Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Umění ustavičného proměňování

San Říjen - 20 - 2014
Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy. Poesie. Dopisy (Academia, Praha 2013)

Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy. Poesie. Dopisy
(Academia, Praha 2013)

Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy. Poesie. Dopisy

310 stran, Academia, Praha 2013, vydání první, vázané s přebalem, cena 385 Kč
ISBN 978-80-200-2204-2

*

„Dejž nebe, aby čtenář, osmělený a v té chvíli sveřepý jako to, co čte, našel bez bloudění strmou a drsnou cestu truchlivými bahnisky těchto chmurných stránek plných jedu.“

Comte de Lautréamont, vlastním jménem Isidore Lucien Ducasse, (*4. dubna 1846, Montevideo, Uruguay) vydal Zpěvy Maldororovy vlastním nákladem roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie.

Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci.

Počátkem 20. století se k němu přihlásili příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců.

André Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu. Později napsal:

Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického…“

Pokračování →

Vznešenost neviditelné moci

San Březen - 2 - 2014
Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho (Academia, Praha 2013)

Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho
(Academia, Praha 2013)

Edward Fenton (ed.): Deníky Johna Deeho

590 stran, Academia, Praha 2013, vydání první, vázané, cena 555 Kč
ISBN 978-80-200-2304-9

*

John Dee (*13. července 1527, Londýn – †1608 nebo 1609, Mortlake) si začal své deníky vést pravděpodobně před rokem 1577, kdy oslavil padesáté narozeniny a byl jako matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, a rádce Alžběty I. na vrcholu své pozoruhodné kariéry. A ta nebyla v žádném případě jednoduchá.

Dee navštěvoval od roku 1535 školu Chelmsfordu, poté od listopadu 1542 do roku 1546 St. John’s College v Cambridge. Zde záhy rozpoznali jeho nadání a stal se zakládajícím členem Trinity College, kde mu důmyslné jevištní efekty během produkce Aristofanovy hry Mír vynesly reputaci mága a tato pověst s ním šla už po celý jeho život. Koncem 40. a začátkem 50. let 16. století cestoval po Evropě, studoval v Louvain (1548) a Bruselu a v Paříži poslouchal přednášky o Euklidovi. Studoval společně s Gemmou Frisiem a stal se blízkým přítelem kartografa Gerarda Mercatora, který se vrátil do Anglie s významným souborem matematických a astronomických přístrojů. V roce 1552 potkal v Londýně Gerolama Cardana: během tohoto vztahu zkoumali možnost perpetua mobile stejně jako ovlivnění drahokamu takovým způsobem, aby nabyl magických vlastností. I proto už za studií v Cambridge čelil obviněním z čarodějných praktik.

Dee se obzvláště zajímal o ty obory, jež podle něj podléhaly moci čísel, a k nim patřila architektura, optika, astronomie a navigace. Právě navigaci se věnoval ve své knize General and Rare Memorials pertayning to the Perfect Arte of Navigation, v němž postuloval mj. i propagandistické cíle Britského impéria (termín poprvé použil právě Dee). Jenže brzo se však mělo všechno změnit. Na přelomu 70. a 80. let 16. století zažil řadu neúspechů, které v budoucnu poznamenaly jeho pověst. Frobisherovi se nepodařilo najít severozápadní cestu a náhle se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten financovat vydání jeho zbývajících tří svazků věnovaných navigaci. A od té doby John Dee už nikdy žádnou jinou knihu nevydal.

Pokračování →

UFO, kult Ku & projekt Galileo

San Květen - 10 - 2010

*

→ Čínský magický kult Ku

Ku

Osmnáctý hexagram I-ťingu, Ku, je překládán jako Zkaženost.

Následování a přizpůsobivost se snadno zvrhnou v cosi velmi nekalého. Taková je negativní spojitost tohoto hexagramu s hexagramem předchozím. Kdo se k někomu přidává a radostně jej podporuje, ten pro něj pracuje a slouží mu. Mluví-li se o zkaženém, pak jde o práci na zkaženém. Čínské jméno hexagramu vyjadřuje znak představující mísu plnou červů, symbol něčeho zkaženého, nepoživatelného. Sklad dolního a horního trigramu kombinuje měkkou ústupnost až apatii spodního trigramu s tvrdou vytrvalostí až umanutostí trigramu horního. Je to něco, co se nesrovnává, co je ve své podstatě zvrácené a volá po nápravě. Jsou jisté vhodné a nevhodné časy obětí, kterých je třeba, aby se dílo zdařilo a jeho plody zůstaly zdravé.1

V srdci kultu Ku spočívá systém analogický mystériím vúdú, které se týkají 256 jedů Bohyně, čili kal. Ku je černá magie, jako je Wu magií „bílou“. Má jistou příbuznost s egyptským slovem Khu, a proto i odkazuje na ženskou povahu jejího zdroje. Khu je magická síla par excellence. Je zpodobňována cípkem nebo ocáskem femininního komplexu, v němž se vytvářejí kaly.

