Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920

H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1

222 stran, Plus, Praha 2010, vydání první, vázané, cena 269 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0051-2

*

Konečně! Aneb: dočkali jsme se, zdá se – abychom nepředbíhali –, souborného vydávání spisů Howarda Phillipse Lovecrafta. V prvním svazku s názvem Hrobka, a podtitulem Příběhy a vize z let 1917-1920, nalezneme 21 povídek, řazených – jak se dozvíme z ediční poznámky – chronologicky podle vzniku jednotlivých prací, nikoliv datumu jejich prvního vydání.

Beletristické dílo HPL existuje v několika kanonizovaných seznamech, z nichž lze spolehlivě vycházet. Sám Lovecraft si vedl soupis své tvorby a jeho přítel a pozdější vydavatel August Derleth jej otiskl v úvodu sbírky Dagon and Other Macabre Tales (1965). Kompletní soupis jeho díla sestavil lovecraftovský znalec S. T. Joshi a otiskl jej v An H. P. Lovecraft Encylopedia (2001).

Z tohoto soupisu také editoři českého souborného vydání vycházeli při ediční přípravě.

Z hlediska překladů se nakladatelství Plus opíralo o průkopnický ediční počin, který by tu rozhodně neměl být opomenut, a sice Spisy H. P. Lovecrafta vycházející v nakladatelství Zlatý kůň v 11 svazcích v letech 1990-96. Z hlediska myšlenkové a citační návaznosti je záslužné, že tyto překlady byly použity i pro přítomné vydání, přestože všechny byly nově přehlédnuty.

Čtenáři se tak dostane možnosti „s napětím sledovat tvůrčí cestu tohoto originálního autora se všemi odbočkami, pozastaveními a zákrutami dle toho, co právě Lovecrafta zaujalo, inspirovalo, mnohdy trýznilo, anebo čím se cítil osloven.“

Pokračování →

Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin (Academia, Praha 2010)

Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin

772 stran, Academia, Praha 2010, vydání první, vázané, cena 665 Kč
ISBN 978-80-200-1886-1

*

Dreiberg: Co se to s námi stalo? Co se stalo s americkým snem?
Komediant: Co se stalo s americkým snem?! No splnil se! Jen se rozhlídni.

– Watchmen, Zack Snyder, USA 2009

*

Spenglerovo vrcholné dílo okultury XX. století hned v úvodu naznačuje, co hodlá sledovat: „Nejedná se o to, co jsou hmatatelná fakta o sobě a pro sebe jako jevy v nějaké době, nýbrž o to, co svým jevem znamenají, naznačují.“ A o odstavec dále přichází další hutná lekce, kterou citujeme v plné šíři:

„Kdo ví, že mezi diferenciálním počtem a dynastickým principiem státu doby Ludvíka XIV., mezi antickou státní formou polis a euklidovskou geometrií, mezi prostorovou perspektivou západní olejomalby a překonáním prostoru železnicí, rozhlasem a dalekonosnými zbraněmi, mezi kontrapunktickou instrumentální hudbou a hospodářským kreditním systémem je hluboká souvislost formy?

I ta nejstřízlivější fakta politiky, sledovaná z této perspektivy, přijímají symbolický a přímo metafyzický charakter a poprvé zde snad dochází k tomu, že věci jako egyptský správní systém, antické mincovnictví, analytická geometrie, šek, Suezský průplav, čínský knihtisk, pruská armáda a římská technika stavby silnic, se stejnou měrou chápou jako symboly a jako takové se vykládají.“

Dále poznamenává, že se „v tomto bodě ukazuje, že ještě vůbec neexistuje teoreticky projasněné umění historického pozorování,“ a táže se: „Pro koho existují dějiny? Paradoxní otázka, jak se zdá. Bezpochyby jsou tu pro každého, nakolik každý člověk se svým celým pobýváním a bdělým bytím (srv. G. Meyrink) je článkem dějin. Je však velký rozdíl, jestli někdo žije pod stálým dojmem, že jeho život je jedním prvkem v daleko větším běhu života, který se táhne přes staletí či tisíciletí, nebo jestli se cítí jako něco v sobě samém zaokrouhlené a uzavřené. Pro ten druhý způsob bdělého bytí jistě nejsou žádné dějiny světa, žádný svět jako dějiny.“

