Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Pokračování →

Pokrov - Přímluvce (Novgorod, 1399)

Čest světlu!

To světlo bylo v temnotách, ale ty jej neobsáhly.

Prastaré datum (11.6.) původního letního slunovratu svědčí o tajemství návratu světla. Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. A tak je nám se ptát: kdy a kterak zvěstujeme život věčný?

Heslo francouzského královského rytířského řádu „Svatého Ducha“ zní: LILIA NON LABORANT, NEQVE NENT. Hargrave Jennings k tomu uvádí:

Okamžitě si pak vzpomeneme na ona mimořádně temná, avšak velmi významná slova našeho Spasitele, která, jak se zdá, jsou stále chybně vykládána, pro jejich zjevnou protikladnost: „Vizte lilie na poli, jak rostou: nepracují ani nepředou“ [Celá citace zní takto: „Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalamoun“ (jedná se o některé stupně z učení zednářského řádu) „v celé své nádheře nebyl tak oděn“ (nebo pozdvižen či poctěn, jak je mnohem přesněji uvedeno v řeckém originálu) „jako jedna z nich“ (Mt 6,28-29).]. Co tedy, pokud jde o tuto část textu, má tento ostrovtipný badatel na mysli následující rosikruciánskou glosou nebo vysvětlením? Lilia non laborant, „lilie nepracují“ (jako včely); neque nent, „ani nepředou“ (jako pavouci). A teď k „lisses“, jak jsme se rozhodli je nazývat. Nepracují jako „včely“ (Scarabaei), ani nepředou jako „pavouci“ (Arachnidae).

Být moudrý znamená být osvícený. Lux je Logos, z něhož vše povstalo. Fleur-de-lis (lilie) je lotos (vodní růže), květina zasvěcená Lux, nebo Sul, nebo Slunci. „Auriflamme“ (plamen ohně nebo zlatý plamen) byl dřívější standardou Francie. Později byla nazývána Oriflamme. Byla to svatá vlajka Francie a její barvou byla rudá – heraldická nebo „rosikruciánská“ červeň, znamenající zlato. Tři „lotosy“ nebo „lisses“ byly erbovním znamením Trimurti, trojjedinosti trojitého plodivého principu, nebo Slunce, nebo „Lux“.

„Samotná Svatá církev římská srovnává nepochopitelné narození Syna Božího z jeho Otce – zároveň s jeho narozením z čisté a neposkvrněné Panny Marie – se včelami, což by bylo ve skutečnosti rouháním, kdyby včely neměly tak velkou ctnost a hodnotu“ (cenu a důstojenství). Srv. Hone: Ancient Mysteries Described, kap. „Beehive of the Romish Church“, str. 283. (Starověká mystéria, kap. „Úl církve římské“).

Pokračování →

Toto podivuhodné kázání přichází s něčím navýsost nevídaným, a to nejenom na svoji dobu, ale též pro naši: mluví totiž o čase a co se s ním děje a stejně tak se skutky v něm vykonanými. Praví se v něm totiž, že páchá-li je člověk ve smrtelném hříchu, pak jsou všechny tyto skutky mrtvé – čas stejně jako skutky jsou navždy ztracené. A nebyl by to mistr Eckhart, kdyby hned neřekl, že právě tak jsou ztraceny i ty dobré a všechen čas, po který se děly a budou ještě dít. A proč? Jest tomu tak proto, že nemají v duchu žádného trvání a v sobě samých žádné bytí nebo místo, a Bůh je také k ničemu nepotřebuje. Ovšem skutek nemá žádné bytí, proto není skutek ani dobrý ani svatý ani blažený, nýbrž blažený je člověk, v němž se nachází ovoce toho skutku, – ne jako čas nebo skutek, nýbrž jako dobrá podstata věci, která je spolu s duchem věčná, stejně jako je věčný duch sám o sobě, a je tím duchem samotným. Srdce tohoto kázání se nachází v posledních dvou odstavcích.

Vpravdě nejde o nic jiného než „kvantový skok“, pro nějž má tento theorém: „A nakolik se dobrými skutky oprostil v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, natolik se pak vrací zpět, aby se spojil s Bohem, což by býval nemohl udělat, kdyby se byl před tím v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, svými skutky neoprostil. Má-li se však projevit teprve nyní, musí na to použít čas. Protože se však již oprostil v čase, který uplynul v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, získal tím pro sebe čas, v němž je nyní oproštěn. A tak se tedy čas, v němž je nyní oproštěn, neztratí, neboť jej získal, a v tomto čase může působit jiné skutky, které ho ještě více spojí s Bohem.“

Čtěte pozorně a myslete ostře.

Aert de Gelder: Křest Kristův (1710)

*

Mortuus erat et revitix, perierat et inventus est (L 15,32)

„Byl mrtev, a zase ožil, byl ztracen a je nalezen“ (L 15,32).

V jednom kázání jsem řekl, že chci poučit člověka, který v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, konal dobré skutky a také o tom, jak tyto skutky společně s tím časem, kdy byly vykonány, znovu ožijí. A to teď chci podle pravdy vylíčit, neboť mě prosili, abych vysvětlil smysl svého tvrzení. A to také hned učiním, i kdyby to mělo být navzdory všem dnes žijícím mistrům.

Všichni mistři souhlasně říkají, že dokud je člověk v milosti, jsou všechny skutky, které koná, hodny věčné odměny. A je to pravda, neboť v milosti působí Bůh tyto činy, a v tom s nimi souhlasím. Naproti tomu se všichni mistři shodují v tom, že upadne-li člověk do smrtelného hříchu, jsou pak také mrtvé všechny skutky, které vykoná v době, kdy je ve smrtelném hříchu, neboť i on sám je mrtev a nezaslouží si věčné spásy, protože nežije v milosti. Takto řečeno je to pravda a v tom s nimi i souhlasím. Mistři dále říkají, že když Bůh dá člověku, který lituje svých hříchů, znovu milost, pak všechny skutky – které kdy vykonal v milosti před tím, než upadl do smrtelného hříchu – povstanou v nové milosti a k novému životu, a budou takové jako předtím. I v tom s nimi souhlasím. Pak ale říkají, že ty skutky, které člověk konal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, jsou navždy ztracené, čas stejně jako ty skutky. A s tím nesouhlasím já, mistr Eckhart, a říkám, že ze všech dobrých skutků, které člověk vykonal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, se neztratí ani jeden a ani ten čas, v němž se staly, pokud ten člověk opět dosáhne milosti. Vidíte, to odporuje tomu, co říkají všichni žijící mistři!

Nuže, dávejte dobrý pozor, kam svými slovy mířím, abyste ten smysl pochopili.

Pokračování →