Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Úzkost má mění se v úžas

San Srpen - 21 - 2016
Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích (Protimluv, Ostrava 2015)

Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích
(Protimluv, Ostrava 2015)

Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích

272 stran, Protimluv, Ostrava 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87485-27-9

 

MJ Martin Jiroušek (*1972) je absolventem oboru Teorie a dějiny dramatických umění na UP v Olomouci (1998), přičemž studium uzavřel prací Nekonvenční horor a jeho základní rysy.

Pochází z dnes už neexistující části Orlové-Lazy, odkud byl – jak se dočteme ze zadní strany přebalu – nuceně vystěhován z poddolovaného domu, takže od roku 1995 už trvale žije v Ostravě.

Od roku 1997 spolupracuje jako kulturní redaktor s ostravskou redakcí MF Dnes v oblíbeném seriálu Ostravské stopy, v němž představuje osobnosti kulturního života a jejich osobitý pohled na jedinečné místní lokality.

Především se však věnuje filmovému a literárnímu hororu, avantgardě, experimentálnímu a němému filmu, pro studenty středních a vysokých škol přednáší o vztahu filmu a literatury; ve vybraných knihovnách seznamuje s výklady o neobvyklých fenoménech ve světě literatury a filmu, podílí se kurátorsky na výstavách originálních filmových plakátů slavných českých výtvarníků (horor, zločin, komedie).

Zabývá se také filmovou cenzurou a nezařaditelnými osobnostmi filmového umění, např. Andrzej Źulawski, Marek Piestrak, Zora Ulla Keslerová, Mario Bava, Dario Argento, Lucio Fulci, Joe D´Amato, Juraj Herz a mnoho dalších.

V současnosti působí na volné noze a provozuje antikvariát.

Pokračování →

Čas, vrah všech

San Září - 20 - 2015
Petr Stančík: Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana (Druhé město, Brno 2014)

Petr Stančík: Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana
(Druhé město, Brno 2014)

Petr Stančík: Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana

400 stran, Druhé město, Brno 2014, druhé vydání, brožované
ISBN 978-80-7227-358-4

 

Lze-li v naší časnosti nalézti zrozence z rodu Jana Weisse, Ladislava Klímy, Jiřího Karáska ze Lvovic nebo Karla Šarliha?

Petr Stančík. Úmysl přiblížit se k tomuto jeho dílu jsem pojal během čtení rozhovoru s ním jakožto čerstvým laureátem Magnesie Litery za prózu v 11. čísle literárního obtýdeníku Tvaru.

IAO Rozdíl mezi anarchií a řádem se může někdy lišit jedinou hláskou – jako ve slovech doutnák a doutník.

A jestli snad má člověk blíže k anarchii právě proto, že falickou samohláskou „I“ řada začíná, pak femininní samohláskou „A“ je v explozi zplozen celý náš život, ba vesmír, a v posledku se může kochat nadějí, že ta řada skončí neutrálním výkřikem „O!“.

Takový výkřik bylo jistě slyšet i při úsvitu zrození Pána, který se stal Božím pahýlem, uzlem kosmické energie, sukem, jenž zdobí olbřímí ostrev Boží, po níž jako po žebříku za Ním stoupají duše, které On blasonuje co trofeje na Svém erbu.

Thomas de Quincey vnesl do teorie zločinu[1] „vzpurný černý humor s hořkou příchutí (jakýsi druh teroristické činnosti ducha)“,[2] a citovaný Iordan Chimet vidí v Comte de Lautréamontovi umělce-zločince, který se po vzoru svého hrdiny Maldorora sám do něho převlékl: „Maldoror je pekelný umělec, který podobně jako umělec pozemský – jen s jiným záměrem – vyniká v umění ustavičného proměňování.“

Kdo by chtěl vstoupit do nebe trnitou cestou ctností, když se tam může hladce prosmilnit několikrát denně?
– ORDO NOVI ORDINIS

Fantasta Lupin si připravuje svá kriminální čísla na pouťové představení, pro nějž si vybírá do rolí herce a s oponou očekává potlesk. Soudce Lawrence Wargrave, hlavní hrdina věhlasné detektivky Deset malých černoušků Agathy Christie, pojímá zločin jako umělecké dílo: „Chtěl jsem taky spáchat zločin. Uvědomil jsem si, že je to něco jako touha umělce realizovat se, vyjádřit sebe sama. Byl jsem nebo jsem možná mohl být umělcem zločinu…

Pokračování →

Umění ustavičného proměňování

San Říjen - 20 - 2014
Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy. Poesie. Dopisy (Academia, Praha 2013)

Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy. Poesie. Dopisy
(Academia, Praha 2013)

Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy. Poesie. Dopisy

310 stran, Academia, Praha 2013, vydání první, vázané s přebalem, cena 385 Kč
ISBN 978-80-200-2204-2

*

„Dejž nebe, aby čtenář, osmělený a v té chvíli sveřepý jako to, co čte, našel bez bloudění strmou a drsnou cestu truchlivými bahnisky těchto chmurných stránek plných jedu.“

Comte de Lautréamont, vlastním jménem Isidore Lucien Ducasse, (*4. dubna 1846, Montevideo, Uruguay) vydal Zpěvy Maldororovy vlastním nákladem roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie.

Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci.

Počátkem 20. století se k němu přihlásili příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců.

André Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu. Později napsal:

Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického…“

Pokračování →

Zelený z daleké jitřní země

San Červenec - 4 - 2014
Jeremias Gotthelf: Černý pavouk (Volvox Globator, Praha 2013)

Jeremias Gotthelf: Černý pavouk
(Volvox Globator, Praha 2013)

Jeremias Gotthelf: Černý pavouk

104 stran, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2013, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7207-888-2

*

Jeremias Gotthelf, vl. jm. Albert Bitzius, se narodil 4. října 1797 v městečku Murten (Morat) ve švýcarském kantonu Fribourg v rodině pastora. V roce 1804 se přestěhovali do vesnice Utzenstorf, do regionu bernský Emmental. Zde Bitzius vyrůstal, dostalo se mu zde i prvního vzdělání a našel si zde kamarády, stejně jako musel pomáhat svému otci obdělávat církevní půdu. V roce 1812 odešel dokončit svá studia do Bernu – tam se věnoval teologii, matematice, fyzice, dějinám a filosofii. Byl zakládajícím členem studentské společnosti Zofingia, druhého nejstaršího bratrstva ve Švýcarsku (založeno 1819).

Roku 1820 byl vysvěcen na pastora. V roce 1821 začal navštěvovat universitu v Göttingenu, ale rokem 1822 se musel vrátit domů, aby pracoval jako otcův asistent. Po otcově smrti (1824) přešel ve stejném postavení do Herzogenbuchsee, a později do Bernu (1829). Počátkem roku 1831 šel dělat zástupce přestárlému pastorovi do vesnice Lützelflüh, aby se brzo stal jeho nástupcem (1832) a oženil se s jednou z jeho vnuček (1833). Strávil tam už zbytek života; zemřel 22. října 1854.

Zprvu byl přívržencem liberálních idejí, později se stal rozhodným odpůrcem protináboženského radikalismu. V duchu Pestalozziho lidovýchovných idejí pěstoval drobnou i velkou prózu, v níž jadrným jazykem a zemitou dikcí zobrazoval takřka výhradně život a prostředí bernského rolnictva. Brojil proti pokračujícímu mravnímu rozkladu vyšších, zejména měšťanských vrstev, protestoval proti tvrdému vykořisťování chudého vesnického obyvatelstva a zasazoval se o zlepšení sociálních poměrů na švýcarském venkově. Všechny tyto tendence ztvárnil ve svém hlavním díle, dvousvazkovém románu Jak čeledín Uli k štěstí přijde (1841)a Pachtýř Uli (1849). Z jeho kratších próz vynikají texty Černý pavouk (1842) a Bětuška, děvečka podivná (1843).

Pokračování →

Zlo je nadprodukce dobra

San Květen - 11 - 2010

»Jenže Bůh není dobrý, a proto nemůže být lepší. A nemůže-li tedy být lepší, nemůže být ani nejlepší, neboť tyto tři věci, dobrý, lepší a nejlepší, jsou Bohu cizí. – On je nade vším.«1

– Mistr Eckhart

„Zlo má náskok. Přitahuje naši pozornost. Ničemové podněcují naši představivost tak, jak to nedokáže žádný hrdina. Kdo si pamatuje, odkud se zjevila dobrá víla? A kdo dokáže zapomenout na Rasputina, Torquemadu, Hitlera nebo Stalina, Jacka Rozparovače či Hanibala Lectera?
Naše nejistota je v těchto záležitostech podtrhována už jen rozpory ve slovech, která používáme k jejich popisu nebo vysvětlování. Slovo ‘sankce’ pochází z latinského sanctio – ‘učiniti posvátným’. A když je něco v zájmu božím, pak je, zdá se, všechno povoleno.“2 Mistr Eckhart například praví, že „kdyby člověk spáchal tisíc smrtelných hříchů, je-li ten člověk, jak má být, neměl by chtít, aby je byl nespáchal.“ 3

»Žijeme uvnitř snu.
Ohni se mnou pojď:
Temnotou budoucí minulosti
kouzelník touží prohlédnout
je pouze jedna cesta mezi dvěma světy
Ohni se mnou pojď!«

– Twin Peaks: Fire Walk With Me

→ Agent Cooper coby novodobý Parsifal

Jiná estetika

„Anglické slovo pro zlo je evil, které společně s německým übel a holandským euvel pochází ze starověkého teutonského slova ubilo. Tato slova většinou označují opak ‘dobra‘. Evil se v dnešní angličtině používá ve spojení se zraněním, poškozením, s nějakou událostí, ale ve spojení s osobami se dnes už téměř nepoužívá, neboť jako přídavné jméno znamená ‘prokletý‘.“

I v moderní řeči se začnou používat archaismy, jakmile situace dospěje tak daleko, že začne přesahovat lidskou představivost. „Nancy Gibbsová, která psala v roce 1994 pro časopis Time o smrti půl milionu lidi v průběhu posledního kmenového masakru v Africe, měla problémy se vyjádřit a uchýlila se ke klasickému popisu misionáře: ‘V pekle nezůstal ani jeden ďábel. Všichni jsou teď ve Rwandě.’ Jedna věc, která se objevuje v Oxfordském slovníku, v heslu o zlu, je zajímavá, a to třídění jeho významu. Zdá se, že existuje ‘silný‘ a ‘slabší‘ význam. Silný označuje něco ‘veskrze prokletého‘ a slabší ‘něco, s čím se nedá souhlasit‘. Kořen slova ubilo znamená ‘nad‘ nebo ‘přes‘ a vede k významům, které slovník popisuje jako ‘přesahovat určité meze‘ nebo ‘jít za vyznačené hranice‘.“

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b