Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

484 stran, St. Martin’s Griffin, New York 2002, vydání první, brožované, cena $17.95
ISBN 9780312252434

*

„Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.“

Cara soror et frater,

*

Lawrence Sutin je profesorem na universitě v Hamlinu a má doktorát na harvardské universitě. Mezi jeho předchozí díla se řadí Divine Invasions: A Life of Philips K. Dick, Jack and Rochelle: A Holocaust Story of Love and Resistance a A Postcard Memoir.

Výzkum a psaní této biografie mu zabralo více než deset let (1989-99). Vydatné pomoci se mu dostávalo skrze přátelství a podporu frátera Superior O.T.O., jímž je v současnosti Hymenaeus Beta. On byl rovněž prvním čtenářem rozsáhlého rukopisu, který čítal kolem 1800 stran, a pomáhal mu jej redigovat až do konečné podoby, kterou má možnost nyní posoudit už čtenář. Mohou se mu zde tedy, je-li pozorný, odhalit materiály, které v předchozích (také: auto-) biografiích zařazeny nebyly, protože ležely v archivech, ať už z jakéhokoliv důvodu.

V úvodu se zpovídá: „Zatímco Hymenaeus Beta je religionista a já stojím zcela mimo a jsem skeptik co se týče thelémské víry, jeho kritika mého textu byla vždy respektována a sloužila hledání pravdy mezi fakty. Nicméně jsme se neshodli v četných bodech ohledně interpretace Crowleyho života a mé názory, jež tu můžete číst, by neměly být pokládány za jeho.“

→ Zlatý úsvit

Kniha má klasických 11 kapitol – číslo, které by Bestii potěšilo. V úvodu se dočtete o magické tradici, v níž se navrhuje, aby se zuřící boj mezi Ježíšem a Satanem (na chvilku) odložil stranou, to aby bylo byla pochopena pravá podstata mága. Bohužel přetrvává populární obraz Crowleyho coby neřestného satanisty, který si užíval drog a zvráceného sexu, aby oživil slabounkou šarádu své rouhavé magie; inspiroval prý nepravosti vrcholící rituálními únosy a vraždami, které řídily kulty, jež vrhly Ameriku do nekonečné krize. Crowley však vnímal satanismus jako „okázalý, lacině honosný, vyšperkovaný a pompézní sport, který není hoden jeho času a umu“. Crowley se ovšem stal předlohou mnoha literárních postav už od dob gotického románu; jen namátkou Mág W. Somerseta Maughama (1906), jemuž přisoudil jeho „zlovolná kouzla“; další spisovatelé fikce modelovali své ničemy podle Bestie: James Branch Cabell, Dion Fortune, Christopher Isherwood, M. R. James, Anthony Powell, H. R. Wakefield, Dennis Wheatley, Colin Wilson a Robert Anton Wilson (v Iluminátech). Britský dramatik Snoo Wilson napsal hit, který běžel v Londýně řadu let, s názvem Bestie. Pronikl také do novodobé popkultury, když se poprvé objevil na přední straně alba Beatles Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1967), s oholenou hlavou a pronikavýma očima, jedna z jeho nejikonografičtějších podob, která vydržela ve světě rockové hudby v různých obdobách a odstínech až do dneška, ovlivnil texty Rolling Stones, Led Zeppelin, Davida Bowieho, Darryla Halla, Stinga, Ozzy Osborna, The Clash, The Cure a v neposlední řadě ze současné kvetoucí scény apokalyptického neofolku pak Current 93 (kde se mísí navíc ještě vliv Crowleyho žáka, Kennetha Granta), nehledě na záplavu méně známých kapel z oblasti hardcore, punku a industriálu.

