Richard Erdoes: Tóny fléten a jiné indiánské legendy (Siyotanka Agency, Praha 2011 )

Richard Erdoes: Tóny fléten a jiné indiánské legendy

120 stran, Siyotanka Agency, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-254-8935-2

*

Ti z vás, kteří už narazili na indiánské legendy, třebas Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi Jana F. Ullricha, Trnová dívka (Příběhy severoamerických Indiánů) Jáchyma Topola, erotické Příběhy z parní lázně Herberta T. Schwarze nebo O muži, který šel za sluncem (Mýty a legendy severoamerických Indiánů), sáhnou bezpochyby po další takové sbírce. A Richard Erdoes, od něhož máme v češtině už rozebraného Chromého Jelena (společně s Johnem Fire Lame Deerem) a bilingvní Indiánské příběhy (spoluautor Ortiz Alfonso), hned v úvodu popisuje, jakým způsobem knížka Tóny fléten vznikala.

„Celý život jsem naslouchal indiánským přátelům, kteří vyprávěli příběhy a legendy svého lidu … asi polovinu jsem nahrál na magnetofonový pásek, ostatní jsem si zaznamenal přímo při vyprávění … a jeden nebo dva jsem psal podle paměti.“

Kniha obsahuje v zásadě tři typy mýtů: šibalské pověsti s lakotským pavoučím mužem jménem Iktómi (Iktome, Iktome, Iktome; Iktome a jestřáb; Příchod Wašičuna; Iktome a kachny, Zaječí chlapec atd.), bajky o zvířatech (např. Hadí bratři; Orel a netopýr aj.) a mýty s lakotským kulturním hrdinou nebo všeobecné mýty kreacionistické povahy (např. Hromoví ptáci, Hledání vize; Inyan Hokši, chlapec z kamene; Stvoření nového světa a další). V tomto duchu se rozeznívá i titulní příběh, Tóny fléten. Vypráví se v něm o první indiánské flétně šiyótanka z jalovce (poslechněte si k tomu na podmalování Coyote Oldman: Medicine Flute), která přišla k zasvěcovanému ve snu prostřednictvím kouzelného datla s červenou čepičkou. Právě taková se stala logem Siyotanka Agency.

Pokračování →

Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták nepták. Mýty a pohádky z Nové Guineje

Jaroslav Olša: Závistivý lidojed a pták nepták. Mýty a pohádky z Nové Guineje

158 stran, Argo, Praha 2008, vydání první, vázané, cena 269 Kč
ISBN 978-80-257-0143-0

*

Lidová slovesnost se v novoguinejských vyprávěních prolíná s autochtonním animismem, vírou v nadpřirozenou sílu mana, černou magií a kultem předků legendárních prapředků, které vyznává a pěstuje převážná většina místních etnik.

Mana je neosobní síla nebo vlastnost, která se zdržuje v člověku, zvířatech a případně i v neživých předmětech. Slovo je příbuzné ve všech oceánských jazycích, ale najdete ho právě tak i v Koreji, Tibetu, Indii, Rusku, Moldávii, Finsku (kde ovšem Mana je přímo jméno finského podsvětí), u Anglosasů je to označení životní síly nebo charisma plynoucí z božské linie králů. Jde o universální archetyp procházející různými kulturami, magická síla, předmět sympatetické magie.

Inuitové ji nazývají sila, evropská alchymie éterem, Baskové adur, Egypťané ka, Íránci aša.

