Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Chodec po těle Matky

San Září - 21 - 2015
Ivo Chocholáč: Vezměte mne se sebou, Cesty (Trigon, Praha 2015)

Ivo Chocholáč: Vezměte mne s sebou, Cesty
(Trigon, Praha 2015)

Ivo Chocholáč: Vezměte mne s sebou, Cesty

80 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2015, vydání první, brožované

ISBN 978-80-87908-06-8

 

Malé zamyšlení nad krajinou a nejen nad ní. Věnováno živlům.

Neb jest tato knížka určena poutníkům po cestách světa i duše, otevřel jsem sobě Délského potápěče k Hérakleitově řeči [1] (str. 428) abych se podíval na původní zápis zlomku B 123 v jazyce Hérakleitově, když jsem pojednou zahlédl souzvuk mezi slovem filei a filius. V dalším výkladu (str. 269) se dočteme, že φύσις vzniklo jako postverbale, z hotového slovesa φύει prostým odloučením slovesných znaků, a znamená „plodit, vydávat, způsobit“, nebo v ději – kdy sice podmět vykonává (tedy „činný rod“), ale buď na sobě samém (tedy „trpný“, resp. „reflexivní“) či nějakým způsobem ve vztahu k sobě, ve svůj prospěch, tedy tam, kde v češtině používáme zvratné sloveso – znamená „růst, vznikat, narodit se, pocházet, vzmáhat se.“ Jde tedy o růst, nikoliv pouhé množení se a přibývání. Příroda jako to, „co se přihodilo, přírůstek“ a snad i to, „co vzniká bez zásahu člověka“.

Takto se místo úvodu ocitáme filiací rovnou v přirozenosti člověka, který „svými chodidly, v rytmu vlastní chůze, vpisuje do těla naší Matky zvláštní obrazce našich cest“. Chodec po těle Matky s Holí v ruce co opora nebo berla, neb dokonce zbraň. By hook or by crook, říkají Angličané, kdežto my už ne tak magicky „po dobrém či po zlém“. Odvíjející se klikatá cesta, labyrint světa, a uvnitř číhající Mínotaurus, pro jednoho meta s poučením, pro druhého poslední cíl.

Pokračování →

Mystérium pražského (mimo)chodce

San Květen - 6 - 2014

→ Vílová hranice: cesta tam a zase zpátky

John Coulthart: Bílí lidé

John Coulthart: Bílí lidé

Ve slavné novele velšského spisovatele Arthura Machena Bílí lidé se »vypráví o hoře, kde se před dávnými věky bílí lidé scházeli v noci a hrávali nejrůznější podivné hry a dělali zvláštní věci. Ti lidé tam chodili vždycky v létě, když bylo veliké vedro. Zpočátku byla všude tma, potom tam byly stromy a tma byla ještě větší, a lidé přicházeli jeden po druhém ze všech směrů. Přicházeli po tajné stezce, kterou nikdo jiný neznal, dvě osoby hlídaly bránu a každý, kdo přišel, musel udělat velice zvláštní znamení, které mi chůva ukázala, jak nejlépe dovedla, ale řekla, že mi ho nemůže ukázat správně. Tak tam přišli všichni, a když vešel poslední, tak už tam žádná brána nebyla, a tak se tam nikdo jiný nemohl dostat, i kdyby věděl, že tam něco je. Když jsem seděla na kameni uprostřed kamenného valu a rozhlédla se dolů kolem sebe, viděla jsem všechny ty úžasné kruhy a kruhy uvnitř kruhů, seděla jsem bez hnutí, až se začaly kolem mne otáčet, a každý kámen začal tančit, zdálo se, že se otáčí v obrovském víru, bylo mi, jako bych byla uprostřed všech hvězd a slyšela je svištět prostorem. Tak jsem slezla dolů mezi balvany a tančila jsem s nimi a zpívala podivné písně. Šla jsem pořád dál a dál, až jsem přišla k tajnému lesu, o kterém nesmím psát, a vstoupila jsem do něj cestou, kterou jsem objevila. Když jsem došla asi do poloviny, otočila jsem se dokola a připravila se. Uvázala jsem si šátek pevně kolem očí a přesvědčila se, že nemůžu vidět naprosto nic, ani větévku, ani kousek lístku, ani světlo oblohy, byl to starý červený hedvábný šátek se žlutými vzory, který jsem si dvakrát otočila kolem hlavy tak, abych nemohla nic vidět. Potom jsem začala postupovat, krok za krokem, velmi pomalu. Mé srdce tlouklo čím dál rychleji, náhle jsem nemohla polknout, chtělo se mi vykřiknout, ale stiskla jsem zuby a šla dál. Větve se mi chytaly do vlasů a velké trny mě drásaly, ale šla jsem dál až na konec stezky. Tam jsem se zastavila, předklonila se a napřáhla ruce. Šla jsem dokola poprvé a tápala jsem kolem sebe rukama a – příběh byl naprosto pravdivý a já si přála, aby byly smazány ty roky, co jsem musela čekat, abych byla šťastná na věky věků.«[1]

