Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Stopy Wodenova kultu na kontinentu a v Británii

H. M. Chadwick Únor - 2 - 2011

John Bauer: Odin a Sleipnir

Mimo hranice skandinávské oblasti se zachovalo jen velmi málo stop Wodenova kultu. Přesto existuje dostatek dokladů na to, aby bylo možno ukázat, že oba hlavní aspekty tohoto boha, presentované v Ynglinga (str. 6, 7), totiž lstivost, magie, bardství na jedné straně a válečnictví na straně druhé, byly známy  i neskandinávským Germánům. Onen první aspekt je vidět z latinské interpretace tohoto boha jako Mercuria a z merseburgských magických veršů. Staroanglické Leechdoms představují Wodena, zabývajícího se věštěním: „pak Woden vzal devět „prutů slávy“ (třísek pro věštění); pak udeřil zmiji tak, že se rozlétla na devět kusů.“ Je též možné, že jej staří Angličané pokládali za objevitele (runové) abecedy. V dialogu Salomona a Saturna se objevuje následující pasáž: „Rci, kdo první objevil písmena? Pravím ti, že Mercurius, ten gigant.“(Mercurius se gygand). Je ovšem možné, že se zde jedná o řecko-latinského Mercuria. Další možnou zmínku lze nalézt v runové básni: „‚Os‘ je počátkem každé řeči“ atd. Smysl této pasáže je mimořádně nejasný. Je možné, že báseň byla přepracována někým, kdo zcela neporozuměl jejímu originálu. Ve starší verzi mohlo os znamenat Woden. Na druhé straně je Wodan (Woden) jako dárce vítězství nejjasněji zobrazen v langobardské sáze (Origo Gentis Langob.; Paulus: Historia Langob. I. 8). V tomto aspektu byl znám též Angličanům, srov. Ethelwerd II. 2: „pohané poté uctívali Wodena jako boha svatokrádežnými poctami a obětovali mu, aby se jim dostalo vítězství či udatnosti.“

Oběti Wodenovi zmiňuje Tacitus (Germ. 9), podle něhož Germáni „z bohů ctí nejvíce Mercuria a považují za bohulibé přinášet mu o určitých svátcích i lidské oběti.“

Podle Jonase z Bobbia (Mabillon, Acta sanctorum ord. Bened. II., str. 26) Columbanus (cca r. 620) nalezl společnost Svévů, „obětujících“ Wodanovi. Seděli kolem velké nádoby naplněné pivem; povaha obřadu však není popsána. Dle Ethelwerda Angličané Wodenovi obětovali.

Pokračování →

Breviář ohavnosti aneb O mutantech

San Květen - 21 - 2010

*

„Jak jsem Ti už před dávnými časy pověděl, nikdá nevyvolávej to, co nebudeš moci zažehnati; a to jak z mrtvých solí, tak mimo sféry časové.“1

Ohavný (z)ohaviti, ohava, ohavec, [stč] hava zohavení (zranění, které zohyzdí) a [klad.] havizno špatně, ošklivo. [Sln.] ogaven i ogaben, (o)gábiti, ogaba, [sch.] gaviti se hnusiti se. – [Psl.] gaviti patrně souvisí s hovno, havěť.

*

→ Mimo sféry časové

Veleknězem ohavnosti a mutantů byl dnes opět zneuznávaný a pohrdaný H. P. Lovecraft. Zlo u něj bere tuto tvářnost a přehrává ji v nejrůznějších stupnicích, odstínech, plyne vskutku jako hudba – mollově, když je třeba teprve upozornit na blížící se okamžik setkání, a durově, když vchází teatrálně na scénu, většinou již zhruba načrtnuté, nebo alespoň tušené; občas se přehrává také pozpátku, a tam je nejtemnější. Pro západní svět představují líheň příšerností, zrůd a ohav vždy pohanské končiny, alespoň tedy, zahalené do temnot noci, ohavných kultů, takto především východ, třebas i Praha, Transylvánie (rozuměj: za (devatero) lesy), samozřejmě Persie se svými démony a bohy chrchlajícími hrdelní mumlání s dechem vtahovaným dovnitř, namísto – jako u slušných národů, že… – ven. Zkuste si takhle jenom předříkávat jméno kamaráda Nyarlathotepa, že…