Pokračování →

Případ pro začínajícího kata (Režie: Pavel Juráček, Československo 1969)

Případ pro začínajícího kata

*

Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata [1], na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: nikým neřízené a přesto sebejistě se pohybující auto po silnici po průjezdu tunelem (za nímž se na konci filmu drží hlídka, aby snad někdo neprošel na druhou stranu) nakonec na druhé zatáčce udělá přemety ze skály (konec samovolného pohybu svévole), a dramatická nehoda auta skončí pro Lemuela bez následků, když z něj malou chvilku předtím vyskočí bez jakéhokoliv zranění.

Za tím již následuje první opravdu snová scéna: mrtvý zajíc (alespoň jeden opravdu mrtvý coby následek oné nehody) na silnici oblečený do manšestrových kalhot a vestičky, v níž se nacházejí kapesní hodinky, které sebere a uvede sám sebe do řetězce neodvratných událostí – vše bylo sestrojeno jako past. Bicykl u domu jej zbaví jakýchkoliv pochybností (redukce automobilu na dopravní prostředek opírající se o vlastní sílu). Z kapsy kabátu vyletí ptáček. Nachází se v místě, kde vše je prchavé (alchymické solutio), efemérní a nemůže být fixováno. Fixatio je tomuto světu bytostně cizí. Této povahy je i řeč ptáků.

Podlaha ve světnici je najednou z neupevněných prken, svět se mu houpe pod nohama. Vše předtím jisté je převráceno vzhůru nohama a pod podlahou vidí skrývat se nějaké lidi.

Vstoupí do domu zbudovaného bláznem, recykluje vzpomínky z dětství, vidí sám sebe plakat a z úst se mu dere přiznání: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“

Potkává bývalé známé, kteří ho bijí a fackují, všechny tváře, které vystoupily ze tmy, všechny ty tváře velice dobře znal, neslyšely však na svá jména.

Pokračování →

Vladislav Zadrobílek (*14. listopadu 1932 – †11. prosince 2010)

Drahý příteli, měsíční bratře,

vešel jsi dne jedenáctého měsíce prasince – snad by se ti líbilo i prastaré hruden -, dne orámovaného číslem magické expanze, bránou zvíci tvé lichosti – neb jak věříme, že sudý do království nebeského nevkročí – do věčného bdění, abys byl v přítomnosti tváře Boží, z níž ses nikdy příliš nevzdálil.

Trochu se mi to zadrhlo za hrdlo, když jsem byl o tvém průchodu branou zpraven, a přemýšlel jsem, co jsem v ten den všechno dělal. Pamatuji si, jak jsme se potkali poprvé a rozmlouvali o našem přibývání světla.

V následujících letech jsem se zájmem sledoval, co se rodilo ve tvé nakladatelské dílně, jíž jsi vyměřil jméno trojúhelné, a vnímal celé tvé předcházející (s)tvoření z dob méně nakloněných tvému talentu co daru našeho nebeského Otce. Občas jsem zíral, co z tebe vypadlo.

Po H. R. Z. jsi byl mým (byť nikdy nevyřknutým) druhým mentorem a stále si připomínám úchvatné myšlenky a zjevení z tvé Abecedy stvoření (1993), jež nám připomněla mýtoetymologickou logogenesi, komentáře k alchymickým traktátům z knižnice, která těžko najde obdobu napříč celým světem, sledovali jsme tě – po boku Gustava Meyrinka – na cestě k nadsmyslnu (Bdělost, toť vše!, 2003); vešli jsme ku obraně Umění do Alchymické tvrze (1992), a v ní sledovali záhadné výjevy ze Zrcadla alchymie (1994). Přivedl jsi k sobě duchy a obcoval s nimi: Karel Nepraš, Michael Rittstein, Vladimír Kokolia, Ladislav Klíma, Josef Váchal, Vladimír Boudník, Vítězslav Nezval, Pierre de Lasenic a další nejmenované, přesto nezapomenuté. Kam až (jsi) došel, to(s) tam našel! Občas na prahu vznešena (1997), dnes už však daleko za ním.

