Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Kázání 20b

„Jeden člověk připravil večeři, velkou večeři“ (Lk 14,16).

Kdo ráno dává hostinu, pozve všelijaké lidi, k večeři ale zveme velké a milé lidi a zcela důvěrné přátele.
Dnes pořádají v křesťanství den večerní hostiny, kterou náš Pán svým učedníkům, svým důvěrným přátelům připravil, když jim dal za pokrm své svaté tělo.

To je to první.

Další smysl večeře (Páně): než nastane večer, musí být jitro a poledne, božské světlo vzchází v duši a je mu jitrem a k poledni se duše rozpaluje světlem, do šíře a do výše; potom následuje večer.

Sv. Augustin se hrozil toho pokrmu, tu k němu promluvil Hlas v duchu: „Jsem pokrm Velkých; rosť a nabývej velikosti a jez mne! Neproměníš ale mě v sebe, nýbrž ty budeš proměněn ve mně.“

Nyní chceme mluvit v dalším smyslu o večeru. Když světlo odchází, nastane večer.

Když ale celý svět odpadne od duše, pak je večer, pak dojde duše klidu.

Sv. Řehoř o večeři říká, „Když jíme zjitra, následuje potom ještě další jídlo, po večeři pak nenásleduje už žádné další jídlo. Když duši při večeři to jídlo chutná a jiskérka duše uchopuje božské světlo, není zapotřebí žádného dalšího pokrmu a nehledá ničeho venku a drží se zcela v božském světle.“

Sv. Augustin říká: „Pane, když se nám sebereš, tak nám dej jiného tebe. Na ničem kromě tebe nenacházíme sdostatek uspokojení, protože nechceme nic než tebe. Náš Pán se sebevzal svým učedníkům jako Bůh a člověk a dal se jim opět jako Bůh a člověk, ale jiným způsobem a v jiné formě. Jako tam, kde se nachází veliká svátost: To nedovolujeme nezahalené dotýkat se nebo vidět; pojímáme to do křišťálu nebo vůbec do něčeho. Tak také to udělal náš Pán, když udělal jiného sebe.

Bůh dává se se vším, co je ve Večeři, svým milým přátelům za pokrm.

Joos Van Cleve: Poslední večeře

Sv. Augustin se hrozil toho pokrmu, tu k němu promluvil Hlas v duchu: „Jsem pokrm Velkých; rosť a nabývej velikosti a jez mne! Neproměníš ale mě v sebe, nýbrž ty budeš proměněn ve mně.“

Z toho pokrmu a nápoje, který jsem vzal před čtrnácti dny, vzala síla mé duše to nejčistší a nejjemnější a zavedla to do mého těla a spojila to se vším tím, co ve mně je, takže nic není tak malé jako to, k čemu můžeme přiložit špičku jehly, aby se to se mnou nesjednotilo a je vlastně zajedno se mnou jako to, co bylo počato v těle mé matky, když do mě na počátku vstoupil život.

Právě tak vlastně bere síla Ducha svatého to nejčistší, jiskérku duše, a vynáší ji vzhůru, v požáru, v lásce, jak to teď říkám o stromu: Síla slunce bere v kořenu stromu to nejčistší a nejjemnější a vytahuje to až nahoru do větví a tam se to stane květem. Úplně tak je vším způsobem vynesena jiskérka v duši ve světle a v Duchu svatém a takovým způsobem vynesena do prvního původu a stane se tak úplně zajedno s Bohem a spěje tak úplně do Jednoho a je ve vlastnějším způsobu jedno s Bohem, než ten pokrm v mém těle, ba o mnoho víc, o kolik je čistší a ušlechtilejší.

Proto říká „velká večeře“.

Nyní říká David: „Pane, jak velká a rozmanitá je sladkost a pokrm, který se skryl těm všem, kteří se tě bojí“ (Ž 30,20). A kdo tento pokrm přijme s bázní, tomu nikdy skutečně nechutná; musíme Ho přijmout s láskou; proto přemůže Boha milující duše Boha, takže se jí musí sám úplně dát.“

Sv. Lukáš říká: „Nějaký člověk dal velkou večeři.“ Tento člověk neměl jména. Tento člověk nemá sobě rovného. Tento člověk je Bůh. Bůh nemá žádného jména.

Pohanský mistr říká, že žádný jazyk není schopen vyjádřit výstižné slovo o Bohu kvůli vysokosti a ryzosti jeho Bytí.
Když mluvíme o stromu, tak o něm vypovídáme prostřednictvím věcí, které jsou nad stromem, jako slunce, které působí ve stromu. Proto o Bohu nemůže být ve vlastním smyslu mluveno, protože nad Bohem už nic není a Bůh nemá žádnou příčinu.

Za druhé vypovídáme o věcech prostřednictvím rovnosti, proto opět o Bohu nemůžeme ve vlastním smyslu hovořit, protože Mu není nic rovno.

Za třetí vypovídáme o věcech prostřednictvím účinku. Chceme-li mluvit o mistru, mluvíme o obrazu, který stvořil. Obraz zjevuje mistrovo umění. Všechna stvoření jsou příliš nízké hodnoty, než aby Boha zjevovaly, jsou dohromady nic vůči Bohu, proto nemůže žádné stvoření jediné slovo o Bohu a jeho stvoření projevit.

Proto říká Dionýsius: „Všichni, kteří chtějí o Bohu něco vypovídat, jsou v nepravdě, protože o Něm nic nevypovídají.

Ale ti, kteří nechtějí nic vypovídat, ti mají pravdu, protože slovo nemůže Boha vyjádřit; zato On sám sebe vyjadřuje.

Proto říká David: „My vidíme toto světlo ve tvém světle“ (Ž 35,10).

Lukáš říká: „Jeden člověk“. Je „nějaký“ a „člověk“, není nikomu roven a je nade všemi.

Pán vyslal své služebníky (Lk 14,17). Sv. Řehoř říká: „Tito ‚služebníci‘ jsou řádem kazatelů“; já mluvím o jiném služebníku, to je anděl.

Mistři říkají, že je síla v duši, která se nazývá syntheresis, tak tomu ale není. Toto (syntheresis) znamená tolik jako něco, co povždy visí na Bohu a nechce nikdy nic zlého. Ještě i v pekle je nakloněna k dobrému. Odporuje v duši všemu, co není čisté nebo božské.

Nadto chceme mluvit o jiném služebníku, to je rozum, o němž jsem už vícekrát mluvil, na nejzevnějším obvodu duše, kde se dotýká andělské přirozenosti a je obrazem Božím. V tomto světě má duše společenství s andělem a dokonce i s těmi, kteří propadli peklu a přece si uchovali ušlechtilost své duše. Tu stojí tato jiskérka nahá (holá) bez jakéhokoliv utrpení a vzpřímena do bytí Božího.

