Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Chizr

Směr vyprávění ukáže nám šipka Pfeillova:

„Půjdu na poušť… a obléknu se v divoký mech.“ Tak se „stanu závěrečnou tečkou a nezůstanu věčně pouhou čárkou.“ A starý žid mu odpovídá: „Ani netušíte, že v knihách života stojí něco jiného, než co je tam tištěno? Vy byste se měl nazývati »Grün« a ne já.“ „Otec říkával často, že brzy nastane doba, kdy budou lidstvu odňaty poslední podpory, a duchovní smršť smete vše, co ruce kdy vytvořily. Pouze ti jsou obrněni proti zániku, kteří dovedou v sobě spatřiti kovově zelenou tvář předka, pračlověka, jenž neochutná smrti.“ „Ten však, na něhož čekáte, nepřijde jako král, dokud se čas nenaplní; dříve musí jeho předchůdce býti ve vás, jako nový člověk, aby připravil království. A přece bude jich mnoho s novýma očima a ušima, aby se neřeklo opětně o lidech: mají uši, a neslyší, mají oči a nevidí…“[1]

„Vynořil se mi v paměti obraz… pocházel prý od neznámého mistra a představoval Ahasvera: měl obličej olivově bronzové barvy, neuvěřitelně strašný, černou pásku kolem čela, oči bez bělma a bez zorniček. … Věčný Žid nazývá se: Chidher, to jest: »zelený«.“ „Obličej zjevu byl zahalen, pouze čelo bylo obnaženo, a na něm hořel zeleně zářící kříž.“

Jan Křtitel jako nový člověk v úsobí předchůdce připravuje cestu zelené moci, vzkříšení do království Božího. Podobně v roce 1889 připravoval cestu symbolismu Paul Gaugain svým Zeleným Kristem (Le Christ vert), jehož uviděl novýma očima, které spolu s plátnem předal lidstvu. Na posledních řádcích Zelené tváře čteme:

„Hauberrisser mohl, jako hlava Janova, hleděti současně do onoho i do pozemského světa a rozeznávati jasně jejich podrobnosti a věci. Byl zde i tam živým člověkem.“

Oním dvojnásobně živoucím rozhlížejícím se do dvou směrů & světů může být právě tak dobře Jan Křtitel, jakož i Janus Dvoutvářný, bůh vrat, dveří, vchodů, prahů, začátků i konců, doby sázení a doby sklizně, ohlašovatel nového věku.

Pokračování →

Pouť k Huse aneb Vandrem ku světlu

San Prosinec - 2 - 2016
M. C. Escher: Relativita

M. C. Escher: Relativita

David Bowie hraje ve filmu Labyrint [1] Jaretha, krále skřítků, do jehož říše, divočiny, zavítá dívka jménem Sára, a samotný pohádkový příběh jest v jádru řadou magických instrukcí k přechodovému rituálu do dospělosti. Jméno krále skřítků lze odvodit od Hareth, tj. „les“, s výslovností Cheret. „J“ a „H“ je přitom zástupné, jak vidíme na příkladu jmen „Josa“ nebo „Hosa“.

Labyrint představuje místo, které sex a smrt obývají společně s troufalou nenuceností. Není to sice úplně stejné, jako když Červená Karkulka vkročí do lesa plného nástrah a zabloudí v něm až ke své Nemesis – vlkovi, obě postavy ale nevinně a ladným způsobem vykročí v soumrak svého dětství a do náručí příšer. Příběh je konstruován tak, že jde o přechod z pohádkového světa do „skutečného,“ avšak jeho „normálnost“ brzo vezme za své, jak je Sára vtahována do víru fantasií jak rozkošných, tak i temných – její pouť labyrintem je víceúrovňová a jednotlivá patra si vzájemně odporují; nelze se v nich chovat analogicky – v každém musí kreativně zápasit o své bytí.

Tento zápas se zcela symbolicky odehrává v nesmírném a snad i nekonečném domě, jak jej vidíme na slavné litografii s názvem Relativita od nizozemského umělce Mauritse Cornelise Eschera, která byla poprvé otištěna v prosinci 1953. Zobrazuje paradoxní svět, ve kterém neplatí normální zákony gravitace. Vyobrazená architektonická struktura se zdá být centrem idylické komunity, kde se většina obyvatel věnuje svým obvyklým činnostem. Struktura má mnoho oken, průchodů a schodišť, a každé z nich mohou používat osoby náležející ke zcela rozličným gravitačním polím.