Když Kenneth Grant, žák slavného anglického mága Aleistera Crowleyho, vykládá ve své knize Hecate’s Fountain jeho slavný magický manifest o Novém Æonu, Knihu Zákona2, popisuje kaly neboli barvy Hadita v jeho tajné manifestaci v tomto pořadí:

  • modrá
  • zlatá
  • rudá
  • purpurová
  • zelená.

Hadit je nekonečně malý nebo atomický bod (bindu). Skrytý bůh, který jest jedno s Adadem, Daat (hebrejská sefira Poznání nebo Rozumu) a Thothem (egyptským bohem moudrosti, a také strážcem tarotu), jejichž spojení (yog) vytváří Yog-Sothotha.3

Pojem Yog-Sothoth pochází z Necronomiconu a znamená doslova „věk (yug) nebo aeon Set-Thotha.“ V metafysickém smyslu je Yog-Sothoth symbolem ducha Choronzona, velikého démona Chaosu, který dlí v srdci hmoty nebo v materiálním universu. Jeho tajemství je možné odkrýt pouze projitím Brány Daatu (tj. Thothovy) do pouště Setovy, Set-Thotha, či Sothotha.

Pokračování →

Věda, magie & májá

St. Kon Duben - 28 - 2010

Vyprávěli tu ságu králi Sverrovi, a on řekl, že takové lživé ságy (lygisögur) jsou ty nejzábavnější (skemmtiligastar).

Na počátku vědy stála magie. Prvním vědcem byl u národa, který je duchovním praotcem evropské civilizace, bůh Thovt. Všimněme si, že Thovt je bohem lunárním, stojí však ve službách solárního principu. On přinese Horovi oko (měsíc), které tento bůh ztratil v boji se svým strýcem Sutechem. Magie i věda představují nástroje, kterými člověk zachází se světem a jimiž svět tvoří. Jsou také nástroji bohyně Máji, iluze o tomto světě, smrtící krásy tohoto světa. Jsou vzájemně promíšené, ale lze mezi nimi rozlišovat, byť je jejich příbuzenství velmi úzké.

V každém procesu má ve skutečnosti rozhodující slovo cosi neuchopitelného, neviditelného, numinósního. Magie se nikdy od povědomí o této skutečnosti nemůže odpoutat a v tom smyslu stojí blíže Počátku věcí. Věda, spojená s magií, ona pojmová konstrukce magického světa, na které se dá stavět a čarovat, je svým zájmem obrácená do šera, do noci a k pramenům vod. Vyznačuje se pokorou. Naopak je tomu u vědy ve službách solárního vědomí, které se nemůže smířit s Neviditelným Hybatelem světa, a věda je zde nástrojem k tomu, aby jej popřela. Této vědě je však paradoxně vlastní také magie.

J. A. Knapp: Tajemství vědění všech věků

To dokládá neskutečně mocné a ve výsledcích zcela zjevné magické působení vědy. Jako by se ozvala moc tzv. „druhé pozornosti“, jak říká don Juan, či nevědomí. Veškerá pozornost vědy je nasměrována k uchopení světa, ale ten se jí zatím jejím nechtěným působením neustále proměňuje. Každý vědecký objev zásadní povahy mění celou povahu světa jako předmětu zkoumání a získávání. Rychlý vývoj, rychlé proměny moderní technické civilizace, jaké můžeme sledovat za posledních pár set let dokládají, že magický potenciál vědy je obrovský, pravděpodobně díky tomu, že jej nikdo záměrně neusměrňuje.

Lidstvo, které naproti tomu používalo jako nástroj zacházení se světem magii, se vůbec takovým efektem svých aktivit chlubit nemůže. Svět tradičních společností byl neměnný po desítky tisíc let. (Netrpěl také nikdy pocitem vykolejení z řádu věcí.) Takoví australští aboriginové se do Austrálie nastěhovali někdy před 60 000 lety, celou dobu tam usilovně čarovali a udržovali kontakt se snovým časem a v něm žijícími stvořitelskými předky a jediný jejich technický pokrok za celá ta léta představovaly objevy bumerangu, vrhače oštěpů a upevňování kamenných nástrojů do dřevěných násad. V Tasmánii dokonce došlo v určitém archeologicky doložitelném období k regresu na úroveň bez těchto vymožeností. Když se našinec rozhlédne kolem sebe, nic jej k úžasu nad dílem stvořitelských předků neponouká, a dokonce i zázrak božího stvoření se mu představuje zase převážně přetavený přes pána tvorstva.