Ona (duše) rovná se také dobrému andělu, který tu také stále působí v Bohu a je z Boha počat a všechna svá díla opět zpět do Boha přinese a Boha od Boha v Bohu přijímají.

Těmto dobrým andělům rovná se jiskérka rozumu, která je bez prostředkování stvořena Bohem, je vznášejícím se světlem a obrazem Božské přirozenosti a od Boha stvořena.

Toto světlo nese duše v sobě.

Mistři říkají, že je síla v duši, která se nazývá syntheresis, tak tomu ale není. Toto (syntheresis) znamená tolik jako něco, co povždy visí na Bohu a nechce nikdy nic zlého. Ještě i v pekle je nakloněna k dobrému. Odporuje v duši všemu, co není čisté nebo božské.

A ustavičně zve k oné večeři.

Proto říká: „Vyslal své služebníky, aby přišli, že vše je připraveno“ (Lk 14,17).

Nikdo se nemusí ptát, co přijímá v těle našeho Pána. Jiskérka, která tu stojí připravena přijmout tělo našeho Pána, stojí stále v bytí Božím. Bůh dává se duši stále, nově, v ustavičném vznikání.

Neříká: „Stalo se“ nebo „stane se“, nýbrž: „Je ustavičně nové a čerstvé jako ve vznikání bez přestání.“
Proto říká: „Je všechno nyní připraveno“.

Nyní říká Mistr, že spočívá síla nad okem, která je širší než celý svět a širší než nebe.

Tato síla bere všechno, co očima je viděno, a nese to všechno do duše. Tomu odporuje jiný mistr a říká: „Všechno, co skrze smysly je vneseno do oné síly, se nedostane do duše. Pročišťuje spíše, připravuje a vyzbrojuje ji, aby byla schopna čistě přijmout andělské světlo a božské světlo.“

Nyní říká Mistr, že spočívá síla nad okem, která je širší než celý svět a širší než nebe.

Proto: Ale oni nepřijdou, kteří jsou pozvaní.

První říká: Koupil jsem statek, nemohu přijít (vše, co je pozemské), (Lk 14,18).

Dokud ta duše má na sobě něco, co je pozemské, nepřichází na tuto hostinu.

Druhý říká: Koupil jsem pět volů, nemohu přijít, musím si je prohlédnout.

Těchto pět volů je pět smyslů, každý smysl je rozdělen na dva (je to spřežení). Dokud duše následuje těch pět smyslů, nikdy k té hostině nepřijde.

Třetí řekl: Pojal jsem ženu za manželku: nemohu přijít.

Už jsem častěji řekl: Muž v duši, to je rozum. Rozum je namířen rovnou vzhůru k Bohu, to je muž a je jeden a ne dva; když se ale duše obrátí dolů, tak je ženou. Jedinou myšlenkou a jediným pohledem si oděje ženské šaty, a tak se na hostinu nedostane.

Nikdo se nemusí ptát, co přijímá v těle našeho Pána. Jiskérka, která tu stojí připravena přijmout tělo našeho Pána, stojí stále v bytí Božím. Bůh dává se duši stále, nově, v ustavičném vznikání.

Nyní říká náš Pán velmi závažné slovo: „Říkám vám vpravdě: z těchto žádný nikdy mé hostiny neokusí.“

Tu řekl Pán: „Běžte ven do úzkých i širokých ulic.“

Čím víc se duše sebrala, tím je užší, a čím je užší, o to je širší.

„Běžte k plotům a do širokých ulic.“

Část sil duše je „ohrazených“ na oči a na jiné smysly. Ostatní síly jsou nevázané a neomezované tělem.

„Tyto všecky pozvěte a pozvěte chudé a slepé a chromé a nemocné. A ti vejdou k hostině a jinak nikdo“ (Lk 14,21-23,24).

Proto říká sv. Lukáš: „Nějaký člověk připravil velkou večeři“ (Lk 14,16).

Tento člověk je Bůh a nemá jméno.

Abychom se k této hostině dostali, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

© okultura 2007

Kázání 11.

„Ve dnech svých líbil se Bohu a byl shledán spravedlivým“ (Kaz 44,16-7).

To slovo, které jsem řekl latinsky, je napsáno v epištole a můžeme to říci o sv. Vyznavači a česky zní takto: „Uvnitř byl shledán spravedlivým ve svých dnech, líbil se Bohu ve svých dnech“ (Sir 44,16-7). Byl shledán spravedlivým ve svých dnech, líbil se Bohu ve svých dnech, spravedlnost nalezl uvnitř. Moje tělo je víc v mé duši, než aby má duše byla v mém těle. Mé tělo a má duše jsou více v Bohu, než by byly samy o sobě. Spravedlnost je ale toto: příčina všech věcí v pravdě. Sv. Augustin říká: „Bůh je duši blíž než ona sama sobě“. Blízkost mezi Bohem a duší nezná žádný rozdíl mezi oběma v pravdě. Totéž poznání v pravdě, v němž se Bůh sám poznává, to je poznání každého uvolněného ducha a žádné jiné.
Duše bere své bytí bezprostředně od Boha; proto je Bůh duši blíž než ona sobě samé. Proto je Bůh v základu duše s celou svou božskostí.

Duše se bezprostředně dotýká Duch svatý, neboť v lásce, v níž Bůh sám sebe miluje, v této lásce miluje také mne a ta duše miluje Boha touž láskou, jíž On sám sebe miluje; kdyby ale tato láska nebyla, pro kterou Bůh tu duši miluje, nebyl by tu ani Duch svatý.

Mistr se ptá, zda božské světlo do sil duše se právě tak čistě vlévá, jako je v bytí duše, protože duše má své bytí bezprostředně od Boha a ty síly bezprostředně se vylévají z bytí duše, božské světlo je příliš ušlechtilé na to, než aby se silami udělalo nějaké společenství, neboť všechno, co se dotýká a je dotýkáno, tomu je Bůh vzdálen a cizí. To proto, že ty síly jsou cizí a dotýkají se, ztrácejí svou panenskost. Božské světlo nemůže do nich svítit, ale cvičením a pročišťováním mohou se stát přijímavými. K tomu říká jiný mistr, že těm silám je dáno světlo, které se rovná tomu vnitřnímu světlu, ale není to to vnitřní světlo. Od tohoto světla nabývají dojmu, že jsou přijímavé pro to vnitřní světlo.
Jiný mistr říká, že všechny síly duše, které v těle působí, s tělem odumírají, s výjimkou poznání a vůle: jedině ty zůstávají duši. Odumírají-li ty síly, které působí v těle, přece ve svém kořenu přetrvávají.