Pokračování →

„Shromáždění mágů předpokládá identitu bohů na dionýském hýření. Bůh Šiva, mág, se probouzí. Šarlatová žena, nebeská děvka, kouří tlustý, naditý joint; Astarté z luny přináší sněhovou vánici; Pan se oddává hroznům Bakchovým; Hekaté nabízí posvátné houbičky, yaké, absint… Orgie pokračuje – magická maškaráda, v níž Pan je hlavní cenou. Paní Kálí žehná rituálům dětí světla, stejně jako bůh Šiva vzývá božství formulkami síly a ohně.“
- Kenneth Anger

Anger v mládí

Kenneth Anger, vlastním jménem Kenneth Wilbur Anglemyer, se narodil 3. února 1927 v Santa Monica v Kalifornii.

Nabízeje tento vlastní popis v programu z promítání roku 1966, Kenneth Anger tvrdí, že jeho „životní dílo“ je magické a filmová kamera je jeho „magickou zbraní.“ Anger, následovník učení Aleistera Crowleyho, je praktik okultní magie vysoké úrovně, který považuje projekci svých filmů za ceremoniály schopné invokace duchovních sil. Kino, prohlašuje, je ďábelská moc. Jeho úkolem (rozuměj: kina – pozn. překl.) jest uplatňovat kontrolu nad lidmi a událostmi a Angerova filmová tvůrčí činnost je uskutečňována přesně s tímto úmyslem.

Ať už má člověk jakýkoliv názor na toto přesvědčení, je nepopíratelné, že v devíti dílech, jež buď zvládnul dokončit (Fireworks [1947], Eaux d´artifice [1953], Inauguration of the Pleasure Dome [1954-66], Scorpio Rising [1963], Invocation of My Demon Brother [1969], Lucifer Rising [1970-81]) nebo vydat jinak jako samostatné fragmenty (Puce Moment [1949], Rabbit´s Moon [1950-79], Kustom Kar Kommandos [1965]), ukul Anger hlavní osu díla jako poeticky oslnivou v jeho unikátní vizuální intenzitě, neboť je po vypravěčské stránce novátorské. V řadě věcí tyto němé filmy představují obrodu a rozvíjení unikátních filmových kvalit považovaných ve velké míře za ustrnulé nebo již zaniklé s koncem němé éry, zejména v oblasti střihu. Podle Tonyho Raynse, „Anger má podivuhodně instinktivní chápání všech prvků filmařského umění; jeho filmy aktivně rozpracovávají mnohé Eisensteinových teoretických děl o filmové tvorbě… [Anger] se blíží [Eisensteinovým teoriím] víc než cokoliv jiného v oblasti komerční filmové tvorby a produkce filmů a oplývají ozvěnami jako vše u Eisensteina.“¹

Angerovy filmy jsou filmové manifestace jeho okultních praktik. Jako takové jsou velmi symbolické, buď tam charaktery přímo zobrazují bohy, mocnosti a démony (Inauguration of the Pleasure Dome, Lucifer Rising) nebo pro sebe jinak nacházejí patřičné vtělení prostřednictvím ikonografie současné pop kultury (Puce Moment, Scorpio Rising, Kustom Kar Kommandos, rovněž Inauguration of the Pleasure Dome).

Hollywood Babylon

Tento pohled na pop kulturu coby vehikulum prastarých archetypů je i základem Hollywood Babylon, jeho slavné knihy o pochybných aspektech historie Hollywoodu. V pokusech indukovat změněné stavy vědomí u svých diváků, Anger uděluje svátost tradičními vypravěčskými prostředky, ačkoliv jeho filmy vyprávějí příběhy. Užívá působivé esoterní obrazy, a zejména pak ve svých pozdějších pracích také velmi složité střihové techniky, které často věnují nápadnou pozornost vrstvení a vkládání subliminálních obrazů, které běží jenom pár okének. Anger obchází naši racionalitu a apeluje přímo na naše podvědomí. Struktura běžná pro jeho hlavní díla je založena na rituálu invokací či evokací duchovních sil, normálně vycházejících z pomalu vznikající stavby, ozářené až do fetišistického detailu, až po horečnaté finále se silami divoce útočícími.

