Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

1983-1995: Pluto na trůnu

San Červenec - 3 - 2010

Plútós

Pluton byl v řecké mytologii vladařem podsvětní říše, jindy nazývaný také Hádés. Jeho jméno je odvozeno od řeckého výrazu plútós ( = bohatství) a znamená „ten, který drží bohatství“. Bohatstvím bylo původně míněno obilí uložené ve velkých hliněných sudech pod zemí – odtud vztah Plutonův k podsvětí. Plutokracie tedy znamená vládu bohatých, etymologicky rozloženo na ploutokratia (řeč.) ploutos, „bohatství“ + kratia, „moc.“

Podobně znějící jméno boha bohatství, Plútós, naznačuje těsnou blízkost nejen mýtickou, ale i co se týče atributů.
Podle jedné verze byl zplozen smrtelným Íasiónem (synem Diovým či Minóovým) a Deméterou, která hraje dále významnou roli, na třikrát orané nivě, měl důležitou úlohu v zajišťování bohatých úrod, ale též výnosů plynoucích z obchodu. Byl většinou vyobrazován v podobě chlapce s rohem hojnosti. Tento roh hojnosti patřil koze Amaltheie, jinak též nymfě, která svým mlékem živila malého Dia. Ulomený roh učinil Zeus později nevyčerpatelným rohem hojnosti, který byl u Římanů symbolem bohatství a zván „cornu copiae“.

Hádés patřil mezi známé postavy řecké mytologické scény, a to bylo důvodem mnoha jmen, jimiž byl titulován: Aidóneus1, Orcus, Dis.

Z novoaeonského pohledu podotýkám, že na spodku XVI. tarotového trumfu2, nazvaného Věž nebo Válka, jsou čelisti Díta3, které chrlí plameny na kořen struktury. Nejjednodušší interpretací této karty je ta, že jde o manifestaci kosmické energie4 v její nejhrubší formě. Na obrázku vidíme destrukci existující hmoty ohněm (atribut Hadův).

Lze to pojmout i jako úvod k Atu XX., Poslednímu Soudu, tj. Příchodu Nového Aeonu. To znamená, že naznačuje kvintesenciální kvalitu Pána Aeonu (Ducha svatého). Toto zničení dávno zavedeného Aeonu (Osiridova) se znázorňuje bleskem (opět Diův atribut, Jupiter), plameny a válečnými stroji5, neboť karta se vztahuje k planetě Mars (bůh války) a připisuje se jí z hebrejské abecedy písmeno Pé, které ideograficky znamená „ústa“. Je to temná narážka na Slovo Aeonu, ABRAHADABRA, vysvětlované již v posledním čísle (na str. 89) takto: „Stvořuji, když mluvím.“ Niterně spojené s logogenesí a svatodušní mocí, i s podstatou Nového Aeonu.

Hádés měl nejen slavného otce, jímž byl Kronos (podle jiné verze), ale měl za bratry samotného vládce Olympu, Dia, a vládce moří, Poseidona. Ke svému království přišel tak, že metal losy o vládu nad svitem se svými bratry. Zde vládne společně s manželkou Persefonou nad stíny zemřelých. Do jeho domu smí každý vstoupit, ale pro nikoho není odtud návratu. Nejasné jméno Aidóneus a Hádés se někdy vykládá jako „neviditelný“, a patrné proto mu byla přisuzována divotvorná čapka, jež činila neviditelným6 (srovnej v nordické mytologii „Tarnkappe“). Je nutno odhalit též rodinné svazky tohoto boha: matkou jeho ženy Persefony (Koré) byla Déméter; Persefoné, latinsky Proserpina, jednou trhala na louce květiny a pravé když sahala po narcisu, země se před ní náhle rozestoupila a z hlubin vyjel na svém spřežení Hádés. Unesl polekanou dívku do podsvětí a učinil ji svou manželkou a spoluvládkyní. Zeus později rozhodl, aby usmířil rozhněvanou Déméteru (země), že má Persefoné (obilí) jednu třetinu roku trávit v podsvětí a na dvě třetiny roku se vracet k matce na zem. Tolik k mytologickému pozadí.

