Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Tento esej je součástí nového vydání Necronomiconu.

*

Háfiz se hrouží pohledem do poháru Džamšídova

Dívat se.

Dīw (starší forma dēw, avestánsky daēva, sanskrtsky dèva, bůh), bylo podle íránského náboženství jméno zlých duchů, mocností temnot, stvoření Ahrimanových, personifikace hříchů; jejich číslem byl legion. V jejich čele stála skupina sedmi základních démonů (včetně Ahrimana) v protikladu vůči sedmi amšaspandům. Byli podřízeni šáhu Džamšídovi (Abú-l-Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausí jej uvádí na str. 49 v Šáhnáme, Knize králů, srv. muslimskou legendu o Šalamounovi), který byl čtvrtým králem světa. Měl na povel všechny anděly a démony světa. Byl i veleknězem Hormozdy (staropersky Ahura Mazda, Ormuzd). Džamšíd prý měl magický pohár ze sedmi prstenců, džám-e džam, který byl naplněn elixírem nesmrtelnosti a dovoloval mu dívat se na celý vesmír. Byl používán i ke zření a šlo v něm spatřit sedmero nebes, v Hrdinské legendě o Arslanovi byl viděn jako křišťálová koule a Šáhnáme používá pojem „křišťálový glóbus“.

Kaj Kávus a jeho létající trůn

V íránském eposu přichází bílý dēw (dēw-i sapèd) na pomoc králi z Mázandaránu proti králi, a nebyl to nikdo jiný než Kaj Kávus, syn mytologického íránského šáha Kaj Kobáda; jeho země byla obydlena dévy zběhlými v magii[1]. Od nich také měl Kaj Kávus létající trůn (třebaže jeho původ byl připisován i jemu), legendární, orly poháněný stroj, který krále dopravil do Číny. Šáhnáme líčí létající stroj následovně: sestával z trůnu, nad nímž byl na čtyřech sloupech vztyčen stánek provedený ze dřeva a zlata a k němu připoutal čtyři zvláště vycvičené orly. U sloupů ve čtyřech rozích stánku byly upevněny kusy masa a hladoví orlové byli řetězem připoutáni za pařát. Jak se orlové snažili dostat k masu, máchali křídly a trůn se začal zvedat. S tímto strojem doletěl král Kaj až do Číny, kde se orlové unavili a stroj spadl. Rustam krále, který havárii zázrakem přežil, nakonec zachránil, třebaže jej pak porazil, když bojoval proti dvěma dalším dīwům, Akvanovi (Akōman) a Aržangovi.

Akōman, jinak také Aka Mana, v avestánském jazyce je to jméno zoroastrovského démona „zlé mysli“ či „zlého úmyslu“, nebo „zlého myšlení“ anebo „zlého záměru“.

Aka Mana (akәm mana), „mana páchal zlo“. Jasna (32.3; jeden z nejstarších textů zoroastrovského kánonu) popisuje dévy jako potomstvo Aka Many, a nikoliv Angra Mainju. Angra Mainju (nebo: Aŋra Mainiuu) je původem  avestánské jméno „ducha zkázy.“ Staroperským ekvivalentem je Ahriman.

V Pahlavího textech z 9. až 12. století se Ahriman (psáno hl(y)mn) často píše vzhůru nohama „jako znamení opovržení a hnusu“.

Pokračování →

V jednom (zřejmě fiktivním) interview¹ »podává současný velmistr Fraternitas Saturni podrobnou zprávu o Řádu. Poprvé během padesáti let se dostává tímto veřejnosti autentického vhledu do snad nejdůležitějšího bratrstva německé kulturní oblasti… Rozhovor mezi dvěma angažovanými praktiky a zpráva ke stavu moderní magie. Historický dokument prvořadého významu« ².

Stephen Edred Flowers: Fire & Ice: Magical Teachings of Germany's Greatest Secret Occult Order

Kdo přichází s vysokými nároky, musí být připraven na to, že bude též později podroben kritické zkoušce, ačkoli je to velmi obtížné pro nezasvěcené s nedostatkem použitelných pramenů³.

Na několika příkladech má být doloženo, že toto interview je vskutku »historický dokument prvořadého významu«, zajisté kvůli tomu, že lze jen stěží zamezit úpadku kdysi věhlasné lóže.