Věřím, že tvé tělo jest prosto batek a jsi čist, připraven k průchodu do dalších síní. Váha z péřové koruny bohyně Maat se jistě ani nezachvěla, Thoth nestačil zapisovat, Anúp ti poklepával na rameno a Velká požíračka přijala blahosklonně z tvé levice pamlsek. Dorůstající luna se ti stala bárkou Raovou a svých 78 jar jsi vyložil jako tarotové listy ve své poslední divinaci.

Po stříbrné stezce kráčíme za tebou vstříc zlatému králi,

Měsíční bratrstvo ☾ .^..

*

Přečtěte si:

Vznik odtud

John Coulthart

První ilustrací Johna Coultharta byla práce na albu slavné britské psychedelické skupiny Hawkwind Church of Hawkwind v roce 1982. Od té doby se objevil jeho design a ilustrace na obalech vinylů, CD a DVD, čítaje v to např. Cradle of Filth, Alana Moorea & Tima Perkinse, Stevena Severina a pionýra hudby čtvrtého světa Jona Hassella. Udělal řadu skvostných návrhů i pro český label HORUS CyclicDaemon, naposledy CD album Silence & Strength s názvem Das Haus Zur Letzten Latern – A Tribute To Gustav Meyrink, věnované – jak napovídá sám název – dílu Gustava Meyrinka, českému čtenáři dobře známého. John pravidelně přispívá do časopisu Arthur.

John Coulthart s Davidem Brittonem vydal pro Savoy Books sérii komiksů Lord Horror ‚Reverbstorm‘; dostalo se mu i pochybného vyznamenání za předchozí titul nakladatelství Savoy, ‚Hard Core Horror‘ 5, který byl britským soudem prohlášen za obscénní. Má v plánu vydat s Alanem Moorem i novou komiksovou sérii ‚The Soul‘ (From Hell, V for Vendetta).

Jako návrhář knih a ilustrátor pokračoval John v práci pro Savoy Books a v roce 2003 navrhl obal pro známou knihu Thackery T Lambshead Pocket Guide to Eccentric and Discredited Diseases, kterou vydali Jeff VanderMeer a Mark Roberts.

John Coulthart, H. P. Lovecraft: The Haunter Of The Dark And Other Grotesque Visions

Johnovy práce byly recenzovány nebo se objevily v následujících médiích: Rapid Eye, Critical Vision, Clive Barker’s A-Z of Horror, EsoTerra, CNN.com a v Channel 4 v televizní sérii Banned in the UK. Žije a pracuje v Manchesteru (UK).

Je třeba se tu zmínit i o knize John Coulthart, H. P. Lovecraft: The Haunter Of The Dark And Other Grotesque Visions. Předmluvu a traktát ‚Velcí Staří‘ napsal Alan Moore. Kniha vyšla v roce 2006 u nakladatelství Creation Oneiros s novým designem a novými ilustracemi včetně dříve nepublikovaného oddílu Alana Moorea ‚Velcí Staří‘. Český překlad názvu této povídky HPL jeví četné variace, jako např. Přízrak temnoty nebo Zjevení ze tmy. Obsah knihy je následující: Úvod Alana Moorea, Přízrak temnoty, Volání Cthulhu, Hrůza v Dunwichi, Velcí Staří: Evokace Alana Moorea, Lord Horror (vydaný česky péčí nakladatelství Volvox Globator).

Jeho ilustrace k dílu HPL jsou nebezpečně živé, evokující atmosféru hrůzy a rozrušující mysl, neboť má mimořádný dar vykreslit bytosti z okruhu mýtu Cthulhu i prostředí jeho povídek.