Caravaggio: Nevěřící Tomáš

Sv. Filip řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a dostiť je nám“ (J 14,8). „K Otci nepřichází nikdo než skrze Syna“ (J 14,9). „Kdo vidí Otce, vidí Syna“ (J 14,9) a Duch svatý je jich obou láskou. Duše je tak jednoduchá v sobě samé, že vždy může přítomně vnímat vždy jeden obraz. Když vnímá obraz kamene, nevnímá obraz anděla a když vnímá obraz anděla, nevnímá nic jiného. Stejný obraz ale co vnímá, musí milovat také v přítomnosti. Kdyby vnímala tisíc andělů, to jest tolik jako dva anděly, přece by nebrala víc než jednoho jediného. Nyní ale se má člověk sám pojmout v jednotě. Sv. Pavel říká: „Když už jste osvobozeni od svých hříchů, stali jste se služebníky Božími“ (Ř 6,20). Jednorozený Syn vás osvobodí od vašich hříchů. Náš Pán ale říká daleko přesněji: „Ale vás jsem nazval přáteli.“ „Služebník neví, co by činil pán jeho. Nebo všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám“ (J 15,15). A všechno, co ví můj Otec, to vím já a všechno, co vím já, víte i vy, neboť já a můj Otec máme jednoho Ducha. Člověk, který ví všechno, co ví Bůh, to je člověk, který zná Boha. Tento člověk uchopí Boha v jeho vlastním bytí a v jeho vlastní jednotě a jeho vlastní přítomnosti a jeho vlastní pravdě. S takovým člověkem je to správné. Ale člověk, který z vnitřních věcí není na nic zvyklý, ten neví, co je Bůh. Jak muž, který má víno ve svém sklepě, ale nic z toho nepil a neokusil, ten neví, jestli je dobré. Tak je to i s lidmi, kteří žijí v nevědomosti: ti nevědí, co je Bůh, a přece věří a domnívají se, že žijí. Takové vědění nepochází od Boha. Člověk musí mít čisté, jasné vědění o božské pravdě. Člověk, který ve všech svých skutcích má pravé spění, u toho je počátek jeho spění Bůh a provedení toho spění je opět Bůh sám a je čistou božskou přirozeností, a jeho spění končí v božské přirozenosti, v Bohu samotném.

Jeden mistr říká, že neexistuje tak bláhový člověk, který by netoužil po pravdě. Proč ale se nestaneme moudrými? K tomu patří mnohé. To nejdůležitější je, že ten člověk přes všechny věci a nade všemi věcmi a nad příčinami všech věcí musí vyjít, a to počíná člověka zarmucovat. V důsledku toho člověk zůstává ve své omezenosti. Když budu bohatý člověk, tak ještě nemusím být moudrý, bude-li mi ale podstata moudrosti a její přirozenost dána a já tou moudrostí budu, pak jsem moudrý člověk.

Kdysi jsem řekl v jednom klášteře: to je vlastní obraz duše, kde není nic vtištěno kromě toho, co je Bůh sám. Duše má dvě oči, vnitřní a vnější. To vnitřní oko duše je to, které hledí do bytí přijímá své bytí bezprostředně od Boha: to je jeho vlastní dílo. Vnější oko duše je to, které je přivráceno ke všemu stvořenému a vnímá je obrazným způsobem a způsobem síly. Ten člověk ale, který je obrácen sám do sebe, takže Boha poznává v jeho vlastní chuti a ve vlastním základě, takový člověk je osvobozen od všech stvořených věcí a sám v sobě uzamčen pravým zámkem pravdy. Jak jsem kdysi řekl, že náš Pán ve velikonoční den přišel zavřenými dveřmi, tak také je to s tímto člověkem, který je osvobozen ode vší cizoty a stvořenosti: do takového člověka Bůh ne že teprve vchází, spíše už tam je podstatně uvnitř.
„Byl bohu libý ve svých dnech.“ Je tu více než jeden den, kdy se říká „v jeho dnech“. Totiž den té duše a boží den. Ty dny, které uplynuly během šesti nebo sedmi dní a ty dny, které tu byly před šesti tisíci lety jsou tomu dnešnímu dni tak blízké jako ten den, který byl včera. Proč? Protože ten čas je v přítomném nyní. Tím, že nebe běží, – to kvůli prvnímu oběhu nebe – je den. Tam se den odehraje v nějakém „nyní“ duše a v jejím přirozeném světle, v němž všechny věci jsou, tu je to celý den: tu je den a noc jedno. Naproti tomu je boží den, kde duše stojí ve dni věčnosti, v podstatném nyní, a tu rodí Otec svého jednorozeného Syna v přítomném nyní, a tu se znovu zrodí duše v Bohu. Kolikrát toto narození se stane, tolikrát rodí jednorozeného Syna. Proto je daleko více těch synů, které rodí panny, než těch, které rodí ženy. Protože panny rodí nad časem ve věčnosti. Kolik synů to tak může být, které duše ve věčnosti rodí? Přece jich nemůže být více než jeden? Protože ona je rodí nad časem ve věčnosti.

Kdybych se chtěl podívat na Boha svýma očima, jimiž vidím barvu, bylo by to nespravedlivé, neboť toto hledění je časné.

Je to velmi správné s člověkem, který žije ve ctnosti, neboť jsem řekl před osmi dny, že ctnosti jsou v božských srdcích. Kdo žije ve ctnostech a působí ve ctnostech, s tím je to správné. Kdo nehledá svých zájmů na žádné věci ani na Bohu, ani ve stvořeních, ten bydlí v Bohu a Bůh v něm. Takovému člověku je rozkošné všechny věci nechat být a pohrdnout jimi a je mu radostí všechny věci dokonat v tom nejvyšším. Říká sv. Jan: „Bůh je láska a láska je Bůh a kdo přebývá v lásce, ten přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm“ (1J 4,16). Kdo přebývá v Bohu, ten se nastěhoval do dobrého obydlí a je dědicem božím. A v kom bydlí Bůh, ten má ctihodné druhy u sebe.

Mistr říká, že duši je dán dar od Boha, kterým duše je pohnuta k vnitřním věcem. Mistr říká, že duše se bezprostředně dotýká Duch svatý, neboť v lásce, v níž Bůh sám sebe miluje, v této lásce miluje také mne a ta duše miluje Boha touž láskou, jíž On sám sebe miluje; kdyby ale tato láska nebyla, pro kterou Bůh tu duši miluje, nebyl by tu ani Duch svatý. Je to žár a výkvět svatého ducha, v němž duše miluje Boha.

