Signor Gualdi (alias Auguste Melech Hultazob), princ alchymie

Ale vraťme se zase zpět k signoru Gualdimu, neboť to nebylo odbočení jen tak mimochodem, poněvadž jsme už měli určité podezření, že patří k onomu druhu zvláštních lidí, ať už jsou to rosikruciáni nebo nesmrtelní, o nichž pojednáváme. Vše povstalo následkem tajuplných okolností, které se pak objevily ve vztahu k němu a byly oznámeny tiskem.

Benátský šlechtic byl pak se signorem Gualdim v natolik důvěrném vztahu, že mu mohl jednoho večera ve svém domě říci, že slyšel o jeho krásné sbírce obrazů, a že by ho, kdyby mu to nebylo nepříjemné, rád některého dne navštívil, aby sbírku spatřil. Šlechticova dcera, která byla hovoru přítomna a v zasnění shlížela na stůl – skoro až po uši zamilovaná do cizince – a hluboce přemýšlela o něčem, co signor právě pravil, při vyslovení tohoto přání svého otce zdvihla rychle oči a zdálo se, třebaže to neřekla, že v souladu se svými pocity, plna velké žádosti, si přeje být přítomna zhlédnutí obrazů. Bylo přirozené, že se tajně těšila na tuto příležitost intimně se seznámit s domácím životem tohoto muže, kterého pozorovala s rostoucím zájmem. Cítila, že pouhá skutečnost, že bude jeho hostem a bude pod jeho střechou, mu ji zřejmě přiblíží. A co je u milujících obvyklé, zdálo se jí, že by toto společné prodlévání mohlo oba sblížit alespoň v názorech. Signor Gualdi byl velice dvorný, ochotně pozval šlechtice do svého domu a pozvání rozšířil též na mladou dámu, kdyby chtěla svého otce doprovodit, neboť z výrazu její tváře usuzoval, že je to její přání. Pak byl určen den návštěvy a signor se rozloučil s oboustranným vyjádřením přátelství, kterým obvykle končívala jejich příjemná setkání.

Podle této domluvy šli v onen den otec s dcerou do domu signora Gualdiho. Byli signorem přijati s vřelou přívětivostí a provázeni v jeho pokojích s veškerými projevy přátelství a poct. Šlechtic si prohlížel obrazy signora Gualdiho s velkou pozorností, a když ukončil obchůzku galerií, vyjádřil své uspokojení, přičemž signorovi pravil, že nikdy neviděl hezčí sbírku, vezme-li v úvahu počet obrazů. Byli nyní ve vlastním pokoji signora Gualdiho, v poslední místnosti jeho apartmá, právě se chystali dát sbohem a odejít a Gualdi zdvihl zdvořile závěs přede dveřmi, stalo se, že šlechtic, jenž zůstal stát, aby jim uvolnil cestu, náhodou vrhnul pohled nahoru nad dveře, kde visel obraz, zjevně samotného cizince, a závěs nad ním zůstal náhodou rozhrnut. Benátčan se na obraz pochybovačně podíval a po chvíli se jeho tvář zasmušila. Ale brzy se zase jakoby s úlevou rozjasnila. Udivený pohled jeho dcery se nyní rovněž upřen na tento portrét, který byl Gualdimu velice podobný; pozorovala jej však s uzarděním a pohledem plným něžnosti. Benátčan přeběhl očima od obrazu na Gualdiho, a pak zase zpátky na obraz. Uběhla chvilka, než promluvil, a když tak učinil, zněl jeho hlas cize.

Pokračování →

*

Za papežství Pavla III. byl na Appiově silnici, kde leželo velké množství pohřbených vznešených pohanů, otevřen hrob, v němž bylo nalezeno zcela zachovalé tělo krásné dívky ze starověku, plovoucí v podivné tekutině, která je ochránila před zkázou tak dobře, že se její obličej vůbec nezdál poškozený, ale živoucí a velmi krásný. Vlas byl světlý, uměle zapletený a držený pohromadě zlatým kroužkem či snad páskem. U jejích nohou hořely lampy, jejichž světlo při otevření hrobu zhaslo. Podle několika nápisů, které se na sarkofágu nacházely, vyplývalo, že tam musela ležet 1500 let.

Kdo to byl, nebylo známo, ale přesto mnozí učinili závěr, že je to „Tulliola,“ dcera Ciceronova. O tomto odhalení byly podány zprávy z několika stran.