Pluto je devátá a zatím poslední planeta slunečního systému. Je to druhá nejmenší planeta systému (průměr = 2.300 km, hmota = 1.76 x 1020 tun). Má největší odchylku a ekcentricitu v orbitu ze všech planet (hvězdný rok = 248,430 pozemských let, perioda rotace = 6,39 pozemských dní, vzdálenost od Slunce 5 900 000 000 km). Je to jakási sněhová koule, uplácána z metanu a vody a smíchaná s nerosty. Povrchová teplota činí asi -230°C. Pluto má řídkou atmosféru, tvořenou částečně metanovými plyny. Může dobře být přechodným objektem mezi planetou a kometou. Pluto a jeho měsíc, Charón7, se nazývají dvojitou planetou. Charón má průměr 1.200 km. Během každého oběhu prochází Pluto dráhou Neptunu po dobu dvacetileté periody, ta poslední začala v roce 1979. Jedinečnost těchto astronomických faktů planety Pluto naznačuje z hlediska astrologie např. tolik, že vlivy vycházející z ní budou velmi řídké, tj. v časové řadě od sebe velmi vzdálené. Pokusme se tedy přejít od astronomie k astromagii.

Pokračování →

Fritz Riemann: Astrologie – Využití astrologické symboliky v poradenství a psychoterapii (Portál, Praha 2004)

Fritz Riemann: Astrologie – Využití astrologické symboliky v poradenství a psychoterapii

206 stran, Portál, Praha 2004, vydání první, brožované, cena 285 Kč
ISBN 80-7178-839-2

*

Fritz Riemann je známý psychoanalytik, od konce války působil v Mnichově. Vyučoval na tamním Institutu pro psychologický výzkum a psychoterapii. Byl čestným členem newyorské Academy of Psychoanalysis. V nakladatelství Portál vyšla jeho kniha Základní formy strachu (1999).

Claus Riemann, syn, kráčí ve šlépějích svého otce. Nedávno mu vyšla v angličtině kniha The Deep Well: The twelve archetypes of psychological astrology (původní název: Der tiefe Brunnen).

Fritz Riemann předkládá v knize Astrologie – Využití astrologické symboliky v poradenství a psychoterapii vlastní zkušenosti s odpovědným astrologickým poradenstvím. Smysluplné využití astrologických výkladů vidí v možnosti porozumět sobě či druhým, v uvědomění si východisek, možností a nebezpečí, kterým je člověk vystaven – v žádném případě však ve fatalistickém předpovídání „štěstí“ či „neštěstí“ člověka.

Rudolf Steiner: Vědy bez lidského sebepoznání jsou škodlivé.

Riemann se jasně vymezuje vůči tzv. prognostické astrologii a stanovuje jistá omezení, kterým výklad horoskopů podléhá. Pozoruhodné je jeho propojení psychoanalytických a astrologických konceptů či práce se symbolickými obsahy v astrologii, jež se liší od přístupu přírodovědního.

Prvních šest kapitol této knihy seznamuje postupně čtenáře s Riemannovým pojetím astrologie. Mělo by mu být nápadné už to, že do předmluvy si dal jako motto tento citát:

Vědy bez lidského sebepoznání jsou škodlivé.
– Rudolf Steiner

Cílem jeho knihy je vzbudit zájem o astrologii u těch, kteří jsou připraveni otevřít se ve svém způsobu myšlení bez předpojatosti řeči symbolů. Upozorňuje na dnešní kaz v myšlení lidstva, že se příliš jednostranně oddává kauzálně-mechanistické orientaci na současné vědy (včetně věd o člověku) a jejímu téměř výlučně racionálně-pojmovému myšlení a doporučuje ji doplnit myšlením v symbolech a analogiích, právě tak jako světovým názorem, který obnoví vztah člověka a vesmíru. Takovéto doplnění nás pak snad může ochránit před upadnutím do chudoby pouhé intelektuální vědeckosti (a zvědavosti), před redukováním plnosti života a bohatství jevů na strnulé zákony a vypočitatelná data a před vzdalováním se životu.