Jinaké překročení vílové hranice bylo zaznamenáno v bájném vyprávění[2] sedláka Josefa Khuna z Bělé nedaleko městečka Pecka.

Pokračování →

Lidé měsíčního svitu

San Duben - 27 - 2014
Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika (Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika
(Pulchra, Praha 2013)

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

*

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Pokračování →

H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920

H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1

222 stran, Plus, Praha 2010, vydání první, vázané, cena 269 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0051-2

*

Konečně! Aneb: dočkali jsme se, zdá se – abychom nepředbíhali –, souborného vydávání spisů Howarda Phillipse Lovecrafta. V prvním svazku s názvem Hrobka, a podtitulem Příběhy a vize z let 1917-1920, nalezneme 21 povídek, řazených – jak se dozvíme z ediční poznámky – chronologicky podle vzniku jednotlivých prací, nikoliv datumu jejich prvního vydání.

Beletristické dílo HPL existuje v několika kanonizovaných seznamech, z nichž lze spolehlivě vycházet. Sám Lovecraft si vedl soupis své tvorby a jeho přítel a pozdější vydavatel August Derleth jej otiskl v úvodu sbírky Dagon and Other Macabre Tales (1965). Kompletní soupis jeho díla sestavil lovecraftovský znalec S. T. Joshi a otiskl jej v An H. P. Lovecraft Encylopedia (2001).

Z tohoto soupisu také editoři českého souborného vydání vycházeli při ediční přípravě.

Z hlediska překladů se nakladatelství Plus opíralo o průkopnický ediční počin, který by tu rozhodně neměl být opomenut, a sice Spisy H. P. Lovecrafta vycházející v nakladatelství Zlatý kůň v 11 svazcích v letech 1990-96. Z hlediska myšlenkové a citační návaznosti je záslužné, že tyto překlady byly použity i pro přítomné vydání, přestože všechny byly nově přehlédnuty.

Čtenáři se tak dostane možnosti „s napětím sledovat tvůrčí cestu tohoto originálního autora se všemi odbočkami, pozastaveními a zákrutami dle toho, co právě Lovecrafta zaujalo, inspirovalo, mnohdy trýznilo, anebo čím se cítil osloven.“

Pokračování →

Dělej, co ty chceš

San Srpen - 26 - 2010

Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

484 stran, St. Martin’s Griffin, New York 2002, vydání první, brožované, cena $17.95
ISBN 9780312252434

*

„Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.“

Cara soror et frater,

*

Lawrence Sutin je profesorem na universitě v Hamlinu a má doktorát na harvardské universitě. Mezi jeho předchozí díla se řadí Divine Invasions: A Life of Philips K. Dick, Jack and Rochelle: A Holocaust Story of Love and Resistance a A Postcard Memoir.

Výzkum a psaní této biografie mu zabralo více než deset let (1989-99). Vydatné pomoci se mu dostávalo skrze přátelství a podporu frátera Superior O.T.O., jímž je v současnosti Hymenaeus Beta. On byl rovněž prvním čtenářem rozsáhlého rukopisu, který čítal kolem 1800 stran, a pomáhal mu jej redigovat až do konečné podoby, kterou má možnost nyní posoudit už čtenář. Mohou se mu zde tedy, je-li pozorný, odhalit materiály, které v předchozích (také: auto-) biografiích zařazeny nebyly, protože ležely v archivech, ať už z jakéhokoliv důvodu.

