Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin (Academia, Praha 2010)

Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin

772 stran, Academia, Praha 2010, vydání první, vázané, cena 665 Kč
ISBN 978-80-200-1886-1

*

Dreiberg: Co se to s námi stalo? Co se stalo s americkým snem?
Komediant: Co se stalo s americkým snem?! No splnil se! Jen se rozhlídni.

– Watchmen, Zack Snyder, USA 2009

*

Spenglerovo vrcholné dílo okultury XX. století hned v úvodu naznačuje, co hodlá sledovat: „Nejedná se o to, co jsou hmatatelná fakta o sobě a pro sebe jako jevy v nějaké době, nýbrž o to, co svým jevem znamenají, naznačují.“ A o odstavec dále přichází další hutná lekce, kterou citujeme v plné šíři:

„Kdo ví, že mezi diferenciálním počtem a dynastickým principiem státu doby Ludvíka XIV., mezi antickou státní formou polis a euklidovskou geometrií, mezi prostorovou perspektivou západní olejomalby a překonáním prostoru železnicí, rozhlasem a dalekonosnými zbraněmi, mezi kontrapunktickou instrumentální hudbou a hospodářským kreditním systémem je hluboká souvislost formy?

I ta nejstřízlivější fakta politiky, sledovaná z této perspektivy, přijímají symbolický a přímo metafyzický charakter a poprvé zde snad dochází k tomu, že věci jako egyptský správní systém, antické mincovnictví, analytická geometrie, šek, Suezský průplav, čínský knihtisk, pruská armáda a římská technika stavby silnic, se stejnou měrou chápou jako symboly a jako takové se vykládají.“

Dále poznamenává, že se „v tomto bodě ukazuje, že ještě vůbec neexistuje teoreticky projasněné umění historického pozorování,“ a táže se: „Pro koho existují dějiny? Paradoxní otázka, jak se zdá. Bezpochyby jsou tu pro každého, nakolik každý člověk se svým celým pobýváním a bdělým bytím (srv. G. Meyrink) je článkem dějin. Je však velký rozdíl, jestli někdo žije pod stálým dojmem, že jeho život je jedním prvkem v daleko větším běhu života, který se táhne přes staletí či tisíciletí, nebo jestli se cítí jako něco v sobě samém zaokrouhlené a uzavřené. Pro ten druhý způsob bdělého bytí jistě nejsou žádné dějiny světa, žádný svět jako dějiny.“

Pokračování →

Julius Evola

“Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.” Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl “progresivistické a historické fantazie” tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak “soumrak.” Evola v tom rozpoznal, že Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. “Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur” (str. 179).

Evola také vyčítá Spenglerovi pluralismus. Pro autora Zániku Západu je civilizací celá řada, jsou odlišné a nepřetržitě srovnává jednu s druhou, každou pojímá jako uzavřenou jednotku. Pro Evolu platí tento koncept pouze tehdy, pokud jde o vnější a epizodické aspekty různých civilizací. Naopak, jak pokračuje, je nutné rozlišovat kromě plurality forem civilizací i civilizace (nebo fáze civilizace) “moderního” typu v protikladu k civilizacím (nebo fázím civilizace) “tradičního” typu. Pluralita existuje jenom na povrchu; vespod je zásadní protiklad mezi moderností a tradicí.

Evola poté kritizuje Spenglera za to, že je ovlivněn německým pozdně romantickými vitalistickými a “iracionálními” myšlenkovými proudy, jež získaly svůj nejkomplexnější a nejradikálnější výraz v díle Ludwiga Klagese. Zhodnocení života je marností, vysvětluje Evola, není-li život osvícen opravdovým pochopením původu světa. Pohroužení do existencialismu, do života, jak to požadoval Klages, Bäumler nebo Krieck, může vypadat jako nebezpečný a iniciovat regresivní proces (lze si povšimnout, že tato Evolova kritika se odlišuje od německé interpretace přesně podle těch samých kritérií, jež jsme přednesli, když jsme mluvili o přijetí Bachofenova díla).

