Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

Zdvojení

Jaromír Typlt Leden - 14 - 2011

„Bylo by zajímavé být dvěma králi současně (být nikoli jednou duší těch dvou, nýbrž dvěma dušemi).“
~ Fernando Pessoa, z Knihy neklidu

*

1.

Ladislav Zívr: Dvojice, 1960, polychromovaná pálená hlína, v. 78, Galerie moderního umění Hradec Králové, foto Ondřej Polák

Do povrchu sochy se zařezává rudá síť. Ale i kdyby jí nebylo, máme tu před očima dvě bytosti tak pevně semknuté, že už by stejně nemohly existovat odděleně. Dávno už srostly v jedno tělo.

K soše Dvojice z pálené hlíny, vytvořené v červnu 1960, se Ladislav Zívr připravil kresbou, podle signatury pocházející už z podzimu 1959. I na ní jsou obě ženy omotány, ovšem vlákny nápadně širšími, která vyvolávají dojem, jako by byla utkána z pavučiny. Na provázanosti obou žen, na jejich postupném splývání, se tak mnohem patrněji projevuje působení času a zvyku. Vnímáme něco až dušičkového, zásvětního, co tuto dvojici proměňuje bezmála v přízrak.

Je až překvapující, jak dobře k popisu této sochy a kresby přiléhá symbolistický jazyk Josefa Karla Šlejhara, Zívrova krajana, který v povídce Černohlávek, vydané v roce 1902 v knize Temno, zpodobnil dvojici nečekaně osiřelých sester:

„Jakýmsi stejným letem, zlomeným a uděšeným štkáním spěly pak na své pouti jako pár družných vlaštovic, jimž zhrouceno bylo rodné hnízdo. Tkvěly vespol co dvé hynoucích květin na záhonu vyrvaných a v ušlapání svém naposled s neobsáhlou výčitkou vzhlížejících tím mroucím okem nedávno tak šťastných květů svých.“

Takové semknutí dvou bytostí v jednu ale u Ladislava Zívra v roce 1960 nebylo námětem novým. Sochař, kterému tehdy bylo padesát jedna let, se tu znovu vrátil k řešení, jímž se intenzivně zabýval už o osmnáct let dříve. Na přelomu let 1942–43 v Nové Pace, ve dnech oddechu mezi vyčerpávajícími směnami v hrnčířské dílně svého otce, totiž modeloval postavy dvou těsně u sebe stojících dívek. Socha nakonec dostala název Družičky, ale než se ustálil, Zívr ji v deníku pojmenovával i jako Dvě nevěsty nebo Dar života a smrti.

Pokračování →

Zapeklitost k nezasvěcení

Jaromír Typlt Květen - 17 - 2010

Josef Jiří Kolár: Pekla zplozenci

192 stran, nakladatelství Herrmann & synové, Praha 2002, vydání první, vázané, cena 159 Kč
ISBN neuvedeno

*

Kolárův román Pekla zplozenci byl prvně otištěn roku 1853 v časopise Lumír, knižně o devět let později v druhém ročníku Slovanských besed. Třetí a za autorova života poslední vydání, které je základem této edice, pochází z roku 1877 (první svazek Spisů J. J. Kolára v Kobrově Národní bibliotéce).

Osud díla po smrti jeho autora odpovídá skeptickému postoji oficiální české kritiky ke Kolárovým prózám; za zmínku stojí pouze přepracování J. Karáska ze Lvovic (z roku 1940 jako Zplozenci pekla), jež ovšem podstatně zjednodušuje spisovatelův jazyk i celkovou kompozici románu; roku 1997 se k Pekla zplozencům vrátil v brněnském Hostu J. Typlt.

Jazyk Kolárův připomene bibliofilům onen z Domu U tonoucí hvězdy Julia Zeyera, který podobně svým magickým obsahem vyčnívá z jeho tvorby jako je tomu u Kolára. Grotesknost řady scén ovšem připomene pilnému čtenáři ještě jiného mistra okultní prózy, a sice raně expresionistického Gustava Meyrinka. Jest to užívání podivných slov evokujících magickou atmosféru, jako tomu jest v kapitole Lilitha, výkřiky „Schvaixtix! Schvaixtix!“, římské zaříkávání „Huat, hanat, huat, ista pista sista, domiabo damnaustra“ nebo „Hahiri!“. Tato stať ovšem jest i první českou literami vysázenou satanistickou scénou! Dle tohoto popisu vskutku leckterá šlakovná lóže mohla by svých zlých rejdů činiti a popustiti lustovních chtíčů. Ajta, arci a ba! I smrtelných tělesných výpotků jest třeba pro zrození mandragory, tu napsáno jest, jak tomu na kloub.

