Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

Pouť k Huse aneb Vandrem ku světlu

San Prosinec - 2 - 2016
M. C. Escher: Relativita

M. C. Escher: Relativita

David Bowie hraje ve filmu Labyrint [1] Jaretha, krále skřítků, do jehož říše, divočiny, zavítá dívka jménem Sára, a samotný pohádkový příběh jest v jádru řadou magických instrukcí k přechodovému rituálu do dospělosti. Jméno krále skřítků lze odvodit od Hareth, tj. „les“, s výslovností Cheret. „J“ a „H“ je přitom zástupné, jak vidíme na příkladu jmen „Josa“ nebo „Hosa“.

Labyrint představuje místo, které sex a smrt obývají společně s troufalou nenuceností. Není to sice úplně stejné, jako když Červená Karkulka vkročí do lesa plného nástrah a zabloudí v něm až ke své Nemesis – vlkovi, obě postavy ale nevinně a ladným způsobem vykročí v soumrak svého dětství a do náručí příšer. Příběh je konstruován tak, že jde o přechod z pohádkového světa do „skutečného,“ avšak jeho „normálnost“ brzo vezme za své, jak je Sára vtahována do víru fantasií jak rozkošných, tak i temných – její pouť labyrintem je víceúrovňová a jednotlivá patra si vzájemně odporují; nelze se v nich chovat analogicky – v každém musí kreativně zápasit o své bytí.

Tento zápas se zcela symbolicky odehrává v nesmírném a snad i nekonečném domě, jak jej vidíme na slavné litografii s názvem Relativita od nizozemského umělce Mauritse Cornelise Eschera, která byla poprvé otištěna v prosinci 1953. Zobrazuje paradoxní svět, ve kterém neplatí normální zákony gravitace. Vyobrazená architektonická struktura se zdá být centrem idylické komunity, kde se většina obyvatel věnuje svým obvyklým činnostem. Struktura má mnoho oken, průchodů a schodišť, a každé z nich mohou používat osoby náležející ke zcela rozličným gravitačním polím.

Pokračování →

Kde jest, básníku, vykoupení?

San Červenec - 12 - 2016
Adam Borzič: Orfické linie (Malvern, Praha 2015)

Adam Borzič: Orfické linie
(Malvern, Praha 2015)

Adam Borzič: Orfické linie

LVI stran, Malvern, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-015-7

 

Orfeus svým následovníkům zanechal nástroj na urovnání disharmonie, a musíme mít také na paměti, co nám sděluje Hargrave Jennings ve svém díle Rosikruciáni. Rituály a mystéria:

»Rosikruciáni tvrdí, že hudba nebo melodie – která je očarováním – prochází celou přírodou v jejím zdárném nebo zamýšleném pokroku, ačkoli je jen nářkem či bědováním instinktivní duše nad její „poraněnou“, „obětovanou“ nebo „zničenou schopností“. Běduje nad svým „původním ztraceným rájem“. Hudba sfér není nic nereálného, nýbrž je tak reálná jako atmosféra duchů, neboť „harmonie je sférou duchů“ a disharmonie (třebaže je nutností, podporou a vyrovnáním stvoření) je médiem pro prosté a nižší duchy, kteří zároveň zaplavují svět výměty a sedlinami. V disharmoniích nebo v neharmonickém boji mezi tóny je lůza mezi duchy pobádána k závistivosti, úskočnosti, zlovolnosti, vrtošivosti a trulantskému žití. Přitom krása není nutně krásou; může být svodem. Neboť vyšší stupně odbojných a rebelujících duchů, kteří nacházejí svoji moc ve svém původním vymezení (fenomény mají existovat), jsou svým způsobem – nebo z domýšlivosti – krásní, líbezné tvary duchovního života a přírody; a mnohdy odolávají nejlepším pohnutkám andělů světla. Kabalisté si šeptají, že Bůh „stvořil svět pomocí hudby“; že hudba, tak jak ji známe, je v podstatě mocí; že je slabou, silně proměněnou a pokleslou tradicí, zbytkem ztraceného ráje člověka a vzpomínkou na něj; že (původně skrze ni) bylo všechno možné jakožto dar Boží, což vysvětluje klasické báje o Orfeovi, Amfiónovi a o dalších mytických hudebních divotvůrcích; že hudba je modulována podle pohybů planet v novém řádu postdiluviálního světa a v souladu s novým uspořádáním sluneční soustavy podle mysteriózní aberace (kataklysmatu); že lidstvo tuto hudbu už nemůže slyšet a že lidská duše je tak pokleslá, že jen částečně postihuje slabou a přerušovanou ozvěnu univerzální hudby, která v jiném – nyní materiálním – smyslu vytváří život a podporuje růst a zář každé jednotlivé věci.