Rosikruciánská lampa

Cedrenus se zmiňuje o lampě, která byla spolu s obrazem Krista nalezena v Edesse¹ za vlády císaře Justiniána. Byla tu umístěna nad jistým průjezdem, pečlivě uzavřena a utěsněna vůči vzduchu. Tato lampa byla, jak vyplývá z data tam uvedeného, zavěšena brzy po ukřižování Krista. Byla nalezena hořící, tak, jak skutečně hořela 500 let, vojáky perského krále Chosra, kteří po tomto podivuhodném odhalení a plundrování olej vyjmuli a vlili do ohně. Jak zní zpráva, přivodil tento divoký akt takový mor, že velké množství Chosroových bojovníků zemřelo, a tak byli za tento hanebný čin dostatečně potrestáni.

Při demolici anglických klášterů byla v hrobě, o němž se má za to, že v něm ležel Konstantin Chlorus, otec Konstantina Velikého², nalezena hořící lampa, která – jak se věřilo – hořela nepřetržitě od jeho pohřbu. To bylo asi 300 let po Kristu. Staří Římané prý byli s to udržovat ve svých hrobech světlo po neomezenou dobu pomocí oleje nebo esence z tekutého zlata. Bylo to dílo, jehož realizace byla údajně známa jen rosikruciánům, kteří se tím honosili vedle jiných svých úžasných umění.

Baptista Porta³ ve svém pojednání Magia naturalis podává zprávu, že kolem roku 1550 byl na ostrově Nesis v neapolském zálivu odkryt hrob jistého Římana. Při jeho otevření byla nalezena lampa, která vydávala mocné světlo. Po přístupu vzduchu světlo této lampy zbledlo, a pak rychle zhaslo. Z nepochybných známek způsobu nápisu vycházelo najevo, že tato podivná lampa byla na současné místo svého nalezení instalována před příchodem Spasitele. Ti, kteří lampu viděli, vysvětlovali, že světlo bylo původně oslnivé, nekomíhalo se, ani se neměnilo, ale beze změny hořelo jako vytesané z mramoru. Pokračování →

*

Cruce Rosea

Pokračování →

Dr. Plot, dobře známý a spolehlivý muž, svědomitý antikvář a přírodovědný spisovatel, podává ve své knize History of Staffordshire (Dějiny Staffordshiru) zprávu o následující podivuhodné historce, kterou uveřejnil v době panování Karla II.

Universální strom poznání bratří R.C.

Jeden sedlák se na konci pošmourného letního dne zaměstnával tím, že kopal příkop na poli v jakémsi údolí, kolem něhož se země ztrácela ve stinných, mlčenlivých lesích, které byly oživovány jen pronikavým křikem osamělých strak. Bylo krátce po západu slunce a sedlák se právě chystal svoji práci pro tento den ukončit. Dr. Plot říká, že při jedné z posledních únavných ran narazil svojí motykou na něco kamenného, tvrdého, z čehož s přibývajícím šerem vylétávaly zřetelně viditelné jiskry. Při tomto překvapivém jevu se opět dal do práce a takto podivným způsobem nalezl uprostřed pole plochý, široký kámen. Pole leželo značně vzdáleno od jiných nájemných dvorců neboli kotců (jak se jim v oněch dnech říkalo), jimiž byla teď v pološero zahalená země poskrovnu poseta. V krátkém čase zbavil kámen trávy a plevele, který na něm rostl, a ukázalo se, že je to široká podélná kamenná deska s obrovským železným kruhem v zápusti na jednom konci. Půl hodiny se sedlák marně pokoušel tímto kamenem pohnout.