→ Fráter V .^.. D .^.. = Mistr Scorpio

Již jméno dotazujícího se uvádí nežádoucího čtenáře v omyl. Je vzbuzován dojem, jako by se s velmistrem Fraternitas Saturni bavil nějaký nestranný spisovatel, jenž je znám v kruzích magie a také v celé německy mluvící oblasti. Ve skutečnosti je to rozmluva mezi dvěma lóžovými bratry, neboť »fráter V .^.. D .^..« vstoupil do FS jako bratr »Scorpio« roku 1984⁴.

→ »Magický« rok 1984

Od poloviny až do konce 80. let se projevovala ve Fraternitas Saturni tendence k silným změnám (str. 45). »Od roku 1984 následoval především návrat k saturnskému« (str. 47).⁵

Nápadné je, že tento chvályhodný návrat k pravé podstatě saturnské lóže se dává do souvislosti s datem přijetí fráterů V .^.. D .^.. »Scorpia« a »Thota« a tento rok je považován za důležitý⁶.

Mluví se sice v jiné souvislosti o »nadutém jáství« (str. 44), avšak na konkrétní osobu to vztahováno není.

Pokračování →

→ Nosferatu: svatý chléb O.T.O.

Vedle O.T.O. pracovala v Německu ještě další skupina, která přitahovala Crowleyho pozornost – Pansofická lóže neboli Pansophia. Tuto skupinu vedl Heinrich Tränker (fráter Recnartus), a ze začátku to byla volně organizovaná studijní skupina, fungující v Berlíně krátce po první světové válce a vedle toho Tränker založil ještě na začátku dvacátých let Collegium Pansophicum. Tato organizace, která možná existovala jen na papíře, vtiskla Tränkerově práci mnohem více zednářského a řádového puncu a fungovala jako půda, na které se připravovala jeho okultní díla. Brzo však dostala formální název Velká německá pansofická lóže (bratří hledajících Světlo), Orient-Berlín. Zabývala se gnosticismem, starodávnými mystériemi Řecka, Egypta a Babylónu, stejně jako problémy filosofie, náboženské historie, metafysiky, hlubinnou psychologií, „kosmosofií“ a kabalou. Velmistrem této lóže byl bratr Recnartus. Mistrem stolice byl bratr Pacitus (Albin Grau), jenž byl také filmovým architektem studií UFA v Berlíně, kde navrhoval scény a stavby pro takové filmy jako Nosferatu (1922) a Stíny (1923), a jeho sekretářem byl Eugen Grosche (Gregor A. Gregorius), který byl zasvěcen Tränkerem a dostal od něj lóžové jméno. V té době také provozoval v Berlíně okultní knihkupectví. Dalším významným zasvěcencem této lóže byl Karl Germer (br. Saturnus), který platil za osobního sekretáře Heinricha Tränkera, později se stal Nejvyšším strážcem pokladu O.T.O. pod Crowleyho vedením a po jeho smrti v roce 1947 pak Zevním vůdcem řádu. Tränker byl hlavou celého eklektického, okultního, „pansofického“ hnutí, tvořeného různými lóžemi, řády a společnostmi. Část jeho autority se odvozovala od Theodora Reusse, přinejmenším podle vlastního podání Aleistera Crowleyho.