„Už dlouhé měsíce, ne-li roky, jsem neviděl takovou vytrvalou a pečlivou práci s tužkou a tuší, detailní a puntičkářskou, jako vidíme na ilustracích Johna Coultharta. Je přesvědčivým příkladem potřeby tvořit a touhy šokovat citlivost svého publika přízračnými tématy spojených s horečnatým a fantasmagorickým talentem.“
- Burne Hogarth

Pokračování →

A pro nesmírnost schodiště neviděli stupňů jeho…

Vidí hory, vidí les, vidí mraky u nebes, ale nikdy nepochopí, co se mu pod nosem tropí. – A. B. Strugačtí

*

Přicházející události vrhají před sebou stíny, pravil Campbell a měl pravdu, neboť mluvíme-li o Velkém Předělu, musíme nejprve pochopit, jak vůbec toto označení spatřilo světlo světa.

Pravíme, že než světlo světla spatří nějaká myšlenka či věc, proběhne obrazivostí člověka a vstoupí do prostoru zvaného Anima Mundi.¹ Každá zvláštní idea má svého zvláštního nositele, Porodníka, který ji zjeví lidstvu. Mein Kampf měl svého Hitlera, Faust svého Goetha a Kniha Zákona Aleistera Crowleyho, který skrze ni vyhlásil Nový aeon (přesněji: stal se právě oním Porodníkem pro bytost zvanou Aiwass²) a v těchto pohnutých dobách se objevuje stále více faktů, připusťme i slovo „zjevení,“ které podtrhují tuto zvěst. Jednou z nich může být i poselství jugoslávské divotvůrkyně z Medžugorje o „velkém předělu,“ který mluví o principiální proměně lidstva, lépe řečeno její části, v kardinálně jiné bytosti. Nelze se vyhnout námitce o další elitářské vizi se sektářským podtextem – kdo bude takto „proměněn“? A kdo bude „zatracen“? O tom nyní mohou existovat pouze dohady, jak bude vypadat tento člověk, ale my se jej pokusíme v tomto příspěvku aspoň trochu přiblížit. Tvrdíme, že ve spodních duchovních proudech lidstva se odehrávají všechny podstatné procesy dříve než ve zjevném světle dějinných událostí. „Nahoře“ v „nebi“, tzn. v nevědomí, se odehrává taková scéna v předstihu oproti „zemi,“ tj. ve vědomí.³ Musíme také naznačit, že inspirovaní mohou taková poselství obdržet jako ideu a inspiraci pro literární téma, nebo vnuknutí, které je pak dále vykládáno jen jako „zdařile vykreslená scéna“ nebo „obraz příštích dnů“. My se dnes odvážíme říci více.

Knihu Vlny ztišují vítr⁴ autorů A. B. Strugackých není třeba představovat čtenářům sci-fi příběhů, a tuším, že ti naši se asi ptají, proč se právě v našem časopise mají setkávat s tímto literárním proudem. Patrně proto, že v naší společnosti právě pro svou inspirovanost plní funkci dříve přisuzovanou pohádkám.⁵ Ty nesly náboj magických pravd až do doby, než lidé přestali využívat tohoto média pro rozvoj komunikačních prostředků na „modernější“ bázi, a odklonili se od ústního podání tradičních moudrostí. Nový aeon přináší zlom do života lidstva: osvobozuje ho od letitých předsudků, moderních idolů-polobohů, novodobých mýtů, a zavádí jediné řešení pro všechny: Dělej, co ty chceš. Sjednocení na vyšší úrovni (Kristova těla), nalezení údělu pro každého, vyžaduje evoluci vědomí. Evoluci evoluce. „Jakékoliv vědomí, ať už středověké, rousseauovské, technologické, a v poslední fázi víceméně kryptokratické, absolvuje cestu od stavu maximální rozlišnosti, divošství, vzájemné zatrpklosti, ubohosti citů, nedůvěry (viz nynější stav vztahů republikových) až k stavu maximální jednoty, jaká je možná při zachování individualit (zvláštní funkce buňky těla), přátelskosti, vysoké kultury vztahů, altruismu, pohrdání dosažitelnými hmotnými statky“ (cesta, po níž se ubírají budoucí Spojené státy evropské). „Tento proces se řídí biologickými a sociálními zákony, jichž nutně nemusíme být tvůrci, spíše však subjekty. Před lidský rozum se staví jen dvě volby: (otrok-pán) bud stagnace, sebeuspokojení, egocentrismus, kultura zbožnosti (od slova zboží, viz 0. ročník Revue HORUS, č. 3, str. 5, poznámka dole, a str. 13), venezianismus (tamtéž), ztráta zájmu o okolní svět; nebo vykročení na cestu evoluce druhého stupně, na cestu evoluce plánované a řízené, na cestu Ducha, na cestu do monokosmu. Syntéza rozumu je nevyhnutelná, přinese nesčetné množství nových mezí světa, a to povede k neuvěřitelnému zvýšení množství, ale především kvality informací, které se dají absorbovat.“ Nový člověk, Syn člověka, bude kojen informacemi; nastupuje Věk Ducha, Hermův věk, Nový aeon, aeon Hóra, Věk intelektu a integrity, jak se mu říká v síti manažerských škol založených R. Buckminsterem Fullerem.⁶ Při rozšíření vědomí se rozroste i pojetí domova, dosud omezeného jen na kousek půdy, na němž lpíme, v lepším případě na město či zem, z které pocházíme. Jen pár šťastlivců, kteří navštívili kosmický prostor, zažilo nový rozměr slova „domov“ ve spojení s planetou Země, a ještě méně z nich jej spojilo s celým vesmírem. Čím však je „universalismus,“ nezahrnuje-li právě universum?