Tak píše jeden evangelista: „Ty jsi ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Mk 1,11). Druhý evangelista ale píše: „Ty jsi ten Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo“ (Lk 3,22). A třetí evangelista píše: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Mt 3,17). Všechno, co se Bohu líbí, to se mu líbí v jeho jednorozeném Synu. Všechno, co Bůh miluje, to miluje v jednorozeném Synu. Člověk má žít tak, že je jedno s tím jednorozeným Synem a má žít tak, aby byl tím jednorozeným Synem. Mezi jednorozeným Synem a duší není rozdíl. Mezi služebníkem a pánem nebude nikdy stejná láska. Dokud jsem služebníkem, jsem vzdálen od jednorozeného Syna a nejsem jemu roven.

Kdybych se chtěl podívat na Boha svýma očima, jimiž vidím barvu, bylo by to nespravedlivé, neboť toto hledění je časné.

Nyní ale všechno, co je časné, je Bohu vzdálené a cizí. Vezmeme-li čas, a takový jen v tom nejmenším, v tom nyní, je to přece čas a stojí v sobě samém. Dokud člověk má čas a prostor a číslo a mnohost a počet, je na tom špatně a Bůh je mu vzdálen a je mu cizí. Proto říká náš Pán: „Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe“ (Lk 9,23). Nikdo nemůže slyšet mé Slovo, ani mé učení, ledaže sám sebe zapřel. Všechna stvoření jsou o sobě nic, proto jsem řekl: „Zanechte nicoty a uchopte dokonalé bytí, v němž vůle je pravá.“ Kdo svou vůli zapřel, tomu chutná mé učení a slyší mé Slovo. Proto je to u těch stvoření tak, že Boha podle své pravé podstaty více milují než sebe sama. Kdyby duchovou čistou odloučenost poznal, nemohl by se k žádné věci přiklonit, musel by setrvat ve svém čistém odloučení. Proto se říká: „Líbil se mu v jeho dnech.“

Jednota je rozdílnost a rozdílnost je jednota. Čím větší rozdílnost, tím větší jednota, neboť to právě je rozdílnost bez rozdílu.

Té duše den a ten boží den jsou různé. Kde je duše ve svém přirozeném dni, tu poznává všechny věci nad časem a nad prostorem. Žádná věc jí tu není vzdálená nebo blízká. Proto jsem řekl, že všechny věci jsou v tomto dni stejně ušlechtilé. Kdybychom řekli, že Bůh by stvořil svět včera nebo zítra, byli bychom bláhoví. Bůh tvoří svět a všechny věci v přítomném nyní a čas, který uplynul před tisíci lety ten je Bohu právě tak přítomný a blízký jako čas, který je teď. V duši, která tu stojí v přítomném nyní, rodí Otec svého jednorozeného Syna a v témže zrození se duše opět rodí v Bohu. To je jedno rození. Kolikrát se duše znovuzrodí v Bohu, tolikrát zrodí Otec v duši svého jednorozeného Syna.

Mluvil jsem o síle v duši, ve svém prvním výronu neuchopí Boha, pokud je dobrý, neuchopí ani Boha, pokud je pravdou, pronikne až k základu a hledá dál a uchopuje Boha v jeho jednotě a v jeho pustotě. Síla v duši uchopuje Boha v jeho poušti a v jeho vlastním základě. Proto té síle duše nic nepostačuje, hledá dál potom, co by tu bylo, že Bůh je svém božství a ve vlastnictví své vlastní přirozenosti. Říká se, že není většího sjednocení, než že tři osoby jsou jeden Bůh. Podle toho se také říká, že není většího sjednocení než mezi Bohem a duší. Když se duši dostane polibku od božství, tak stojí v celé dokonalosti a blaženosti, je obestřena jednotou. V prvním doteku se Bůh dotkl duše jako nestvořené a nestvořitelné a dotýká se jí, tu je duše podle toho Božího doteku tak ušlechtilá jako Bůh sám. Bůh se jí dotýká podle sebe sama. Kdysi jsem kázal v latině, a to bylo v den Trojjedinosti. Tehdy jsem řekl: rozdílnost pochází z jednoty, míním rozdílnost v Trojjedinosti. Jednota je rozdílnost a rozdílnost je jednota. Čím větší rozdílnost, tím větší jednota, neboť to právě je rozdílnost bez rozdílu. Kdyby tu bylo tisíc osob, nebylo by tu nic než jednota. Když Bůh hledí na stvořené, dává mu tím jeho bytí; když stvoření hledí na Boha, dostává tím své bytí. Duše má rozumné poznávající bytí. Odtud: kde je Bůh, tam je duše a kde je duše, tam je Bůh.

Říká se: byl nalezen uvnitř. To je uvnitř, co bydlí v základu duše, v tom nejvnitřnějším duše, v rozumu, a nevychází a nehledí na žádnou věc venku. Tam jsou všechny síly duše stejně ušlechtilé. Tam je uvnitř shledán spravedlivým. To je spravedlivé, co je stejné v lásce a v utrpení a v božskosti a ve sladkosti a komu nepřekáží žádná věc, ten se shledá s Jedním ve spravedlnosti. Spravedlivý člověk je zajedno s Bohem. Rovnost je milována. Láska miluje vždy stejné. Proto miluje Bůh spravedlivého člověka jako sebe sama.

Abychom sebe našli uvnitř ve dne a v čase rozumu a ve dni moudrosti a ve dni spravedlnosti a ve dni blaženosti, k tomu nám pomoz Otec a Syn a Duch svatý. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

© okultura, 2007

Slavnost Zjevení Páně

Mistr Eckhart Duben - 29 - 2010

Kázání 58

Ubi est qui natus est rex Judeorum? (Mt 2,2)

„Kde je ten právě narozený král Židů?“

Nuže, všimněte si, kde k tomuto narození došlo! „Kde je ten, který se narodil?“ Já vám říkám, jako jsem už řekl mnohokrát, že se toto věčné narození děje v duši úplně stejně, jako se děje ve věčnosti, ani méně, ani více, neboť je to jedno narození a děje se v samém bytí a v základu duše.

Z toho vznikají otázky. Bůh je jako rozum a smysl ve všech věcech přítomen, a to vnitřněji a přirozeněji než ty věci samy, a kde Bůh jest, tam musí i působit, sám sebe poznávat a říkat své Slovo. Jaké tedy vlastnosti pro toto působení Boží má duše oproti jiným rozumným stvořením, v nichž Bůh také jest? Dejte pozor, v čem je rozdíl.

