Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

O dítěti s hvězdnou korunou

San Květen - 20 - 2017

Carl Gustav Jung: Duch Merkurius
(Malvern, Praha 2017)

Carl Gustav Jung: Duch Merkurius

106 stran, Malvern, Praha 2017, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-059-1

 

C.G.Jung v této útlé knížce přechází od výkladu pohádky bratří Grimmů o duchu v láhvi k analýze podob a funkcí Merkuria v alchymických textech, a nakonec k postavě Herma v gnostických traktátech. Ohledně jejího přesného znění odkazujeme p.t. čtenářstvo na sebrané Německé pohádky,[1] č. 99: Duch v láhvi (Der Geist im Glas).

Výklad se počíná vysvětlením k lesu a stromu. Stromy, stejně jako ryby ve vodě, jsou živoucí obsahy nevědomí. Je mezi nimi jeden, mimořádně významný strom-obsah, který je označen za „dub“ a v jistém smyslu jest králem lesa. Podrobnější výklad tohoto symbolu viz kap. Král lesa v knize J. G. Frazera Zlatá ratolest.[2] Je totiž prototypem bytostného Já (Selbst), symbolem počátku (rozlišení; vědomí a nevědomí) a cíle (lapis philosophorum) procesu individuace.

Tajemství stromu netkví v koruně stromu, nýbrž v jeho kořenech. Logos, Slovo Boží, o mnoha jménech a s tisíci oči je „skryto v kořeni vesmíru,“ praví Hippolytus, podobně jej vidí Hildegarda z Bingenu na zlatém stánku, jak se o tom můžeme přesvědčit v Liber Scivias na vyobrazení Die Seele und ihr Zelt. Ono tajemství jest osobnost (persona) mající hlas, řeč a vědomý záměr – žádá od studenta, aby je vysvobodil, neboť je zajato a zavřeno do láhve (vitrinus) proti své vůli, a to do země mezi kořeny stromu usazenými v nerostné – rozumějme: nikoliv vegetativní – říši a alchymie vykládá čtvero elementů jako radices (kořeny; radikály).

Pokračování →

Vikinské Pulp Fiction

San Červen - 25 - 2016
Lživé ságy starého Severu (345 stran, Herrmann & synové, Praha 2015)

Lživé ságy starého Severu
(345 stran, Herrmann & synové, Praha 2015)

Lživé ságy starého Severu

345 stran, Herrmann & synové, Praha 2015, vydání první, vázané
ISBN  978-80-87054-41-3

 

Henry Corbin, jak píše Richard Rudgley ve své burcující knize Vzkříšení pohanství, zjistil z rukopisů súfistů, že lidskou představivost pojímali naprosto odlišně. Označit jejich prožitky za „imaginární“ mu připadalo jako jejich degradace:

„Přes veškerou snahu se nedokážeme ubránit tomu, že pojem imaginární je v našem obecně rošířeném pojetí chápán jako synonymum neskutečného a má nádech čehosi, co se nachází mimo rámec skutečnosti…,“ ale my si musíme uvědomit reálnost světa představivosti, protože je „světem ontologicky stejně skutečným jako svět smyslů a intelektu. Tento svět vyžaduje vlastní schopnosti vnímání, především sílu představivosti, schopnost rozpoznávání a hloubavost, které jsou stejně skutečné jako smyslové vnímání nebo intelektuální intuice.“

Lživé ságy, Shakespeare nebo Quentin Tarantino. Odpoutaná obrazivost.

Msta, tragická láska, boj o moc, fantastičnost, sex, magie, brutalita, krvák, parodie. Nic se za ta staletí nezměnilo.

Lhaní jakožto prostředek úniku od tíživosti pozemského bytí a ze „slzavého údolí“ k vzletu do jiskrného a rozhodně nikoliv „všedního světa“ prodchnutého neotřelou živostí příběhů. Putování za podivnými magickými objekty, potyčky s hordami běsnících berserků, mocné nelidské bytosti, trollové, pohádkové mechanismy a podobenství…

Pokračování →

Bůh jest přítomen!