Jakkoliv se má zato, že transsubstanciace je vlastní toliko katolické církvi, přesto proměna rituálního předmětu v tělo Boží (pozřením) není omezena geograficky, nábožensky, kulturně ani etnicky. Přenos životní magické síly, mana, na nového nositele je možný požitím lidského masa – při slavnostech sing-sing, po vybojované kmenové válce, jako trest za provinění proti místní tradici či tabu. „Dlouhé prase“ (lidská oběť) umožňovalo převzetí žádoucích vlastností a stojí za zamyšlení, zda židovský zákaz jíst maso z prasete nemá nějakou dávnou vazbu právě na kanibalismus. Na území kmene Kumulu se nikdo neodvážil vstoupit a kdo tak učinil, zmizel a nikdy už ho nikdo neviděl. Stejně hodující Kukukukuové byli nazýváni „krvaví vrahové v pláštích z kůry.“ Popisovaný způsob rituálního usmrcení je prazvláštní: náčelník vyhrabe z ohniště oblázek velký jako ptačí vejce, k zajatci přiskočí několik mužů, chytnou ho za ruce a nohy a sednou mu na břicho a na hlavu. Náčelník mu jediným surovým pohybem široce otevře ústa a nacpe mu žhoucí kámen do hrdla a pak kusem dřeva ještě hlouběji. Kruh, který muži i ženy vytvořili kolem náčelníka a jeho oběti, propukne v chraptivý, rytmický, zběsilý jásot, všichni podupávají a tleskají, ozbrojenci máchají oštěpy a štíty. Pohled na tělo, svíjející se v strašných bolestech, v nich vyvolává šílenou extázi. Takhle usmrcený člověk, který vlastně začíná být pečen zevnitř ještě zaživa a teprve pak bude dopečen v hromadě řeřavých oblázků a žhavého popela, jim poskytne takový chuťový zážitek, jako žádný jiný mezi kanibaly oblíbený způsob přípravy „dlouhého prasete.“

Pokračování →

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Přeložil Petr Janda
146 stran, Argo, Praha 2010, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0328-1

*

Edice řízená Markétou Novou přišla s dalším svazkem nenahraditelného rohu hojnosti pohádek a mýtů, tentokráte z vyprávění tchajwanských domorodců. Zdá se, že tento nejsevernější výběžek skupiny tichomořských ostrovů trpí stejným traumatem jako jeho jižní sousedi – potopou.

„Mořská voda stoupala a stoupala, zalila pobřeží, pole a vesnici. Netrvalo dlouho a celý ostrov zmizel pod vodní hladinou, nad níž zůstaly jen vrcholy Wang-nan a Fang-nan.“

A není to jediné trauma, jež leží na bedrech tchajwanského lidu. Z moře nevyšel jenom Dagon, ale další příšery, jako ta z moře (O příšeře), jež uprchla do moře směrem na východ. Jak běžela mořem, sahala jí voda jenom po kolena a všichni se nad tím podivovali.

Původ lidí se připisuje moři, ale najdeme tu i zprávy o tom (O původu lidí ), že „úplně první lidé Atayal vyšli z kamene,“ což připomíná rozklad Louise Charpentiera (Obři aneb Mysterium počátků ) o kameni jménem Loghoun, což je zástupný obraz pro Logos. I jeden z východních mýtů vypráví o tom, že se Mithra zrodil ze skály (de petra natus), stejně jako antropomorfní Ullikummi, frýžský Agditis a jeden známý hrdina osetinské mytologie (srv. Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení II, str. 286).

Zemětřas je dalším tématem vyprávění, jednou jsou to kozy, jejichž drbání o skály je schopno přivodit zkázonosné chvění, jindy se ani nedalo vařit, jak voda vyskakovala z hrnců, džbány padaly a koulely se po zemi sem a tam.

Prazvláštní je podání o tom, kterak mezi lidi přišla smrt (O smrti ). Praotec Saťiniouťi získal semeno prosa, vysel ho (tady snad jedna z mála námitek: osivo a semena se vysévají, toliko sazenice se vysazují), a zralé ho rozdělil mezi ostatní lidi. Nikdo neví proč, ale Saťiniouťi chtěl vše zase zpátky (!), ale nikdo nechtěl proso vrátit. Saťiniouťi se rozhněval, vykopal si hrob a lehl si do něj. Tak začali lidé umírat. To je klasický příklad sympatetické magie, kdy se napodobováním přenese moc kouzla na určený cíl.