Posléze si vzpomněl na několik loktů lana, které nechal ležet poblíž mezi svým nářadím. Jakožto chytrý, vtipný a vynalézavý muž je stočil do smyčky, pomocí které se mu podařilo v posledním soumraku a s velkým vynaložením sil kamenem pohnout, když smyčku zavedl kolem křivého stromu v linii osy kamene. Ke svému překvapení pak spatřil široký, hluboký a dutý prostor zahalený do tmy. Když si jeho oči na tmu pozvolna zvykly, objevil, že je to poslední schod kamenného schodiště, které bylo očividně mimořádně hluboké, neboť nemohl dole nic rozpoznat. Neměl ani nejmenší představu, kam by mohly schody vést. Ale třebaže byl prosté mysli, byl to přeci jen srdnatý muž a pravděpodobně se mu vtírala představa, že by schodiště mohlo vést k tajné pokladnici, v níž leží zakopaný poklad. Sestoupil proto opatrně po několika prvních schodech a marně se snažil nahlédnout do tmy. Zdála se být neproniknutelnou. Ale tady dole, v daleké a studené vzdálenosti, musel být nějaký předmět! Když vzhlédl po čerstvém vzduchu a náhle spatřil Venuši – Večernici – jako planetu v povzbudivém, neočekávaném jasu, třebaže nebe ještě ukazovalo trochu krásných, milých červánků, tu zmatený muž opustil svět a mlčky sestupoval po krásném, i když poněkud rozpadlém schodišti. Tam dospěl u jednoho rohu asi sto stop pod povrchem, jak asi odhadoval, ke čtyřbokému odpočívadlu s výklenkem ve zdi. A pak spatřil jiné dlouhé schodiště, které odbočovalo v pravém úhlu k prvnímu, stále dál, do hluboké, chladné tmy. Muž vrhl pohled vzhůru, jakoby se chtěl světélka z hořejšího světa zeptat, má-li ve svém pokusu pokračovat nebo od toho raději upustit a vrátit se. Všechno kol něho bylo mrtvolně tiché. Avšak neviděl žádný důvod, proč by se měl nějak zvlášť strachovat. Zatímco se tak domníval, že může nějak brzy přijít na tajemství, tápal rukama ve tmách po stěnách a právě tak prsty u nohou po každém stupni, aby našlápl pevnou nohou, a odhodlaně sestupoval dolů. S rozvahou napočítal 220 schodů. Při dýchání necítil žádné potíže. Jenom zdola vycházela aromatická vůně zvláštního druhu, jakoby z dalekého kadidla, které považoval za egyptské, jakoby z nějakého jiného, třebaže podzemního světa. „Je možné“, myslel, protože o tom slýchal, „že je to svět horských gnómů a já jsem s to vniknout do jejich tajemství, což je však lidem zapovězeno“. Jak byl sedlák srdnatý, tak byl přesto pověrčivý. Pokračování →

Eliphas Lévi: Dějiny magie

Eliphas Lévi: Dějiny magie

610 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2004, vydání první, vázané, cena 500 Kč
ISBN 80-86159-45-0

*

Alphonse-Louis Constant, syn chudého ševce, se narodil v Paříži roku 1810. Teprve později si osvojil nové jméno: Éliphas Lévi. Byl chytrým, tvrdě pracujícím studentem a zbožným katolíkem s mystickými sklony; do semináře vstoupil v Saint-Sulpice, kde se připravoval na kněze a děkanem byl jmenován v roce 1835. Nejdříve měl jako člen kléru na starosti výklad katechismu v dívčím semináři. Záhy se zamiloval do Adèle Allenbachové, jedné ze svých žákyň. Ačkoliv jejich vztah zůstal platonický, změnil Léviho život navždy. Ve své knize Chansons et poésies [Písně a verše] napsal (1845):

„Mé ideály se zhroutily… Nemiloval jsem Adèle jako někdo miluje ženu – Adèle byla téměř ještě dítě – ale skrze ni jsem v sobě pocítil probuzenou nesmírnou touhu milovat; pochopil jsem, že veškeré náboženství v mé duši bylo založeno na této potřebě a já bych nemohl přísahat před oltářem studeného a egoistického kultu bez uzardění.“

V protikladu k některým případným nepřesným zprávám se nikdy nestal knězem; jako jediný odmítnul vysvěcení a následně opustil seminář. Krátce nato spáchala jeho ovdovělá matka sebevraždu, zanechajíc ho šíleného žalem.

Adèle Allenbachová

Několik historických dat:

1835 se stal katolickým děkanem.
1841-42 sloužil osm měsíců ve vězení za napsání a publikování knihy, která oslavuje „bezbožnost a podvracení“.
1854 evokuje legendárního prastarého mága Apollonia z Tyany ve fyzickém projevu podle svých vlastních slov.
1854-55 publikuje klíčové dílo Dogma a rituál vysoké magie.
1860: publikuje Dějiny magie.

*
→ Radikál, umělec, spisovatel, milenec

Nicméně Lévi si musel vydělávat na živobytí. Po krátké herecké epizodě učil na katolické škole a paradoxně se převlékmul za politického radikála, když napsal kontroversní knihu La Bible de le liberté [Bible svobody] (1841).  V reakci na to jej soud shledal vinným z hlásání bezbožnosti a podvracení, za což strávil tvrdých osm měsíců ve vězení.