San Únor - 13 - 2016
William McGuire, R. F. Hull (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem (Portál, Praha 2015)

William McGuire, R. F. Hull (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem
(Portál, Praha 2015)

William McGuire, R. F. Hull (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem

304 stran, Portál, Praha 2015, vydání první, brožované, cena 465 Kč

ISBN 978-80-262-0914-0

 

Soubor rozhovorů z let 1933–1961 jedinečným způsobem zachycuje vývoj osobnosti a ducha C. G. Junga a tvoří jej zhruba dvacítka interview pro noviny, časopisy, rozhlas i televizi. Najdeme tu i slavný rozhovor Junga s Johnem Freemanem pro televizní stanici BBC, proslulý větou vyjadřující víru v Boha jinak: „Nemusím věřit, ale vím.“

Jung v rozhovorech popisuje mj. i svůj vztah s Freudem a postoj ke klasické psychoanalýze, vyjadřuje názory na válečnou a poválečnou dobu (včetně odkazů na Československo), na německou mentalitu, odpovídá na obvinění, že kolaboroval s nacismem, vysvětluje základní alchymické koncepty, pojem archetypu či téma osobnostní typologie, zmiňuje se o své rodině. Rozhovory umožňují nahlédnout do způsobu, jakým Jung komunikoval, a odhalují informace, které se jinak v jeho knihách či statích hledají jen těžko.
William McGuire (1917-2009) působil jako hlavní editor anglického vydání Jungových Sebraných spisů a Richard Francis Carrington Hull (1913-1974) překládal Jungovo dílo do angličtiny. R. F. C. Hull např. napsal společně s Eugenem Herrigelem Zen in the Art of Archery (č. Zen a umění lukostřelby, Pragma 2005), s psychologem Erichem Neumannem (1905-1960), jedním z nejnadanějších Jungových žáků, pak The Origins and History of Consciousness (Princeton Classics, 2014).

Pokračování →

Kůň jest v blaženosti

San Listopad - 17 - 2015
Helena Šmídová: Kolkarty (27 karet, vlastním nákladem, Praha 2015)

Helena Šmídová: Kolkarty
(27 karet, vlastním nákladem, Praha 2015)

Helena Šmídová: Kolkarty

27 karet, vlastním nákladem, Praha 2015, vydání první
Distribuce: ALEMBIQ

 

Na počátku byl – myslím – kruh. Zhruba před třemi lety. Fascinoval mě uzavřený a nekonečný tvar, ve kterém všechny směry vedou dovnitř. Zkoušela jsem do něj malovat leccos – obličeje, krajiny, písmena… časem převážil spíš geometrický přístup – dělení, symetrie, jako bych se chtěla dostat „pod plochu“, k významu. Lákalo mě udělat sérii abstraktního pexesa, ve kterém by se kruh postupně dělil – ale z toho nakonec sešlo, asi mi to přišlo příliš „mechanické“.

Bylo třeba okulturně zapátrati, abychom se dobrali onoho původního významu. Předchůdcem jest tradiční japonská hra se škeblemi zvaná Kai awase, při níž bylo úkolem vyhledávat z hromádky škeblí dvě poloviny, které patřily k sobě. Teprve později se začaly na vnitřní stranu malovat obrázky.

PEXESO je český akronym vzniklý ze sousloví „PEKelně SE SOustřeď“, přičemž tam bylo krásně vpraveno ono cizokrajné „X“, jako třebas u čerta Trepifajxla, jenomže tu nejde o ochmatané a cinknuté mariášky, nýbrž malé kulaté karty, kolkarty, jejichž dohledáním se – podobně jako cvičení vnitřního zraku na tarotových malých arkánách při jejich „hádání naslepo“ – odhaluje současná (ne)rovnováha živlů, tady spíše alchymicko-astrologicky přilnutí k některému z kovů, tinktur, devatera (zde však spíše desatera) planetárních charakteristik.

