Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Æony, gyry, jugy a Zlatý věk

San Srpen - 8 - 2016
Rozpolcení Džamšidovo

Rozpolcení Džamšidovo

V roce 1992 přišel D. Ž. Bor s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí.[1]

Zařadil do něho svůj výběr myšlenek a textů vztahujících se k podivuhodnému sídlu našich prarodičů a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. Na pomoc si vzal citace z děl Fulcanelliho, Liber occultationis, Clavis operis Georga von Wellinga, dále to byl Henricus Madathanus Theosophus a jeho Aureum saeculum redivivum.

O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření[2], s podtitulem Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, představujícího úvahy o hermetické kosmogonii.

Pokračováním je jeho již posmrtný opus Tajemný svět pravěku[3] s podobným podtitulem Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie.[4]

Stal se vypravěčem příběhů o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích, Hadích a Ptačích lidech. Dlouhá léta umanutě stopoval tyto legendy až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu. D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává:

„Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Pokračování →

O oné Věci

San Červen - 30 - 2016
Logos 2015. Sborník pro esoterní chápání života a kultury (Trigon, Praha 2015)

Logos 2015. Sborník pro esoterní chápání života a kultury
(Trigon, Praha 2015)

Logos 2015. Sborník pro esoterní chápání života a kultury

128 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2015, brožované, cena 199 Kč
ISBN 978-80-87908-13-6

 

Sborník Logos 2015 se představuje tematickými studiemi dějin francouzského hermetismu a jeho vlivem na vznik českých zednářských, theosofických a okultně-magických lóží.

Úvod patří životopisnému medailonku Dane Rudhyara od Pavla Turnovského, na nějž navazuje rozsáhlá studie nestora českého hermetického faktografa Milana Nakonečného o Francouzském hermetismu na přelomu 19. a 20. století, v níž byly pojednány i osoby nikoliv galského původu, jako A. E. Waite, Karl Kellner, Theodor Reuss, Aleister Crowley (špatně skloňovaný) a další, všimli jsme si však, že byl vynechán přímý předchůdce francouzského magického obrození – Fabre d’Olivet, okcitánský učenec, literát, básník, skladatel a mystifikátor, jehož biblická a filosofická hermeneutika ovlivnila mnohé okultisty, jako např. Eliphase Léviho, Gerarda Encausse a Édouarda Schurého.

Tomáš Jan Hoyer se v článku Vyvolení kněží vesmíru a theurgický martinismus zabýval organizační činností Martinéze de Pasqually, který ovlivnil Františka Kabeláka, zejména jeho práci Magia divina.

Od téhož autora pochází Pojednání o reintegraci bytostí Martinéze de Pasqually, jehož studie upomenou na učení Jacoba Böhmeho; poprvé si můžeme přečíst jeho apokryfní pojetí Kainovy vraždy Ábela.

Pokračování →

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

Úplně jiný svět

San Leden - 27 - 2011

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Přeložil Petr Janda
146 stran, Argo, Praha 2010, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0328-1

*

Edice řízená Markétou Novou přišla s dalším svazkem nenahraditelného rohu hojnosti pohádek a mýtů, Pomsta hadů, tentokráte z vyprávění tchajwanských domorodců. Zdá se, že tento nejsevernější výběžek skupiny tichomořských ostrovů trpí stejným traumatem jako jeho jižní sousedi – potopou.

„Mořská voda stoupala a stoupala, zalila pobřeží, pole a vesnici. Netrvalo dlouho a celý ostrov zmizel pod vodní hladinou, nad níž zůstaly jen vrcholy Wang-nan a Fang-nan.“

A není to jediné trauma, jež leží na bedrech tchajwanského lidu. Z moře nevyšel jenom Dagon, ale další příšery, jako ta z moře (O příšeře), jež uprchla do moře směrem na východ. Jak běžela mořem, sahala jí voda jenom po kolena a všichni se nad tím podivovali.

Původ lidí se připisuje moři, ale najdeme tu i zprávy o tom (O původu lidí ), že „úplně první lidé Atayal vyšli z kamene,“ což připomíná rozklad Louise Charpentiera (Obři aneb Mysterium počátků ) o kameni jménem Loghoun, což je zástupný obraz pro Logos. I jeden z východních mýtů vypráví o tom, že se Mithra zrodil ze skály (de petra natus), stejně jako antropomorfní Ullikummi, frýžský Agditis a jeden známý hrdina osetinské mytologie (srv. Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení II, str. 286).

Zemětřas je dalším tématem vyprávění, jednou jsou to kozy, jejichž drbání o skály je schopno přivodit zkázonosné chvění, jindy se ani nedalo vařit, jak voda vyskakovala z hrnců, džbány padaly a koulely se po zemi sem a tam.

