Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

Roberto Bolaňo: Nacistická literatura v Americe (Argo, Praha 2011)

Roberto Bolaňo: Nacistická literatura v Americe

200 stran, nakladatelství Argo, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0436

Roberto Bolaňo Ávalos (1953-2003) se narodil v Santiagu jako syn řidiče náklaďáku (a příležitostně též boxera) a učitelky. Dětství strávil na jižním pobřeží Chile a podle svých vlastních slov byl hubeným, krátkozrakým, knihomolským a bezvýrazným dítětem. Trpěl dyslexií a i proto byl ve škole často utiskován a považován za outsidera.

V roce 1968 se jeho rodina odstěhovala do Mexiko City, Roberto byl vyloučen ze školy, začal pracovat jako novinář a angažoval se v levicové politice. Během nepokojů, kdy se generál Pinochet postavil proti prezidentovi Allendemu, byl Roberto dokonce kvůli podezření z terorismu zatčen, strávil osm dní ve vazbě a tuto zkušenost vylíčil v povídce Taneční kartička. Tato událost bývá v životě spisovatele nezřídka považována za klíčovou. Podle jedné verze těchto událostí nebyl mučen, jak očekával, avšak – jak sám sděluje – „mezi půlnocí a svítáním jsem slýchával křik mučených; nemohl jsem spát a neměl jsem na čtení nic jiného než časopis v angličtině, který tu někdo zanechal. Jediný zajímavý článek pojednával o domě, který kdysi vlastnil Dylan Thomas… Z té díry jsem se dostal jenom díky dvojici detektivů, s nimiž jsem studoval na střední škole v Los Angeles.“

Bolaňo se jako mladík potuloval a nějakou dobu bydlel v Chile, Mexiku, El Salvadoru, Francii a Španělsku. V sedmdesátých letech ho obdiv k levicové politice zavedl k trockismu a stal se zakládajícím členem minoritního básnického hnutí infrarealismu – hlásili se k němu mj. Cuauhtémoc Méndez Estrada, Ramon Méndez Estrada, Bruno Montané, Rubén Medina, Juan Esteban Harrington, Oscar Altamirano, Jose Peguero, Guadalupe Ochoa, Jose Vicente Anaya, Edgar Altamirano, Elmer Santana, Mara Larrosa a také Mario Santiago Papasquiaro, který mu posloužil jako předloha pro postavu Ulisa Lima v jeho novele Divocí detektivové (1998, česky Argo 2009).

Pokračování →

Jacques Bergier: Utajení vládcové času

Jacques Bergier: Utajení vládcové času

128 stran, nakladatelství Argo, Praha 2009, vydání první, vázané, cena 198 Kč
ISBN 978-80-257-0148-5

*

Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft.

Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu:

„Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“

A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…

Jacques Bergier (8. 8. 1912 v Oděse – 23. 11. 1978 v Paříži) byl francouzský chemik, alchymista, špion, novinář a spisovatel polského původu. Bergier se narodil v Oděse a jeho židovští rodiče, obchodník Michail Berger a Etlia Krzeminicka, mu dali jméno Jakov Michajlovič Berger. Během ruské občanské války museli v roce 1920 odejít z Oděsy nejprve do obce Krzemeiniec na severozápadě Ukrajiny, odkud pocházela matka Etlia, a po pěti letech se celá rodina odstěhovala do Francie. Ve svém životopise Bergier vysvětluje změnu svého jména tím, že francouzská podoba jména Yakov je Jacques a chybou přepisu příjmení vzniká Bergier.

V roce 1936 objevil společně s nukleárním fyzikem André Helbronnerem, jak lze pomocí těžké vody zpomalit elektrony.

V roce 1937 se údajně setkal s Fulcanellim a od té doby se intenzivně zajímal o alchymii.

V listopadu 1943 ho za protifašistický odboj zatklo Gestapo a od března 1944 do února 1945 byl vězněn v koncentračním táboře.

Po válce pracoval pro francouzskou kontrašpionáž. Ovládal čtrnáct jazyků včetně aramejštiny.

Od šedesátých let se věnoval hlavně publicistice a popularizační činnosti, přičemž se zajímal především o mezní oblasti vědeckého poznání a o nerozluštěné záhady.

Pokračování →

Spřízněné weby