Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

O cídění zrcadla

San Duben - 17 - 2017

Karfíková Lenka: Duše zrcadlo. Studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi
(Triáda, Praha 2016)

Lenka Karfíková: Duše zrcadlo. Studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi

224 stran, Triáda, Praha 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7474-181-4

 

Lenka Karfíková (*1963) se v průběhu posledních let stala nepřehlédnutelným fenoménem na poli patristiky, středověké teologie a filosofie. S každým dílem, za nímž stojí autorsky či editorsky, se zaujatým čtenářům dostávají do rukou pečlivé redigované texty, jež mají povětšině možnost číst vůbec poprvé a svojí povahou odpovídají skryté linii jejího osobního zaujetí, kterou takto s výhodou i našeho vlastního osvícení sama sleduje.

Jak se dovídáme z úvodu, obrací se její zájem ke dvěma vrcholným postavám křesťanské pozdní antiky, autorům čtvrtého a pátého století, kteří výrazným způsobem předurčili podobu křesťanské teologie a filosofie doby následné – k Řehořovi z Nyssy (Proč neříkáme, že jsou tři bohové. Oikoymenh, Praha 2009; O stvoření člověka. Oikoymenh, Praha 2013; Katechetická řeč. Oikoymenh, Praha 2015) a Aureliu Augustinovi (Křesťanská vzdělanost. Vyšehrad, Praha 2005; Vyznání. Kalich, Praha 2006; O boží obci. Karolinum, Praha 2007; O nesmrtelnosti duše. Oikoymenh, Praha 2013).

První článek, podle nějž byl nastaven i název přítomného svazku, Duše zrcadlo. Metafora zrcadla v kázáních na Velepíseň Řehoře z Nyssy a její platonské předobrazy, se snaží přiblížit, kterak Řehoř rozuměl „filosofii Velepísně“, tj. jak dospět k dokonalé apatheia, oproštění se od vášnivosti, na pozadí Origenova výkladu tří Šalamounových spisů (Přísloví, Kazatel, Velepíseň), z nichž právě ta poslední jest zasvěcením do epoptiky, tedy nejvyšších mystérií spojení s Bohem.

Zde jest program duše, či „apathická“ kúra, jak to formuluje LK (str. 20n).

Pokračování →

Æony, gyry, jugy a Zlatý věk

San Srpen - 8 - 2016
Rozpolcení Džamšidovo

Rozpolcení Džamšidovo

V roce 1992 přišel D. Ž. Bor s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí.[1]

Zařadil do něho svůj výběr myšlenek a textů vztahujících se k podivuhodnému sídlu našich prarodičů a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. Na pomoc si vzal citace z děl Fulcanelliho, Liber occultationis, Clavis operis Georga von Wellinga, dále to byl Henricus Madathanus Theosophus a jeho Aureum saeculum redivivum.

O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření[2], s podtitulem Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, představujícího úvahy o hermetické kosmogonii.

Pokračováním je jeho již posmrtný opus Tajemný svět pravěku[3] s podobným podtitulem Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie.[4]

Stal se vypravěčem příběhů o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích, Hadích a Ptačích lidech. Dlouhá léta umanutě stopoval tyto legendy až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu. D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává:

„Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Pokračování →

O oné Věci

San Červen - 30 - 2016
Logos 2015. Sborník pro esoterní chápání života a kultury (Trigon, Praha 2015)

Logos 2015. Sborník pro esoterní chápání života a kultury
(Trigon, Praha 2015)

Logos 2015. Sborník pro esoterní chápání života a kultury

128 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2015, brožované, cena 199 Kč
ISBN 978-80-87908-13-6

 

Sborník Logos 2015 se představuje tematickými studiemi dějin francouzského hermetismu a jeho vlivem na vznik českých zednářských, theosofických a okultně-magických lóží.

Úvod patří životopisnému medailonku Dane Rudhyara od Pavla Turnovského, na nějž navazuje rozsáhlá studie nestora českého hermetického faktografa Milana Nakonečného o Francouzském hermetismu na přelomu 19. a 20. století, v níž byly pojednány i osoby nikoliv galského původu, jako A. E. Waite, Karl Kellner, Theodor Reuss, Aleister Crowley (špatně skloňovaný) a další, všimli jsme si však, že byl vynechán přímý předchůdce francouzského magického obrození – Fabre d’Olivet, okcitánský učenec, literát, básník, skladatel a mystifikátor, jehož biblická a filosofická hermeneutika ovlivnila mnohé okultisty, jako např. Eliphase Léviho, Gerarda Encausse a Édouarda Schurého.

Tomáš Jan Hoyer se v článku Vyvolení kněží vesmíru a theurgický martinismus zabýval organizační činností Martinéze de Pasqually, který ovlivnil Františka Kabeláka, zejména jeho práci Magia divina.

Od téhož autora pochází Pojednání o reintegraci bytostí Martinéze de Pasqually, jehož studie upomenou na učení Jacoba Böhmeho; poprvé si můžeme přečíst jeho apokryfní pojetí Kainovy vraždy Ábela.

Pokračování →

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

Úplně jiný svět

San Leden - 27 - 2011

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Přeložil Petr Janda
146 stran, Argo, Praha 2010, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0328-1

*

Edice řízená Markétou Novou přišla s dalším svazkem nenahraditelného rohu hojnosti pohádek a mýtů, Pomsta hadů, tentokráte z vyprávění tchajwanských domorodců. Zdá se, že tento nejsevernější výběžek skupiny tichomořských ostrovů trpí stejným traumatem jako jeho jižní sousedi – potopou.