→ Inauguration of the Pleasure Dome

Za filmy případné a přiléhavé k tomuto popisu, jež se zcela rozvíjejí v rámci svých vlastních kontextů a se vzájemným ohledem na sebe, jsou Inauguration of the Pleasure Dome, Scorpio Rising, Invocation of My Demon Brother a Lucifer Rising. Pokračování →

*

Jayne Mansfieldová: satanistka

„Život je velká radost – smrt velké odříkání. Proto si užijte života co nejvíce – TEĎ HNED!“

Anton La Vey, Kniha Satanova ¹, IV:1

„Všechny tvé kosti pak hrdě řeknou, Kdo se mi vyrovná? Nebyl jsem snad příliš mocným sokem svým nepřátelům? Neosvobodil jsem se SÁM, vlastním rozumem a tělem?“

Anton La Vey, Kniha Satanova ², IV:1

*

Pro většinu veřejnosti zůstává Jayne Mansfieldová v paměti jako „natvrdlá blondýnka“, možná dokonce ještě víc než samotná Marilyn Monroe. S úmrtím Monroe měla definitivně skončit éra natvrdlých blondýnek, a vskutku tomu tak i po nějaký čas bylo. A protože obě dvě byly zaškatulkované do určitého typu role, stala se tato skutečnost koncem jejich kariér, ačkoliv u obou k tomu došlo odlišným způsobem.

Slečna Monroe se od té doby stala ikonou americké kultury a historie stejným způsobem jako její mužský protějšek James Dean, kdežto Jayne zůstane navždy v paměti jako zábavná a praštěná blondýnka, královna špinavých kšeftů, bohyně kýčovitých filmů anebo sobecká ženská posedlá potřebou být středem zájmu médií.

Málo je ovšem znám fakt, že se velice zajímala o okultno už od raného mládí a že v polovině 60. let (20. století – pozn. překl.) se přidala k aktivitám svého dobrého přítele Antona La Veye a jeho tehdy nově založené Církvi Satanově. Ať už je vaše představa o Jayne jakákoliv, jedna věc je jistá… byla opravdovou Hvězdou. Mnoha způsoby.

Narodila se roku 1933 jako Vera Jayne Palmer v Pennsylvanii a jako miliony mladých dívek tehdy v USA podlehla svodu opojné drogy zvané „Hollywood“. Sbírala posedle informace a fotky svých oblíbených hvězd, včetně Shirley Temple a Johnny Weissmullera a v průběhu let se rozhodla na pozadí této touhy, že chce rovněž být filmovou hvězdou.

Jayne Mansfieldová

Vdala se za studenta z kolejí Paula Mansfielda, když jí bylo 16. Otěhotněla s ním a dítě, Jayne Marie, se stalo první důvěrnicí a asistentkou své matky na cestě na hvězdné nebe. V té době, zhruba na počátku 50. let, žila rodina v Texasu.

Jenže když se Mansfield vrátil ze zahraničí, kde byl s americkou armádou, vyjeli si na výlet do Kalifornie, kde prý Jayne na hranicích státu vyskočila z auta, políbila zem a řekla: „Jsem doma“.

Brzo bylo jejímu manželovi jasné, že nemá absolutně žádné plány na návrat…

V její autobiografii Jayne Mansfield‘s wild, wild world (v knize dedikované „Lásce“…), pozdější manžel Mickey Hargitay vypráví: „Obětuje kohokoliv – ať už je to dobrá stránka její povahy nebo ne – když se nedokáže sžít s tím, co ona potřebuje a jaké má požadavky.“ A ještě, „Když Jayne něco opravdu chce, dávejte si pozor. Opravdu dostane to, co chce.“