Pokračování →

Liber LXXVII – OZ

Aleister Crowley Duben - 28 - 2010

„Zákon je pro všechny.“ AL, I:34

„Jednoduchost byla klíčem k vítězství všech ideologických válek“, píše Jack Parsons, „a dnes ji magie nemá. Přitom je to kostra Práv člověka a tvoří obal všech základních děl literatury. Avšak pravé tělo se tu ještě nikdy neukázalo.“

A právě takový člověk je arcimágem, který ovládá vril. Člověk rozvinutý do konečného stupně – jak tento postup a proměnu popisuje např. i Arthur Machen ve své knize Veliký bůh Pan – je falem, jímž protéká magická energie, magický proud.

„Toto je zákon silných: to je náš zákon a radost světa“. – AL, II:21

„Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon“. – AL, I:40

„Ty nemáš žádné právo než konat svoji vůli. Tak čiň, a nikdo další nechť neřekne ne“. – AL, I:42-43

„Každý muž a každá žena je hvězda“. – AL, I:3

Není jiného boha než člověka.

1. Člověk má právo žít podle svého vlastního zákona –
žít takovým způsobem, jaká jest jeho vůle:
pracovat tak, jaká jest jeho vůle:
hrát si tak, jaká jest jeho vůle:
spočinout tak, jaká jest jeho vůle:
zemřít kdy a jak chce.

2. Člověk má právo jíst to, co jest jeho vůle:
pít podle své vůle:
přebývat tam, kde chce:
křížem krážem cestovat, jak chce.

3. Člověk má právo myslet si, co chce:
mluvit to, co jeho vůle jest:
psát to, co jeho vůle jest:
kreslit, malovat, rýt, leptat, modelovat, stavět to, co chce:
oblékat se, jak chce.

4. Člověk má právo milovat to, co chce:
„syťte se dle libosti a vůle láskou tak, jak chcete, kdy, kde a s kým chcete!“ – AL, I:51

5. Člověk má právo zabít ty, kdož by chtěli těmto právům odporovat.
„otroci budou sloužit“. – AL, II:58

„Láska je zákon, láska pod vůlí“. – AL, I:57

*

*

*

*

*

*

*

Poprvé vyšlo © Revue HORUS – Thelémské texty pro Nový Æon, 1995 e. v.
Okultura e-© MMII

 

Pascal Beverly Randolph: Magia sexualis

Francis X. King zemřel 9. listopadu 1994. Tato recenze obsahuje několik úvah, které vznikly četbou knihy Sexuální magie P. B. Randolpha, přeložené, redakčně zpracované a doplněné o úvod Robertem Northem. Vydalo ji nakladatelství Magickal Childe.

Jak Robert North, tak i Magickal Childe, nakladatelství a velkoobchod s bylinami, vůněmi a ostatními magickými potřebami v New Yorku, splatili všem anglicky hovořícím studentům historie západního tantrismu touto publikací dluh, kterým bezesporu toto Randolphovo klíčové instruktivní dílo je – ačkoliv je trochu škoda, že se Robert North rozhodl nezachovat původní titul knihy Magia sexualis.

Pascal Beverly Randolph (1815-1875) byl kontroverzní postavou a jeho učení bylo doprovázeno nesouhlasem všech těch, kteří v roce 1888 zakládali Zlatý úsvit. Tak například na konci 80. let devatenáctého století Wynn Westcott – člověk, který toužil po uznání – zašel tak daleko, že se rozešel spolu se svými spolupracovníky se samozvanou rosikruciánskou skupinou, která se seskupila kolem poněkud pochybného média v Yorkshiru, které se zabývalo čtením v křišťálové kouli a dalšími okultními metodami odvozovanými od Randolpha a jeho školy.