Pokračování →

Julius Evola: Jezdit na tygru. Základní orientace v epoše rozkladu

Julius Evola: Jezdit na tygru. Základní orientace v epoše rozkladu

308 stran, Triton, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7387-259-5

*

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Pokračování →

René Alleau: Tajné společnosti, jejich vznik a osudy (Malvern, Praha 2006)

René Alleau: Tajné společnosti, jejich vznik a osudy

240 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2006, vydání první, brožované, cena 200 Kč
ISBN 80-86702-18-9

*

René Alleau je francouzský filosof a historik tradičních věd. Ve třicátých letech 20. století studoval filosofii a dějiny vědy u Gastona Bachelarda. Po skončení druhé světové války pracoval jako inženýr v Africe na řadě průmyslových staveb. Tam se bezprostředně seznámil s archaickými tradicemi místních kmenů, s jejich mýty a rituály. Počátkem 50. let se vrátil do Francie, aby shrnul své zkušenosti načerpané z dvojího pramene intenzivního teoretického studia a osobních prožitků a zkušeností. Kromě prací věnovaných alchymii – česky vyšlo Aspekty tradiční alchymie (Praha, 1993), Hermés a dějiny věd (Praha, 2005) – se v knihách O povaze symbolů (Paříž, 1958) či Věda symbolů (Paříž, 1974) věnoval zkoumání role symbolů v lidském myšlení a metodologii obecné symboliky. V neposlední řadě pak zkoumal působení esoterických koncepcí v historii: Tajné společnosti (Praha, 2006).

Francouzský filosof a historik tradičních věd René Alleau se v knize Tajné společnosti, jejich vznik a osudy zabývá působením esoterických koncepcí v historii lidstva a brilantně popisuje iniciační rituální dynamiku v různých kulturách (od archaických po současnou).

Od doby, co existují lidé, kteří věří vlastním touhám stejně jako snům, se stále rozšiřuje vrstva mýtů, symbolů, legend a bájných představ. Proměna obsahu, významu a hodnoty slov svědčí o změnách paradigmatu. Právě slova a jejich modifikace jsou hlavními znaky tajných společností.

René Alleau

Alleau se při jejich zkoumání zaměřil nikoliv na detailní soupis a popis jejich obřadů a symbolů, k tomu by ani rozsah publikace nestačil, nýbrž spíše na původ jejich mystérií. A protože každou tajnou společnost utvářejí jedinci, jsou ti citlivci, kteří ustavují jejich vznik, vždy v psychologickém vývoji o kousíček vpředu před kolektivní myslí své doby. Funguje to ovšem i naopak – k deformaci historických skutečností dochází pasivním přijímáním času než jeho opravdovým prožíváním a naplňováním aktualizovanými hodnotami a poznáním.

Při vzpomínce na René Guénona bych uvítal trochu podrobnější výklad toho, co je míněno „nelidskými zdroji,“ z nichž rituály vycházejí. Jestliže se mají týkat toho, co se uvádí na straně 13 v prvním odstavci, pak nám asi nezbude, než takové pojetí odmítnout. „Nelidské“ stavy by člověk vnímat nemohl, neboť vše, čím je vybaven, je jenom lidské. Jakpak by tedy mohl něco „nelidského“ postřehovat? Podobné rozdělování na „pod-lidské“ a „nad-lidské“ se vlastně také míjí účinkem z tohoto pohledu, protože je všechno zahrnuto pod celostní pojem „člověk“ a v něm už nic nevyčuhuje. Rohy, jak známo, jsou náznakem Boží přítomnosti a vcelku opomíjený proces „orožení“ to ještě podtrhuje.

Alespoň v počátcích opravdové tajné společnosti probíhá rituál zasvěcení, jehož cílem je „posvátné probuzení“ (viz stejnojmenná kapitola). Předat dalším to, čeho nabyla jedna či několik společně pracujících osob, představuje obvykle kámen úrazu, neboť se analogizuje sakrální, není-li přítomen duch díla. A k tomu, jak nejen v tajné společnosti, ale hlavně u sebe uchovat pracujícího ducha díla, je zapotřebí stálé ostražitosti, jinak skřítek pláchne, láhev zůstane prázdná a podobně i její okamžité dílo a odkaz.

Pokračování →