Po svém propuštění krátce pracoval jako umělec v Choisy a později se stal asistentem kněze diocése v Evreux, byl však donucen ji opustit, když vešlo ve známost, že je autorem Bible svobody.

Tím nadobro přetrhnul své svazky s klérem, vrátil se do Paříže, kde se oddal psaní, příležitostně otiskovanému, a věnoval se své milence Eugénii C (její příjmení zůstává neznámé). Poprvé ji potkal v Evreux, kde byla asistentkou ředitelky dívčí školy. Zápletka se komplikovala, když si pětatřicetiletý Lévi tajně začal s jednou z Eugéniiných studentek, sedmnáctiletou Noémi Cadiot. Nakonec Eugénii opustil a roku 1846 si Cadiot vzal. O tři měsíce později mu Eugénie, Constantovi odcizená, porodila syna, s nímž se nikdy nesetkal.

Mladý Lévi

Lévi pokračoval v psaní knih, jakož i náboženských textů. Jenže život v manželství a jeho předcházející pobyt ve vězení neoslabil jeho radikální politické názory. Brzy byl dobře znám pro svá kontroversní socialistická pojednání, a když jej soud znovu uznal vinným za pohrdání a podněcování nenávisti mezi sociálními třídami a proti vládě, strávil dalších šest měsíců ve vězení.

Přesto po svém propuštění pokračoval Constant v psaní polemik a vydal Bibli svobody v roce 1848, v revolučním roce, který otřásl Francií a mnoha dalšími evropskými zeměmi. Zaujal v něm revoluční postoj a naznačil budoucí směr svých náboženských a metafysických idejí:

„Přejeme si obnovit a zevšeobecnit náboženské cítění syntézou a racionálním vysvětlováním symbolů, aby tak vznikla pravá katolická církev universálního svazku lidí.“

Zde je několik základních témat, jež se pevně uchytily v Léviho životě: „pravá katolická církev“ (tj. universální náboženství a jeho spojení s lidstvem) a racionální povědomí o syntetickém symbolismu. Jediná věc, kterou tu postrádáme, je veřejná zmínka o magii.

Pokračování →

Historický nástin vzniku Hermetického řádu Zlatý úsvit – a dalších tajných společností s ním spojených – byl poprvé uveřejněn v Revue HORUS v roce 1995 e. v.
Přítomná podoba vícedílného článku pro portál OKULTURA doznala rozšíření o některé další návaznosti: činnost předchůdce O.T.O. v USA v podobě společnosti Eulis P. B. Randolpha, ariosofismus v Německu na počátku XX. století a dědictví Zlatého úsvitu a O.T.O. v týfónském hnutí kolem lóže Nu-Isis Kennetha Granta.

*

„Jako jitřenka zářil uprostřed mlhy a jako plný měsíc ve svých dnech a jako zářící slunce, tak svítil i on v chrámu Božím.“

V době francouzského obrození, v roce 1850, se začalo v Anglii, ale i ve Francii a v Německu, šířit esoterické hnutí prostřednictvím několika společností. Jejich zájem se soustředil na starověká náboženství, zasvěcenecké tradice a thaumaturgii. Byly založeny či obnoveny učené společnosti, některé tajné nebo polotajné, v nichž se seskupovaly mocné osobnosti.

Hermetický řád Zlatého úsvitu, společnosti znovuzřízené dr. Wynn-Westcottem a jeho kolegy, vzešel z anglické společnosti rosikruciánů, ke které mezi jinými patřil Hargrave Jennings, autor knihy Rosikruciáni: Rituály a mystéria, v níž se (1870) pokusil vyložit rosikruciánskou a zednářskou symboliku sexuální a magicko-mystickou interpretací.
Kolem roku 1857 ji vytvořil Robert Wentworth Little, který byl ve spojení s německými rosikruciány, a své členy si tato společnost vybírala mezi mistry zednáři. Mezi adepty patřil např. i autor slavné Encyklopedie svobodných zednářů Kenneth R. H. Mackenzie (zemřel 1886), zasvěcený grófem Apponyim v Rakousku. Dále to byli Frederick Hockley, spisovatelé Algernon Blackwood (od roku 1900) a Bram Stoker, autor slavného okultního románu Drákula, francouzský okultista J. B. Ragon (zemřel 1862) a další. Členstvo ve Zlatém úsvitu se rekrutovalo ze všech kruhů a bylo reprezentováno důstojnými povoláními stejně, jako tam patřili i obyčejní muži a ženy, skromní a neznámí.

