Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Robert Hugh Benson: Zrcadlo ze Shalottu
(Malvern, Praha 2012)

Robert Hugh Benson: Zrcadlo ze Shalottu

192 stran, Malvern, Praha 2012, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87580-09-7

* 

Robert Hugh Benson (1871–1914) byl nejmladším synem Edwarda White Bensona, arcibiskupa z Canterbury) a jeho ženy Mary. Za svého života byl veleben jako jedna z hlavních postav anglické literatury, dnes však je téměř zapomenut. V roce 1911 byl jmenován papežským komorníkem Pia X. Byl obdivovatelem G. K. Chestertona, s nímž ho pojí záliba v mysteriózních až nadpřirozených příbězích. V roce 1895 byl Benson vysvěcen na kněze, působil v londýnské misii a jako kněz v malém farním kostele v Kentu, než byl později přijat do anglikánské obce v Mirfieldu v Yorkshiru. Tady napsal první z řady svých knih, soubor krátkých příběhů pod názvem The Light Invisible (č. Neviditelné světlo). Benson byl v Mirfieldu šťastný, ale zjistil, že se stále více přiklání k římsko-katolickému vyznání, jehož nauka a bohoslužby silně zapůsobily na mystickou a uměleckou stránku jeho povahy. V roce 1903, sedm let po úmrtí svého otce, Benson odešel do Říma, kde byl později přijat jako kněz v římskokatolické církvi. V den vyhlášení první světové války nabídl své služby jako vojenský kněz pro vojáky v první linii a po ukončení své cesty do Lancashiru čekal na rozkaz, aby se připravil na odchod do Francie. Benson zemřel v biskupském paláci v Salfordu u Manchesteru v listopadu roku 1914, poté co během své kazatelské mise na severu dostal zápal plic. V předchozích dvou třech letech ho několikrát postihla angína a několik měsíců před svou smrtí často trpěl velkými bolestmi.

S dílem Roberta H. Bensona jsem se seznámil už začátkem 80. let, když jsem náhodou narazil na knihu Neviditelné světlo, která vyšla v roce 1970 v nakladatelství Vyšehrad ve znamenitém překladu Vladimíra Pražáka. Šlo o sbírku krátkých okultně laděných próz, v nichž jeho literární talent výrazně zazářil.

Pokračování →

Gershom Scholem: O mystické podobě Božství
(Malvern, Praha 2011)

Gershom Scholem: O mystické podobě Božství

304 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-86702-97-1

*

Vedle stěžejního díla Počátky kabaly podrobně analyzujícího původ a raná stadia vývoje kabaly se nám dostává do rukou významná část autorových přednášek pro společnost Eranos, které zazněly v Asconě v letech 1952-1961. Zhruba o 15 let později byly publikovány v hebrejském překladu Josefa Ben-Šloma jako součást knihy Pirkej jesod be-havanat ha-kabala u-semalejha („Základy chápání kabaly a jejích symbolů“, Jeruzalém 1977, čímž navazuje na podobně nazvané dílo Gershoma Scholema Kabala a její symbolika, neboť první část knihy tvoří přednášky, které vyšly právě v této knize).

V první kapitole se pojednává hlavní téma knihy – ši’ur koma, mystická podoba Božství. Opírá se o čtvrté z Desatera přikázání (Ex 20,4): „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí.“ Jakékoli vyjadřování se o Bohu může použít pouze obrazy ze stvořeného světa, neboť jiné nemá. Přes propast transcendence, kterou přemosťuje zjevení, sahá pouze hlas Boží, žádná jiná forma. Teofanií je slyšení hlasu, považováno za nejduchovnější smyslové vnímání. Nicméně však stále smyslové. Boha je zřejmě možno vidět, avšak má to svá jasně vymezená omezení: „“Nebudeš moci viděti tváři mé; neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal“ (Ex 33,20). Mojžíš může spatřit „hřbet Boží,“ nikoliv však „tvář Jeho“ (Ex 33,23).

