Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Chodec po těle Matky

San Září - 21 - 2015
Ivo Chocholáč: Vezměte mne se sebou, Cesty (Trigon, Praha 2015)

Ivo Chocholáč: Vezměte mne s sebou, Cesty
(Trigon, Praha 2015)

Ivo Chocholáč: Vezměte mne s sebou, Cesty

80 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2015, vydání první, brožované

ISBN 978-80-87908-06-8

 

Malé zamyšlení nad krajinou a nejen nad ní. Věnováno živlům.

Neb jest tato knížka určena poutníkům po cestách světa i duše, otevřel jsem sobě Délského potápěče k Hérakleitově řeči [1] (str. 428) abych se podíval na původní zápis zlomku B 123 v jazyce Hérakleitově, když jsem pojednou zahlédl souzvuk mezi slovem filei a filius. V dalším výkladu (str. 269) se dočteme, že φύσις vzniklo jako postverbale, z hotového slovesa φύει prostým odloučením slovesných znaků, a znamená „plodit, vydávat, způsobit“, nebo v ději – kdy sice podmět vykonává (tedy „činný rod“), ale buď na sobě samém (tedy „trpný“, resp. „reflexivní“) či nějakým způsobem ve vztahu k sobě, ve svůj prospěch, tedy tam, kde v češtině používáme zvratné sloveso – znamená „růst, vznikat, narodit se, pocházet, vzmáhat se.“ Jde tedy o růst, nikoliv pouhé množení se a přibývání. Příroda jako to, „co se přihodilo, přírůstek“ a snad i to, „co vzniká bez zásahu člověka“.

Takto se místo úvodu ocitáme filiací rovnou v přirozenosti člověka, který „svými chodidly, v rytmu vlastní chůze, vpisuje do těla naší Matky zvláštní obrazce našich cest“. Chodec po těle Matky s Holí v ruce co opora nebo berla, neb dokonce zbraň. By hook or by crook, říkají Angličané, kdežto my už ne tak magicky „po dobrém či po zlém“. Odvíjející se klikatá cesta, labyrint světa, a uvnitř číhající Mínotaurus, pro jednoho meta s poučením, pro druhého poslední cíl.

Pokračování →

Osvícení

San Červen - 22 - 2014
Karl R. H. Frick: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století (Academia, Praha 2014)

Karl R. H. Frick: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století
(Academia, Praha 2014)

Karl R. H. Frick: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století

680 stran, Academia, Praha 2014, vydání první, brožované, cena 750 Kč
ISBN 978-80-200-2257-8

*

Karl Richard Hermann Frick se narodil 12. června 1922 v Chotěbuzi, ve spolkové zemi Braniborsko, která leží na řece Sprévě a zemřel přede dvěma roky, 17. prosince 2012, v malém půvabném městečku Velden am Wörther See (slovinsky Vrba na Koroškem). Kromě své spisovatelské dráhy byl rovněž praktickým lékařem.

Frick se na konci 50. let XX. století začal intenzivně zabývat studiem alchymie, později také svobodným zednářstvím a satanismem. V roce 1959 vyšel jeho článek pod názvem Die alchemistischen Studien des Bochumer Arztes und Jobsiade-Dichters Dr. Carl Arnold Kortum (1745–1824). V roce 1960 jej následoval další s titulem Der Tübinger Alchemist und Professor der Mathematik Johann Conrad Creiling (1673–1752).

Od roku 1970 se Frick věnoval svobodnému zednářství a v roce 1973 publikoval svoji první knihu Die Erleuchteten (č. Osvícení). Roku 1975 a 1978 následovaly knihy Licht und Finsternis I und II. V 80. letech se konečně věnoval hloubání na téma satanismu, z nějž vzešly knihy Satanismus und Freimaurerei: Eine Dokumentation bis zur Gegenwart (Satan und die Satanisten) a Das Reich Satans: Luzifer, Satan, Teufel und die Mond- und Liebesgottinnen in ihren lichten und dunkeln Aspekten. O jeho díle na tomto poli se zmiňuje Joachim Schmidt v knize Satanismus: Mythos und Wirklichkeit (Diagonal-Verlag 1992, str. 197) a také Helmut Zander v knize Anthroposophie in Deutschland: Theosophische Weltanschauung und gesellschaftliche Praxis 1884–1945 (Band 1, Vandenhoeck & Ruprecht 2007, str. 22).