Pokračování →

Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků

Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků

228 stran, Argo, Praha 2009, vydání první, vázané, cena 269 Kč
ISBN 978-80-257-0143-0

*

Kdo stavěl monumentální megalitické stavby a proč? Žili na zemi obři nebo jde jen o skrytý význam pro velikány ducha? Odkud přišli druidové a co s tím vším má společného posvátná geometrie? To jsou jen některé z otázek, které si klade francouzský spisovatel, badatel a mystik Louis Charpentier v knize Obři aneb Mysterium počátků. Stejně jako ve svých ostatních dílech, i tentokrát pátrá po tajemstvích, která provázejí lidský rod už od počátku věků. Po proudu času se s ním vydáváme na cestu z doby kamenné až do časů mocných Keltů a zjišťujeme, že se dějiny nemusely ani zdaleka odvíjet tak, jak nás to učili ve škole.

Vlasta Marek napsal v roce 1997 v 0. čísle časopisu BARAKA v recenzi na knihu Louise Charpentiera Mystérium katedrály v Chartres (Půdorys, Praha 1995) toto:

„Budiž chvála váhavcům a těm, kteří nesouhlasí s davem. Kteří trvají na svém ‚tušení.‘ Kteří neposlechli volání doby a neodevzdali své nadšení, svou imaginaci a intuici na špalek vědeckého paradigmatu.“

V případě Charpentiera to platí dvojnásob.

Pokračování →

Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti

Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti

Vybral, přeložil a komentáři opatřil Jan Luffer
250 stran, Argo, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0096-9

*

Překlady z japonské literatury, potažmo pohádek a pověstí, představují pro kultivovaného českého čtenáře už bohatou a letitou tradici. Vedle bibliofilní rarity Osm tváří na jezeře Bivském: Milostné příběhy japonské v překladu Vedviky Velímské, výborů Petra Denka (Japonské pohádky a žertovné povídky, Japonské rozprávky a Tajemné zrcátko: Výbor z japonských pohádek), Barbory Markéty Eliášové (Japonské pohádky, Z vlasti samurajů: zkazky z Nipponu starého i nového), Zlaty Černé a Miroslava Nováka (Prodaný sen: Japonské pohádky), půvabné Princezny lásky: Román o japonských kurtisanách orientalistky a spisovatelky Judith Gautier (v překladu Arnošta Procházky, vydala Kamila Neumannová, Knihy dobrých autorů, 1925), Japonské pohádky W. E. Griffitha, nezapomenutelné knihy Jana Havlasy (Bloudění duší: Kniha japonerií, Japonská pohádka o dvou dědcích, Přízraky a zázraky: Kniha japonerií, Roztříštěná duha: Kniha japonerií), Kaidan, příběhy a studie podivných věcí Lafcadio Hearna (v překladu Rudolfa Chalupského). Japonským duchařským příběhům se říká kaidan, což lze nejlépe přeložit jako zvláštní nebo podivné příběhy. Příznivce H. P. Lovecrafta potěší skutečnost, že v jednom z doslovů k výboru jeho povídek Bezejmenné město a jiné povídky: Nadpřirozená hrůza v literatuře a jiné texty líčí Stanislava Menšíková, jak se „podivný exotický cestovatel Lafcadio Hearn ještě víc vzdaluje z říše skutečnosti a se svrchovaným mistrovstvím citlivého básníka spřádá fantazie pro průměrného spisovatele nedosažitelné. Jeho Fantastika (Fantastics), napsaná v Americe, obsahuje některé z nejpůsobivějších příběhů o ghúlech, jaké v literatuře existují, kdežto v Japonsku napsaný kaidan (kwaidan) krystalizuje s nevyrovnatelnou zručností a křehkostí podivné pověsti a šeptané báje onoho barvitého národa.“ Další jsou např. podivné příběhy Krabí zjevení Kótaró Tanaky, a pak především povídky Julia Zeyera shrnuté pod názvem Gompači a Komurasaki. Do stejné kategorie však patří i strašidelná scéna z magického rozměrného románu Sen v červeném domě Cchao Süe-Čchina (v jedinečném překladu Oldřicha Krále) o mladíkovi, jehož život zmarnila succuba tak, že se s ním pohlavně stýkala a vyčerpala jej do té míry, že po posledním aktu zůstala pod jeho chladnoucím tělem celá louže chámu.