V úvodu se zpovídá: „Zatímco Hymenaeus Beta je religionista a já stojím zcela mimo a jsem skeptik co se týče thelémské víry, jeho kritika mého textu byla vždy respektována a sloužila hledání pravdy mezi fakty. Nicméně jsme se neshodli v četných bodech ohledně interpretace Crowleyho života a mé názory, jež tu můžete číst, by neměly být pokládány za jeho.“

→ Zlatý úsvit

Kniha má klasických 11 kapitol – číslo, které by Bestii potěšilo. V úvodu se dočtete o magické tradici, v níž se navrhuje, aby se zuřící boj mezi Ježíšem a Satanem (na chvilku) odložil stranou, to aby bylo byla pochopena pravá podstata mága. Bohužel přetrvává populární obraz Crowleyho coby neřestného satanisty, který si užíval drog a zvráceného sexu, aby oživil slabounkou šarádu své rouhavé magie; inspiroval prý nepravosti vrcholící rituálními únosy a vraždami, které řídily kulty, jež vrhly Ameriku do nekonečné krize. Crowley však vnímal satanismus jako „okázalý, lacině honosný, vyšperkovaný a pompézní sport, který není hoden jeho času a umu“. Crowley se ovšem stal předlohou mnoha literárních postav už od dob gotického románu; jen namátkou Mág W. Somerseta Maughama (1906), jemuž přisoudil jeho „zlovolná kouzla“; další spisovatelé fikce modelovali své ničemy podle Bestie: James Branch Cabell, Dion Fortune, Christopher Isherwood, M. R. James, Anthony Powell, H. R. Wakefield, Dennis Wheatley, Colin Wilson a Robert Anton Wilson (v Iluminátech). Britský dramatik Snoo Wilson napsal hit, který běžel v Londýně řadu let, s názvem Bestie. Pronikl také do novodobé popkultury, když se poprvé objevil na přední straně alba Beatles Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1967), s oholenou hlavou a pronikavýma očima, jedna z jeho nejikonografičtějších podob, která vydržela ve světě rockové hudby v různých obdobách a odstínech až do dneška, ovlivnil texty Rolling Stones, Led Zeppelin, Davida Bowieho, Darryla Halla, Stinga, Ozzy Osborna, The Clash, The Cure a v neposlední řadě ze současné kvetoucí scény apokalyptického neofolku pak Current 93 (kde se mísí navíc ještě vliv Crowleyho žáka, Kennetha Granta), nehledě na záplavu méně známých kapel z oblasti hardcore, punku a industriálu.

Pokračování →

Stín monstra aneb Umění za katrem

San Červenec - 2 - 2010

Killer Art

36 stran, Mondo Bizzarro Press, Bologna 2001, vydání první, brožované, cena 15 US$

*

Tohle bizarní dílko, murderabilia, vydalo bolognské nakladatelství Mondo Bizzarro Press u příležitosti výstavy Art Behind Bars (česky taky pěkně: Umění za katrem), organizovaného ve spolupráci se švédskou organizací Art Parts, která probíhala od 7. dubna do 3. května 2001 v bolognské Mondo Bizzarro Gallery.

Najdete v něm vybraná výtvarná dílka notoricky známých sériových vrahů jako jsou: Charles Manson, John Wayne Gacy, Henry Lee Lucas, Ottis Toole, Richard Ramirez, Kenneth Bianchi, Arthur Shawcross, Gerard John Schaefer, Bobby Beausoleil a Nicolas Claux.

Ke katalogu samotnému se pojí zajímavá předmluva (Riva & Viganò) posouvající téma do nečekaných kontextů.

Připouštíme, že je poněkud lehkovážné považovat vraždu za jedno z krásných umění, ale podíváme-li se daleko dozadu bez obvyklých falešných předsudků a přetvářky, není to zase až tak ukvapené, jak se mohlo zdát. Tato idea se datuje k roku 1827, kdy Thomas de Quincey, spisovatel, žurnalista a zatvrzelý poživač opia, publikoval v Blackwood’s Magazine první ze svých paradoxních „zpráv“ Společnosti znalců vraždy. De Quinceyho důvody jsou založeny na konceptu, že:

Bolest je řeč, kterou užíváme…

„k zosnování krásné vraždy patří něco více než dva hlupáci, z nichž jeden zabíjí a druhý jest zabit, nůž, tobolka a temná ulička,“

neboť tu musí být též:

„plán, seskupení, světlo a stín, poesie, cit.“

„Všecko na tomto světě má dvě rukojeti. Vraždy, například, můžeme se chopiti za její morální rukojeť (jak obyčejně se činí na kazatelně a v Old Bailey) a to, přiznávám, jest její slabá stránka; nebo možno ji probírati esteticky, jak tomu říkají Němci – tj. se zřením k dobrému vkusu.“ Aby dokázal svoji záležitost, uvádí de Quincey příklad významných a učených myslitelů, kteří v rozrušení nad novinovými zprávami o požáru či mordu odvrhli svá studia a dokonce opomněli i svůj skvostný odpolední čaj. De Quinceyho zdůvodňování je paradoxální, má také navíc skvělý zvuk a v posledních dvou staletích, jež minula od zveřejnění jeho pamfletu, mu dala historie za pravdu. Hromadní vrahové a sérioví vrazi jsou stále mezi námi, jsou stále nebezpečnými kriminálníky v očích současné morálky, jenže se také stali mediálními hvězdami, připravenými a ochotnými ukojit morbidní choutky veřejnosti.

Pokračování →

*

Chceme předeslat, že následující obavy nevycházejí z našeho přesvědčení, nýbrž jsou převzaty ze starých tradic – starých jako Anglie sama.

Bílá byla prastarou barvou oběti.

Je to velmi stará, z nejdávnější minulosti převzatá představa, že „bílá“ barva, která – vzato v mystickém a okultním smyslu, je co do svého původu ženská – je občas co do svých účinků neblahá, a že tato barva, abychom podali určitý příklad jejího zlověstného charakteru, nepřináší anglickému královskému rodu štěstí – každopádně pro anglického krále nebo královnu osobně, nakolik se toto tvrzení může jevit jako zvláštní. Nevíme, zda tento neblahý účinek zlověstné bílé barvy se má také obecně vztahovat na celý národ. Domníváme se, že se soustřeďuje na prince nebo panovníka Anglie a na bezprostřední příslušníky jeho rodiny. Rovněž jméno John, které pochází ze starého ženského kořene Iona, se považuje za nešťastné pro krále jak v Anglii, tak i ve Francii. Zdá se, že důvod toho všeho není nikde udán. Také původ proroctví o strašlivém charakteru bílé barvy pro Anglii je neznámý. Ale má se za to, že pochází přinejmenším z časů Merlina.

Poprava krále Karla I. před Whitehall

Thomas de Quincey, který uvádí poznámku o proroctví stran „Bílého krále,“ praví o králi Karlu I., že předzvěst o zlém osudu tohoto „Bílého krále“ se v tomto případě vyplnila proto, že byl náhodou při své korunovaci bíle oblečen. A později si lidé vzpomněli na to, že bílá byla prastarou barvou oběti. Samo o sobě už to bylo jako osudové znamení dosti strašné. De Quincey praví vlastními slovy: „Když měl být král Karel I. korunován, vyšlo najevo, že následkem zanedbání nestačily všechny londýnské zásoby k tomu, aby byl dodán potřebný purpurový samet pro královskou róbu a k výzdobě trůnu. Požádat Janov o dodávku bylo už příliš pozdě; a následkem tohoto náhodného nedostatku došlo k tomu, že král byl ke korunovační slavnosti oděn do bílého sametu a nikoliv, jak bývalo stálým obyčejem, do šatů rudých nebo purpurových.“

Jako dřívější příklad této podivuhodné pověry přichází na mysl historka oné neblahé královské Bílé lodi. Jmenovala se tak loď, na kterou se nalodil při svém návratu z Normandie do Anglie princ Vilém, syn krále Jindřicha I., určený dědic, se svojí sestrou, hraběnkou z Perthu a s četnou společností mladých šlechticů. Mohlo by se zdát, že bylo dosti nešťastných příběhů krále Karla I., které byly v oné době malomyslnosti monarchie přijímány jako naplnění (a vyrušení) onoho zlověstného proroctví. Existují však důvody k domněnce, že ani v našich dnech tato hrozba ještě úplně nepominula. Osudnost „bílé“ barvy pro anglické království dosáhla jistotně svého vrcholu, aspoň to tak vypadá, při popravě krále Karla I., jenž byl na popravu přiveden před svůj vlastní palác „Whitehall“, kde opět nacházíme „bílou“ ve spojení s královstvím a tragickými událostmi. Whitehall je královský „bílý“ palác v Anglii. Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: 📧 hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b