Pokračování →

Orfeův sestup do podsvětí. Výbor z orfických textů (ed. Krištof A. Erhart, Pavel Mervart, Praha 2011)

Orfeův sestup do podsvětí. Výbor z orfických textů

236 stran, ed. Krištof A. Erhart, Pavel Mervart, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87378-82-3

*

Tento výbor představuje průřez doposud nejlepší edicí orfických zlomků a svědectví, kterou sestavil španělský odborník na problematiku orfismu Alberto Bernabé. Orfismus je obtížně definovatelný fenomén starověkého řeckého náboženství, v jehož rámci vytvořil jakýsi organizovaný útvar, jehož učení uchovávala sekta, nebo společenství stejně smýšlejících stoupenců. Následovníkům Orfea bylo přisuzováno označení Bakchos (Dionýsův epitet). Dokonce se výslovně zakazovalo pohřbívat „nezasvěcené“ (totiž „ty, kteří se nestali Bakchy“). Výraz „stát se Bakchem“ navíc předpokládá průběh přechodového rituálu, v němž zasvěcený prodělá změnu svého stavu a vstoupí do stavu jiného, mezi ostatní zasvěcené – „mysty a bakchy“.

Myšlenky orfismu se mísily se starým pythagoreismem na jedné a orgiastickými kulty Dionýsa na druhé straně. Nikdy nevytvořil svébytný náboženský systém, současně však platí i to, že se prolínal do ostatních náboženských proudů té doby, ovlivňoval je a sám jimi byl ovlivňován. Patrně docházelo (nebo minimálně alespoň jednou došlo) k tomu, že z této symbiózy vzešla i komunita, kteří sami sebe nazývali „orfiky“, jako tomu bylo ve starověké Olbii.

Pokračování →

Zlověstné Oko mrklo…

Igor Nováček Říjen - 24 - 2010

Chaoticum: (Psycho) Log: Y
(HCD 09, HORUS CyclicDaemon, 2007)

Chaoticum: [Psycho] Log: Y (CD)

16 skladeb, HCD 09, HORUS CyclicDaemon, 2007
Distribuce v ČR: HORUS CyclicDaemon

*

Existence experimentálního dark-ambientního projektu Chaoticum sahá do roku 2004 do amerického Beaumontu. Ten se však svého albového debutu dočkal teprve nyní, a to díky brněnskému vydavatelství HORUS CyclicDaemon, které se ve své ediční řadě zaměřuje především na tituly s hmatatelnější, spirituálně orientovanou myšlenkovou stopou.

Výrazně okultistické a hororové vyznění alba, nabízí kromě rytmických vzorců, strašidelných hlasů či melancholických tónů piana, nezvyklé hudební dobrodružství, a je pro ediční záměr brněnského labelu záležitostí přímo signifikantní.

O mnohém jakoby vypovídala již „jména“ jednotlivých členů seskupení – The Reverend Dann Kriss, Silent Soror Krystalis, Hugh Jorgan, The Mad Cellist a Uncle Jesse. Zásadním se však zdá být především umělecký koncept Chaoticum, načrtnutý již dříve na řadě demonahrávek či skladbách, vydaných na několika samplerech.

„Je to neuvěřitelné, síla přítomnosti je zde… Nespoutaná trvalost bytí… Hrozivá zrůdnost vědomí čehosi, jednou probuzeného, se nemůže nikdy vrátit zpět.“ Slova evokující šílenství oscilují mezi napůl pomateným hlasem [Ancient Hollow, 3:56] a explicitním elektronickým soundem nahrávky, která jakoby proplouvala někde mezi obsedantní psychedelií The Legendary Pink Dots, neuroticko-esoterickou nonšalantností Coil či mrazivými rituály skandinávských Coph Nia.

Pokračování →

Carl Gustav Jung: Paracelsica. Dvě studie o renesančním mysliteli a lékaři (Vyšehrad, Praha 2002)

Carl Gustav Jung: Paracelsica. Dvě studie o renesančním mysliteli a lékaři

132 stran, Vyšehrad, Praha 2002, vydání první, vázané
ISBN 80-7021-548-8

*

AVREOLVS PHILIPPVS THEOPHRASTVS BOMBASTVS VON HOHENHEIM – PARACELSVS.

Přesný den jeho narození není znám, má se však za to, že spatřil světlo tohoto slzavého údolí 1. května 1493 v Einsiedeln ve švýcarském kantonu Schwyz, snad pouhých deset let po Martinu Lutherovi. Koperník tehdy začínal na universitě v Krakově svá astronomická studia. Rok předtím se Kryštof Kolumbus vypravil hledat námořní cestu do Indie a spustil kotvu u jednoho ostrova před pobřežím Střední Ameriky. Na německém trůně seděl Maxmilián I. V srpnu roku 1493 zemřel Friedrich III., poslední německý císař, který byl korunován v Římě. Šlechta zchudla. K starým švábským rodům patřili také Bombastové von Hohenheim, o nichž se v úředních listinách děje zmínka už na počátku XII. století.

Famoso Doctor Pareselsvs

Při křtu dostal syn Wilhelma von Hohenheim jména Philippus Theophrastus. Jméno Aureolus bylo spíše lichotivé; „Zlatohlávkem“ volali na chlapce asi rodiče. Nelze přesně říci, co pohnulo otce k tomu, aby zvolil jméno Philippus, nápadné je Theophrast, a usuzuje se, že ho otec dal svému synu z úcty k Theophrastovi, žákovi řeckého filosofa Aristotela. Tohoto jména si také Paracelsus po celý život cenil. Wilhelm von Hohenheim po desetiletém manželství ztratil svou ženu, osmiletý chlapec přišel o svou matku. Od matčiny smrti byli na sebe otec a syn vnitřně odkázáni.