Karl Kellner

John Yarker, britský zednářský velmistr, měl řadu dokumentů, která jej opravňovala zakládat lóže hermetického, zednářského a templářského typu a kolem roku 1887 udělil Karlu Kellnerovi právo založit Templářský řád. Okultní historik Francis King má za to, že takové listiny se dostaly Yarkerovi do rukou z Francie přes Spojené státy. Spojení USA – Anglie lze vysvětlit poměrně jednoduše skutečností, že americký magik P. B. Randolph velmi často cestoval mezi Spojenými státy, francií a Anglií. V roce 1870 založil Hermetické bratrstvo Luxoru, také Bratrstvo Eulis, jak v Anglii, tak i v Evropě, vedle úzkého kroužku francouzských zasvěcenců, kteří praktikovali téměř výlučně ve svém magickém životě socio-sexuální diktát, jak to PBR naznačil ve svém díle Eulis a dalších instrukčních románech, mj. Ravalette, který vyšel za první republiky také česky v překladu Antonína Bayera z němčiny – když z anglického rukopisu překládal slavný Gustav Meyrink (sic!) a připojil k němu zajímavou biografickou črtu P. B. Randolpha, – a to pod názvem Dhoula Bel: Román bratra Růže a Kříže (B. Kočí, Praha 1925). Mezi prominentní členy patřili François Dumas (syn Alexandra Dumase), Eliphas Lévi, Kenneth Mackenzie a Hargrave Jennings. Předpokládá se, že dokument o praktické podobě sexuálních rituálů koloval v německých kruzích už kolem roku 1868, a to prostřednictvím Karla Kellnera.

Quatuor Coronati – Lóže svobodného zednářství, skupina, jež společnost Zlatého úsvitu obnovila o dvacet let později, se skládala ze tří mužů – byli jimi dr. William Wynn-Westcott (jeho motto znělo Sapere Aude a Non Omnis Moriar), starožitník, učenec a londýnský ohledávač mrtvol; dále reverend dr. A. F. A. Woodford, v té době již starší člověk, dobře známý v zednářských kruzích – členem Rosikruciánské společnosti však nebyl; a dr. William Robert Woodman, který patřil na britských ostrovech mezi slavné zednáře (jeho motto bylo M.E.V.), a v té době byl již lékařem na penzi. Někdo z nich za podivných okolností zakoupil v Londýně na Farrington Road starou knihu. Stalo se to kolem roku 1884 nebo 1885. Našli v ní asi šedesát volných listů psaných šifrou, nebo přesněji – nově pro tento účel vytvořenou abecedou. Rukopis byl napsán na starém papíře s vodoznakem roku 1809. Vybledlý hnědý inkoust měl vzbudit dojem stáří. Obsahoval instrukce pro založení tajné společnosti, která měla prostřednictvím rituálů zprostředkovat zasvěcení. Šifrovaný rukopis však byl sotva napsán před rokem 1870; na jedné straně je poznámka, která – jak se zdá – je psána rukou Elifase Léviho. Je velice pravděpodobné, že k tomuto rukopisu měl přístup v době, kdy byl v Anglii na návštěvě u Bulwer-Lyttona, který se podílel na činnosti již zmíněné první formace Zlatého úsvitu.

V rukopisech byly popsány jisté pečlivě skrývané rituály, jimiž bylo možno dosáhnout tajemství zasvěcení; dále jméno (včetně německé adresy) Anny Sprengelové, žijící v Norimberku, o níž se zmiňoval jako o původní autoritě a rosikruciánské adeptce. Sprengelová si pro sebe zvolila motto S.D.A., které bylo zkratkou motta Sapiens Dominabitur Astris. Někdo, a byl to spíše dr. Wynn-Westcott než Samuel Liddell Mathers, vložil do rukopisu ještě jednu stránku starého papíru a použil Tritheimovu abecedu, kterou napsal: „Sapiens dom[inabitur] ast[ris] je hlavní představitelkou Goldene Dämmerung“ (Zlatého úsvitu). Dr. Wynn-Westcott jí napsal, a s jejím dovolením založil v roce 1886 (některé zdroje uvádějí až rok 1888) řád Zlatého úsvitu podle stejnojmenného německého řádu.