Proměnění Páně (ikona, 1403)

Bůh je ve všech věcech, bytostně, účinně a mocně. Rodit však může jen v duši – neboť všechna stvoření jsou jen stopy Boží, ale duše je svou přirozeností utvářena podle obrazu Božího. A tento obraz se musí oním narozením ozdobit a dovést k dokonalosti. Tomuto působení a tomuto narození je ze všech stvoření otevřena pouze duše. Věru, každá dokonalost, která se má do duše dostat, ať Božské světlo, milost nebo blaženost, musí tam vstoupit jen a jen tímto narozením a nijak jinak. Čekej jen na toto narození v tobě, a nalezneš všechno dobro a všechnu útěchu, a všechnu rozkoš, všechno bytí a všechnu pravdu. Zmeškáš-li je, zmeškal jsi všechno dobro a všechnu blaženost. A cokoli ti přijde v něm, přinese ti čisté bytí a stálost, cokoli jsi hledal nebo našel mimo ně, zahyne všechno, dělej co dělej. Toto jediné dává bytí, a všechny ostatní věci zahynou. V tomto narození dostáváš účast na božském vlévání a na všech jeho darech. Stvoření, v nichž není obraz Boží, tyto věci přijímat nemohou, neboť obraz duše k tomuto věčnému narození zvláště patří. Děje se vlastně a výlučně v duši, narozené z Otce v samém základu a nejvnitrnějším nitru duše, kam nikdy nepronikl žádný obraz, ani nenahlédla žádná síla.‘

Pokračování →

Obrácení sv. Pavla

Mistr Eckhart Duben - 26 - 2010

Kázání 25. 1.

Surrexit autem Saulus de terra, apertisque oculis nihil videbat (Sk 9,8)

Michelangelo Buonarroti: Obrácení sv. Pavla

Tato slova, která jsem řekl latinsky, píše sv. Lukáš ve svém evangeliu a mluví takto: „Pavel vstal ze země a otevřenýma očima nic neviděl.“ Mně se zdá, že to slůvko má čtverý smysl.

Jeden je tento: když vstal ze země, viděl otevřenýma očima Nic, a toto Nic byl Bůh; když uviděl Boha, říká tomu Nic. Druhý smysl: když vstal, neviděl nic než Boha.

Třetí: ve všech věcech neviděl nic než Boha.

Čtvrtý: když uviděl Boha, viděl všechny věci jako nic.

Předtím už pověděl, jak náhle přišlo světlo z nebe a srazilo ho k zemi. Všimněte si, že říká: přišlo světlo z nebe. Naši nejlepší mistři říkají, že nebe má světlo v sobě samém, a přece nesvítí. Také slunce má v sobě světlo, jenže svítí. Také hvězdy mají světlo, ovšem přijaté.

Naši mistři říkají, že oheň ve své jednoduché a přirozené čistotě a na svém nejvyšším místě nesvítí. Jeho přirozenost je na tom místě tak ryzí, že ji žádné oko a žádným způsobem nemůže spatřit. Je tak jemná a odcizená očím, že kdyby byla zde a před očima, zrak by se jí nemohl dotknout. Ale na nějaké cizí věci, která ho přijala, jako je kus dřeva nebo uhlík, tam je oheň dobře vidět.

Světlem nebes rozumíme to světlo, které jest Bůh a které žádný člověk svými smysly nemůže pojmout. Proto říká svatý Pavel: „Bůh přebývá v nepřístupném světle.“ To jest: Bůh je světlo, k němuž není žádný přístup. K Bohu není žádný přístup. Kdo teprve vychází a přibývá v milosti a světle, ten se ještě nikdy k Bohu nedostal. Bůh není přebývající světlo, ale člověk k němu musí přibýváním dojít. V tom přibývání Boha vidět není. Má-li být Boha vidět, musí se to stát v takovém světle, které je Bůh sám. Jeden mistr říká, že v Bohu není žádné „méně“ a „více“, žádné „to“ ani „ono“. Dokud k němu přicházíme, nevstupujeme dovnitř.

Říká, že ho „obklopilo světlo z nebe“, a míní tím, že obchvátilo celou jeho duši se vším všudy. Jeden mistr říká, že v tomto světle vyrážejí vzhůru všechny duševní síly: jak vnější smysly, kterými vidíme a slyšíme, tak i vnitřní, kterým říkáme myšlenky. Jak daleko ty sahají a jak vznikají z ničeho nic, to je div: na něco za mořem mohu pomyslet stejně dobře jako na něco, co je přede mnou. Nad myšlenkami je rozum, který ještě hledá. Obchází všude kolem a hledá, naslouchá tu a tam, bere a zase pouští. Ale nad tím rozumem, který hledá, je jiný rozum, který nehledá, nýbrž spočívá ve své ryzí a jednoduché podstatě bytí, pojaté v onom světle. Říkám vám, že v tomto světle se povyšují všecky síly duše. Smysly vyrážejí do myšlenek tak vysokých i bezedných, že to ví jen Bůh a duše. Naši mistři říkají a je to těžká otázka – že ani andělé neznají myšlenky, pokud nevyrazí výš do hledajícího rozumu a rozum, který hledá, nepřeskočí do toho rozumu, který nehledá, nýbrž sám v sobě jest ryzí světlo. Toto světlo do sebe pojímá všecky síly duše. Proto říká, že „světlo nebes ho obklopilo“.

Jeden mistr říká: žádná věc, z níž něco vyvěrá, nemůže přijímat od věcí nižších. Bůh vyvěrá do všeho stvoření, a přece zůstává stvořením nedotčen. Nepotřebuje je, Bůh dává přírodě (přirozenosti), aby působila, a jejím prvním dílem je srdce. Proto tvrdili někteří mistři, že duše je celá v srdci a odtud vylévá život do všech ostatních údů. Tak to není. Duše je celá v každém jednotlivém údu. Je jistě pravda, že její první dílo je v srdci. Srdce je uprostřed, chce být chráněno ze všech stran, a jako nebe není pod žádným cizím vlivem a nic od ničeho nepřijímá, neboť má všecky věci v sobě. Dotýká se všech věcí, a samo zůstává nedotčeno. Dokonce ani oheň, jakkoli je vysoký na svém nejvyšším místě, přece se nebe nedotýká.

„V oslnění byl sražen na zem a jeho oči se otevřely, takže viděl otevřenýma očima všecky věci jako nic. A když viděl všecky věci jako nic, uviděl Boha.“

„Vstal ze země a otevřenýma očima viděl nic.“
Viděl Boha, když všechna stvoření nejsou nic. Viděl všechna stvoření jako nic, protože podstatu všech stvoření měl v sobě. Je bytí, které má všechna bytí v sobě.

