
Janine Chasseguetová-Smirgelová: Kreativita a perverze. Psychoanalýza lidské tendence posouvat hranice reality
Janine Chasseguetová-Smirgelová: Kreativita a perverze. Psychoanalýza lidské tendence posouvat hranice reality
200 stran, Portál, Praha 2001, vydání první, brožované, cena 269 Kč
ISBN 80-7178-509-1
*
Janine Chasseguetová-Smirgelová je francouzská psychoanalytička, profesorka na Universitě Charlese de Gualla a členka Psychoanalytické společnosti v Paříži a v nedávné době byla viceprezidentskou Mezinárodní společnosti pro psychoanalýzu.
Kniha Kreativita a perverze vychází z přednášek a seminářů, které autorka měla v 80. letech na londýnské University College. Vztahuje se v ní k širokému záběru filmů, her a spisovatelů – včetně de Sadeho, Oscara Wilda a H. G. Wellse. Ukázky z těchto zdrojů jsou těsně provázány s modely klinických případů. Ačkoliv autorka není konformní s klasickým analytickým schématem, předkládá odkazy na psychoanalytickou literaturu a zůstává věrná Freudovým myšlenkám. Zdůrazňuje vztahy mezi perverzí, narcisismem a idealizací, problém perverze začleňuje do nekonečného zápasu lidství proti realitě.
Napsala řadu prací o psychoanalytických tématech. Do angličtiny byla přeložena její díla Kreativita a perverze, The Ego Ideal a Freud or Reich? Zabývala se rovněž problémem nacionalismu v díle Nationalism and Religion – Precursors of Nazism. Redigovala a přispěla článkem do knihy Female Sexuality: New Psychoanalytic Views. Freud and Female Sexuality (1975), který povstal z diskuse nad publikací Female Sexuality. Další články, napsané po roce 1983 a nepublikované v tu dobu, když byla autorka přizvána k přípravě tohoto svazku, se zabývaly širokou řadou témat, ale všechny jsou svázané jeden s druhým základní ideou: Role otce a matky v psýché.
Pokud jde o vlastní knihu, tedy o podíl já v rozpoznávání reality, popisuje autorka idealizaci derivativů análně-sadistické fáze, které se vynořují v podobě přebujelého estétství (Joris-Karl Huysmans: Naruby) a mohou se rozvinout do idealizace klamu a podvodu, jak se s ní setkáváme u hochštaplerů (Thomas Mann: Zpověď hochštaplera Felixe Krulla). Uvidíme protipřenosové reakce, kdy se subjekt vzpírá přijetí nových nevědomých obsahů, vznikající při psychoanalytické situaci formulované jako „přechodový prostor.“ U těchto pacientů se hroutí schopnost fantazijní a emotivní explorace vlastního vnitřního světa a oni si pak nevědomě přejí zničit psychoanalytickou situaci coby symbolickou repliku oidipského páru. Jejich nevědomá snaha sterilizovat ji je výrazem touhy po fantazijní destrukci imaga rodičů v prvotní scéně, ale i potenciální tvorby nové reality (posunutí hranic, transcedence) – analytického „dítěte.“ Ilustruje rovněž vztah mezi perverzní strukturou a „perverzním“ myšlením. Každého totiž zajímá, zda je „normální“ a kde jsou hranice normality, zda se nepohybuje již za ní a zda není „perverzní.“ V jistém smyslu totiž pojetí „perverznosti“ může být spojeno se současným chápáním morálky, což bývá většinou prolomeno výtryskem potlačované spontánnosti a k uvolnění latentních a upozaděných impulsů.


















