Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

Æony, gyry, jugy a Zlatý věk

San Srpen - 8 - 2016
Rozpolcení Džamšidovo

Rozpolcení Džamšidovo

V roce 1992 přišel D. Ž. Bor s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí.[1]

Zařadil do něho svůj výběr myšlenek a textů vztahujících se k podivuhodnému sídlu našich prarodičů a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. Na pomoc si vzal citace z děl Fulcanelliho, Liber occultationis, Clavis operis Georga von Wellinga, dále to byl Henricus Madathanus Theosophus a jeho Aureum saeculum redivivum.

O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření[2], s podtitulem Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, představujícího úvahy o hermetické kosmogonii.

Pokračováním je jeho již posmrtný opus Tajemný svět pravěku[3] s podobným podtitulem Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie.[4]

Stal se vypravěčem příběhů o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích, Hadích a Ptačích lidech. Dlouhá léta umanutě stopoval tyto legendy až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu. D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává:

„Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Pokračování →

První magické obrození

Knihu Zákona, Liber AL vel Legis, sepsal Aleister Crowley v Káhiře ve třech po sobě jdoucích dnech, a to 8.-10. dubna 1904. Nadiktovala mu ji netělesná entita jménem „Aiwass“, kterou později označil za svého osobního Svatého anděla strážce. Kniha se stala ústředním posvátným textem Thelémy. Crowley v ní vyhlásil příchod nové fáze duchovního vývoje lidstva známé jako „Horův aeon“.

HPL

HPL

Howardu Phillipsu Lovecraftovi bylo v té době 14 let. O deset let později se z jeho dopisu zaslaného časopisu All-Story ze 7. března 1914 dovídáme: „Přečetl jsem všechna čísla vašeho časopisu od jeho založení v lednu roku 1905,“ což znamená, že musel strávit pozoruhodné množství příběhů z nejranějšího období šestákové pulp fiction. Sám k tomu o pár let později dodává:

„Od roku 1913 jsem si vytvořil trestuhodný návyk vybírat si laciné časopisy, jako byl třeba měsíčník The Argosy, abych odvedl svoji mysl od fádnosti naší reality.“

Co přesně ho na těchto časopisech fascinovalo? V roce 1905 už byly jeho zájmy pevně vyhraněné a zaměstnávaly jeho pozornost na celý život: starožitnosti, chemie, astronomie, klasická literatura, poesie 18. století, a samozřejmě výstřední fantastické příběhy. V žádném případě však nepřečetl veškerou běžně dostupnou fantastickou literaturu, jež byla v tu dobu napsána, a tak objevil některé významné spisovatele této branže z konce devatenáctého a začátku dvacátého století poměrně pozdě. V osmi objevil Poea a to nasměrovalo jeho tvůrčí energii k fantastickým příběhům, jenže Ambrose Bierce a lorda Dunsanyho objevil teprve až v roce 1919, Arthura Machena 1923, Algernona Blackwooda a M. R. Jamese 1924 a Roberta W. Chamberse 1927.

Pokračování →

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Pokračování →

Mimo letokruhy: Kenneth Grant

San Únor - 2 - 2011

Kenneth Grant (*23. května 1924 – †15. ledna 2011)

Kenneth Grant zemřel po delší nemoci 15. ledna 2011.

Tento významný okultista, básník a spisovatel, který se svojí ženou Steffi Grantovou vedl magický řád známý jako Týfónský Ordo Templi Orientis, nyní však označovaný jako Týfónský řád, se narodil 23. května 1924.

Grantovy první okultní zkušenosti se datují k roku 1939 během druhé světové války, kdy – jak prohlašuje – přijal první poselství od „mimozemské bytosti“ S’lba. Na to navázalo přijetí Kronik Kralnie (The Chronicles of Kralnia) v roce 1943. V roce 1944 se setkal s Aleisterem Crowleym, čímž započalo magické poručnictví ve věku dvaceti let, když Crowley měl šedesát devět a do řádu A.·.A.·. byl zasvěcen v roce 1946. Stejně jako Crowley i on byl silně ovlivněn okultním dílem Austina Osmana Sparea.