Pokračování →

Moudrost s námi

San Červen - 1 - 2014
J. P. Maien: Odkaz bratrstva zlatého a růžového kříže. Příspěvek k dějinám rosenkruciánství v 17. a 18. století (Malvern, Praha 2013)

J. P. Maien: Odkaz bratrstva zlatého a růžového kříže. Příspěvek k dějinám rosenkruciánství v 17. a 18. století
(Malvern, Praha 2013)

J. P. Maien: Odkaz bratrstva zlatého a růžového kříže. Příspěvek k dějinám rosenkruciánství v 17. a 18. století

384 stran, Malvern, Praha 2013, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87580-66-0

*

Pátrání po autorovi J. P. Maienovi nepřineslo žádného ovoce, nezbývá tedy, než se domnívat, že jde o veselou kopu z „veselé stolní společnosti U M. K.“, jíž jest tento svazek věnován.

To ovšem ničemu nevadí, neboť jeho cílem, jak se dozvídáme z úvodu, je „seznámit veřejnost především s dosud ne příliš známými rukopisnými materiály“, které – k našemu překvapení – „pocházejí z tuzemských státních rukopisných fondů“ a „mohou (tak) vydávat svědectví o neutuchajícím zájmu aristokratických a vzdělaneckých kruhů 17. a 18. století o okultní vědy, zejména alchymii, magii a kabalu.“

Na zadní straně čteme, že „tato kniha si klade za cíl představit zájemcům o tradiční okultní disciplíny učební dokumenty magicko-alchymického bratrstva zlatého a růžového kříže, jehož působnost lze v dějinách vystopovat minimálně od počátku 17. století až do poloviny 18. století, kdy se plynule transformovalo v hermetický řád zlatých a růžových křižáků.“ V pojednání, které předchází vlastním překladům, se „autoři“ pokoušejí „vypátrat historické stopy bratrstva a ve stručnosti nastínit možná prostředí, v nichž se jeho členové pohybovali.“

Přes jejich přání, aby se tyto dokumenty „ocitaly pouze v rukách vážných zájemců“, je můžeme ujistit, že jedině do takových rukou se dostanou, neboť oči dnešních čtenářů jsou unavené, za nimi začasté mdlý duch bez klíčů beztak „zrezivělých už od potopy“, jak praví klasik, a nadto arkánní charakter textů brání „neskromnému šíření“. Čtenáři se dostává pozvání do světa hluboké barokní zbožnosti, přírodovědných experimentů, hledání světla přírody a touhy po poznání tajemství stvoření, jež se má zhmotnit jako kámen mudrců jak v tyglíku, tak v srdci filosofa. K dílu!

Pokračování →

Jedno historické dobrodružství

Hargrave Jennings Duben - 10 - 2011

Signor Gualdi (alias Auguste Melech Hultazob), princ alchymie

Ale vraťme se zase zpět k signoru Gualdimu, neboť to nebylo odbočení jen tak mimochodem, poněvadž jsme už měli určité podezření, že patří k onomu druhu zvláštních lidí, ať už jsou to rosikruciáni nebo nesmrtelní, o nichž pojednáváme. Vše povstalo následkem tajuplných okolností, které se pak objevily ve vztahu k němu a byly oznámeny tiskem.

Benátský šlechtic byl pak se signorem Gualdim v natolik důvěrném vztahu, že mu mohl jednoho večera ve svém domě říci, že slyšel o jeho krásné sbírce obrazů, a že by ho, kdyby mu to nebylo nepříjemné, rád některého dne navštívil, aby sbírku spatřil. Šlechticova dcera, která byla hovoru přítomna a v zasnění shlížela na stůl – skoro až po uši zamilovaná do cizince – a hluboce přemýšlela o něčem, co signor právě pravil, při vyslovení tohoto přání svého otce zdvihla rychle oči a zdálo se, třebaže to neřekla, že v souladu se svými pocity, plna velké žádosti, si přeje být přítomna zhlédnutí obrazů. Bylo přirozené, že se tajně těšila na tuto příležitost intimně se seznámit s domácím životem tohoto muže, kterého pozorovala s rostoucím zájmem. Cítila, že pouhá skutečnost, že bude jeho hostem a bude pod jeho střechou, mu ji zřejmě přiblíží. A co je u milujících obvyklé, zdálo se jí, že by toto společné prodlévání mohlo oba sblížit alespoň v názorech. Signor Gualdi byl velice dvorný, ochotně pozval šlechtice do svého domu a pozvání rozšířil též na mladou dámu, kdyby chtěla svého otce doprovodit, neboť z výrazu její tváře usuzoval, že je to její přání. Pak byl určen den návštěvy a signor se rozloučil s oboustranným vyjádřením přátelství, kterým obvykle končívala jejich příjemná setkání.