Prazvláštní je podání o tom, kterak mezi lidi přišla smrt (O smrti ). Praotec Saťiniouťi získal semeno prosa, vysel ho (tady snad jedna z mála námitek: osivo a semena se vysévají, toliko sazenice se vysazují), a zralé ho rozdělil mezi ostatní lidi. Nikdo neví proč, ale Saťiniouťi chtěl vše zase zpátky (!), ale nikdo nechtěl proso vrátit. Saťiniouťi se rozhněval, vykopal si hrob a lehl si do něj. Tak začali lidé umírat. To je klasický příklad sympatetické magie, kdy se napodobováním přenese moc kouzla na určený cíl.

Pokračování →

Svatým Městem, Nebeským Jeruzalémem, není nic jiného než 32 æthyrů aneb 32 Bran Moudrosti. Ona obrovská hloubka nevědomí je koridorem vedoucím ke Kolébce Korunovaného a vítězícího Dítěte a na této cestě přicházíme do kontaktu se Svatým Andělem Strážcem a mluvíme s Ním v samotě duše. Každý pohyb zde ve světle je zaznamenáván tam dole, v temnotách. Abych se dopustil paradoxu, řeknu, že jsou to ‚temnoty nejjasnější‘.

Mávnutí nahoře, bouře dole. Mávnutí dole, bouře nahoře.

Podobné zakoušel i Otokar Březina, který to vypsal v eseji Tajemné v umění 1:

„Dle hloubky otázek měřte výšku duše, neboť dle nich měří se vnitřní bohatství odpovědí. Jenom nejmenší část otázek přeložena byla v duších minulých a přítomných do řečí slov. Nejzávažnější a nejhlubší ukryta je v symbolech bolesti a tušení světelných záplav, v symbolech síly a lehkosti, jejichž sladkost rozpaluje nekonečnou žízeň, v symbolech tajemného oddechu věcí, jichž proměny odpovídají evolucím naší vnitřní pravdy, v symbolech předtuch, lásky a nejistoty za soumraků plných nebezpečenství, ale i plných hvězd a největší nejistoty zraků: roztržitých přílišným sáláním vnitřního světla. Ve všech těchto otázkách duše je sama. V tom spočívá jedno z největších tajemství života a onen smutek mlčení, který černými stíny se věsí na poslední slova příliš upřímných. V každém objetí myšlenky a ramen chví se nervosní křeč tonoucího, jenž marně se zachytává tonoucího v tajemných vlnách. Život duše je cesta, kde nepředvídané události čekají ve všech stínech a kde mlčení mluví jedinou společnou řečí všech světů a kde samoty mají tisíce zraků. Ale každý krok její splňuje vyšší tajemná očekávání a nejistoty její mají hluboký význam. Její náhody jsou náhodami jen pro její nedokonalé poznání. Nejsou náhodami. V každé duši je zrak, který se dívá dovnitř, obrácen k neviditelné noci, fascinován jediným pohledem, z něhož se lijí světla všech minulých i budoucích hvězd. Příšerně slavné zkušenosti tohoto zraku neuvědomují se v duši po čas života na zemi v celé smrtelné nádheře svého bohatství. Tímto zrakem jsme spřízněni v jediné bratrstvo vidoucích a zasvěcených.“

Pokračování →

O hadu edenském a plameni nebeském

San Květen - 25 - 2010

Jednou z autorit v popisu „plamene Hospodinova“ je bezesporu Kniha Zákona Aleistera Crowleyho, stejně jako Had Genese Stanislava de Guaity.

*

V první kapitole Knihy Zákona se říká, že Nuit „se sklání v extázi (!), aby líbala tajemnou řeřavost Haditu“ (AL, I:14). Další verš odhaluje symboliku Knihy a její alchymické pozadí: „Proto on (Hadit) je vždy slunce a ona (Nuit) luna. Avšak pro něj je okřídleným tajným ohněm a pro ni klenoucím se hvězdným světlem“ (AL, I:16).

A pokračuje: „Vzplaň na jejich čele, ó zářivý hade!“ (AL, I: 18), k tomu srovnej verš 2M 34,29-30. Podobné rysy, jež obsahuje výklad k Sefer Jecira – týká se rozjímání o nekonečnosti úhlopříčných hranic – má i verš „Poněvadž jsem Nekonečný Prostor, a Nekonečno Hvězd v něm“ (AL, I: 22). Víme, že hvězdou je „každý muž a každá žena“ (AL, I:3).

Nuit o sobě dává kabalistickými slovy vědět, že její slovo (jméno, sefer) je „šest a padesát. Dělte, sčítejte, násobte a porozumíte“ (AL, I:24-5). To znamená Vau-Hřeb a Nun-Ryba. Křesťanská symbolika je tu zjevná.

Podle Fabre d‘Oliveta kořen Nun-Vau (koncové Nun však má jinou číselnou hodnotu, tj. 700) se týká všeho, co je „rozkošnictví,“ „tělesná hebkost,“ „vlídnost,“ „bezstarostnost.“ V textu níže uvedenou metodou aiq bekar přijdeme na omračující sovislosti, když 700=70=7; tj. koncové Nun=Ajin=Zain – písmena OZ, Ajin-Zain, dávají slovo kozel, Pan (!).