„Mořská voda stoupala a stoupala, zalila pobřeží, pole a vesnici. Netrvalo dlouho a celý ostrov zmizel pod vodní hladinou, nad níž zůstaly jen vrcholy Wang-nan a Fang-nan.“

A není to jediné trauma, jež leží na bedrech tchajwanského lidu. Z moře nevyšel jenom Dagon, ale další příšery, jako ta z moře (O příšeře), jež uprchla do moře směrem na východ. Jak běžela mořem, sahala jí voda jenom po kolena a všichni se nad tím podivovali.

Původ lidí se připisuje moři, ale najdeme tu i zprávy o tom (O původu lidí ), že „úplně první lidé Atayal vyšli z kamene,“ což připomíná rozklad Louise Charpentiera (Obři aneb Mysterium počátků ) o kameni jménem Loghoun, což je zástupný obraz pro Logos. I jeden z východních mýtů vypráví o tom, že se Mithra zrodil ze skály (de petra natus), stejně jako antropomorfní Ullikummi, frýžský Agditis a jeden známý hrdina osetinské mytologie (srv. Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení II, str. 286).

Zemětřas je dalším tématem vyprávění, jednou jsou to kozy, jejichž drbání o skály je schopno přivodit zkázonosné chvění, jindy se ani nedalo vařit, jak voda vyskakovala z hrnců, džbány padaly a koulely se po zemi sem a tam.

Prazvláštní je podání o tom, kterak mezi lidi přišla smrt (O smrti ). Praotec Saťiniouťi získal semeno prosa, vysel ho (tady snad jedna z mála námitek: osivo a semena se vysévají, toliko sazenice se vysazují), a zralé ho rozdělil mezi ostatní lidi. Nikdo neví proč, ale Saťiniouťi chtěl vše zase zpátky (!), ale nikdo nechtěl proso vrátit. Saťiniouťi se rozhněval, vykopal si hrob a lehl si do něj. Tak začali lidé umírat. To je klasický příklad sympatetické magie, kdy se napodobováním přenese moc kouzla na určený cíl.

Pokračování →

Svatým Městem, Nebeským Jeruzalémem, není nic jiného než 32 æthyrů aneb 32 Bran Moudrosti. Ona obrovská hloubka nevědomí je koridorem vedoucím ke Kolébce Korunovaného a vítězícího Dítěte a na této cestě přicházíme do kontaktu se Svatým Andělem Strážcem a mluvíme s Ním v samotě duše. Každý pohyb zde ve světle je zaznamenáván tam dole, v temnotách. Abych se dopustil paradoxu, řeknu, že jsou to ‚temnoty nejjasnější‘.

Mávnutí nahoře, bouře dole. Mávnutí dole, bouře nahoře.

Podobné zakoušel i Otokar Březina, který to vypsal v eseji Tajemné v umění 1:

„Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řečí slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty zraků: roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervosní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených.“

Pokračování →

O hadu edenském a plameni nebeském

San Květen - 25 - 2010

Jednou z autorit v popisu „plamene Hospodinova“ je bezesporu Kniha Zákona Aleistera Crowleyho, stejně jako Had Genese Stanislava de Guaity.

*

V první kapitole Knihy Zákona se říká, že Nuit „se sklání v extázi (!), aby líbala tajemnou řeřavost Haditu“ (AL, I:14). Další verš odhaluje symboliku Knihy a její alchymické pozadí: „Proto on (Hadit) je vždy slunce a ona (Nuit) luna. Avšak pro něj je okřídleným tajným ohněm a pro ni klenoucím se hvězdným světlem“ (AL, I:16).

A pokračuje: „Vzplaň na jejich čele, ó zářivý hade!“ (AL, I: 18), k tomu srovnej verš 2M 34,29-30. Podobné rysy, jež obsahuje výklad k Sefer Jecira – týká se rozjímání o nekonečnosti úhlopříčných hranic – má i verš „Poněvadž jsem Nekonečný Prostor, a Nekonečno Hvězd v něm“ (AL, I: 22). Víme, že hvězdou je „každý muž a každá žena“ (AL, I:3).

Nuit o sobě dává kabalistickými slovy vědět, že její slovo (jméno, sefer) je „šest a padesát. Dělte, sčítejte, násobte a porozumíte“ (AL, I:24-5). To znamená Vau-Hřeb a Nun-Ryba. Křesťanská symbolika je tu zjevná.

Podle Fabre d‘Oliveta kořen Nun-Vau (koncové Nun však má jinou číselnou hodnotu, tj. 700) se týká všeho, co je „rozkošnictví,“ „tělesná hebkost,“ „vlídnost,“ „bezstarostnost.“ V textu níže uvedenou metodou aiq bekar přijdeme na omračující sovislosti, když 700=70=7; tj. koncové Nun=Ajin=Zain – písmena OZ, Ajin-Zain, dávají slovo kozel, Pan (!).

Arabský kořen popisuje „umdlévání“, „být enervován“ (!). A konečně v etiopštině slovo thouni naznačuje zcela nezakrytě: „být zmožen rozkoší.“ To vše vystihuje Nuit velmi dobře (srovnej AL, I).

Je to však i 50+6=56, a 5+6=11.

Jedenáctka je v magii veliké číslo a naznačuje tajně nejvyšší magickou metodu. (AL, I: 60) „Mé číslo (sefar) je 11, a tak všechna čísla těch, kteří patří k nám“. 11 je i součtem čísla 65, numerace Božího jména Adonai (hebr. Alef-Dalet-Nun-Jod), Svatého Strážného Anděla.

A co je duchem (ruach, sipur) Nuit?

5×60=300.

300 je Šin, tradičně element Ducha, „plamen Hospodinův“, jeho „ohnivý keř.“

Hieroglyf písmene Šin (zuby) naznačuje zřetelně tři plamínky, tvořené třemi Jod.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b