Podle této domluvy šli v onen den otec s dcerou do domu signora Gualdiho. Byli signorem přijati s vřelou přívětivostí a provázeni v jeho pokojích s veškerými projevy přátelství a poct. Šlechtic si prohlížel obrazy signora Gualdiho s velkou pozorností, a když ukončil obchůzku galerií, vyjádřil své uspokojení, přičemž signorovi pravil, že nikdy neviděl hezčí sbírku, vezme-li v úvahu počet obrazů. Byli nyní ve vlastním pokoji signora Gualdiho, v poslední místnosti jeho apartmá, právě se chystali dát sbohem a odejít a Gualdi zdvihl zdvořile závěs přede dveřmi, stalo se, že šlechtic, jenž zůstal stát, aby jim uvolnil cestu, náhodou vrhnul pohled nahoru nad dveře, kde visel obraz, zjevně samotného cizince, a závěs nad ním zůstal náhodou rozhrnut. Benátčan se na obraz pochybovačně podíval a po chvíli se jeho tvář zasmušila. Ale brzy se zase jakoby s úlevou rozjasnila. Udivený pohled jeho dcery se nyní rovněž upřen na tento portrét, který byl Gualdimu velice podobný; pozorovala jej však s uzarděním a pohledem plným něžnosti. Benátčan přeběhl očima od obrazu na Gualdiho, a pak zase zpátky na obraz. Uběhla chvilka, než promluvil, a když tak učinil, zněl jeho hlas cize.

Pokračování →

Věčné lampy

Hargrave Jennings Květen - 13 - 2010

*

Za papežství Pavla III. byl na Appiově silnici, kde leželo velké množství pohřbených vznešených pohanů, otevřen hrob, v němž bylo nalezeno zcela zachovalé tělo krásné dívky ze starověku, plovoucí v podivné tekutině, která je ochránila před zkázou tak dobře, že se její obličej vůbec nezdál poškozený, ale živoucí a velmi krásný. Vlas byl světlý, uměle zapletený a držený pohromadě zlatým kroužkem či snad páskem. U jejích nohou hořely lampy, jejichž světlo při otevření hrobu zhaslo. Podle několika nápisů, které se na sarkofágu nacházely, vyplývalo, že tam musela ležet 1500 let.

Kdo to byl, nebylo známo, ale přesto mnozí učinili závěr, že je to „Tulliola,“ dcera Ciceronova. O tomto odhalení byly podány zprávy z několika stran.

Rosikruciánská lampa

Cedrenus se zmiňuje o lampě, která byla spolu s obrazem Krista nalezena v Edesse1 za vlády císaře Justiniána. Byla tu umístěna nad jistým průjezdem, pečlivě uzavřena a utěsněna vůči vzduchu. Tato lampa byla, jak vyplývá z data tam uvedeného, zavěšena brzy po ukřižování Krista. Byla nalezena hořící, tak, jak skutečně hořela 500 let, vojáky perského krále Chosra, kteří po tomto podivuhodném odhalení a plundrování olej vyjmuli a vlili do ohně. Jak zní zpráva, přivodil tento divoký akt takový mor, že velké množství Chosroových bojovníků zemřelo, a tak byli za tento hanebný čin dostatečně potrestáni.

Při demolici anglických klášterů byla v hrobě, o němž se má za to, že v něm ležel Konstantin Chlorus, otec Konstantina Velikého2, nalezena hořící lampa, která – jak se věřilo – hořela nepřetržitě od jeho pohřbu. To bylo asi 300 let po Kristu. Staří Římané prý byli s to udržovat ve svých hrobech světlo po neomezenou dobu pomocí oleje nebo esence z tekutého zlata. Bylo to dílo, jehož realizace byla údajně známa jen rosikruciánům, kteří se tím honosili vedle jiných svých úžasných umění.

Baptista Porta3 ve svém pojednání Magia naturalis podává zprávu, že kolem roku 1550 byl na ostrově Nesis v neapolském zálivu odkryt hrob jistého Římana. Při jeho otevření byla nalezena lampa, která vydávala mocné světlo. Po přístupu vzduchu světlo této lampy zbledlo, a pak rychle zhaslo. Z nepochybných známek způsobu nápisu vycházelo najevo, že tato podivná lampa byla na současné místo svého nalezení instalována před příchodem Spasitele. Ti, kteří lampu viděli, vysvětlovali, že světlo bylo původně oslnivé, nekomíhalo se, ani se neměnilo, ale beze změny hořelo jako vytesané z mramoru. Pokračování →

Tajné figury rosikruciánů

San Květen - 13 - 2010

*

Cruce Rosea

Pokračování →

Zvláštní dobrodružství ve Staffordshiru

Hargrave Jennings Květen - 13 - 2010

Dr. Plot, dobře známý a spolehlivý muž, svědomitý antikvář a přírodovědný spisovatel, podává ve své knize History of Staffordshire (Dějiny Staffordshiru) zprávu o následující podivuhodné historce, kterou uveřejnil v době panování Karla II.