Jestli aspoň některý ze zasvěcennců této yorkshirské skupiny doopravdy používal tyto kvazi-tantrické techniky, které byly jádrem Randolphova učení, je nejisté, ale je velmi pravděpodobné, že tomu tak bylo. Proto podivínský alchymický anglikánský klerikál, reverend W. A. Ayton a další členové jak Zlatého úsvitu, tak i Teosofické společnosti učinili opatrné odkazy na ‚skandály‘ u yorkshirské skupiny, které – což vyplývá z kontextu, jakým byly postaveny – jasně naznačují podezření, že šlo o sexuální výstřelky.

→ Randolphův původ a mystérium prodlouženého těhotenství

Randolph byl míšenec, člověk, na nějž se za jeho života poukazovalo jako na mulata a v současnosti by byl velice pravděpodobně označován (s ohledem na bílou barvu pleti) za ‚afroameričana‘. Přesné okolnosti jeho narození byly (a jsou) zahaleny mystériem – mystériem výlučně vzešlého díky Randolphově kreaci.

Pokračování →

Plamen ve svaté hoře

Timothy O'Neill Duben - 27 - 2010

Tento článek jsme převzali s laskavým svolením editora Carla Abrahamssona z časopisu THE FENRIS WOLF – The Journal Of Contemporary Occultism, Issue No. 3 (jeho původní název zní A Flame In The Holy Mountain). Je dokladem probouzejícího se zájmu o tělo a jeho uvědomování. Vůle musí být vtělena. Tělo je výrazem vůle. Méněcenné tělo, málo cenná bytost.
Slavné Ovidiovy Proměny začínají těmito slovy: »Vyprávět chtěl bych o tom, jak změněna dřívější těla v nová«, pro Nový æon pak platí, že »formule Růže a Kříže dokonala ohnivou proměnu v ‚cosi nádherného a podivného‘ (naznačená pahorkem, který je obehnán zdí)« – viz Aleister Crowley: Kniha Thothova (str. 138), HORUS, Brno 1994. Falicko-jónická symbolika je tu zřetelně naznačena.
V Satirách (10,356) kritizuje Iuvenalis zvrácená lidská přání a doporučuje naopak ta, která činí lidi skutečně šťastnými a jejichž splnění je v lidské moci: »Máme si přát, aby byl ve zdravém těle zdravý duch«. Kde však povstala na Západě taková nevraživost vůči lidskému tělu? Matouš (26, 41) říká: »Duch je připraven, ale tělo je slabé«, aby nakonec křesťanství sdělilo napravovaným (a překvapeným) pohanům, že »tělo jest nádobou hříchu«. Zdravé kořeny pohanství však zejména u venkovanů celkem bez úhony přežily a tělo tu bylo ctěno a slunci a vodě i nadále vystavováno.
»Ty nemáš žádné právo, než konat svoji vůli«, říká se v Knize Zákona (AL, I:42). Ctěné čtenáře pak upozorňuji na článek Magie & média v druhém čísle časopisu ŽIVEL, který si všímá nových trendů Informačního æonu, a sice ‚inteligentních drog‘ (smart drugs). »Biotechnologie a genetické inženýrství zplodily nové pokolení možností na prodloužení života a rozšíření inteligence. A počítačoví fanatici ze Silicon Valley zdokonalují technologie, které umožní simulaci reality, biologické manipulace a zvýšení naší kapacity zpracovávat informace. Inteligentní drogy a virtuální realita se daly na pochod, který změní celý svět. Masové používání farmaceutik přivodí obrovskou změnu kultury. Nadchází kulturní rozdělení a nástroje, které ho předcházejí, fungují jako časovaná bomba – to, co začíná vplouvat do naší existence, je »post-humanita« – je to, jako bychom začínali být rozdílné druhy (Viz také O Velkém Předělu. Revue HORUS, Solstitium Æstatis 1991, str. 39-58).
Slovo »tělo« pochází z řeckého telos – ukončení, uskutečnění – a vidíme v něm cíl, Veliké dílo. A stoje na Zemi, využíváme telurických (zemských) proudů k reintegraci svého těla, jehož ohnivou proměnu si vynutí Duch svatý.
– San

