Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

O pouti za poutem ku Světlu

San Prosinec - 27 - 2015
Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem (Vyšehrad, Praha 2015)

Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem
(Vyšehrad, Praha 2015)

Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem

144 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7429-639-0

 

Jak si vlastně Augustin představoval rozpomínku na nadčasově platné, např. matematické zákonitosti, které si duše sama nevymýšlí, ale které nalézá?

Ve své nové studii se Lenka Karfíková vrací k platonskému motivu poznání jakožto rozpomínání a všímá si, jakými proměnami prošlo Augustinovo pochopení platonské anamnese, vzpomínky na minulé vidění inteligibilních předmětů, jež duše zřela před svým vstupem do těla, anebo jako cosi vtělené duši stále přítomného.

„I neškolení lidé, jsou-li dobře tázáni, z toho důvodu, že je jim přítomno světlo věčné ratio – nakolik jsou schopni je zachytit –, v němž tyto neproměnně pravdivé věci spatřují, než že by je byli kdysi znali a posléze zapomněli, jak mínil Platon a jemu podobní.“

Augustinův vývoj od platonské anamnese k Plotinově představě osvícení počítal vždy s božským světlem, v němž lze nahlédnout inteligibilní obsahy:

„Bože, inteligibilní světlo, v němž, od něhož a skrze něhož inteligibilně září vše, co inteligibilně září.“

Toto světlo nebylo ztotožněno s ratio, nýbrž s Bohem; ratio je chápáno spíše jako schopnost intelektuálního vidění přítomná v mysli: „Je to Bůh sám, kdo osvěcuje.“

Pokračování →

Osvícení

San Červen - 22 - 2014
Karl R. H. Frick: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století (Academia, Praha 2014)

Karl R. H. Frick: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století
(Academia, Praha 2014)

Karl R. H. Frick: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století

680 stran, Academia, Praha 2014, vydání první, brožované, cena 750 Kč
ISBN 978-80-200-2257-8

*

Karl Richard Hermann Frick se narodil 12. června 1922 v Chotěbuzi, ve spolkové zemi Braniborsko, která leží na řece Sprévě a zemřel přede dvěma roky, 17. prosince 2012, v malém půvabném městečku Velden am Wörther See (slovinsky Vrba na Koroškem). Kromě své spisovatelské dráhy byl rovněž praktickým lékařem.

Frick se na konci 50. let XX. století začal intenzivně zabývat studiem alchymie, později také svobodným zednářstvím a satanismem. V roce 1959 vyšel jeho článek pod názvem Die alchemistischen Studien des Bochumer Arztes und Jobsiade-Dichters Dr. Carl Arnold Kortum (1745–1824). V roce 1960 jej následoval další s titulem Der Tübinger Alchemist und Professor der Mathematik Johann Conrad Creiling (1673–1752).

Od roku 1970 se Frick věnoval svobodnému zednářství a v roce 1973 publikoval svoji první knihu Die Erleuchteten (č. Osvícení). Roku 1975 a 1978 následovaly knihy Licht und Finsternis I und II. V 80. letech se konečně věnoval hloubání na téma satanismu, z nějž vzešly knihy Satanismus und Freimaurerei: Eine Dokumentation bis zur Gegenwart (Satan und die Satanisten) a Das Reich Satans: Luzifer, Satan, Teufel und die Mond- und Liebesgottinnen in ihren lichten und dunkeln Aspekten. O jeho díle na tomto poli se zmiňuje Joachim Schmidt v knize Satanismus: Mythos und Wirklichkeit (Diagonal-Verlag 1992, str. 197) a také Helmut Zander v knize Anthroposophie in Deutschland: Theosophische Weltanschauung und gesellschaftliche Praxis 1884–1945 (Band 1, Vandenhoeck & Ruprecht 2007, str. 22).

Pokračování →

O věčném pokoji

San Leden - 26 - 2014
Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století (Vyšehrad, Praha 2013)

Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století
(Vyšehrad, Praha 2013)

Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století

496 stran, Vyšehrad, Praha 2013, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-188-3

*

Martin Žemla po svém exposé ke kořenům německé mystiky zkoumajícím dílo Jindřicha Susa, Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi (2011), zamířil k další, u nás však dosud nepříliš známé postavě německého myšlení ve století reformace, kterou je luteránský pastor Valentin Weigel, někdy také psaný Weichel. Jeho dílo v sobě spojuje dědictví středověké německé mystiky (mistr Eckhart), novoplatónské tradice v podání Boëthia, Augustina, Hugona od Sv. Viktora, Mikuláše Kusánského, a zřejmě i Pico della Mirandola, Lutherovy reformace a následných velkých polemik, a konečně též Paracelsovy přírodní filosofie, alchymických traktátů a jeho teologických úvah.