Arabský kořen popisuje „umdlévání“, „být enervován“ (!). A konečně v etiopštině slovo thouni naznačuje zcela nezakrytě: „být zmožen rozkoší.“ To vše vystihuje Nuit velmi dobře (srovnej AL, I).

Je to však i 50+6=56, a 5+6=11.

Jedenáctka je v magii veliké číslo a naznačuje tajně nejvyšší magickou metodu. (AL, I: 60) „Mé číslo (sefar) je 11, a tak všechna čísla těch, kteří patří k nám“. 11 je i součtem čísla 65, numerace Božího jména Adonai (hebr. Alef-Dalet-Nun-Jod), Svatého Strážného Anděla.

A co je duchem (ruach, sipur) Nuit?

5×60=300.

300 je Šin, tradičně element Ducha, „plamen Hospodinův“, jeho „ohnivý keř.“

Hieroglyf písmene Šin (zuby) naznačuje zřetelně tři plamínky, tvořené třemi Jod.

Pokračování →

O nebeské geometrii

San Duben - 29 - 2010

Levá ruka

Rabi Amoraj seděl a vysvětloval: Jaký je význam verše (1Kr 8,27): „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes Tě nemohou pojmout?“ Jsme vedeni k poznání, že Požehnaný Svatý má 72 jmen.
„Nebesa“ a „nebesa nebes“ naznačují tři úrovně, jimi jsou: Osa (druhý obratel krční), Sféra a Srdce. Každá z nich obsahuje 24 jmen. Tito tři králové jsou zmiňováni i v Sefer Jecira 6,1-2. Osou je král universa, Sférou král roku a Srdcem král duší.

A co je touto Osou (teli)? Slovo teli uvádí i Sefer Jecira 6,1-2.

Fabre d‘Olivet uvádí ve své knize The Hebraic Tongue Restored And the True Meaning of the Hebrew Words Re-established and Proved by their Radical Analysis tento výklad:

Tau-Lamed – TL.
Jakákoliv idea vršení, kupení, akumulace; to, co je seskupováno; to, co se vrší jedno na druhé. Arabský kořen nicméně naznačuje spíše pojem „vystupovat“; a podobný znak se používá i u popisu „vynášení“ zeminy při kopání studně.

Význam tohoto slova je obskurní, jediné podobné slovo se objevuje v Genesis 27,3 a znamená „toulec“.

Autor Bahiru jej spojuje se slovem taltalim, které je již samo o sobě dvojsmyslné. Podle Rašiho je odvozeno z kořene tala (viset), zatímco podle jiných pochází z kořene talal, což znamená „kupit, vršit“.

Podle mnohých autorit je teli imaginární čára, osa, podle níž rotují všechna nebeská tělesa (např. rabi Moše Chajim Luzzatto ve spise Choker u’mekubal 13).

Teli

Podobný názor má, zdá se, naznačovat, že jde o sílu přitažlivosti. Další autority spojují teli s nachašem bariach (had Genese) (Iz 27,1), kde se přirovnává k Leviatanovi, hadovi svinutému a útočnému, k drakovi v moři (Bina).

Ačkoliv někteří jasně tvrdí, že jde o souhvězdí Draka (viz dále v textu o něm), druzí míní, že to je jasně Mléčná dráha (!). Kol Jehuda ve spise Kuzari (4,25) zdůrazňuje, že slovo teli je fono-sémanticky příbuzné slovu tanin, a znamená – „had“. Další názory (Targum) se shodují na tom, že je odvozeno ze slova „rozprostřít, rozvinout“, jak osvědčuje verš (Iz 44,24): „sám nebesa roztahuji“ (talit šamaja).

Souvisí s pohádkovými i bájnými motivy o tom, kterak bohatýr nebo mýtická bytost udeří holí o zem (ranečkem apod.) a svět se rozvine.

Sefer Jecira staví na tom, že teli (viz poznámku, kterou má k tomuto Fabre d‘Olivet) je králem universa. Je proto zdrojem šesti směrů universa, které jsou naopak součástí Člověka Makrokosmu. V pozdějších kabalistických spisech je nazýván Parcuf (personifikace) Zer Anpinu (srv. obdobu Parsifala). Tady to autor nazývá „obrazem, který je před Požehnaným Svatým“ (srovnej Gn 1,26-7).

Tento „obraz“ se dále objevuje v Písni písní (5,11), kde se říká: „vlasy jeho kadeřavé (taltalim)“ (mluví se tam o Erótu v témže duchu). A tamtéž se prozrazuje místo, kde vlastně Král přebývá (Pís 7,6): „Král je těmi kadeřemi spoután“ (!).

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b