A tak jest fundament magie ustaven – Vůlí! Pokračování →

Kino je plodem romantismu. Nikdy dříve nebyla taková masová výroba idolů. Z herců se dělají hrdinové s fascinující mocí a z hereček eroticky přitažlivé bohyně. »Hvězdy« sestupují na zem, aby do ní otiskly svá chodidla a jejich činy mají nezřízenou reklamu, jsou vynášeny ve sdělovacích prostředcích (opět zpátky do nebe), které jim dodávají lesk a kouzelný půvab, zkrášlují je, činí je atraktivními a ony na oplátku kolem sebe zase šíří okouzlující atmosféru. Jsou zidealizovány a zromantizovány. Dostává se jim publicity a pěstuje se kolem nich kult osobnosti. Okouzlující mladé dívky, fotomodelky a reklamní krasavci.
Bio Illusion – živé iluze, animované obrázky. Vzpomeňme úžasně nových a tak věrohodných speciálních efektů ve Spielbergově filmu Jurský park pocházejících z dílny trikových kouzelníků z Industrial Light & Magic. Cože to ten název vlastně říká?
Sedíte v sešeřelém kině a v magických okamžicích před dopadnutím prvních světelných paprsků na bílé plátno čekáte na cosi úžasného. Na stvoření nových světů.
»Co vidíš v temnotách, když přicházejí démoni?«
- San

→ Démonicky oslňující kouzlo kina

Z jakéhosi důvodu jsem se rozhodl nazvat tuto přednášku Démonicky oslňující kouzlo kina, a než začneme, bude myslím nejlepší, když nejprve přesně vymezíme pojmy »démonický« a »oslňující kouzlo«.

V popisné mytologii je démon, protikladný andělu, zlovolnou mocí, která může působit jen tehdy, dostane-li příkaz od lidské nebo božské vůle. Ve všech kulturách existuje obrovská spousta démonů, a většina z nich – jak se zdá – pouze nastavuje zrcadlo, zrovna jako andělé, charakterům a vlastnostem, jež skrývá lidská psýcha.

Evokujte chamtivého Mamona, zradou prolezlého Samaela, Belzebuba radujícího se z rozkladu, a pochopíte, co mám na mysli.

Všichni démoni zrcadlí onu takzvanou temnější stránku lidské povahy, a ať už člověk tuto skutečnost přijmout chce či nikoliv, je to v podstatě jen záležitost intelektuální zralosti individua.

»Oslňující kouzlo«¹, nebo okouzlit, znamená původně fascinovat, očarovat, podvědomě přitahovat.

Osoba s dostatkem osobního kouzla dokáže přinutit lidi dělat věci, aniž by to současně dalo vyjádřit slovy. Má to co dělat s pohledy, reputací, osobní aurou a mnoha dalšími věcmi. Okouzlit někoho pak znamená upoutat něčí pozornost, aniž by dotyčná osoba tušila, o co přesně jde. Používat jiné techniky než řeč nebo gesta, používat síly, které nevidíme nebo necítíme. Okultní síly.

Kino je vynikajícím příkladem nejdémoničtější umělecké formy dnešní doby, a kino i divadlo jsou jako pohanský chrám, v němž se shromáždili věřící, aby přijali poselství z jiných říší, z jiných úrovní vědomí, ztotožnili se se svými idoly, ustavili základní principy chování, dosáhli uspokojení (nebo přinejmenším příjemného vzrušení) náboženských, sexuálních nebo jiných osobních potřeb.

Jsme sami v úplné tmě. Není tu jiných dojmů než těch, které proudí z plátna a z úst těch, co se na něm pohybují, a ty padají přímo do našeho já. Velikost plátna, barvy, pohyby, akce, hudba – to vše se vzájemně ovlivňuje a vytváří vizi zázraku a iluzi, která je nepřekonatelná, vyjma skutečných náboženských nebo mystických vizí.

Zcela nepochybně je to extrémně mocné médium a lze ho přirozeně využít i zneužít. Efektivní filmová propaganda promývala mozky miliónů lidí v komunistických a národně-socialistických režimech a pomáhala tyto říše zla vytvářet. Pokračování →