Pokračování →

Æony, gyry, jugy a Zlatý věk

San Srpen - 8 - 2016
Rozpolcení Džamšidovo

Rozpolcení Džamšidovo

V roce 1992 přišel D. Ž. Bor s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí.[1]

Zařadil do něho svůj výběr myšlenek a textů vztahujících se k podivuhodnému sídlu našich prarodičů a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. Na pomoc si vzal citace z děl Fulcanelliho, Liber occultationis, Clavis operis Georga von Wellinga, dále to byl Henricus Madathanus Theosophus a jeho Aureum saeculum redivivum.

O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření[2], s podtitulem Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, představujícího úvahy o hermetické kosmogonii.

Pokračováním je jeho již posmrtný opus Tajemný svět pravěku[3] s podobným podtitulem Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie.[4]

Stal se vypravěčem příběhů o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích, Hadích a Ptačích lidech. Dlouhá léta umanutě stopoval tyto legendy až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu. D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává:

„Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Pokračování →

O bdění

San Říjen - 18 - 2015
Vladislav Kužel: Hovory s Lasenicem. Otázky kladl a odpovědi Pierra de Lasenic zapsal Vladislav Kužel (Trigon, Praha 2015)

Vladislav Kužel: Hovory s Lasenicem. Otázky kladl a odpovědi Pierra de Lasenic zapsal Vladislav Kužel
(Trigon, Praha 2015)

Vladislav Kužel: Hovory s Lasenicem. Otázky kladl a odpovědi Pierra de Lasenic zapsal Vladislav Kužel

224 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2015, 2. doplněné vydání, brožované
ISBN 978-80-87908-07-5

 

Pierre de Lasenic (1900-1944), vlastním jménem Petr Kohout, je považován za nejvýraznější postavu českého meziválečného hermetismu. Věnoval se alchymii i tarotu (Tarot, klíč k iniciaci), pronikl do esoterismu starého Egypta (Hermetická iniciace Universalismu), jeho doménou však byla magie, včetně magie experimentální a sexuální (Orientální láska, Sexuální magie).

První vydání připravil ještě Vladislav Zadrobílek v roce 1993 včetně obálky, mělo jen 142 stran, obsah rozšířeného vydání je tedy téměř dvojnásobný.

Předložené nové, opravené a doplněné vydání redakčně zpracoval a k vydání připravil Bc. Lukáš Loužecký stojící za Dokumentačním centrem českého hermetismu, a aktivní i v přednáškové činnosti. Naposledy to byla přednáška Hermetismus dnes – reflexe hermetismu hermetiky na konferenci Hermetické nauky v české společnosti (Západní esoterní tradice – magie, alchymie, astrologie, kabala, psychotronika) konané 22. března 2014 na Husitské teologické fakultě UK, kde se zařadil po bok doyena faktografa českého hermetismu Prof. PhDr. Milan Nakonečného, jehož žezlo svým způsobem pomalu přebírá.

Pokračování →

Vykoupení v tiskařské černi

San Červen - 4 - 2014
D. Ž. Bor, Jiří Veselský: Držme se! Vzájemná korespondence z let 1998-2004 (Trigon, Praha 2013)

D. Ž. Bor, Jiří Veselský: Držme se!
Vzájemná korespondence z let 1998-2004
(Trigon, Praha 2013)

D. Ž. Bor, Jiří Veselský: Držme se!
Vzájemná korespondence z let 1998-2004

880 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2013, vydání první, vázané
ISBN 978-80-86159-96-6

*

Vladislav Zadrobílek (*14. listopadu 1932 – †11. prosince 2010) vstoupil do povědomí svých čtenářů jako otec hermetického nakladatelství Trigon od roku 1990, plodný spisovatel – vlastní hermetické výpravy podepisoval uměleckým jménem D. Ž. Bor – a redaktor, hudebník a výtvarník. Samizdatem vydal přes třicet titulů s texty svých oblíbených autorů včetně svých vlastních.