Dávejte pozor, co říká duše v knize lásky: „Po celou noc jsem hledala na svém lůžku toho, koho miluje má duše, a nenašla jsem ho“ (Pís 3,1). Hledala ho v lůžku, to znamená: kdo lpí nebo závisí na něčem, co je pod Bohem, toho lůžko je příliš úzké. Všechno, co Bůh může stvořit, je příliš úzké. Říká: „Hledala jsem ho po celou noc.“ Není noc, která by neměla žádné světlo; jenže je zakryté. Slunce svítí v noci, ale je zakryté. Ve dne svítí a samo zakrývá všecka ostatní světla. Stejně i Božské světlo, které zakrývá a přehlušuje ostatní světla. Cokoli hledáme mezi stvořeními, to je všecko noc. Chci říci, že cokoli se snažíme nalézt na jakémkoli stvoření, to je všechno stín a to je noc. Dokonce ani světlo nejvyššího z andělů, jak je vznešené, přece duši neposvítí. Cokoli není tím prvním světlem, je všechno tmavé a je noc. S tím Boha nenajde.

„Tu jsem vstala a hledala ho všude, běhala širokými a úzkými ulicemi. Našli mne strážníci (to byli andělé) i ptala jsem se jich, zda neviděli toho, koho miluje má duše. A oni mlčeli.“ Asi ho nedovedli pojmenovat. „Když jsem pak odešla kousek dál, našla jsem toho, koho miluje má duše.“ O tom malém a drobném, co jí bránilo, že ho nemohla najít: o tom jsem už také vícekrát mluvil. Komu nejsou všechny pomíjivé věci malé a jako nic, ten Boha nenajde. Proto říká: „Když jsem pak odešla kousek dál, našla jsem, koho jsem hledala.“ Když se Bůh promítne a vleje do duše, přijímáš ho jako nějaké světlo, nějaké bytí nebo nějaké dobro. Poznáváš-li o něm ještě něco, pak to není Bůh. Vidíte, to malé je třeba přejít, všechny přídavky a přívlastky odstranit a poznat Jednoho Boha. Proto říká: „Když jsem odešla kousek dál, našla jsem toho, koho miluje má duše.“

My také stále říkáme: koho miluje má duše. Proč však říká ona: koho miluje má duše? Ten je přece vysoko, vysoko nad duší, proto nemohla jmenovat, koho miluje. Jsou čtyři věci, proč ho nejmenovala. Jedna věc je, že Bůh nemá jméno. Kdyby mu byla měla dát jméno, musela by tím něco zamýšlet. Neboť Bůh je nade všechna jména a nikdo nemůže dospět k tomu, aby Boha vyslovil. Druhá věc je to, že kdykoli celá duše s láskou vplyne do Boha, neví o ničem než o lásce. Myslí si, že ho všichni lidé znají tak jako ona. Diví se, že někdo ještě poznává něco jiného než Boha samého. Třetí důvod je, že neměla tolik času, aby ho jmenovala. Nemohla se na tak dlouho obrátit od lásky, samou láskou nebyla schopna jiného slova než „miluji“. Čtvrtý, že si asi myslela, že žádné jiné jméno nemá než „láska“. „Láska“ tu znamená všechna jména. Proto říká: „Vstala jsem a hledala ho široko a daleko. Když jsem pak odešla kousek dál, našla jsem, koho miluje má duše.“

„Pavel vstal ze země a otevřeným očima nic neviděl.“ Nemohu vidět, co je jedno. Neviděl nic: to byl Bůh. Bůh je Nic, a Bůh je jedno. Co je něco, to je také nic: Co je Bůh, to je úplně. Proto říká jasný Dionýsius, kdykoli mluví o Bohu: „Je nad bytím, je nad životem, je nad světlem.“ Nepřikládá mu to ani ono a chce tím říci, že je nevím co, vysoko, vysoko nad tím. Kdo vidí něco a něco poznává, to není Bůh. Proto Nic, že není to ani ono. Kdo říká, že Bůh je zde nebo tam, nevěřte mu. To světýlko, které Bůh jest, svítí v temnotě. Bůh je pravé světlo: kdo je chce uvidět, musí být slepý a musí Boha zbavit každého „něco“. Jeden mistr říká: kdo mluví o Bohu v nějakém podobenství, ten o něm nemluví ryzím způsobem. Ale kdo mluví o Bohu v ničem, ten o něm mluví vlastním způsobem. Když duše vstoupí do jednoho a vejde tam v naprosté zavržení sebe samé, nalezne Boha jako v nějakém Nic. Jednomu člověku se zdálo – byl to bdělý sen – že otěhotněl ničím, jako žena dítětem, a v tom nic se zrodil Bůh, to byl plod onoho nic. Bůh se narodil v tom Nic. Proto říká: „Vstal ze země a otevřenýma očima viděl nic.“ Viděl Boha, když všechna stvoření nejsou nic. Viděl všechna stvoření jako nic, protože podstatu všech stvoření měl v sobě. Je bytí, které má všechna bytí v sobě.

Když říká: „viděl nic“, myslí ještě další věc. Naši mistři říkají: kdokoli něco poznává na vnějších věcech, do toho musí cosi padnout, přinejmenším nějaký dojem. Chci-li získat obraz nějaké věci, třeba kamene, vnímám do sebe to nejhrubší, co jsem zvenčí sejmul. Když to ale pak je v základu mé duše, v tom nejvyšším a nejvznešenějším místě, je to tam jen jako obraz. Kdykoli má duše poznává něco zvenčí, přichází do ní něco cizího. Kdykoli poznávám stvoření v Bohu, přichází do mne jen Bůh sám, neboť Bůh není nic než Bůh. Když tedy poznávám všechna stvoření, nepoznávám nic.

„Pavel vstal ze země a otevřeným očima nic neviděl.“
Nemohu vidět, co je jedno. Neviděl nic: to byl Bůh.

Uviděl Boha, neboť všechna stvoření nejsou nic.

Za třetí, proč viděli nic: to nic byl Bůh. Jeden mistr říká: všechna stvoření jsou v Bohu jako nic, neboť on má bytí všech stvoření v sobě. Je podstatné bytí, které má všechno bytí v sobě. Jeden mistr říká: do všeho, co je pod Bohem, ať je mu to sebe blíž, vchází něco cizího. Jeden mistr říká, že anděl poznává sebe i Boha bez zprostředkování. Kdykoli poznává něco jiného, padá do něho kousek cizího, nějaký dojem, ať je sebemenší. Máme-li poznat Boha, musí se to stát bez zprostředkování, aby do nás nepadlo něco cizího. Poznáváme-li Boha v tomto světle, musí to být vlastní poznání, zbavené všeho ostatního, kam nemohou pronikat stvořené věci. Pak poznáváme věčný život bez všech prostředků a zprostředkování.

„Když neviděl nic, uviděl Boha.“ To světlo, které je Bůh, se vylévá a činí temnými všechna světla. O tom mluví Job: „Přikazuje slunci, aby nesvítilo, a uzavřel hvězdy pod sebou jako pod pečetí“ (Jb 9,7). Protože byl obklopen světlem, neviděl jinak nic, neboť všechno v jeho duši mělo co dělat s tím světlem, které je Bůh, takže nemohlo vnímat nic jiného.