Pokračování →

Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina (Malvern, Praha 2011 )

Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina

262 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-95-7

*

James Hillman správně zdůraznil, že Ficino byl nepochybně tvůrcem ústřední myšlenky quattrocenta: že duše jsou „všechny věci pohromadě… je středem vesmíru, středním článkem všech věcí.“

Marsilio Ficino (*19. října 1433 – †1. října 1499), známý též pod svým polatinštěným jménem Marsilius Ficinus, byl italský filosof a lékař, významný představitel humanismu. Překládal spisy Platónovy a Plotinovy do latiny a byl jedním ze zakladatelů novoplatónské akademie ve Florencii, kde pracoval zejména ve službách mecenáše Cosima di Medici. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (Theologia Platonica de immortalitate animae), dále psal komentáře k některým Platónovým dialogům (např. k Symposiu či Filébovi). Ficino dále jevil velký zájem o astrologii a hermetismus. Proslavil se překladem pozdně helénského spisu Corpus Hermeticum. Ve vlastním traktátu o lékařství Liber de Vita se opíral o astrologickou doktrínu spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla.

Marsilio Ficino začal roku 1489 sepisovat své úžasné pojednání o archetypální imaginaci v každodenním životě – De vita coelitus comparanda, tedy „Kterak uspořádati život podlevá nebes“.

Pokračování →

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Pokračování →

Gershom Scholem: Alchymie a kabala

Gershom Scholem: Alchymie a kabala

118 stran, Malvern, Praha 2010, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-73-5

*

Po stěžejním díle Počátky kabaly, jež podrobně analyzuje původ a raná stadia vývoje kabaly, mapuje nakladatelství Malvern dílo Gershoma Scholema (1897–1982), jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů 20. století a znalců židovské mystiky, další základní kritickou a typicky „scholemovsky“ hutnou studií Alchymie a kabala, věnující se vývoji vztahu židovské mystiky a alchymie, která se opírá o množství známých i zcela neznámých rukopisů a tisků a podrobně zkoumá zvláštní spojení těchto dvou spirituálních tradic i jejich rozkvět v tzv. křesťanské kabale a theosofii.

Hned na úvodních stránkách vzpomene dvě knihy jistého autora, jenž byl nazýván Abú Aflach as-Sarkastí, přičemž – jak píše – není jisté, zda je to jméno historické osoby nebo fikce. Obě knihy, jež se pod jeho jménem dochovaly, jsou k dispozici pouze hebrejsky, přestože není pochyb o jejich arabském původu. Autor se vyjadřuje vysloveně jako muslim. Tou první je Kniha palmy – Sefer ha-Tamar, velmi pozoruhodný traktát o teorii i praxi „pneumatické filosofie,“ což je nauka o přitahování hvězdného pneumatu pomocí okultních praktik. Na Scholema musela učinit velký dojem, neboť v poznámce sděluje, že ji vydal v hebrejském originálu (sešit I., Jeruzalém, 1926) s německým překladem (sešit II., Hannover, 1927) a dodává: „Do dneška patří k těm nejzáhadnějším textům arabské okultní literatury.“

Objasňuje se tím prastará tradice, jež se váže až počátkům posvátných teokratických dynastií, kdy se mágové pokoušeli stáhnout z nebes dolů hvězdné pneuma.

Pokračování →

Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie (Malvern, Praha 2007)

Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie

280 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2007, vydání první, brožované, cena neuvedena
ISBN 978-80-86702-28-5

*

Další soubor provokativních esejů mediálního teoretika Jana Sterna, ovlivněného především psychoanalýzou, vychází pod názvem Totem, incest a odkouzlení buržoazie. V knize se pokouší rozvíjet to, co sám nazývá psychoanalytická teorie kultury. Analyzuje za tím účelem horor Moucha, pohádku Valibuk od Boženy Němcové, starořecký mýtus o Myrrze, postavu inspektora Clouseau, píseň Josefa Laufera Dopis Svobodné Evropě, televizní pořad Vypadáš skvěle!, městskou legendu o muži se zapalovačem, „latentně homosexuální reklamy“ na pivo, svůj vlastní sen o procházení zdí či poselství mimozemšťanů ze souhvězdí Plejád. Už názvy některých esejů dávají tušit, že úspěch autorovy prvotiny Média, psychoanalýza a jiné perverze jej neodklonil od ambice pohybovat se na hraně: „Incest, klečení po výprasku a Ally McBeal,“ „Kouzlo třídního násilí a odkouzlení buržoazie,“ „Masturbující školačky a jiné tajné slasti“ či „Zabij Ježíše!“

Jsou to necelé dva roky, co jsem měl tu čest poprvé nahlédnout do duše Jana Sterna trávením stránek jeho knihy Média, psychoanalýza a jiné perverze. Dnes ten okulturní svatostánek navštívíme znovu.