Pokračování →

Na východ od Ráje

San Leden - 17 - 2015
Pavel Hošek: Cesta do Středu skutečnosti. Směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise (Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2013)

Pavel Hošek: Cesta do Středu skutečnosti. Směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise
(Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2013)

Pavel Hošek: Cesta do Středu skutečnosti. Směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise

152 stran, Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2013, vydání první, brožovaná vazba, cena 179 Kč
ISBN 978-80-7325-347-9

*

Doc. Pavel Hošek, Th. D. (nar. 1973) působí jako vedoucí katedry religionistiky na ETF UK v Praze. Zabývá se vztahem teologie a vědy o náboženství a problematikou mezináboženského dialogu. Je autorem knih C. S. Lewis: Mýtus, imaginace a pravda (2004), Na cestě k dialogu: křesťanská víra v pluralitě náboženství (2005), Cesta ke kořenům. Odkaz šlechtického rodu Milnerů z Milhausenu a jeho nositelé (2010), Židovská teologie křesťanství (2011), A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době (2012), Kouzlo vyprávění. Proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C. S. Lewise (2013) a V dobrých rukou (2013).

Duše na cestě do Středu skutečnosti, ke znovu-sjednocení s místem svého Prapůvodu (srv. mistr Eckhart, Urgrund), je jedním nejdůležitějších motivů v díle C. S. Lewise, jehož pojetí zla jakožto privatio dobra je základním prvkem křesťansko-novoplatonské syntézy a najdeme jej napříč středověkou teologií odvozovanou od předchůdců již vzpomínaného Eckharta nebo jeho žáků a následovníků. Uloupení nebo přivlastnění vždy vede k odtržení ideje od Stromu života a odpadnutí naproti cestě k oproštění a myšlence nemít s ničím nic společného.

Pavel Hošek sleduje C. S. Lewise jakožto „popularizátora předčasně opuštěné moudrosti předků“ při jeho naplňování odkazu patristiky a středověku, ale zároveň „je věrným a vděčným žákem Pseudo-Dionýsia, sv. Augustina a »posledního Římana« Boëthia“ (srv. např. Pseudo-Dionysios Areopagita: Listy. O mystické theologii. Oikúmené, Praha 2005; sv. Augustin: O milosti a svobodném rozhodování. Krystal OP, Praha 2000; Anicius Manlius Torquatus Severinus Boëthius: Teologické traktáty. Krystal OP, Praha 2004 apod.).

Pokračování →

Magie & hudba

M. M. M. Srpen - 9 - 2013

Dámy a pánové,

Na počátku bylo Slovo.

Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)

Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)

Amfión a Zéthos, dvojčata, synové Dia a Antiopy, vyrůstali mezi pastýři na hoře Kithairónu. Amfión (mj. scénická hudba Arthura Honeggera z roku 1931) byl oblíbencem Hermovým, jenž proslul svojí lyrou. Daleko praktičtější Zéthos se Amfiónovi posmíval pro jeho oddanost tomuto nástroji, který mu podle jeho názoru překážel v tom, aby dělal něco užitečného. Jenže když dobyli Théby a pracovali pak na obnově městského opevnění, přišla Amfiónova chvíle, aby se smál. Hrál na lyru tak krásně, že se kameny na sebe kladly samy od sebe, zatímco Zéthos se s nimi plahočil zalit potem. Takto byly zdi Théb, města sedmi bran, vztyčeny mocí hudby. A proč právě město „sedmi bran“? K tomu posléze dospějeme, podržte to v paměti!

William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)

William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)

Orfeus obměkčil svojí písní srdce Plúta a Aríón se zachránil, když se vracel po moři z cest, před posádkou, která se ho chystala oloupit a zavraždit tím, že skočil do moře a tam ho vzal na hřbet delfín, přivábený jeho hudbou, který jej bezpečně dopravil na břeh.

Středověký arabský spisovatel Masoudi podává zprávu o neméně mimořádném postupu stavby tří pyramid v Gize: „Svitky papyru popsané jistými charaktery byly umístěny pod kamenné bloky připravené v lomu; při každém úderu se tyto bloky přesunuly na vzdálenost dostřelu luku (asi 150 loktů), a tak byly postupně dopraveny na pyramidy.“

Pokračování →

Spřízněné weby