Podle okultního historika P. R. Koeniga Crowley označil Granta za „naprostý dar bohů,“ ale při pečlivém zkoumání tohoto citátu vyjde najevo, že Crowley chválil Grantovu práci coby sekretáře. V březnu 1946 si Crowley poznamenal do diáře: „Grantova hodnota: kdybych zemřel nebo odešel do USA, musí tu být poučený člověk, který se bude starat o anglickou větev O.T.O.“

Po Crowleyho smrti byl Grant v roce 1948 uveden do IX° chartou O.T.O prostřednictvím jeho nástupce, Karla Germera, a roku 1951 byl pověřen, aby v Anglii založil O.T.O. V roce 1952 sepsal nový manifest pro svoji skupinu s nákladem 5000 výtisků.

Roku 1954 Grant založil Lóži Nové Isis (Nu-Isis Lodge). Tato lóže začala fungovat v dubnu 1955, kdy Grant vydal manifest ohlašující „proud Siria a Seta,“ o nějž se práce lóže opírala. Karl Germer byl tímto manifestem tak znechucen, že 20. července 1955 vydal „Nótu o zapuzení,“ jíž vykazuje Granta z O.T.O., a jmenoval Noela Fitzgeralda vůdcem britské sekce řádu.

Grant se nicméně prohlásil titulárním zevním vůdcem řádu (O.H.O., Outer Head of the Order) Ordo Templi Orientis. Tato větev pod Grantovým vedením pak začala být oficiálně nazývána Týfónský řád. Lóže Nové Isidy byla absorbována do Grantova řádu v roce 1962.

Pokračování →

Magii nebo život!

Fr. Hxrn & .V. & San Říjen - 27 - 2010

Epištola k rytířům u připomenutí oudělu jejich

*

Ejhle, popatřil jsem v posledku času svého kolikero prazvláštních oukonů bližními našimi na sobě páchaných, dílcem z nerozumu, a kterak směniti chrám v krám.

Venkoncem je nemálo obtížné učiniti rozhodnutí, alébrž býváme vlečeni hodinami světskými a jest magicky věru nesnadné zlomiti zlovolných siločar této setrvačnosti života našeho.

*

O hoření a chladu vnitřním

Tuto jsem viděl, kolikero zim zpět, jakpak zvnitřku zapálená bytost, rytíř Bou ibn Nay Wárí, srdce hořícího, velmi nadějná od urozenosti, dobrý kov, pro strach a předsouzení mnohá sobě další cesty odepřela. Kteréžto oje a opratě a udítka to byly?

Aj, Synu, máš mnohé moudrosti a bylo ti svěřeno, že nejprve v pícce rozdělati oheň třeba, jinak s tavbou méně ušlechtilých kovů počítati nemožno.

Ku slávě Otce našeho jsme jej společně s tebou zažehli a kopec polínek s Duchem svatým přiložili, a viz! Dílo dobré před našima očima růsti jsme zřeli. Nejen to. Mnohá struska na povrch žhavý vynesena byla, v dál poznána a započtena. Okovy tyto jiní na něj vkládali od kolébky; činíce tak z vlastní pomýlenosti, radosti zvrácené neb zlého outěžku na nich vloženého opět jinými. Čištění a prubování vcházelo čím dále hloub, až jsme narazili na hada zlého a úskočného, co jed potměšilý plival nejprv v myšlení, ku konci už pak i v konání. Jméno toho hada Privatio slulo, neb děliti se nechtěl o předmět magnetismu svého a lupem veskrze pojmouti jej hodlal v moc svou. Fortna opatství thelémského byla takto uzavřena. Nuž, ne v čase strachoty strážci našimi, však zevnitř, bídně a, aj, nemáme zatím vyhlídek k otevření Slávy a vylití Ducha.

*

O umění a duchu lásky

Nedosti tomu tak, viděli jsme více. V požehnaných chvílích snášel se Duch Boží nad ním, a čeho jiní v potu tváře své dobývali, uděloval mu v nadbytku a radost byla v nich s námi, oni nerozuměli svými srdci, kdežto on měl vlohy k iniciaci, jež sic má náležeti všem jedincům našeho druhu, třebaže jen hrstka z nich účinně pocítí její projevení. Mnohokráte jsem, rytíři mí, zdůrazňoval arcidůležitost osobního sblížení s připravovanými matériemi, po vstupu do lesa ovšem tento nevzpomněl rady mé a svoji matérii opustil příklonem k hadímu syčení. Totiž, ustoupení počalo v předmětu lásky a obraz byl nahrazen jiným obrazem. Jak užírající! Vůli vyměniti honce značí stádo medle ztratiti.