Universální strom poznání bratří R.C.

Jeden sedlák se na konci pošmourného letního dne zaměstnával tím, že kopal příkop na poli v jakémsi údolí, kolem něhož se země ztrácela ve stinných, mlčenlivých lesích, které byly oživovány jen pronikavým křikem osamělých strak. Bylo krátce po západu slunce a sedlák se právě chystal svoji práci pro tento den ukončit. Dr. Plot říká, že při jedné z posledních únavných ran narazil svojí motykou na něco kamenného, tvrdého, z čehož s přibývajícím šerem vylétávaly zřetelně viditelné jiskry. Při tomto překvapivém jevu se opět dal do práce a takto podivným způsobem nalezl uprostřed pole plochý, široký kámen. Pole leželo značně vzdáleno od jiných nájemných dvorců neboli kotců (jak se jim v oněch dnech říkalo), jimiž byla teď v pološero zahalená země poskrovnu poseta. V krátkém čase zbavil kámen trávy a plevele, který na něm rostl, a ukázalo se, že je to široká podélná kamenná deska s obrovským železným kruhem v zápusti na jednom konci. Půl hodiny se sedlák marně pokoušel tímto kamenem pohnout.

Posléze si vzpomněl na několik loktů lana, které nechal ležet poblíž mezi svým nářadím. Jakožto chytrý, vtipný a vynalézavý muž je stočil do smyčky, pomocí které se mu podařilo v posledním soumraku a s velkým vynaložením sil kamenem pohnout, když smyčku zavedl kolem křivého stromu v linii osy kamene. Ke svému překvapení pak spatřil široký, hluboký a dutý prostor zahalený do tmy. Když si jeho oči na tmu pozvolna zvykly, objevil, že je to poslední schod kamenného schodiště, které bylo očividně mimořádně hluboké, neboť nemohl dole nic rozpoznat. Neměl ani nejmenší představu, kam by mohly schody vést. Ale třebaže byl prosté mysli, byl to přeci jen srdnatý muž a pravděpodobně se mu vtírala představa, že by schodiště mohlo vést k tajné pokladnici, v níž leží zakopaný poklad. Sestoupil proto opatrně po několika prvních schodech a marně se snažil nahlédnout do tmy. Zdála se být neproniknutelnou. Ale tady dole, v daleké a studené vzdálenosti, musel být nějaký předmět! Když vzhlédl po čerstvém vzduchu a náhle spatřil Venuši – Večernici – jako planetu v povzbudivém, neočekávaném jasu, třebaže nebe ještě ukazovalo trochu krásných, milých červánků, tu zmatený muž opustil svět a mlčky sestupoval po krásném, i když poněkud rozpadlém schodišti. Tam dospěl u jednoho rohu asi sto stop pod povrchem, jak asi odhadoval, ke čtyřbokému odpočívadlu s výklenkem ve zdi. A pak spatřil jiné dlouhé schodiště, které odbočovalo v pravém úhlu k prvnímu, stále dál, do hluboké, chladné tmy. Muž vrhl pohled vzhůru, jakoby se chtěl světélka z hořejšího světa zeptat, má-li ve svém pokusu pokračovat nebo od toho raději upustit a vrátit se. Všechno kol něho bylo mrtvolně tiché. Avšak neviděl žádný důvod, proč by se měl nějak zvlášť strachovat. Zatímco se tak domníval, že může nějak brzy přijít na tajemství, tápal rukama ve tmách po stěnách a právě tak prsty u nohou po každém stupni, aby našlápl pevnou nohou, a odhodlaně sestupoval dolů. S rozvahou napočítal 220 schodů. Při dýchání necítil žádné potíže. Jenom zdola vycházela aromatická vůně zvláštního druhu, jakoby z dalekého kadidla, které považoval za egyptské, jakoby z nějakého jiného, třebaže podzemního světa. „Je možné“, myslel, protože o tom slýchal, „že je to svět horských gnómů a já jsem s to vniknout do jejich tajemství, což je však lidem zapovězeno“. Jak byl sedlák srdnatý, tak byl přesto pověrčivý. Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b