Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

O dítěti s hvězdnou korunou

San Květen - 20 - 2017

Carl Gustav Jung: Duch Merkurius
(Malvern, Praha 2017)

Carl Gustav Jung: Duch Merkurius

106 stran, Malvern, Praha 2017, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-059-1

 

C.G.Jung v této útlé knížce přechází od výkladu pohádky bratří Grimmů o duchu v láhvi k analýze podob a funkcí Merkuria v alchymických textech, a nakonec k postavě Herma v gnostických traktátech. Ohledně jejího přesného znění odkazujeme p.t. čtenářstvo na sebrané Německé pohádky,[1] č. 99: Duch v láhvi (Der Geist im Glas).

Výklad se počíná vysvětlením k lesu a stromu. Stromy, stejně jako ryby ve vodě, jsou živoucí obsahy nevědomí. Je mezi nimi jeden, mimořádně významný strom-obsah, který je označen za „dub“ a v jistém smyslu jest králem lesa. Podrobnější výklad tohoto symbolu viz kap. Král lesa v knize J. G. Frazera Zlatá ratolest.[2] Je totiž prototypem bytostného Já (Selbst), symbolem počátku (rozlišení; vědomí a nevědomí) a cíle (lapis philosophorum) procesu individuace.

Tajemství stromu netkví v koruně stromu, nýbrž v jeho kořenech. Logos, Slovo Boží, o mnoha jménech a s tisíci oči je „skryto v kořeni vesmíru,“ praví Hippolytus, podobně jej vidí Hildegarda z Bingenu na zlatém stánku, jak se o tom můžeme přesvědčit v Liber Scivias na vyobrazení Die Seele und ihr Zelt. Ono tajemství jest osobnost (persona) mající hlas, řeč a vědomý záměr – žádá od studenta, aby je vysvobodil, neboť je zajato a zavřeno do láhve (vitrinus) proti své vůli, a to do země mezi kořeny stromu usazenými v nerostné – rozumějme: nikoliv vegetativní – říši a alchymie vykládá čtvero elementů jako radices (kořeny; radikály).

Pokračování →

Pouť k Huse aneb Vandrem ku světlu

San Prosinec - 2 - 2016
M. C. Escher: Relativita

M. C. Escher: Relativita

David Bowie hraje ve filmu Labyrint [1] Jaretha, krále skřítků, do jehož říše, divočiny, zavítá dívka jménem Sára, a samotný pohádkový příběh jest v jádru řadou magických instrukcí k přechodovému rituálu do dospělosti. Jméno krále skřítků lze odvodit od Hareth, tj. „les“, s výslovností Cheret. „J“ a „H“ je přitom zástupné, jak vidíme na příkladu jmen „Josa“ nebo „Hosa“.

Labyrint představuje místo, které sex a smrt obývají společně s troufalou nenuceností. Není to sice úplně stejné, jako když Červená Karkulka vkročí do lesa plného nástrah a zabloudí v něm až ke své Nemesis – vlkovi, obě postavy ale nevinně a ladným způsobem vykročí v soumrak svého dětství a do náručí příšer. Příběh je konstruován tak, že jde o přechod z pohádkového světa do „skutečného,“ avšak jeho „normálnost“ brzo vezme za své, jak je Sára vtahována do víru fantasií jak rozkošných, tak i temných – její pouť labyrintem je víceúrovňová a jednotlivá patra si vzájemně odporují; nelze se v nich chovat analogicky – v každém musí kreativně zápasit o své bytí.

Tento zápas se zcela symbolicky odehrává v nesmírném a snad i nekonečném domě, jak jej vidíme na slavné litografii s názvem Relativita od nizozemského umělce Mauritse Cornelise Eschera, která byla poprvé otištěna v prosinci 1953. Zobrazuje paradoxní svět, ve kterém neplatí normální zákony gravitace. Vyobrazená architektonická struktura se zdá být centrem idylické komunity, kde se většina obyvatel věnuje svým obvyklým činnostem. Struktura má mnoho oken, průchodů a schodišť, a každé z nich mohou používat osoby náležející ke zcela rozličným gravitačním polím.