Pokud jste měli to štěstí a mohli jste třebas jen příležitostně nahlédnout do jeho laboratoře, viděli na stolech ty hory knih, kupičky korektur nachystaných k opravám, návrhy, folianty, bichle, slovníky, pak si stejně jako já musíte klást otázku, kde bral ještě čas na takovou (a jistě ne jedinou) rozsáhlou korespondenci, jakou představuje tento špalek dopisů Jiřímu Veselskému (*26. července 1933 — †18. dubna 2004). Syn dramatika Jaroslava Marii Veselského, rodák z Kyjova, „absolvoval Arcibiskupské gymnázium v Brně, studia historie na Univerzitě Palackého však nedokončil. Pracoval jako učitel, knihovník (také na zámku v Kuksu, který hraje v jeho díle důležitou roli), archivář a korektor, příležitostně publikoval umělecké kritiky a články o historii. Udržoval přátelskou korespondenci se spisovateli jako Jakub Deml, Vítězslav Nezval nebo Milan Kundera. V patnácti letech vydal básnickou skladbu Maria, dále napsal poémy Asi tak, Křížová výprava dětí, De Pontificatio Ioannae Papissae Tractatum, Státnice z alchymie, Žarošská pouť, Oratorium na úryvky z deníku ze dnů maďarských událostí 1956 a Čtrnáctiletá u Chruščovgradu, které pro svůj nonkonformní obsah mohl publikovat pouze v samizdatu (souhrnně vyšly až v roce 1996 v souboru Nezaručené pověsti). Později psal spíše drobnou milostnou lyriku, provokující otevřeným zobrazováním hebefilie“ (cs.wikipedia.org).

Pokračování →

Mystérium pražského (mimo)chodce

San Květen - 6 - 2014

→ Vílová hranice: cesta tam a zase zpátky

John Coulthart: Bílí lidé

John Coulthart: Bílí lidé

Ve slavné novele velšského spisovatele Arthura Machena Bílí lidé se »vypráví o hoře, kde se před dávnými věky bílí lidé scházeli v noci a hrávali nejrůznější podivné hry a dělali zvláštní věci. Ti lidé tam chodili vždycky v létě, když bylo veliké vedro. Zpočátku byla všude tma, potom tam byly stromy a tma byla ještě větší, a lidé přicházeli jeden po druhém ze všech směrů. Přicházeli po tajné stezce, kterou nikdo jiný neznal, dvě osoby hlídaly bránu a každý, kdo přišel, musel udělat velice zvláštní znamení, které mi chůva ukázala, jak nejlépe dovedla, ale řekla, že mi ho nemůže ukázat správně. Tak tam přišli všichni, a když vešel poslední, tak už tam žádná brána nebyla, a tak se tam nikdo jiný nemohl dostat, i kdyby věděl, že tam něco je. Když jsem seděla na kameni uprostřed kamenného valu a rozhlédla se dolů kolem sebe, viděla jsem všechny ty úžasné kruhy a kruhy uvnitř kruhů, seděla jsem bez hnutí, až se začaly kolem mne otáčet, a každý kámen začal tančit, zdálo se, že se otáčí v obrovském víru, bylo mi, jako bych byla uprostřed všech hvězd a slyšela je svištět prostorem. Tak jsem slezla dolů mezi balvany a tančila jsem s nimi a zpívala podivné písně. Šla jsem pořád dál a dál, až jsem přišla k tajnému lesu, o kterém nesmím psát, a vstoupila jsem do něj cestou, kterou jsem objevila. Když jsem došla asi do poloviny, otočila jsem se dokola a připravila se. Uvázala jsem si šátek pevně kolem očí a přesvědčila se, že nemůžu vidět naprosto nic, ani větévku, ani kousek lístku, ani světlo oblohy, byl to starý červený hedvábný šátek se žlutými vzory, který jsem si dvakrát otočila kolem hlavy tak, abych nemohla nic vidět. Potom jsem začala postupovat, krok za krokem, velmi pomalu. Mé srdce tlouklo čím dál rychleji, náhle jsem nemohla polknout, chtělo se mi vykřiknout, ale stiskla jsem zuby a šla dál. Větve se mi chytaly do vlasů a velké trny mě drásaly, ale šla jsem dál až na konec stezky. Tam jsem se zastavila, předklonila se a napřáhla ruce. Šla jsem dokola poprvé a tápala jsem kolem sebe rukama a – příběh byl naprosto pravdivý a já si přála, aby byly smazány ty roky, co jsem musela čekat, abych byla šťastná na věky věků.«[1]

Jinaké překročení vílové hranice bylo zaznamenáno v bájném vyprávění[2] sedláka Josefa Khuna z Bělé nedaleko městečka Pecka.

Pokračování →

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b