Patrně ale i strůjce ohavostroje, spuštěného v běh v koloritu příběhu ubohého Charlese Dextera Warda, jakým byl Nephreu-Ka nai Hadoth, cítil nepřekonatelnou ohavnost & hrůzu, měl-li přicházeti do styku s těmi mimo sféry, neb drahému Curwenovi předobře radí: „Měj vždy po ruce zaklínání a nezapomínej se ujišťovati, máš-li jakoukoliv pochybnost, koho že jsi vlastně vyvolal.“ A dále už přímo & nepokrytě varuje:

„Cítím potěšení, že se už tolik nespolčuješ s těmi mimo sféry, neb povždy plynulo z toho smrtelné nebezpečí, a zajisté víš, co pošlo z toho, kdyžtě jsi prosil o ochranu někoho, kdo ji odmítl dáti.“

Lovecraft pak dále mluví ve svých dílech nejenom o hrozných tvorech v podzemí, které Ward vyvolal z nedokonalých solí a udržoval naživu ke služební a rituální potřebě (!), k čemuž se vyjadřuje jedna bezvýznamná věta ze starých Curwenových údajů a jíž použil Simon či Jedediáš Orne v onom zlověstném zadrženém dopisu mrtvému čaroději: „Zajisté, že nic než nejdivější ohavnost vzešla z toho, co H. vyvolal z věci, kteréž dokázal získati jen část“, ale především o Těch tam vocaď, Hlubinných, Velkých Starcích (o nichž mluvila již Helena Petrovna Blavatská, jejichž emisary byli Koot Humi a Morya; části jmén Koot nebo Khut Humi se objevují v Liber AL vel Legis 2, především III:35.

Jedná se zejména o „číslo“ 000, jak jej zmiňuje např. Liber XXVII: – „Nic ve svých třech podobách“ – kde 0 = Ajin [70]. Je to také číslo „Velkých“ [Velestarých], nebo „Padlých“, kteří spadli na zem [z cizí hvězdy]), Cthulhu a jiných pošetilostí, jež měly být ku štěstí lidstva raději zamlčeny.

„Jenom voni tam vocaď můžou přivíst a ovládnout další. Jenom voni, velestaří, protože se chtěj vrátit,“ rce starý Whateley.3

Touha po návratu, převzetí nadvlády nad lidstvem, sloužícího jako laciný zdroj obživy jako náš dnešní dobytek a otročícího silám mimo jeho představivost, pluje v myšlenkových polích těchto nepředstavitelných entit. A naše setkání s nimi? Jsou zde a jsou blízko: teď a odevždy. Pokračování →

Othinův kult v severských zemích – I.

H. M. Chadwick Duben - 22 - 2010

Marginálie: Uctívání Othina oběťmi

Často narážíme na zmínky o obětech, nabízených Othinovi na bitevním poli. O těchto obětech je však třeba uvažovat v souvislosti s ostatními obřady spojenými s Othinovým kultem ve válečných časech. Zmínky o obětech za jiných okolností také nejsou řídké, avšak bůh, jemuž je oběť nabízena, zpravidla není specifikován. V těch případech, kdy je jasně řečeno, že oběť je určena Othinovi, jedná se vždy – pokud je mi známo – o oběť lidskou. To však může být jen náhoda, neboť počet příkladů je malý.

Nejvýraznějším příkladem je obětování krále Vikara, zaznamenané v Gautreks s. konnungs kap. 7 (F.A.S. III. od str. 31) a u Saxa VI. str. 276-7. Podle podání v Gautreks saga zdržel Vikarovo loďstvo protivítr. Uchýlivše se k věštbě zjistili, že Othin si žádá muže z jejich středu. Oběť je třeba vybrat losem a oběsit. Při losování mezi všemi přítomnými padl los na krále. Sága pak pokračuje vylíčením Starkađrova vidění v lese. V závěru rozpravy žádá Hrosshársgrani (Othin) Starkađa, aby se mu odvděčil za prokázané služby, s čímž tento souhlasí. Hrosshársgrani pak praví, že žádá, aby mu poslali Vikara, a sdělí Starkađovi, jak se to má zařídit. Dá Starkađovi oštěp, o němž mu řekne, že bude vyhlížet jako stéblo rákosu. Nato se vrátí k ostatním; příštího jitra král svolá poradu, aby se rozhodlo, co je třeba udělat. Všichni se shodnou, že by obětování mělo být pouze formální, pročež Starkađr navrhne jistý plán. Nedaleko se nacházela jedle a blízko ní vysoký pařez, nad nímž visela dlouhá tenká větev, vyrůstající z hoření části stromu. Tou dobou připravovali sluhové jídlo, přičemž zabili a rozbourali tele. Starkađr si vzal jeho střeva, vylezl na pařez, přitáhl větev a přivázal k ní střívko jako oprátku. Pak pravil králi: „Zde je pro tebe šibenice, ó králi, a nemyslím, že vyhlíží nebezpečně.“ Král vystoupil na pařez, Starkađr umístil oprátku kolem jeho hrdla a seskočil. Pak se obrátil proti králi se svým rákosovým stéblem, řka: „Nyní tě odevzdávám Othinovi,“ a vrhl stéblo proti králi. To se proměnilo v oštěp a krále probodlo. Nato pařez upadl zpod králových nohou, střívko oprátky se změnilo v pevné vrbové proutí, jedlová větev odlétla zpět a vynesla krále do koruny stromu, kde zahynul.