Pokračování →

Jacques Bergier: Utajení vládcové času

Jacques Bergier: Utajení vládcové času

128 stran, nakladatelství Argo, Praha 2009, vydání první, vázané, cena 198 Kč
ISBN 978-80-257-0148-5

*

Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft.

Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu:

„Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“

A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…

Jacques Bergier (8. 8. 1912 v Oděse – 23. 11. 1978 v Paříži) byl francouzský chemik, alchymista, špion, novinář a spisovatel polského původu. Bergier se narodil v Oděse a jeho židovští rodiče, obchodník Michail Berger a Etlia Krzeminicka, mu dali jméno Jakov Michajlovič Berger. Během ruské občanské války museli v roce 1920 odejít z Oděsy nejprve do obce Krzemeiniec na severozápadě Ukrajiny, odkud pocházela matka Etlia, a po pěti letech se celá rodina odstěhovala do Francie. Ve svém životopise Bergier vysvětluje změnu svého jména tím, že francouzská podoba jména Yakov je Jacques a chybou přepisu příjmení vzniká Bergier.

V roce 1936 objevil společně s nukleárním fyzikem André Helbronnerem, jak lze pomocí těžké vody zpomalit elektrony.

V roce 1937 se údajně setkal s Fulcanellim a od té doby se intenzivně zajímal o alchymii.

V listopadu 1943 ho za protifašistický odboj zatklo Gestapo a od března 1944 do února 1945 byl vězněn v koncentračním táboře.

Po válce pracoval pro francouzskou kontrašpionáž. Ovládal čtrnáct jazyků včetně aramejštiny.

Od šedesátých let se věnoval hlavně publicistice a popularizační činnosti, přičemž se zajímal především o mezní oblasti vědeckého poznání a o nerozluštěné záhady.

Pokračování →

Michael Scott: Kočičí zaklínání

Michael Scott: Kočičí zaklínání

160 stran, nakladatelství Argo, Praha 2006, vydání první, vázané, cena 298 Kč
ISBN 80-7203-747-1

*

Michael Scott je irský autor, narozený v Dublinu v roce 1959. Nesmírně plodný spisovatel novel a krátkých povídek různých žánrů pro dospělé i děti. První jeho tři knihy představovaly vrchol mnohaletého cestování různými končinami Irska. Pracoval jako prodavač v antikvariátě a vzácné tisky jej přivedly do kontaktu s velkým množstvím téměř zapomenutých irských mýtů a legend, z nichž většina byla předávána toliko ústním podáním. Tak se započala Scottova celoživotní fascinace světem rozličných mytologií.

V recenzi The De Danann Tales jej Irish Times pozdravil coby „krále fantasie na těchto ostrovech,“ a irský Children’s Book Trust ve svém posledním průvodci světem dětských knih (Guide to Children’s Books) jej uznává za jeho „bezpříkladný příspěvek k dětské literatuře.“ Napsal rovněž pěknou řádku novel pod pseudonymem Anna Dillon.

Příběhy Michaela Scotta o dávných bozích, elfech, skřítcích i lidech se dodnes vyprávějí především na irském venkově, kde tato tradice vyprávění lidových příběhů zůstává stále živá. Lidé věří, že existují magická místa, kudy lze vstoupit do země kouzelných bytostí a kudy občas tyto bytosti přicházejí do našeho světa. O setkáních s bytostmi Sidhe se vypráví nepřeberné množství příběhů a v knize Kočičí zaklínání vám najdete alespoň malý zlomek z obrovské pokladnice pohádek a mýtů smaragdového ostrova.

Pokračování →