Lovecraft je znám zasvěceným čtenářům především mýtem Cthulhu a doprovodným obludáriem, méně pak svými dopisy přátelům, jichž napsal mnohem víc než svých okultních povídek, a ještě méně toho víme o jeho soukromých politických názorech a náhledech na společnost. Kerry Bolton napsal článek, který nám Lovecrafta přiblíží z úhlu, jenž doposud zůstával ukryt tak dobře jako onen čarodějnický kabinet Peabodyho domu, kde stěny svíraly neobvyklý úhel a ze začarovaného kouta vycházely stopy neznámého…
*
Pro mnohé obdivovatele nepatří mezi nejstrašidelnější věci, jež H. P. Lovecraft napsal, Cthulhu, nýbrž to, co napsal o politice. Jenže já se pokusím – a doufám, že se mi to podaří – ukázat, že politika tohoto mistra hrozivého, iracionálního a metafysického horroru je pevně usazena v realitě a rozumu.
Lovecraft, jako mnozí literáti, kteří se s počátkem 20. století přivrátili k levicové nebo pravicové politice, se zabýval dopady kapitalismu a technologie na společnost a kulturu. Ekonomický redukcionismus kapitalismu byl prostě zrcadlen marxismem, a obojí je emanací téhož moderního materialistického Zeitgeistu.
Od konce 19. století se velmi rychle rozšiřovala nespokojenost s materialismem, která vedla k hledání alternativní formy společnosti, včetně alternativní základů socialismu, jenž zaměstnával mysl předních evropských socialistů, jakým byl i Georges Sorel. To, co se vynořilo na samém počátku 20. století, bylo nazýváno různě: “neosocialismus” a “planismus,” a jejich nejvýznačnějšími představiteli byli Marcel Déat ve Francii a Henri De Man v Belgii. Neosocialismus naopak ovlivnil vzestup fašismu.[1]
Neosocialisté se především obávali, že materiální nadbytek a zahálka slibované socialismem by vedly k dekadenci a plochosti života, ledaže by se uplatnila hierarchická vize kultury a vzdělání.
To byl například středobod knihy Oscara Wildea Lidská duše za socialismu předvídající individualistický socialismus, který osvobodí lidstvo od ekonomického strádání, aby pěstovalo sebeuskutečnění a kulturní a duchovní činnosti na vyšší úrovni, i kdyby nesestávala z ničeho jiného než tiché kontemplace o vesmíru.[2]
Takové zájmy nelze odmítnout jako úpadkový dandysmus. Sdílel je například i slavný novozélandský labouristický politik John A. Lee v údobí Velké deprese, jednoruký hrdina z první světové války, který se více než kdo jiný pokoušel dotlačit labouristickou vládu v roce 1935 k dodržení svých předvolebních slibů o bankovních a státních úvěrech.[3] Slovy Johna A. Leeho:
Joe Savage … chápe socialismus jako hromady zboží slušně a rovnoměrně rozdělovaného právě tak jako práce. Jsem si jist, že jej nikdy nechápe jako příležitost zahrát si fotbal, chytat bronz na pláži, tancovat foxtrot, ležet na zádech pod stromy, zažívat opojení z veršů, vůně květin, potěšení z knihy, rozechvění z hudby.[4]
Lee měl vizi socialismu, který by primárně nesměřoval k “hromadě zboží a práce slušně a rovnoměrně rozdělované” jakožto konci o sobě samotném, nýbrž by byl prostředkem k dosažení vyšších úrovní bytí.