Každý sen se uskuteční tak, jak se vykládá.
– Islandské přísloví

V čem je magická síla vědy? Tunguzští šamani nosili jako součást svého kostýmu náprsenku, na které měli zaznačeno, kolik lidí je v jejich úřadu uznává. Od toho se odvozovala síla šamana. Bohové, kteří si dokázali získat dostatek uctívačů byli mocnější, než ti, kterým se to nedařilo. Dnes se magicky (druhou pozorností) do světa neopírá jenom kouzelník nějaké vesnice a pár jeho duchů, ani velekněz byť i mocného boha a jeho města, ale lidstvo jako celek vnímající se v čase a prostoru a vědomě i nevědomě se usilující o věčnost. Rozměr pojmu „člověk“ díky vědě narůstá. Uvědomujeme si naši sounáležitost s lidstvem jako kosmickým fenoménem.

Z jiného pohledu se věci jeví rovněž tak, že zatímco magie respektuje skryté mocné síly světa, věda uznává jen síly odhalené. Nerespektované skryté síly jednají samy, jaksi komplementárně k vědomým záměrům, které je probudily. Výsledek magického aktu je přesně určený a očekávatelný pouze v jistém spektru podob vyšlo-nevyšlo. Naproti tomu vědu čekají samá překvapení z různých vedlejších efektů, protože jí zkrátka není vlastní moudrost, uložená třeba v nevědeckém systému knihy I-ťing, a která uznává nejneuvěřitelnější spojení mezi nejrůznějšími jevy. Proto nadchází čas, kdy se věda obrací k magii, ze které vzešla; takovým hledáním v šeru je výzkum chaosu.

„Žlutý císař zapomněl svou moudrost – a všichni byli spokojeni, že se rozplynou, smísí a znovu utvoří.“
– Čuang-c’

Věda a vědění vlastní magii mají ovšem také povahu odpovídající neblahým aspektům nepravé sefiry Daat, Poznání. Tak to vypadá, když se věda rozběhne směrem pozitivistického scientismu:

„Podle Ernsta Topitsche probíhá stále sílící proces ‚odkouzlení světa‘ a on má za to (nebo doufá), že si lidé tomuto procesu uvyknou tak dalece, že jeho průběh už ani jako takový nebudou pociťovat: Přizpůsobení citového života poznání bude dokonáno. Tímto způsobem se světonázorové problémy vyřeší samy od sebe; ne tím, že by našly odpověď, ale že budou bezpodstatné.“1

A všechno, co je v těchto spisech zachyceno nesprávně, musí ustoupit tomu, co se ukáže být pravdivějším.
– Ari Moudrý

Takový skleněný zámek se však buduje velice těžko a stále méně lidem se tam chce bydlet. Věda jako nástroj intelektu opatřuje informace, ale nikoliv prožitky. Nabízí mapy a ukazatele, ale člověk těch zemí tak snadno neokusí. Surfování po informacích internetu je opravdu jen klouzáním po povrchu. Etnolog Johanes Wibert si nechal od Indiánů kmene Sanema vyprávět o šamanech a dozvěděl se, že tito běžně poletují asi stopu nad zemí. Odporoval svým informátorům, že přece jasně vidí, že šamani chodí, jako všichni ostatní. Dostalo se mu odpovědi:

„To je proto, že ty ničemu nerozumíš.“

Podobně řekl jinému etnologovi šaman kmene Wašo:

„Nevíš vůbec, o čem mluvím a stejně na tom budou všichni, co budou tu tvoji zprávu číst.“ 2

*

Poznámky:

Májá, iluze; kouzlo; magická moc; závoj nevědomosti zastírající pravou tvář skutečnosti. Ve filosofických textech také označení pro manifestovanou skutečnost čili fenomenální (jevovou) realitu. V kontextu teistických tradic je to tvořivá moc Boha, často ikonograficky zobrazovaná jako jeho žena: májá je prakticky totéž co šakti.

1 H. P. Duerr: Sedna aneb Láska k životu, kap. 19, pozn. 44. HORUS, Brno 1997.
2 H. P. Duerr: Traumzeit, str. 136. Frankfurt am Main 1985.

*

© TAMTO 973 – Věda: rituál XX. století.
Okultura e-© 2002

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b