Pneumatologiæ occultæ et veræ, toť vtip, jenž rozbřeskuje zasmušilou tvář dnešních mágů hledajících humor, kterého jest pomálu nejen v našich luzích: za Rudolfova věku mnohému bystrému duchu pomátla kolečka a zavedla v močály klamných světélek.

S potěšením zde nabízíme rajcovní doslov páně Jaromíra Typlta, který stačí sám co grandiosní pozvání ku čtení tohoto pekelného traktátu. Zplozenci, sem!

Duševní tvůj prostor bude zde rozšířen…

*

© San

* Pokračování →

Vystoupiv a vstoupiv

Jaromír Typlt Květen - 14 - 2010

Jaromír Typlt ve své hermetické studii ukazuje, že právě čas je ústředním tématem výjevů, které se Máchovi ukázaly v jeho „strašném snu“. Prostřednictvím praobrazů, archetypů, ke kterým obrátila pozornost jungovská hlubinná psychologie, se dá Máchovu snu porozumět mnohem přesněji.

Čtenáři, zaujatí tvorbou Martina Stejskala, by měli věnovat tomuto eseji svou pozornost.

*

→ Předběžný náčrt esoterického čtení Máchovy Pouti krkonošské

František Kobliha: Máj (List VI, 1911)

Povšimni si nejprve změněné výškové úrovně mezi Snem, ze kterého Mácha převzal ústřední výjevy Pouti krkonošské, a vlastní prózou: ve Snu se mluví o vysokém vrchu, který stojí „uprostřed roviny rozlehlé“, v Pouti krkonošské je náhle celý děj posunut do krkonošských hor a místo osamělého vrchu zde uprostřed nich stojí vrcholek Sněžky. Hora byla zvýšena o pohoří. Tento posun, zvlášť jde-li o posun původně nevědomé látky, vnímej skrze všechny hlubinné vazby, které se jím mění.

Ve Snu byl Máchovi dán naprosto jednoznačný protiklad hory a roviny, který zakládá tajemnost hory, její ojedinělost v krajině. Kontrast je ve Snu připomínán i opakovaným shlížením dolů, „na dolem ležící, rozkošnou, květoucí krajinu“; tato krajina žije úrodný, prosluněný život, protože tíživá tajemství přenechala hoře. Hora pak v sobě soustřeďuje tajemství v té samé míře, v jaké soustřeďuje a završuje okolí. Tajemství ale horu otevírá. Proto bývá hora v pověstech velmi často dutá, skrývá jeskyně a šachty, aby se dalo vstoupit do jejího nitra. Těží se z jejích hlubin: „horo, horo, otevři se!“ Slovo hora, praslovansky „gora“, kdysi znamenalo nejen „zalesněný vrch“, ale také důl. Odtud slova jako horník, hornina (stejně jako v němčině Bergwerk, Bergmann). Tak kněžna Libuše v pověstech ukazuje na vrchy a hory a oznamuje vladykům, jaké kovy obsahují: „Vrch vidím Krupnatý a v jeho hloubi / olova, cínu kalný lesk.“ (Jirásek: Libušina proroctví) Každá tajemná hora v sobě tedy podivuhodně spájí výšku a hloubku.

„Vystoupiv nahoru a vstoupiv v klášter“: jedinou větou, těsným navázáním pohybu vzhůru a dovnitř, Mácha v zápisu snu přesně vystihl toto různosměrné sepětí. Klášter na vrcholu hory je vlastně oním místem vstupu do jejího nitra. Rozlehlá síň, kde se mniši vyvazují z plynutí času a stojí ztuhlí bez života po celý rok kromě jediného dne, je jakousi obdobou tajuplných jeskyň, zejících v nitru hory a otevírajících se jen jedinkrát v roce. Totéž sepětí výšky a hloubky je ale promítnuto i do archetypu, který bývá s horou tradičně spojován: do archetypu Saturna. Tak například Jan Kefer charakterizuje astrologické působení Saturna slovy: „Saturn je principem prohloubení bytí, souhrnem sil, které zkouškami a osudem ženou jej k vyššímu vývoji“ (Praktická astrologie, zdůraznil TJF). Saturn, původně římský bůh setby a rolnictví, který přijal i rysy starořeckého boha Krona, bývá ztělesňován postavou dlouhovousého šedivého starce a vnímán jako zosobněný čas. To dává saturnskému archetypu přísnost, neoblomnost a tíživost, jimiž se projevuje v nevědomí.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b