde učil na tamější Hebrejské univerzitě antropologii a sociologii. Až do smrti udržoval blízké vztahy se svými přáteli z Prahy, zejména s Maxem Brodem.

Svazek edice Krystal přináší tři drobnější texty k chasidismu, z nichž dva vycházejí česky vůbec poprvé. Přednášku z roku 1947 Cesta člověka podle chasidského učení, kterou český čtenář již zná, doplňuje úvaha Chasidismus a západní člověk z roku 1956, která ukazuje na podněty chasidské tradice pro krizi moderního člověka, a text Několik dalších poznámek k popisu chasidismu z roku 1963, polemika s kritikou jiného významného badatele v oblasti judaismu, Gershoma Scholema.

Pokračování →

Blaze vám, chudí

Ivan O. Štampach Duben - 4 - 2014

 

Sv. František

Sv. František

Křesťanství činí chudobu a bohatství svým tématem již ve svých pramenech. Bohatství, míníme-li dostatek hmotných statků, může být chápáno jako Boží požehnání. Majetek přesahující potřeby jednotlivce a jeho rodiny je však podezřelý. Čelí se mu od počátku dvojím způsobem. Dobrovolná chudoba (zejména v řeholním životě) znamená spokojit se s tím, co je pro život nutné a nehromadit statky v rozporu s Boží vůlí. Křesťanská sociální etika v praxi řeší bídu a nouzi jednotlivců individuální diakonií či charitou, ale také usiluje, aby se hospodářské a politické poměry změnily a tak se nedobrovolné chudobě čelilo systematicky. Zde půjde o sondy do historie a současnosti křesťanské sociální etiky a její uvedení do souvislostí. Systematičtější probrání zdrojů, postav, textů, institucí a inciativ by vyžádalo mnohem větší prostor.

Ivan O. Štampach věří, že kde je duch, tam je i svoboda. Čerpá z mystiků a renesančních křesťanských hermetiků. Důležitým podnětem, i když ne „dogmatem“ je pro něj duchovní práce Rudolfa Steinera. Inspirátory pak především Bible a Corpus hermeticum, křesťanští autoři jako Jan S. Eriugena, Eckhart, J. Boehme a L. C. de St. Martin, a pak dále J. W. Goethe, němečtí klasičtí filosofové, především J. G. Fichte a F. W. J. Schelling, tradicionalisté jako F. Schuon a T. Burckhardt; též ruští novodobí myslitelé a z nich nejvíce N. Berďajev, významní pro něj jsou i M. Buber a E. Fromm.

 

→ 1. Prameny a prehistorie

Společně uznávaným pramenem křesťanské víry a praxe je Bible, z níž lze vyčíst pravidla individuálního a společenského života. Rozlišení duchovního společenství církve a nezávislého sekulárního státu, jak se postupně ustálilo v křesťanském prostředí, tam ještě nenajdeme. Bible, zejména mudroslovná literatura[1], tedy nabízí pravidla, jak vládnout. V prorockých knihách[2] najdeme kritiku špatné vlády a obhajobu toho, co bychom dnes nazvali práva jednotlivců. Proroci stojí důsledně na straně marginalizovaných. Vyhlašují Boží soud nad mocnými, na jejichž rukou je krev, kteří hledají jen prospěch pro sebe a své oblíbence. Péče o ty, jež postihly společenské poměry, není jen otázkou možného soukromého milosrdenství, ale otázkou spravedlnosti.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b