Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Skrze zeď za světlem

San Září - 14 - 2014
Jana Richterová: Zahrada. Sféra (Kruh, Heřmanovice 2013)

Jana Richterová: Zahrada. Sféra
(Kruh, Heřmanovice 2013)

Jana Richterová: Zahrada. Sféra

308 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2013, vydání první, brožované
ISBN 978-80-905628-0-6

*

Mgr. Jana Richterová se narodila se roku 1967 v Opavě. Absolvovala humanitně a výtvarně zaměřená studia a pětiletý psychoterapeutický výcvik v hlubinné a psychodynamické psychoterapii. Pracovala řadu let v oblasti zdravotnictví jako arteterapeutka. Věnovala se také pedagogické činnosti v ZUŠ jako učitelka výtvarného oboru a na Ostravské univerzitě, kde externě vyučovala arteterapii. V současné době žije a pracuje v Opavě.

 

Vstup do zahrady

První díl Zahrady jmenuje se Sféra.

Habešský zahradník, „snědý muž“ na alchymické ilustraci, je spojen s péčí o zahradu. Teprve uzavřený prostor probouzí opravdovou touhu po předmětech uvnitř nebo vně této zahrady.

„Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata.“

Práce v zahradě se vyznačuje postupným chápáním nutnosti přenosu zvenčí dovnitř. Erós vše sublimuje: tuhé látky se proměňují v kapaliny a kapaliny ve vzduch. Robert Moore píše, že povahu zamilovaného člověka lze označit pojmem „pozorné vědomí“.

Práce v zahradě čeká každá na svůj čas: někdy dlouhodobá nemoc představuje nutnou hermetizaci. Jindy k ní přistupujeme dobrovolně a cíleně. Thoreau se rozhodl žít několik měsíců ve srubu, který si sám postavil – jeho zahradou byl on sám, jeho srub a rybník. Byl si vědom, že se v něm zrodila láska: „Konečně jsem našel vhodného společníka; zamiloval jsem se do doubravy.“

Proces založení zahrady a zabydlení se v ní znamená uvědomit si, že vše má své meze, hranice. Do naší zahrady se vchází „z lomených dveří vysokého, úzkého gotického domu,“ je malá, obklopená zdmi.

Pokračování →

Mystérium pražského (mimo)chodce

San Květen - 6 - 2014

→ Vílová hranice: cesta tam a zase zpátky

John Coulthart: Bílí lidé

John Coulthart: Bílí lidé

Ve slavné novele velšského spisovatele Arthura Machena Bílí lidé se »vypráví o hoře, kde se před dávnými věky bílí lidé scházeli v noci a hrávali nejrůznější podivné hry a dělali zvláštní věci. Ti lidé tam chodili vždycky v létě, když bylo veliké vedro. Zpočátku byla všude tma, potom tam byly stromy a tma byla ještě větší, a lidé přicházeli jeden po druhém ze všech směrů. Přicházeli po tajné stezce, kterou nikdo jiný neznal, dvě osoby hlídaly bránu a každý, kdo přišel, musel udělat velice zvláštní znamení, které mi chůva ukázala, jak nejlépe dovedla, ale řekla, že mi ho nemůže ukázat správně. Tak tam přišli všichni, a když vešel poslední, tak už tam žádná brána nebyla, a tak se tam nikdo jiný nemohl dostat, i kdyby věděl, že tam něco je. Když jsem seděla na kameni uprostřed kamenného valu a rozhlédla se dolů kolem sebe, viděla jsem všechny ty úžasné kruhy a kruhy uvnitř kruhů, seděla jsem bez hnutí, až se začaly kolem mne otáčet, a každý kámen začal tančit, zdálo se, že se otáčí v obrovském víru, bylo mi, jako bych byla uprostřed všech hvězd a slyšela je svištět prostorem. Tak jsem slezla dolů mezi balvany a tančila jsem s nimi a zpívala podivné písně. Šla jsem pořád dál a dál, až jsem přišla k tajnému lesu, o kterém nesmím psát, a vstoupila jsem do něj cestou, kterou jsem objevila. Když jsem došla asi do poloviny, otočila jsem se dokola a připravila se. Uvázala jsem si šátek pevně kolem očí a přesvědčila se, že nemůžu vidět naprosto nic, ani větévku, ani kousek lístku, ani světlo oblohy, byl to starý červený hedvábný šátek se žlutými vzory, který jsem si dvakrát otočila kolem hlavy tak, abych nemohla nic vidět. Potom jsem začala postupovat, krok za krokem, velmi pomalu. Mé srdce tlouklo čím dál rychleji, náhle jsem nemohla polknout, chtělo se mi vykřiknout, ale stiskla jsem zuby a šla dál. Větve se mi chytaly do vlasů a velké trny mě drásaly, ale šla jsem dál až na konec stezky. Tam jsem se zastavila, předklonila se a napřáhla ruce. Šla jsem dokola poprvé a tápala jsem kolem sebe rukama a – příběh byl naprosto pravdivý a já si přála, aby byly smazány ty roky, co jsem musela čekat, abych byla šťastná na věky věků.«[1]

Jinaké překročení vílové hranice bylo zaznamenáno v bájném vyprávění[2] sedláka Josefa Khuna z Bělé nedaleko městečka Pecka.