*

→ Poznámky ke svatosti těla, teorii emanací a západní Cestě těla
Velikou hádanku všech náboženských, filosofických a metafyzických systémů lze jednoduše shrnout do jediné, zdánlivě nevinné otázky: Jak je možné, že rozmanitost a tělesnost našeho viditelného a konsensuálního universa povstává z nadčasové, mimoprostorové a pohybuprosté transcendentality Absolutna? Jenže odpověď přicházející od intelektu je jednoduchosti dosti vzdálena, vezmeme-li v úvahy všechny ty monismy, dualismy, non-dualismy a ostatní složité systémy konstrukce reality, každý se svými vlastními přednostmi a nedokonalostmi. Odpověď mystiků, umělců a intuitivistů na tuto fundamentální otázku je velmi odlišná. Podle bezprostřední duchovní vize gnostiků tryská iluze duality z Jednoty v plameni, v němž se snoubí vášeň, láska a erós. Je to proces emanace; mystérium vystoupení mnohosti z Jednoty v neutuchajícím proudění Lásky.

Pokračování →

Démonicky oslňující kouzlo kina

Carl Abrahamsson Duben - 25 - 2010

Kino je plodem romantismu. Nikdy dříve nebyla taková masová výroba idolů. Z herců se dělají hrdinové s fascinující mocí a z hereček eroticky přitažlivé bohyně. »Hvězdy« sestupují na zem, aby do ní otiskly svá chodidla a jejich činy mají nezřízenou reklamu, jsou vynášeny ve sdělovacích prostředcích (opět zpátky do nebe), které jim dodávají lesk a kouzelný půvab, zkrášlují je, činí je atraktivními a ony na oplátku kolem sebe zase šíří okouzlující atmosféru. Jsou zidealizovány a zromantizovány. Dostává se jim publicity a pěstuje se kolem nich kult osobnosti. Okouzlující mladé dívky, fotomodelky a reklamní krasavci.
Bio Illusion – živé iluze, animované obrázky. Vzpomeňme úžasně nových a tak věrohodných speciálních efektů ve Spielbergově filmu
Jurský park pocházejících z dílny trikových kouzelníků z Industrial Light & Magic. Cože to ten název vlastně říká?
Sedíte v sešeřelém kině a v magických okamžicích před dopadnutím prvních světelných paprsků na bílé plátno čekáte na cosi úžasného. Na stvoření nových světů.
»Co vidíš v temnotách, když přicházejí démoni?«

– San

→ Démonicky oslňující kouzlo kina

Z jakéhosi důvodu jsem se rozhodl nazvat tuto přednášku Démonicky oslňující kouzlo kina, a než začneme, bude myslím nejlepší, když nejprve přesně vymezíme pojmy »démonický« a »oslňující kouzlo«.

V popisné mytologii je démon, protikladný andělu, zlovolnou mocí, která může působit jen tehdy, dostane-li příkaz od lidské nebo božské vůle. Ve všech kulturách existuje obrovská spousta démonů, a většina z nich – jak se zdá – pouze nastavuje zrcadlo, zrovna jako andělé, charakterům a vlastnostem, jež skrývá lidská psýcha.

Evokujte chamtivého Mamona, zradou prolezlého Samaela, Belzebuba radujícího se z rozkladu, a pochopíte, co mám na mysli.