A to je pro nás dobré poučení, neboť kdykoli se staráme o Boha, máme málo starostí zvenčí.

Čtvrté, proč nic neviděl: světlu, které je Bůh, není nic přimíšeno, žádná příměs do něj nepadne. To je znamení, že viděl pravé světlo, které není ničím. Tím světlem nemyslí nic jiného, než že otevřenýma očima neviděl. Tím, že nic neviděl, viděl Božské nic. Svatý Augustin říká: „Když neviděl, uviděl Boha.“ Svatý Pavel říká: „Kdo jinak nic nevidí a je slepý, vidí Boha.“ Proto říká svatý Augustin: „Protože je Bůh pravé světlo a opora duše, protože je jí blíž než ona sama sobě, proto kdykoli se duše odvrátí ode všech vzniklých věcí, musí v ní nutně svítit a zářit Bůh.“

Duše nemůže cítit lásku ani úzkost, neví-li z čeho. Když duše nevychází mezi vnější věci, vrátila se domů a přebývá ve svém jednoduchém a čistém světle: tam ani nemiluje, ani nemá úzkost a strach. Poznání je pilíř a základ všeho bytí. I láska se může opřít jen o poznání. Kdykoli je duše slepá a nic jinak nevidí, vidí Boha, a tak to musí být.

»Kdo tě chce poznat, Bože, musí tě měřit bez míry.«
— Svatý Bernard

Jeden mistr říká: Oko ve své největší čistotě, když v sobě nemá žádnou barvu, vidí všechny barvy; nejen samo o sobě, ale i když je v těle, musí být bez barvy, má-li rozeznávat barvy. Cokoli je bez barvy, tím lze vidět všechny barvy, i kdyby to bylo dole na nohách. Bůh je takové bytí, které v sobě nese všechno bytí. Má-li se duše seznámit s Bohem, musí být slepá. Proto říká: „viděl nic“, z jehož světla je všechno světlo a z jehož bytí je každé bytí. O tom mluví nevěsta v knize lásky: „Když jsem odešla kousek dál, našla jsem, koho miluje má duše.“ Ten kousek, co odešla, to byla všechna stvoření. Kdo se jich nezbaví, Boha nenajde. Míní také: ať je to, čím poznávám Boha, sebemenší a sebečistší, přece to musí pryč. Dokonce i když to světlo, které je skutečně Bůh, beru tak, jak se dotýká mé duše, je to špatně. Musím je brát tam, kde vyvěrá. Světlo nemohu dobře vidět tam, kde svítí na stěnu: musím obrátit oko tam, odkud vychází. A dokonce i když je beru tam, odkud vychází, musím být ještě zbaven toho vycházení samého: nemám je brát, ani jak se dotýká, ani jak vychází, ani jak se samo v sobě vznáší, neboť to všechno je ještě (určitý) způsob. Boha musíme brát jako způsob beze způsobu a bytí bez bytí, neboť on nemá žádný způsob, není žádným způsobem. O tom mluví svatý Bernard: Kdo tě chce poznat, Bože, musí tě měřit bez míry.

Prosme našeho Pána, abychom dospěli k tomu poznání, které je úplně bez způsobu a bez míry. K tomu nám pomáhej Bůh. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

*

© okultura, MMVI

O pokrmu Velkých

Mistr Eckhart Duben - 26 - 2010

→ Traktát o mystériu hostiny svatých a eucharistie

 

Náš svatý bratr, mistr Eckhart, praví: „Z toho pokrmu a nápoje, který jsem požil před čtrnácti dny, vzala síla mé duše to nejčistší a nejjemnější a zavedla to do mého těla a spojila to se vším tím, co je ve mně, takže nic není tak maličké – jako třeba to místo, k němuž můžeme přiložit špičku jehly – aby se to se mnou byl nesjednotilo a je vlastně zajedno se mnou jako to, co bylo počato v těle mé matky, když mi byl na počátku dán život.

Právě tak vlastně bere síla Ducha svatého to nejčistší a nejjemnější a nejvyšší, jiskérku duše, a vynáší to vzhůru, v požáru, v lásce, jak to teď říkám o stromu: Síla slunce vezme v kořenu to nejčistší a nejjemnější a vytáhne to až nahoru do větví a tam se to stane květem. Úplně stejně je vynesena jiskérka v duši ve světle a v Duchu svatém a takovým způsobem vynesena do prvního původu a stane se tak úplně zajedno s Bohem a spěje tak úplně do Jednoho a je ve vlastnějším smyslu jedno s Bojem, než ten pokrm v mém těle, ba o mnoho více, o kolik je čistší a ušlechtilejší.“

Proto říká „velká večeře“.

Nyní říká David: „Pane, jak velká a rozmanitá je sladkost a pokrm, který se skryl těm všem, kteří se tě bojí,“ (Ž 30,20). A kdo tento pokrm přijme s bázní, tomu nikdy skutečně nechutná; musíme Ho přijmout s Láskou, proto přemůže Boha milující duše Boha, takže se jí musí sám úplně dát.

„Pán vyslal své služebníky“ (Lk 14,17). Sv. Řehoř říká: Tito „služebníci“ jsou řádem kazatelů, já mluvím o jiném služebníku, to je anděl. Nadto chceme mluvit o jiném služebníku, to je rozum, o němž jsem už vícekrát mluvil, je na nejzevnějším obvodu duše, kde se dotýká andělské přirozenosti a je obrazem Božím. V tomto světě má duše společenství s andělem a dokonce i s těmi, kteří propadli peklu a přeci si uchovali ušlechtilost své duše. Tu stojí tato jiskérka holá bez jakéhokoliv utrpení vzpřímena do bytí Božího.

Ona (tj. duše) rovná se také dobrému andělu, který tu také stále působí v Bohu a je z Boha počat a všechna svá díla opět zpět do Boha přinese a Boha od Boha v Bohu přijímají.
Těmto dobrým andělům rovná se jiskérka rozumu, která je bez prostředkování stvořena Bohem, je nad tím vznášejícím se světlem a obrazem božské přirozenosti a od Boha stvořená.

Toto světlo nese duše v sobě.

Mistři říkají, že je síla v duši, která se nazývá syntheresis, tomu tak ale není. Toto (syntheresis) znamená tolik jako něco, co povždy visí na Bohu a nechce nikdy nic zlého. Ještě i v pekle je nakloněna k dobrému. Odporuje v duši všemu, co není čisté nebo božské.

A ustavičně zve k oné večeři.