Vůli vyměniti honce značí stádo medle ztratiti.

A tušíme, víme & svědčíme, že vystoupivše do stromů, máme stádečka rozhojňovati a množení napomáhati, kterak náš milý Bůh nás k tomu nabádá: Milujte se a množte se.

Pokračování →

Chtít vzít nebe útokem…

San Červenec - 1 - 2010

Jozef Karika: Zóny stínu (Vodnář, Praha 2005)

Jozef Karika: Zóny stínu

404 stran, nakladatelství Vodnář, Praha 2005, vydání první, vázané, cena neuvedena
ISBN 80-86226-57-3

*

Kniha Zóny stínu sumarizuje výsledky několikaleté magické praxe Josefa Kariky s odvrácenou stranou Stromu, zbavené staroaeonských dogmat, iluzí a morálních imperativů.

Fráter Eirixion dodává, že „názory zde prezentované jsou místy značně kontroverzní.“ Právě v tom ale spatřuji další velký přínos této knihy, neboť záměrné boří i ty nejobecněji přijímané konstrukty magického myšlení a ukazuje tak, že v Novém Aeonu musí myslet každý jen a jen sám za sebe.

A jak říká sám autor: Zóny stínu jsou černým diamantem s naprostým prázdnem uvnitř a zůstává na čtenáři, jak s jejich propastí naloží.

V kabalistické teurgii se promlouvá o jedné „ztracené“ rabínské představě: neznámý kabalista, který patřil k extatické škole, napsal toto: „Učenci vyložili tajemství jména Ehje ašer Ehje tak, že Svatý, budiž požehnán, Mojžíšovi řekl: ‚Mojžíši, buď se mnou a já budu s tebou.‘

K tomu uvedli důkaz z Písma ‚Hospodin je ti stínem po pravici.‘ Jedná se o duchovní mechanismus – který je demonstrován na verši ze Žalmů – a jehož rozborem se zaobíral také sv. Tomáš Akvinský, když se ptá, jakým způsobem bude možné ve stavu blaženosti Boha nahlížet. Tomáš ukazuje, že Boha nelze nahlížet jako jiné věci skrze jeho obraz. Při nahlížení jakékoliv věci totiž platí, že obraz (species), skrze nějž je věc nahlížena (quo), je podobou nahlížené věci samé (quod). Vidět Boha jako jiné věci skrze jeho bytnost by pak znamenalo mít jeho obraz, skrze který je Bůh nahlížen. Avšak Boží bytnost je jeho bytí. Mít jeho obraz by znamenalo mít ho i s existencí. Jestliže má intelekt nahlížet Boží bytnost, pak musí mít obojí, tedy quo a quod najednou. Musí tedy v poznání participovat na Boží bytnosti. Takové poznání je možné mít právě a pouze u Boha, u něhož je jeho pravda jeho bytím.

Toto je třeba mít po celou dobu čtení knihy Zóny stínu na paměti. Reakce Boha nezahrnuje nic osobního, poněvadž božský intelekt se s lidským intelektem sjednocuje v téže chvíli, kdy se člověk – po mentální stránce – spojuje s Bohem. Motiv stínu dává vyniknout opětovnému výskytu jména Ehje: ruka a stín odpovídají dvěma výskytům slova ehje, a zároveň lidské i božské dimenzi. Na logice tohoto textu je překvapující, že lidskou dimenzi symbolizuje ruka, na jejíž pohyb automaticky reaguje stín – božské.

Tento překvapivý závěr nám nabízí sjednocení zdánlivě mimo Strom života stojících temných klifotických světů, ačkoliv není nyní předmětem našeho zkoumání, nakolik jsou samy o sobě vyživovány Božím bytím nebo jsou toliko pouhým analogickým přehmatem, jenž u konce věku zkruší tyto světy a ony nebudou již více, arci, více nebudou.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b