Všichni démoni zrcadlí onu takzvanou temnější stránku lidské povahy, a ať už člověk tuto skutečnost přijmout chce či nikoliv, je to v podstatě jen záležitost intelektuální zralosti individua.

»Oslňující kouzlo«1, nebo okouzlit, znamená původně fascinovat, očarovat, podvědomě přitahovat.

Osoba s dostatkem osobního kouzla dokáže přinutit lidi dělat věci, aniž by to současně dalo vyjádřit slovy. Má to co dělat s pohledy, reputací, osobní aurou a mnoha dalšími věcmi. Okouzlit někoho pak znamená upoutat něčí pozornost, aniž by dotyčná osoba tušila, o co přesně jde. Používat jiné techniky než řeč nebo gesta, používat síly, které nevidíme nebo necítíme. Okultní síly.

Kino je vynikajícím příkladem nejdémoničtější umělecké formy dnešní doby, a kino i divadlo jsou jako pohanský chrám, v němž se shromáždili věřící, aby přijali poselství z jiných říší, z jiných úrovní vědomí, ztotožnili se se svými idoly, ustavili základní principy chování, dosáhli uspokojení (nebo přinejmenším příjemného vzrušení) náboženských, sexuálních nebo jiných osobních potřeb.

Jsme sami v úplné tmě. Není tu jiných dojmů než těch, které proudí z plátna a z úst těch, co se na něm pohybují, a ty padají přímo do našeho já. Velikost plátna, barvy, pohyby, akce, hudba – to vše se vzájemně ovlivňuje a vytváří vizi zázraku a iluzi, která je nepřekonatelná, vyjma skutečných náboženských nebo mystických vizí.

Zcela nepochybně je to extrémně mocné médium a lze ho přirozeně využít i zneužít. Efektivní filmová propaganda promývala mozky miliónů lidí v komunistických a národně-socialistických režimech a pomáhala tyto říše zla vytvářet. Pokračování →

Paradigmatický kluzák

.V. Duben - 25 - 2010

→ První krok k surfování na vlnách chaotické bouře

Kluzák Chaosu...

Poznání existence paradigmat ve smyslu interpretací světa nás poučuje o mnohém. V prvé řadě z něj člověk může vysoudit, že se na vytváření svého světa podílí zásadní měrou. Objektivní vnější svět je z tohoto pohledu pouze podkladem, jemuž teprve interakce se subjektivní myslí dává vzniknout do formy, kterou jsme coby objektivní svět zvyklí chápat. Tato skutečnost nám mimo jiné naznačuje, že stvořitelský potenciál je člověku bližší a v něm činnější, než bychom se na první pohled troufali domnívat.

Podklady pro tato tvrzení nalézáme napříč lidským poznáním. Kupříkladu kognitivní psychologie podrobně mapuje způsob, jímž naše receptory ve spolupráci s myslí deformují vnímanou realitu, o paměti a její schopnosti zásadně měnit, vytěsňovat, ba dokonce vytvářet neexistující vzpomínky nemluvě (hle, pádný důvod pro vedení magického deníku!).

Ekonomie, ona „nejtvrdší z měkkých společenských věd“, nám dává zakusit, že dvě různá, na exaktních matematických konstrukcích založená řešení téhož problému mohou dospívat ke zcela odlišným výsledkům. Současná sociologie uvádí termín multiparadigmatický snad v každé ze svých definic. Laickému oku se zdá, že také moderní fyzika přináší k tomuto tématu řadu podnětů, leč – otevřeně – vím toho o ní tak málo, že pojmy jako kvantová mechanika rád přenechám vzdělanějším či odvážnějším autorům.

A pak je tu rodící se věda o determinovaném chaosu. Pozor! Nikoli nové paradigma, nýbrž SUPER-paradigma! Ne jen nový po-pis, ale NAD-pis, klenoucí se jako přemostění nad všemi starými vědami! Chaos – pro vědu zatím slabý vánek, v němž však již mnozí odhalili zárodek mocné bouře, která otřese lidskými obrazy v základech.

