Štítek: Eckhart

Dnes se po nás chce, abychom byli pouze myšlenkovými bytostmi bez těl. Zápas mysli a těla nás provází celými dějinami. Požitek je výrazem smíru s tělem. Požitek je výrazem smíru s jiným tělem a s jinými těly a s okolím. Je větším požitkem cítit otevřenou duši, symbiózu, toužit po spojení a ponořit se do těla, rozplynout se anebo cítit inspiraci, vnímat souvislost, slova, oheň ve věcech a v sobě?

„Nemají výčitky, nemají svědomí.“ Neposuzujeme všechno z příliš zaběhlých, pevně usazených a nedobytných pozic? Odmysleme příjemné odpoledne a zasaďme naše vnímání třeba do rámce smrtelné choroby, kdy se posunou naše vnitřní hodnoty nebo vnímání zostřené právě spáchanou vraždou. Zvláštní druh moderního amerického démona, který si vybírá své oběti tak, jako si jiní vybírají zralá rajčata v samoobsluze. Agent Cooper coby novodobý Parsifal. Vraždění neviňátek. Kosmické kacířství. Přírodní rouhání. Podivná Bratrstva vrahů. Bobtnání ega. Sběratelé. „Zvěř, která loví vůni“.

Vzdělávací komplex je v zásadě architektonickým modelem: oblasti, na něž si nedokážeme vzpomenout, zůstávají zapečetěnými prázdnými prostorami. Jaké výsledky taková stavba poskytuje? Jsou právě tak důvěryhodné, jako i nemožné: symbolický prostor se dožaduje toho, aby jeho statutem byla aktuálnost. Venkoncem tedy právě symboly jsou živoucí přítomností. Neškolení pozorovatelé nemají mnoho příležitostí podchytit pravou podstatu světa, který se do nich přichází zabydlet. Takto jsou vnitřní prostory (vesmíry) nahrazeny jevovým implantátem a stavba se proměňuje. Imaginární zmírá a nastupuje magické. Obsah je nahrazen formou. De-formace.

Sv. Augustin říká: „Pane, když se nám sebereš, tak nám dej jiného tebe. Na ničem kromě tebe nenacházíme sdostatek uspokojení, protože nechceme nic než tebe."

A v kom bydlí Bůh, ten má ctihodné druhy u sebe. Mistr říká, že duši je dán dar od Boha, kterým duše je pohnuta k vnitřním věcem. Mistr říká, že duše se bezprostředně dotýká Duch svatý, neboť v lásce, v níž Bůh sám sebe miluje, v této lásce miluje také mne a ta duše miluje Boha touž láskou, jíž On sám sebe miluje; kdyby ale tato láska nebyla, pro kterou Bůh tu duši miluje, nebyl by tu ani Duch svatý. Je to žár a výkvět svatého ducha, v němž duše miluje Boha.

Bůh je ve všech věcech, bytostně, účinně a mocně. Rodit však může jen v duši - neboť všechna stvoření jsou jen stopy Boží, ale duše je svou přirozeností utvářena podle obrazu Božího. A tento obraz se musí oním narozením ozdobit a dovést k dokonalosti. Tomuto působení a tomuto narození je ze všech stvoření otevřena pouze duše. Věru, každá dokonalost, která se má do duše dostat, ať Božské světlo, milost nebo blaženost, musí tam vstoupit jen a jen tímto narozením a nijak jinak. Čekej jen na toto narození v tobě, a nalezneš všechno dobro a všechnu útěchu, a všechnu rozkoš, všechno bytí a všechnu pravdu.

Světlem nebes rozumíme to světlo, které jest Bůh a které žádný člověk svými smysly nemůže pojmout. Proto říká svatý Pavel: „Bůh přebývá v nepřístupném světle.“ To jest: Bůh je světlo, k němuž není žádný přístup. K Bohu není žádný přístup. Kdo teprve vychází a přibývá v milosti a světle, ten se ještě nikdy k Bohu nedostal. Bůh není přebývající světlo, ale člověk k němu musí přibýváním dojít. V tom přibývání Boha vidět není. Má-li být Boha vidět, musí se to stát v takovém světle, které je Bůh sám. Jeden mistr říká, že v Bohu není žádné „méně“ a „více“, žádné „to“ ani „ono“. Dokud k němu přicházíme, nevstupujeme dovnitř.

Hlas v Duchu: „Jsem pokrm Velkých; rosť a nabývej u velikosti a jez mne! Neproměníš ale mě v sebe, nýbrž ty budeš proměněn ve mně.“

Program duše: nechání. Duše nemá mít s ničím nic společného. Pět vlastností duše.

Počátek je duchovní povahy. Čím dokonalejší je universum, tím jednodušší je jeho bytí a rozmanitější jeho části. Určovat nebe skrze zemi. Tak to nové bude lepší než to předchozí. Stvoření je poskytnutí bytí. Poznání je jako bdění – žít je jako spaní. Bytí je domněnka, poznávání je vědění.

Příroda nikdy nezačíná to, co nemůže dokončit. „Více lidí jsou účastí na ideji jeden člověk,“ říkají mudrci. Co je první, je nejhodnotnější a je to závazné. A co se odvozuje, je závislé, méně bohaté. To, co může mít každý, už není úrovní závislou, nýbrž božskou, kde vše je jedno.

Kam? Dolů dírou. Všechno začne jednoho dne, kdy se obtěžkáni zastavíte na své cestě a plni nevolnosti z ní sejdete hledat spočinutí. Princezna Ofélie tak mimoděk...