Pokračování →

Descensus ad inferos

San Září - 12 - 2016
Druhá Smrt: Mythologem (SomSon79, Sombre Soniks, 2016)

Druhá Smrt: Mythologem
(SomSon79, Sombre Soniks, 2016)

Druhá Smrt: Mythologem

SomSon79, Sombre Soniks, 23rd May 2016
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

 

Projekt Druhá Smrt se rozhodl na svém pátém albu u labelu Sombre Soniks, nazvaném Mythologem, probádat některé mytologické linie, jejichž pozadí se pokusíme vynést na světlo evokací, když tvůrci nezanechali žádné pojítko ke svému hudebnímu ztvárnění, aneb – ponechali posluchači naprostou svobodu přidělit každé skladbě ze svého nitra ten nejniternější obraz.

»Slovo „mýtus“ je pro náš účel příliš mnohoznačné, neotesané a mlhavé; pro začátek nám neposkytne tolik jako výrazy, jež kombinují slovo μῦθος (mythos) se slovem λέγειν (legein), které znamená „spojovat“, „říkat“. Μυθολογία (mythologia) je umění, které existuje vedle i uvnitř poesie; jedná se o nesmrtelné tradiční vrcholky materiálu obsaženého v pohádkách o bozích a bohům podobných bytostech, o hrdinských bitvách a výpravách do podsvětí. Nejlepší výraz pro ně je „mytologéma“ – jsou to pohádky proslulé, ale nikoli nepřístupné dalšímu přetváření. Mytologie je pohybem této látky: je to něco pevného, a přece pohyblivého, podstatného, nikoli statického, poněvadž je to schopno proměny,« vysvětluje Karl Kerényi[1] v úvodní stati – Prolegomena, tedy ve smyslu alchymického „kamene-nekamene“, líthos oý líthos, což je právě taková transcendentální bytost jako Petr Pan.

Nás ovšem zajímá, že Kerényi dále uvádí „srovnání s hudbou, (neboť) je tomuto tématu nejbližší. Mytologie jako umění a mytologie jako látka splývají v jediný fenomén, stejně jako umění skladatelovo a jeho látka, svět zvuků. Hudební dílo nebo umění nám ukazují umělce jako tvůrce a současně svět zvuků jako stvořený svět. V případě, kdy duše tvůrce není v popředí, můžeme mluvit o umění, které se samo v tvoření vyjevuje. … V mytologii je tvoření obrazné, plyne v ní proud mytologických obrazů. Ale toto plynutí je zároveň rozvíjením. Mytologémata, pevně zachycená ve formě posvátných tradic, jsou nadále svou podstatou uměleckými výtvory. Totéž základní téma lze rozvíjet buď souběžně, nebo posloupně, stejně jako variace na hudební téma. Neboť přestože to, co plyne, zůstává samo o sobě obrazné, lze to stále ještě srovnávat s hudbou, a zejména s určitými hudebními díly…“

Pokračování →

Něco, co někde chybí

San Prosinec - 28 - 2014
Jana Richterová: Zahrada. Lovec (Kruh, Heřmanovice 2014)

Jana Richterová: Zahrada. Lovec
(Kruh, Heřmanovice 2014)

Jana Richterová: Zahrada. Lovec

302 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2014, vydání první, brožované
ISBN 978-80-905628-4-4

*

Před čtvrt rokem jsme se poprvé pohroužili do rujné Sféry Zahrady, kterou jsme postřehli jako dělohu, v níž se rodí naše budoucnost.

Dostalo se nám druhého dílu Zahrady s dynamickým názvem Lovec, který evokuje jeho protistranu: kořist. Předznamenáním prologu jest benegesseritská litanie proti strachu: „Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení.“

Tedy: strach kořisti z Lovce. Lov. Hon. Halali! A trofej.

Mám sám pro sebe jakési nejasné tušení, že to všechno je toliko první úroveň příběhu – ona zjevná stránka, za jejímiž kulisami hrají Hráči v druhém sledu svoji vlastní Hru. Je však ještě třetí pláň, do níž někdy nahlédne některý ze zasvěcených Hráčů, nebo náhodou i někdo další.