Člověk musí být odhodlán a rozhodnut svůj Dům rozmetat do základů, rozprášit své představy o světě, o sobě samém, a to i způsob, jímž jsou tyto představy vytvářeny.

Otázkou ovšem je, kterak vědomí existence paradigmat integrovat do každodenního života? To, že svět pravoslavného popa a jaderného fyzika funguje podle jiných zákonů, je zřejmé. To, že se jungiánům zdají jungovské sny a jejich život je bohatý na synchronní jevy, zatímco Freudem poznamenaní terapeuti i jejich pacienti mají sny plné sexuální symboliky, a že synchronních jevů by se člověk v jejich životě stěží dohledal, je běžnou zkušeností. Jak je však možno toho využít? A není snad ani namístě mluvit o možnosti, nýbrž o nutnosti – vyklouznutí nad paradigma se mi jeví jako jediná cesta, jak bouři Chaosu nejen přestát, nýbrž se i nechat vynést na jejích křídlech.

Upřesněme nejprve, co pojmem paradigma rozumíme.1 Obecná psychologie mluví v této souvislosti o konstruktu. Konstrukt budujeme od samého narození, přičemž první roky života mají význam zcela zásadní. Jednoduše řečeno jde o naši interpretaci světa. Součástí, nikoli synonymem konstruktu, je na něj navázaný světonázor – systém představ o fungování okolního světa, který může nabýt sofistikované podoby propracovaných filosofických, teologických, magických či jiných nauk. Konstrukt představuje systém, podle kterého je světonázor utvářen. Konstrukt je z psychologického hlediska nezbytný, neboť vytváří rozhraní mezi námi a světem.

Pro názornost si tento konstrukt/paradigma můžeme představit jako Dům, stavbu, jež nás svým způsobem chrání před vlivy okolí a zároveň nám umožňuje s ním komunikovat. (Pomlčme o základech tohoto Domu.) Lidé s otevřenou myslí nikdy nepřestávají tento Dům budovat – integrovat nové poznatky a ideje. Vyklouznutí nad paradigma a koncept paradigmatického kluzáku si však žádá víc – člověk musí být odhodlán a rozhodnut svůj Dům rozmetat do základů, rozprášit své představy o světě, o sobě samém, a to i způsob, jímž jsou tyto představy vytvářeny. (V souvislosti s překonáním popisu je též namístě zmínit koncept falešné a pravé vůle.) To si žádá velikou odvahu, neboť takto obnažen je člověk vydán působení chaotických sil. Paradoxně (jak také jinak!) právě zde, ve sféře nad paradigmaty, ve sféře Chaosu, je mu dáno jednotlivá paradigmata pojmout a integrovat v jednotný útvar. Paradoxně, pouze a jedině zničení paradigmatu je cestou k jeho transcendenci.

Jako již mnohokrát v historii, i dnes je to rovina Ducha, jež předznamenává vývoj věcí příštích. Proto, lze-li zatím těžko paradigmatičnost vytýkat exaktním i společenským vědám, duchovní nauky je třeba z této pozice podrobit kritice. Nemám pochyb, že mnohé magické, filosofické i (především východní) náboženské systémy směřují právě k vyklouznutí nad paradigma. Přesto, či právě proto: Považuji veškerou v paradigmatu uvízlou duchovní nauku, a magii zejména, za rituály starých dob2. Ať již je jimi dosaženo jakýchkoli výsledků, setrvávají-li v rámci svého popisu, nechovám k nim valnou úctu. Bouře Chaosu je nemilosrdně rozmetá i s jejich stoupenci.

*

Poznámky:

1 Termíny zde užívané jsou autorovým osobním výkladem a nečiní si nárok na obecnou platnost.
2 Viz AL, II:5.

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b