Pokračování →

Dřevořez s číslem 4, uvedený dole, vykresluje mystickou ideu nebo podnět ke kulatému stolu rytířů krále Artuše, který je zase obrazem Svatého grálu. Guyotova romance nebo alespoň tradicionální báje o Svatém grálu se rozšířila ve Francii, Německu a Anglii. Protože dogma o transsubstanciaci nebylo ve dvanáctém století ještě církví stanoveno, neměl ještě kalich, znamení templářských rytířů, ten hluboký, mystický význam, jakého se mu dostalo ve století příštím. Grál znamená vázu. Svatý grál je identifikován s nádobou, s níž Ježíš slavil svatou večeři a která byla také použita ke shromáždění krve, jež vytékala z ran, které mu způsobil setník Longinus.

Excalibur

Walter Mapes, spisovatel dějin Svatého grálu, mu připisuje nadpřirozený původ. Ten vyslovil, že jeho pravým původcem byl Bůh a že ho měl v nebeské vizi odhalit jeden svatý eremita v Britanii asi r. 720. Tento autor činí Josefa koryfejem (coryphæi) historie Svatého grálu. Po 42 letém věznění je Josef z Arimatie, strážce Grailu nebo Grealu, konečně císařem Vespasianem propuštěn na svobodu. Maje posvěcenou nádobu a několik jiných relikvií a doprovázen svými příbuznými a žáky, rybáři Hebronem a Alainem Rybářem, putoval Asií, přičemž obrátil na víru Enelacha, krále města Sarassu. Pak odchází do Říma a odtud do Britanie, kde kázal evangelium a učinil 34 zázraků. Usadil se na ostrově Yniswitrin, Skleněný ostrov (grál je ze smaragdu, a proto zelený), dnes Glastonbury, kde založil opatství (Glastonbury Abbey) a Kulatý stůl (což učinil král Artuš) coby obraz Svaté večeře, při níž se 12 učedníků zúčastnilo „kulatého stolu“ na svých mýtických dvousedadlech, celkem jich tedy bylo 24, a k tomu dvojité hlavní sedadlo, neboli katedra (cathedra) pro Prvního aneb Spasitele. Posléze vystavěl tento apoštol Britů palác, v němž uschoval své cenné relikvie, svatý pohár (laikům při „večeři“ odepíraný), jemuž se dostává názvu Svatý grál, krvavé kopí („svislici“ z kříže sv. Jiří, jemuž je zasvěcen „Podvazkový řád“), jímž setník Longinus probodl bok Páně, z něhož vytekla „krev a voda“ – heraldické (královské) barvy rosikruciánů: Mars – červená; Luna – stříbro (nebo „oheň“ a „voda“). Existuje osm andělů, jeden pro každé půlnebesí, nebo temnou a světlou stranu, kteří střeží čtyři světové strany.

Svatý pohár je totožný s nádobou u Svaté večeře. Templáři jsou nástupci rytířů Kulatého stolu; a jejich nástupci jsou zase maltézští rytíři, s jejich osmi „jazyky,“ nebo národnostmi, z nichž každá je reprezentována jedním plátkem nebo paprskem osmicípého rudého templářského kříže.

Templářský chrám v Londýně byl zasvěcen svaté Panně Marii. Grál je svým způsobem orákulum. Tak říkajíc na pokyn „matky Boží“ se musí vykonat všechny „její“ příkazy. Přední německý rytíř Parsival zamýšlel dopravit grál na Východ, odkud původně pochází. Vzal Svatý grál, přeplavil se do Marseille s templáři a přichází ke dvoru svého bratra Feirifixe v Indii. Svatý pohár dává najevo přání, že by Parsival mě zůstat vlastníkem „grálu“ a pouze si změnit jméno na kněz Jan (angl. „Prester John,“ „prestre“ nebo „prêtre,“ Jehan nebo John). Parsival a templáři se v Indii usadili. Po zmizení grálu na Západě se král Artuš a rytíři Kulatého stolu, kteří ztratili „ústřední objekt“ nebo „růži“ (rosikruciánství) tohoto stolu, podjali jeho romantického hledání na všech stranách jakožto potulní rytíři. Putovali světem, leč marně. Grál nemohli nalézt, neboť ten je navždy skryt na dalekém „Východě“ nebo v „zemi Slunce.“ Wolfram z Eschenbachu nám vypravuje, jak mistr Guyot-le-Provençal nalezl v Toledu arabskou knihu, kterou napsal astrolog jménem Flegetanis, obsahující historii o úžasné váze nazývané „grál.“ Pokračování →