Pokračování →

René Alleau: Tajné společnosti, jejich vznik a osudy (Malvern, Praha 2006)

René Alleau: Tajné společnosti, jejich vznik a osudy

240 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2006, vydání první, brožované, cena 200 Kč
ISBN 80-86702-18-9

*

René Alleau je francouzský filosof a historik tradičních věd. Ve třicátých letech 20. století studoval filosofii a dějiny vědy u Gastona Bachelarda. Po skončení druhé světové války pracoval jako inženýr v Africe na řadě průmyslových staveb. Tam se bezprostředně seznámil s archaickými tradicemi místních kmenů, s jejich mýty a rituály. Počátkem 50. let se vrátil do Francie, aby shrnul své zkušenosti načerpané z dvojího pramene intenzivního teoretického studia a osobních prožitků a zkušeností. Kromě prací věnovaných alchymii – česky vyšlo Aspekty tradiční alchymie (Praha, 1993), Hermés a dějiny věd (Praha, 2005) – se v knihách O povaze symbolů (Paříž, 1958) či Věda symbolů (Paříž, 1974) věnoval zkoumání role symbolů v lidském myšlení a metodologii obecné symboliky. V neposlední řadě pak zkoumal působení esoterických koncepcí v historii: Tajné společnosti (Praha, 2006).

Francouzský filosof a historik tradičních věd René Alleau se v knize Tajné společnosti, jejich vznik a osudy zabývá působením esoterických koncepcí v historii lidstva a brilantně popisuje iniciační rituální dynamiku v různých kulturách (od archaických po současnou).

Od doby, co existují lidé, kteří věří vlastním touhám stejně jako snům, se stále rozšiřuje vrstva mýtů, symbolů, legend a bájných představ. Proměna obsahu, významu a hodnoty slov svědčí o změnách paradigmatu. Právě slova a jejich modifikace jsou hlavními znaky tajných společností.

René Alleau

Alleau se při jejich zkoumání zaměřil nikoliv na detailní soupis a popis jejich obřadů a symbolů, k tomu by ani rozsah publikace nestačil, nýbrž spíše na původ jejich mystérií. A protože každou tajnou společnost utvářejí jedinci, jsou ti citlivci, kteří ustavují jejich vznik, vždy v psychologickém vývoji o kousíček vpředu před kolektivní myslí své doby. Funguje to ovšem i naopak – k deformaci historických skutečností dochází pasivním přijímáním času než jeho opravdovým prožíváním a naplňováním aktualizovanými hodnotami a poznáním.

Při vzpomínce na René Guénona bych uvítal trochu podrobnější výklad toho, co je míněno „nelidskými zdroji,“ z nichž rituály vycházejí. Jestliže se mají týkat toho, co se uvádí na straně 13 v prvním odstavci, pak nám asi nezbude, než takové pojetí odmítnout. „Nelidské“ stavy by člověk vnímat nemohl, neboť vše, čím je vybaven, je jenom lidské. Jakpak by tedy mohl něco „nelidského“ postřehovat? Podobné rozdělování na „pod-lidské“ a „nad-lidské“ se vlastně také míjí účinkem z tohoto pohledu, protože je všechno zahrnuto pod celostní pojem „člověk“ a v něm už nic nevyčuhuje. Rohy, jak známo, jsou náznakem Boží přítomnosti a vcelku opomíjený proces „orožení“ to ještě podtrhuje.

Alespoň v počátcích opravdové tajné společnosti probíhá rituál zasvěcení, jehož cílem je „posvátné probuzení“ (viz stejnojmenná kapitola). Předat dalším to, čeho nabyla jedna či několik společně pracujících osob, představuje obvykle kámen úrazu, neboť se analogizuje sakrální, není-li přítomen duch díla. A k tomu, jak nejen v tajné společnosti, ale hlavně u sebe uchovat pracujícího ducha díla, je zapotřebí stálé ostražitosti, jinak skřítek pláchne, láhev zůstane prázdná a podobně i její okamžité dílo a odkaz.

Pokračování →