Dle Ynglinga saga (Sága o Ynglinzích) Aun, král švédský, obětoval Othinovi pro prodloužení svého života; dostalo se mu odpovědi, že bude žít tak dlouho, dokud bude každý desátý rok obětovat jednoho ze svých synů. Takto bylo obětováno devět z jeho desíti synů. Dále, podle Ynglinga s. 47, byl v zemi Ólafa Trételgiho hladomor, jejž lid připisoval skutečnosti, že Ólafr neobětoval s dostatečnou horlivostí. Proto jej „upálili v jeho domě a odevzdali jej Othinovi, obětujíce jej, aby sami měli dostatek (brendu hann inni ok gáfu hann Óđni ok blétu honum til árs sér.)“.

S touto pasáží lze srovnat Hervarar s. ok Heiđreks konungs, kap. 11, 12 (F.A.S. I., str. 451 a dále), kde se popisuje, jak nastal hlad v Reiđgotalandu za panování krále Haralda. Věštba zjevila, že hladomor lze ukončit jen obětováním nejušlechtilejšího mladíka v zemi. Nebylo pochyb, že Angantýr, syn Heiđrekův, je oním člověkem. Heiđrekr však ve snaze tomu zabránit svolal poradu, po níž se rozhodl nabídnout namísto svého syna jako oběť Othinovi krále s jeho synem Halfdanem a celou družinou. Proto je napadl a pobil a „zbarvil svatyně krví Haralda a Halfdana, a obětoval Othinovi celou družinu, jež padla, namísto svého syna jako oběť pro hojnost.“

Je pravděpodobné, že mimo tyto příležitostné oběti se Othinovi obětovalo též na jistých pravidelných slavnostech. Pohanští Skandinávci měli tři velká výroční obětování, popsaná v Ynglinga s. 8: (1) í móti vetri tíl árs, „při příchodu zimy; (tato oběť se konala) kvůli dostatku“; (2) at miđium vetri til gróđgar, „vprostřed zimy pro vzrůst (úrody)“; (3) at sumri, ‡at var sigrblót, „počátkem léta; to byla oběť pro vítězství.“ Prvá z těchto obětí byla jistě spojena s uctíváním Freye; druhá asi s uctíváním Thora. (Srov. Adam Brémský IV. 26. Thor…uentos ymbersque serena et fruges gubernat.) Je také pravděpodobné, že třetí z těchto obětí (oběť pro vítězství) byla spojena s Othinem. Poukazují na to četné zmínky o Othinovi jako dárci vítězství; dále též oběti a přísahy Othinovi, činěné pro vítězství v čase války, jejichž příklady uvedeme na následujících stranách; a vposledku obyčeje týkající se přípitků, jak jsou popsány v Hákomar s. góđa, kap. 16: „Bylo zvykem připít na Othina pro vítězství a pro slávu jejich krále, poté na Niorđa a Freye pro dostatek a mír.“ Kromě těchto výročních slavností se též co devět let konaly velké oběti v Upsale a Leire (Srov. Adam Brémský IV. 27; Thietmar, Chron. I.9.), kde byly nabízeny lidské i zvířecí oběti. Podle Schol. 137 k Adamu Brémskému se upsalské oběti konaly o jarní rovnodennosti; kryly se tedy s výročními oběťmi pro vítězství. Není tudíž nepravděpodobné, že tato oběť byla též spojena s uctíváním Othina. V Leire pak se odpovídající oběť konala v lednu. Je však možné, že rozvrh výročních slavností v Dánsku nebyl týž jako v Norsku a Švédsku.

* * *

H. M. Chadwick: Othinův kult. Pojednání o starém severském náboženství.
Připravuje k vydání nakladatelství HORUS.

Stopy Wodenova kultu na kontinentu a v Británii

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b