Narodil se 7. srpna 1533 v Haynu poblíž Drážďan, zemřel 10. června 1588 v Zschopau u Chemnitzu (Saská Kamenice). Prožil svůj život v tichu, ponořen do svých děl, jež čítají na 6000 stránek, ať už tištěných či rukou psaných.

Komentovanému výboru, zahrnujícímu nejdůležitější Weigelovy texty, předchází fundovaná a obsáhlá úvodní studie (str. 21-163) Martina Žemly. Jak sám v předmluvě přiznává, k zájmu o Valentina Weigela jej přivedla práce na knize o díle Jakuba Böhma (Cesta ke Kristu. Mystické traktáty konce věků, Vyšehrad, Praha 2003), který si Weigela nad jiné cenil a jehož vlivné i pronásledované myšlenky našly ohlas u celé řady autorů, jako byli Johann Valentin Andreae, Jan Amos Komenský, Angelus Silesius, Johannes Kepler a další.

Pokračování →

Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina (Malvern, Praha 2011 )

Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina

262 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-95-7

*

James Hillman správně zdůraznil, že Ficino byl nepochybně tvůrcem ústřední myšlenky quattrocenta: že duše jsou „všechny věci pohromadě… je středem vesmíru, středním článkem všech věcí.“

Marsilio Ficino (*19. října 1433 – †1. října 1499), známý též pod svým polatinštěným jménem Marsilius Ficinus, byl italský filosof a lékař, významný představitel humanismu. Překládal spisy Platónovy a Plotinovy do latiny a byl jedním ze zakladatelů novoplatónské akademie ve Florencii, kde pracoval zejména ve službách mecenáše Cosima di Medici. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (Theologia Platonica de immortalitate animae), dále psal komentáře k některým Platónovým dialogům (např. k Symposiu či Filébovi). Ficino dále jevil velký zájem o astrologii a hermetismus. Proslavil se překladem pozdně helénského spisu Corpus Hermeticum. Ve vlastním traktátu o lékařství Liber de Vita se opíral o astrologickou doktrínu spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla.

Marsilio Ficino začal roku 1489 sepisovat své úžasné pojednání o archetypální imaginaci v každodenním životě – De vita coelitus comparanda, tedy „Kterak uspořádati život podlevá nebes“.

Pokračování →

Mel Thompson: Přehled etiky

Mel Thompson: Přehled etiky

168 stran, Portál, Praha 2004, vydání první, brožované, cena 206 Kč
ISBN 80-7178-806-6

*

Mezi populární knihy Mela Thompsona patří rovněž Teach Yourself Philosophy of Religion, vynikající úvod nabízející podnětný přehled hlavních témat a klíčových idejí, jakož i přístupná publikace k otázkám vědy a náboženství Access to Philosophy: Religion and Science. Předložené české vydání Přehledu etiky vychází z anglického originálu Ethical Theory Mela Thompsona, který je často využíván jako učební text.

Mel Thompson je autorem asi 25 knih z oblasti filosofie, etiky a náboženství. Dříve byl učitelem a smluvním editorem vzdělávacího projektu pro Hodder & Stoughton, nyní pracuje na volné noze jako spisovatel, přednáší a zkouší a je právě předsedou Skupiny vzdělávacích spisovatelů ve Společnosti autorů. Jeho nejpopulárnějšími knihami jsou knihy ze série Nauč se sám o etice, filosofii, východní filosofii, filosofii vědy a filosofii myšlení, a je i spoluvydavatelem nově vydávaného ilustrovaného svazku nazvaného World Philosophy. Mel je jedním z nominovaných ze Společnosti autorů do řízení společnosti ALCS (ochrana a prosazování autorských práv).

→ Eudaimonia

V úvodní pasáži Etiky Nikomachovy najdeme stěžejní výrok, na němž Aristoteles (384-322 př. n. l.) vystavěl své pojetí etiky:

“Dobro” tu znamená cíl či účel, něco, oč usilujeme pro ně samé a ne pro dosažení něčeho jiného. Aristoteles usiluje o nejvyšší “dobro” a nachází je v představě eudaimonia, které se všeobecně překládá jako “štěstí,” “blaženost” či “blaho.”

Blaženost vnímá jako hlavní cíl života vzhledem k tomu, jak se vztahuje k ostatním cílům. I když čest, radost a porozumění jsou samy o sobě hodnotné cíle, lidé o ně podle něj usilují také proto, že v nich hledají blaženost. Nikdo však neusiluje o blaženost proto, aby dosáhl něčeho jiného.

Pokračování →

Spřízněné weby