Na doporučení benediktinského opatství v Einsiedeln mniši kláštera v St. Paul v údolí Levantu vzali na sebe úkol vštípit Paracelsovi základní znalost latiny a uvést ho vůbec do věd. Už tehdy začal doprovázet otce na lékařských pochůzkách, kde u loží nemocných poznával bídu utrpení a neúprosnost umírání. Celý Theophrastův život ve Villachu byl založen na pravém nazírání a na smyslové zkušenosti – tam poznal „živoucí“ vody, tryskající z hlubin země, používané k léčebným účelům i život člověka v šachtách, když pozoroval žíly kovu prostupující horninou. Po boku svého otce denně stál před mnohostranností života v říši rostlin, zvířat a lidí a nic nevěděl o skvělé, břitké logice a o duchaplných slovních potyčkách. A když tento svět opouštěl, aby se jako jeho otec stal lékařem, nevěda ani o tom, přinášel si již do světa vysokých škol svůj vlastní, pevně ohraničený svět, který tam musel prokázat.

500 let Paracelsových. (Podle knihy Ludwiga Englerta: Paracelsus – člověk a lékař.) Revue HORUS, 1/1993, str. 42-68.

Pokračování →

Spareova ontologie

Stephen Mace Květen - 23 - 2010

Stephen Mace se narodil v Kalifornii v roce 1948 a v období dospívání se odstěhoval do Milfordu ve státě Connecticut. Magií se zabývá od roku 1970 a pravidelně přispívá do anglického časopisu Chaos International. Napsal knihy: Stealing The Fire From Heaven: A Technique For Creating Individual Systems Of Sorcery; Squeezing Being: A Modern Approach To Reality Manipulation, a Taking Power: Claiming Our Divinity Through Magick. Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás a podstata Spareovy magie spočívá v jeho řešení hlavolamu objektivity a subjektivity, makrokosmu a mikrokosmu.

*

Celá podstata otázky »Co je skutečné?« spočívá v zásadě v tom, že nás trápí touha poznávat už od té doby, co si lidé začali být vědomi sami sebe a dokázali si uvědomit, že na ni potřebují znát odpověď. Největší obtíže způsobuje problém vymezit, co je objektivní a co je subjektivní, nebo co se opravdu nachází vně a co je jen na ni projektováno našimi vlastními dispozicemi – našimi nadějemi, potřebami, obavami a také předsudky, ať už jsou vědomé nebo nevědomé, připouštěné nebo potlačované. To všechno, co známe, je tím, co postřehujeme, takže je zhola nemožné, aby to bylo absolutně objektivní, a přesto je objektivní realita sdostatek reálná, což může potvrdit každý, kdo měl automobilovou nehodu.

Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem.

Eliminace dispozic vnímajícího je jediným hlavním cílem vědecké metody i se svým důrazem na měřitelnost a opakovatelnost, které mají zajistit, aby vědecké teorie fungovaly pokaždé, když je chce někdo odpovídajícím způsobem použít. Tyto pojistky však dostoupí svých mezí, jakmile začneme studovat něco, co má vědomí, neboť mysl nemůže být změřena a na pokusy donutit ji, aby vyhověla požadavkům na opakovatelné experimenty, odpoví s perverzním a výsměšným vzdorem. A přestože tomu tak je, pořád ještě se jistí akademičtí psychologové snaží redukovat veškeré mentální funkce na něco, co lze kvantifikovat v laboratorních podmínkách a dojít ke zcela logickému závěru, že mysl není nic víc než vedlejší účinek existence nervové tkáně. Má to asi takový smysl, jako kdybychom se pokoušeli napravit zlomenou nohu modlitbou a zároveň je to i nejjasnějším důkazem toho, že striktně vědecký postup na tomto místě přestává fungovat.

Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem, neznamená to však, že tak unikneme hlavolamu objektivity a subjektivity. Namísto toho zformulujeme tento problém znovu jakožto problém makrokosmu a mikrokosmu. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás. V tradičním pojetí mágové předpokládají, že ten či onen starodávný planetární mytologický aspekt je popisem sil těchto »bohů«, kteří působí jaksi zvenku a že lidská entita – jakožto »kreace« či »emanace« těchto bohů – je skladbou těchto sil, které takto zakoušíme zvnitřku. Jakmile mág jednou zvolí patřičnou božskou strukturu, má – ať už jde o muže či ženu – k dispozici techniky ceremoniální magie, s jejichž pomocí může manipulovat se silami, které jsou v této struktuře obsaženy a může díky nim buď tuto moc povznést nebo ji upozadit, přivolat ji nebo ji nechat zeslábnout, podle toho, jak tomu chce jeho vůle.

Pokračování →

Spřízněné weby