Pokračování →

Případ pro začínajícího kata (Režie: Pavel Juráček, Československo 1969)

Případ pro začínajícího kata

*

Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata [1], na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: nikým neřízené a přesto sebejistě se pohybující auto po silnici po průjezdu tunelem (za nímž se na konci filmu drží hlídka, aby snad někdo neprošel na druhou stranu) nakonec na druhé zatáčce udělá přemety ze skály (konec samovolného pohybu svévole), a dramatická nehoda auta skončí pro Lemuela bez následků, když z něj malou chvilku předtím vyskočí bez jakéhokoliv zranění.

Za tím již následuje první opravdu snová scéna: mrtvý zajíc (alespoň jeden opravdu mrtvý coby následek oné nehody) na silnici oblečený do manšestrových kalhot a vestičky, v níž se nacházejí kapesní hodinky, které sebere a uvede sám sebe do řetězce neodvratných událostí – vše bylo sestrojeno jako past. Bicykl u domu jej zbaví jakýchkoliv pochybností (redukce automobilu na dopravní prostředek opírající se o vlastní sílu). Z kapsy kabátu vyletí ptáček. Nachází se v místě, kde vše je prchavé (alchymické solutio), efemérní a nemůže být fixováno. Fixatio je tomuto světu bytostně cizí. Této povahy je i řeč ptáků.

Podlaha ve světnici je najednou z neupevněných prken, svět se mu houpe pod nohama. Vše předtím jisté je převráceno vzhůru nohama a pod podlahou vidí skrývat se nějaké lidi.

Vstoupí do domu zbudovaného bláznem, recykluje vzpomínky z dětství, vidí sám sebe plakat a z úst se mu dere přiznání: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“

Potkává bývalé známé, kteří ho bijí a fackují, všechny tváře, které vystoupily ze tmy, všechny ty tváře velice dobře znal, neslyšely však na svá jména.

Pokračování →

Guillermo del Toro: Panův labyrint

M. M. M. Říjen - 4 - 2010

Seznali jsme, že spřízněné stránky Kreativního myšlení, věnované výkladu pohádek, mohly uniknout pozornosti našich čtenářů, jakož i tato interpretace filmové iniciace Panův labyrint režiséra Guillerma del Toro.
Každý detail výkladu má svoji vnitřní důležitost a měl by být vnímán v jednotlivosti i v celkové návaznosti na běh
příběhu.

*

Rozmluva se Svatým andělem strážcem

Vstup do mocné, přesto zapovězené říše, je možný dvěma způsoby. První představuje pouhopouhé pasivní a jalové promítání se do ní (snová činnost i tzv. kreativní činnost, živá imaginace atd.), kdy nemáme jinou možnost, než sledovat děje a obrazy a po vystoupení často zapomínáme na svůj pobyt v ní. Zachováváme v sobě toliko zlomky a nejasné symboly.

Druhý začíná setkáním se závorou, dveřmi, bránou (jako to vidíme např. v úvodu filmu Případ pro začínajícího kata), kterou přestupujeme nebo jimi pronikáme, a tak vcházíme do zapovězené zóny, v důsledku čehož lze očekávat – na pozadí úžasných zjevení a heroických činů – tvrdé tresty.

Příběh Panova labyrintu začíná obrazem ze závěrečné sekvence. Světlo venku vymazalo princezně všechny vzpomínky, které měla.

Na jiném místě v jiném čase se Ofélie ocitá ve frankistickém Španělsku zmítaném občanskou válkou. Vidíme ji poprvé, jak se veze v autě lesem. Začátek ani nemohl být symbolicky výmluvnější. Les představuje nevědomí a auto situaci, v níž se nacházíme: automaton – mimovolně, mimo svoji vůli. Byli jsme do ní vtaženi svým předchozím nevědomým konáním a myšlením (nevole). To nevědomí zde symbolizují vojáci, jejichž uniformy představují kolektivní jednotu, zde typus pro nevědomí (srv. smysl přechodových rituálů ve vojenském prostředí).

Pokračování →

Spřízněné weby