Golden Dawn

V létě roku 1925 se udála významná událost, která vedla k tomu, že FS spatřila světlo světa. Aniž by mistr Recnartus cokoli věděl o naukách Aleistera Crowleyho, pozval ho do svého domu ve Weidě v Durynsku. Důvodem tohoto setkání bylo propůjčení vůdcovství nad skupinami, jež měl pod kontrolou Tränker, Crowleymu. Nebo to tak aspoň vypadalo. Německá větev O.T.O. byla po smrti Reusse viditelně po Tränkerovým praporem. Lze to možná přičíst faktu, že Crowleyho nauky nebyly v Německu všeobecně přijaty. Nedostatek pochopení provázel jak jeho nauku o Novém æonu, která do té doby ještě v německém překladu neexistovala – tak i Crowleyho zahalené narážky v jeho dílech na tajemství IX° – na sexuální magii. Německá odnož toto tajemství velmi urputně střežila a jen částečně jej odhalila v VIII°. Takové byly okolnosti, za nichž se Crowley onoho osudného léta přestěhoval. Spolu se svojí svitou, tvořenou Leah Hirsigovou, Dorothy Olsenovou a Normanem Muddem, opustil Paříž a nastěhoval se k Heinrichu Tränkerovi do Weidy. Karl Germer za ně zaplatil cestu do Německa. Crowley poslal výtisk Knihy Zákona napřed do Weidy, kde byla urychleně přeložena do němčiny. Konala se tam pak známá ‚Weidská konference’, které se zúčastnil Crowleyho doprovod, Heinrich Tränker se svojí ženou Helene, Albin Grau, Eugen Grosche, Karl Germer, Martha Küntzel a několik dalších okultních vůdců. Skutečným důvodem této konference bylo přijetí nebo odmítnutí Zákona Thelema a prozkoumání možnosti sjednocení několika okultních frakcí pod vedením Nového světového učitele – Velké divoké bestie 666. Zprávy o této konferenci se liší v detailech, šíři, i co do závěrů; určitě nejvíce matoucí podání napsal samotný Crowley. Nikomu nelze věřit docela, neboť si tu každý ohříval svoji vlastní polívčičku. Překlad Liber AL vel Legis (Kniha Zákona) do němčiny v roce 1925 způsobil rozruch; Jak Albin Grau (Pacitus), tak i Tränker (Recnartus) jí nebyli nakloněni pro její (údajný) protikřesťanský postoj. Recnartus prý svoji kritiku mírnil a postupně se dopracoval k poněkud novému náhledu na obsah této knihy. Pacitus však zůstal v opozici, i když mlčky. Na Gregoria, na druhé straně, udělala Bestie se svým Slovem kladný dojem. Konference skončila viditelně rozpačitým komuniké, jež bylo nazváno Závěť hledajícího. Můžeme se v něm dočíst následující:

„Světový učitel, jehož příchod byl předpovězen na tento rok, a jenž byl všemi opravdovými hledajícími očekáván – a zvláště těmi, kteří náležejí k Teosofické společnosti – se právě nyní zjevil v osobě mistra To Mega Therion (tj. Aleister Crowley). My, níže podepsaní, víme a slyšeli jsme to na vlastní uši a viděli jsme to vlastníma očima, že on, zcela jistě a bez jakéhokoliv nádechu lži, je vpravdě nositelem tohoto Slova, po kterém duše lidstva žízní.“

Pro některé odpadlíky znamenala konference předěl, v němž vyhráli, zatímco druzí byli obsahem knihy naprosto pobouřeni a z řádu odešli. Tränker a Grau se tohoto komuniké zřekli téměř oba ve stejnou chvíli při následující příležitosti, a následně dokonce i Mudd (1927) a Leah Hirsigová (v roce 1928) stáhli svoji podporu. V průběhu následujících měsíců a let Gregor A. Gregorius začal studovat a asimilovat Crowleyho učení, stejně jako pansofisty, rosikruciány a další hermetické nauky. Na Zelený čtvrtek roku 1926 byla Pansofická lóže rituálně uzavřena a rozpuštěna.

Pokračování →

→ Příliv

Rok 1908 strávil Crowley cestováním po Maroku v doprovodu svého přítele básníka Victora Neuburga.
Roku 1909 objevil založený rukopis Knihy Zákona. V témže roce se rozvedl s Rosou, vydal tiskem Liber 777 a získal titul Adeptus Exemptus.

V období mezi 23. listopadem a 19. prosincem 1909 cestoval Crowley spolu s Neuburgem severní Afrikou. Zabýval se v této době henochovou magií, což je svébytný a komplikovaný magický systém, který v letech 1581-1607 vypracoval anglický okultista dr. John Dee. Svoje zkušenosti s tímto druhem magie zaznamenal Crowley v knize The Vision and The Voice (Vize a Hlas).

3. prosince 1909 dosáhl Crowley titulu Magister Templi za pomoci evokace démona Choronzona, kterou provedl spolu s Neuburgem v saharské poušti. Kabalisticky odpovídá Choronzon jedenácté „non-sefiře“ Daat. Dr. Dee o něm píše jako o „mocném ďáblovi“. Bývá také spojován s babylónským démonem Pazuzu.