Se znalostí Duny, na kterou se primárně odkazuje, dere se tu do vědomí obskurní a enigmatický závěr ze svazku Kapitula: Duna Franka Herberta (Baronet, Praha 1999, str. 459), v němž se poprvé a naposled objeví dvojice Marty a Daniela, dvou Zahradníků par excellence, o nichž máte dojem, že jsou Loutkaři a Sběratelé – nápadně podobní Poutníkům bratrů Strugackých v knize Vlny ztišují vítr. Pohádka o Trojce (Svoboda, Praha 1989; srv. O Velkém Předělu) –, kteří „sbírají persony,“ o sobě pak mluví takto: »Chtěla jsem si z něj vystřelit, kdyby se zeptal, kdo jsme. Na to se ptají vždycky. Řekla bych mu: „A koho jsi čekal? Boha všemohoucího s rozevlátým plnovousem?“«

Pokračování →

De Aqua: Splyňte v jednu vodu!

San Červen - 14 - 2014

 

Gustave Doré: Styx (1861)

Gustave Doré: Styx (1861)

V dialogu Menelaa a Protea (srv. Lúkianos: Hovory záhrobní. Česká akademie věd a umění, Praha 1930) prozrazuje Menelaos:

A že se měníš ve vodu, nebylo by, Protee, nic neuvěřitelného, jsi mořský tvor, a i to by se ještě sneslo, že v strom; ba ani to by nebylo k nevíře, změníš-li se druhdy ve lva: ale že je možno měniti se v oheň, ač bydlíš v moři, tomu se velmi divím a tomu nevěřím.

Tamtéž se Poseidon diví Alfejově umění:

Čím to je, Alfeje, že jenom ty jediný, když vpadneš do moře, že se ani nesmísíš s mořskou vodou, jak je to zvykem všech řek, ani se nerozplyneš a toku neukončíš, a trváš dále a jsi nesmíchán a stále jsi čistý a uchováváš si svou sladkou vodu a jako rackové a volavky se pohrouzíš do hlubin a spěješ mořem – neznámo kam? A parně se někde vynoříš na povrch a ukážeš opět nahoře –

A Alfejos mu vysvětluje:

Je v tom trochu, Poseidone, láska, a proto se neptej; však jsi již také kolikrát miloval.

Alfejos má rád studánku na ostrově Sicilii, jíž říkají Arethusa. Poseidon odvětí:

Ó, Arethusu já, Alfeje, znám; není škaredá, naopak, je čisťounká a vyvěrá volně ze země a ta její voda se na těch kaméncích leskne, jako kdyby bylo na nich vše stříbrné.

Alfejos s překvapením:

Jak ty tu studánku dobře znáš, Poseidone! Tam tedy jdu. … Zdržuješ mě zbytečnými otázkami, Poseidone, a já pospíchám.

Poseidon jej propouští se slovy:

Dobře díš. Jdi si tedy k té své milé a vynoř se z moře a spoj se s tou studánkou k společnému žití a splyňte v jednu vodu!

Pokračování →

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

Magie & hudba

M. M. M. Srpen - 9 - 2013

Dámy a pánové,

Na počátku bylo Slovo.

Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)

Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)

Amfión a Zéthos, dvojčata, synové Dia a Antiopy, vyrůstali mezi pastýři na hoře Kithairónu. Amfión (mj. scénická hudba Arthura Honeggera z roku 1931) byl oblíbencem Hermovým, jenž proslul svojí lyrou. Daleko praktičtější Zéthos se Amfiónovi posmíval pro jeho oddanost tomuto nástroji, který mu podle jeho názoru překážel v tom, aby dělal něco užitečného. Jenže když dobyli Théby a pracovali pak na obnově městského opevnění, přišla Amfiónova chvíle, aby se smál. Hrál na lyru tak krásně, že se kameny na sebe kladly samy od sebe, zatímco Zéthos se s nimi plahočil zalit potem. Takto byly zdi Théb, města sedmi bran, vztyčeny mocí hudby. A proč právě město „sedmi bran“? K tomu posléze dospějeme, podržte to v paměti!

William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)

William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)

Orfeus obměkčil svojí písní srdce Plúta a Aríón se zachránil, když se vracel po moři z cest, před posádkou, která se ho chystala oloupit a zavraždit tím, že skočil do moře a tam ho vzal na hřbet delfín, přivábený jeho hudbou, který jej bezpečně dopravil na břeh.

Středověký arabský spisovatel Masoudi podává zprávu o neméně mimořádném postupu stavby tří pyramid v Gize: „Svitky papyru popsané jistými charaktery byly umístěny pod kamenné bloky připravené v lomu; při každém úderu se tyto bloky přesunuly na vzdálenost dostřelu luku (asi 150 loktů), a tak byly postupně dopraveny na pyramidy.“

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b