Pokračování →

Josef Jiří Kolár: Pekla zplozenci

Josef Jiří Kolár: Pekla zplozenci

192 stran, nakladatelství Herrmann & synové, Praha 2002, vydání první, vázané, cena 159 Kč
ISBN neuvedeno

*

Kolárův román Pekla zplozenci byl prvně otištěn roku 1853 v časopise Lumír, knižně o devět let později v druhém ročníku Slovanských besed. Třetí a za autorova života poslední vydání, které je základem této edice, pochází z roku 1877 (první svazek Spisů J. J. Kolára v Kobrově Národní bibliotéce).

Osud díla po smrti jeho autora odpovídá skeptickému postoji oficiální české kritiky ke Kolárovým prózám; za zmínku stojí pouze přepracování J. Karáska ze Lvovic (z roku 1940 jako Zplozenci pekla), jež ovšem podstatně zjednodušuje spisovatelův jazyk i celkovou kompozici románu; roku 1997 se k Pekla zplozencům vrátil v brněnském Hostu J. F. Typlt.

Jazyk Kolárův připomene bibliofilům onen z Domu U tonoucí hvězdy Julia Zeyera, který podobně svým magickým obsahem vyčnívá z jeho tvorby jako je tomu u Kolára. Grotesknost řady scén ovšem připomene pilnému čtenáři ještě jiného mistra okultní prózy, a sice raně expresionistického Gustava Meyrinka. Jest to užívání podivných slov evokujících magickou atmosféru, jako tomu jest v kapitole Lilitha, výkřiky „Schvaixtix! Schvaixtix!“, římské zaříkávání „Huat, hanat, huat, ista pista sista, domiabo damnaustra“ nebo „Hahiri!“. Tato stať ovšem jest i první českou literami vysázenou satanistickou scénou! Dle tohoto popisu vskutku leckterá šlakovná lóže mohla by svých zlých rejdů činiti a popustiti lustovních chtíčů. Ajta, arci a ba! I smrtelných tělesných výpotků jest třeba pro zrození mandragory, tu napsáno jest, jak tomu na kloub.

Pneumatologiæ occultæ et veræ, toť vtip, jenž rozbřeskuje zasmušilou tvář dnešních mágů hledajících humor, kterého jest pomálu nejen v našich luzích: za Rudolfova věku mnohému bystrému duchu pomátla kolečka a zavedla v močály klamných světélek.

S potěšením zde nabízíme rajcovní doslov páně Jaromíra F. Typlta, který stačí sám co grandiosní pozvání ku čtení tohoto pekelného traktátu. Zplozenci, sem!

Duševní tvůj prostor bude zde rozšířen…

*

© San

* Pokračování →