W. B. Yeats

V roce 1910 došlo ke druhé profanaci Zlatého úsvitu a k nežádoucí publicitě. Crowley chystal k vydání třetí sborník Equinoxu, sestavený tak, že obsahoval obřad stupně Adeptus Minor, nejdůležitější jakož i nejkrásnější z řádových rituálů. Mathers se o tomto návrhu doslechl. (Israel Regardie se domnívá, že mu o tom Crowley napsal.) Kdyby Mathers záležitost ignoroval, velmi málo lidí by se o hermetickém řádu Zlatý úsvit něco dozvědělo. Namísto toho však, aby zabránil otevřenému šíření rituálů, které napsal, okamžitě ho zažaloval, čímž se dostalo Crowleymu, Zlatému úsvitu a magii nesmírného rozsahu pochybné publicity. Věc se dostala před soud, a tak se vydání třetího svazku Equinoxu zdrželo. Je jasné, že soud s postojem Matherse sympatizoval, neboť zákaz byl nakonec vydán. Nato se Crowley s ukázkou vtipu a suchého humoru odvolal, odvolací soud zákaz zrušil a distribuci ihned povolil. Výsledkem bylo, že ve většině deníků se objevily dlouhé senzační články o nedávném případě a o tzv. rosikruciánské nauce. Některé také reprodukovali jistý počet obrázků používaných v obřadech uvedeného stupně. Crowley nebyl jediný zasvěcenec, který se rozhodl otevřeně psát o nauce řádu. W. B. Yeats napsal několik provokativních a zajímavých esejů (Tělo otce Kristiána Rosenkreuze, Magie, Tajemná růže) o magickém systému řádu, odvolávaje se na něj ve své autobiografii jménem. Arthur Machen ve své knize Věci blízké i daleké mluví rovněž o řádu, i když trochu žertovně, jako o Hvězdě soumraku.

V roce 1911 zažaloval George Cecil Jones časopis The Looking Glass pro pomluvu. Při procesu došlo k diskusi o Crowleyho morálce a žalobce prohrál. Crowley se znovu vydal v doprovodu V. Neuburga na Saharu.
11. října 1911 se Crowley seznámil s Mary d’Este Sturges (soror Virakam), kterou, stejně jako předtím Rosu, začal používat jako média. 21. listopadu se jí zjevila entita jménem Abuldiz a Crowley od ní dostal pokyn, aby odjel do Neapole a sepsal knihu o magii Book 4 (Kniha 4).

Karl Kellner

V roce 1912 vyšly první dva díly Knihy 4. V téže době Crowleyho vyhledal Theodor Reuss (fráter Merlin nebo fráter Peregrinus), šéf německé okultní společnosti O.T.O. po smrti Karla Kellnera (Reuss společně s Franzem Hartmannem a Klein dostali od Johna Yarkera zakládací listinu pro zednářskou společnost Prastarý a primitivní tituál Memfisu a Mizraimu). Důvodem bylo to, že Crowley ve svém časopise Equinox zveřejnil některá řádová tajemství O.T.O. týkající se sexuální magie a Reuss se chtěl dozvědět, kdo je vyzradil. S překvapením však zjistil, že Crowley tato tajemství objevil vlastním studiem, a jmenoval jej šéfem anglické pobočky O.T.O. nesoucí název Mysteria Mystica Maxima.

Crowley sám se ovšem považoval za vůdce Extrémní levice v Síni ve Městě pyramid, a pokud se vůbec smířil se systémem O.T.O. co se týče „tajemství všech tajemství“ – IX°, tak to bylo opravdu jen proto, že to byla záležitost osobní cti. Jak se vyjádřil, byla to „záruka, kterou dal dr. Theodoru Reussovi, jenž byl v té době fráter Superior a O.H.O. (Outer Head of O.T.O. – Zevní Vůdce Řádu)“. V této souvislosti uvádí (a týká se to do značné míry i pozdějšího působení hlavy německé větve O.T.O., Michaela Eschnera, jak dále uvedeme), že „vše je bez řečí věcí všeobecné opatrnosti, ať už proto, že zneužití tohoto tajemství je, přinejmenším v obecném smyslu, velmi jednoduché a představuje zároveň veliké pokušení, anebo proto, že pokud by se stalo předmětem všeobecného vzdělání, samotný řád by se mohl ocitnout v nebezpečí pomluv a perzekuce. Je totiž daleko jednodušší tajemství desinterpretovat, než jej zprofanovat“.

Pokračování →