Proto říká: „Vyslal své služebníky, aby přišli, že vše je připraveno“ (Lk 14,17).

Je síla v duši, která se nazývá syntheresis. Toto (syntheresis) znamená tolik jako něco, co povždy visí na Bohu a nechce nikdy nic zlého. Ještě i v pekle je nakloněna k dobrému. Odporuje v duši všemu, co není čisté nebo božské.


Nikdo se nemusí ptát, co přijímá v těle našeho Pána. Jiskérka, která tu stojí připravena přijmout tělo našeho Pána, stojí stále v bytí Božím. Bůh dává se duši stále, nově, v ustavičném vznikání.

Neříká: „Stalo se“ nebo „stane se“, nýbrž: „Je ustavičně nové a čerstvé jako ve vznikání bez přestání.“

Proto říká: „Je všechno nyní připraveno“.

Nyní říká Mistr, že spočívá síla nad okem, která je širší než celý svět a širší než nebe.

Tato síla bere všechno, co očima je viděno, a nese to všechno do duše. Tomu odporuje jiný mistr a říká: „Všechno, co skrze smysly je vneseno do oné síly, se nedostane do duše. Pročišťuje spíše, připravuje a vyzbrojuje ji, aby byla schopna čistě přijmout andělské světlo a božské světlo.“

Proto: Ale oni nepřijdou, kteří jsou pozvaní.

První říká: Koupil jsem statek, nemohu přijít (tj. vše, co je pozemské), (Lk 14,18).

Dokud ta duše má na sobě něco, co je pozemské, nepřichází na tuto hostinu.

Druhý říká: Koupil jsem pět volů, nemohu přijít, musím si je prohlédnout. Těchto pět volů je pět smyslů, každý smysl je rozdělen na dva (je to spřežení). Dokud duše následuje těch pět smyslů, nikdy k té hostině nepřijde.

Třetí řekl: Pojal jsem ženu za manželku: nemohu přijít.

Už jsem častěji řekl: Muž v duši, to je rozum. Rozum je namířen rovnou vzhůru k Bohu, to je muž a je jeden a ne dva; když se ale duše obrátí dolů, tak je ženou. Jedinou myšlenkou a jediným pohledem si oděje ženské šaty, a tak se na hostinu nedostane.

Nyní říká náš Pán velmi závažné slovo: „Říkám vám vpravdě: z těchto žádný nikdy mé hostiny neokusí.“

Tu řekl Pán: „Běžte ven do úzkých i širokých ulic.“

Čím víc se duše sebrala, tím je užší, a čím je užší, o to je širší.

„Běžte k plotům a do širokých ulic.“

Část sil duše je „ohrazených“ na oči a na jiné smysly. Ostatní síly jsou nevázané a neomezované tělem.

„Tyto všecky pozvěte a pozvěte chudé a slepé a chromé a nemocné. A ti vejdou k hostině a jinak nikdo“ (Lk 14,21-23,24).

Proto říká sv. Lukáš: „Nějaký člověk připravil velkou večeři“ (Lk 14,16).

Tento člověk je Bůh a nemá jméno.

Abychom se k této hostině dostali, k tomu nám dopomáhej Bůh.

Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

*

© okultura MMIV

De Impressio aneb O vtiskování

San Duben - 25 - 2010

Milý synu,

Hochbaum: Lekce Sokola

Tu jest poučení o moci oněch žen (zřídkavě též mužů), jež mohou být zvány Vtiskovatelky, kterak nás o tom moudře zpravoval náš strýc Frank Herbert. Touto lekcí přiblíží se ti znalost & ovládání jejich podivuhodné dovednosti.
Vtiskovatelky se poučily na metodách, pochodech, nástrojích a (pre)historických příkladech domestikace.
Nejprve uchop jejich moc v obecných rysech.

Pomni, že veškerá věčnost je bytí, avšak ne každé bytí je věčnost, jak nás učí Liber De Causis. Takto bytí je obecnější než věčnost. – A prvotní příčina stojí nad věčností, protože věčnost je její účinek.

A inteligence, a to sobě podrž, se připodobňuje věčnosti, protože se rozkládá stejně jako ona; a nemění se ani neničí. Do mysli ti vtiskuji kabalistické pravidlo tuto vyslovené: „To, na co si hrajeme, tím se posléze stáváme.“
A duše je připojena k věčnosti jakožto nižší, protože snadněji podléhá vtisku než inteligence, a stojí nad časem, protože je příčinou času.

Z toho vyplývá, kterak se obrniti proti účinkům a moci Vtiskovatelky; veškerý duševní život máš proměniti v inteligenci, neb ta vtiskuje, ale ona [duše] trpí vtiskem. Snad má býti příhodné vyřknout zde tajemství, ó můj synu, totiž že utrpení je dynamický proces, v jehož průběhu se z pasivního, trpného, poznáním rodí inteligence, jež uchopí moc své Vtiskovatelky a promění ji aktivní a činné. Takto se duše pozvedává z prachu emocí do sféry vědomí.

Věz též, že každá duše má tři působivosti; mezi její činnosti totiž náleží činnost animální a činnost rozumová [intellectibilis] a činnost božská. A tyto své činnosti duše provádí výlučně proto, že je příkladem [exemplum] nadřazené působnosti.

Prvotní příčina stvořila bytí duše prostřednictvím inteligence, a dík tomu je duše utvořena tak, že provádí božskou činnost.

Tak poté, co prvotní příčina stvořila bytí duše, ustavila ji jako podestýlku inteligence, ve které inteligence provádí své činnosti.

Dík tomu tedy rozumová duše provádí rozumovou činnost. A protože duše přijímá vtisk inteligence, je utvořena tak, že jí náleží podřadnější výkon, než jaká je co do významu ona, [tj. inteligence] při svém vtisku do toho, co stojí pod ní.
Osvětlím ti toho, ó můj synu, v další lekci o inteligenci, však tuto máš uchopit, že přijímáš-li vtisk, přijímáš jej od toho hořejšího nad tebou, v tu chvíli duše jsi a ono jest ti inteligencí. Duše jest vždy podřazena Slovu. Přivolej před svoji mysl obraz Té, jež svojí patou drtí hlavu hadu.

Důvodem jest, že duše se vtiskává do věci výlučně pohybem, totiž proto, že to, co je pod ní, přijímá její činnost výlučně tehdy, když tím duše pohne. Patří totiž ke svébytnosti duše, aby oživovala těla, vlévajíc do nich svou působnost a bezprostředně je přivádějíc k jejich náležité činnosti. Nyní je ti zřejmé, že duše má tři působnosti: totiž působnost božskou, působnost inteligence & působnost její vlastní bytnosti, podle toho, co jsem ti pověděl a ukázal.

A jak je tomu s vlivem těchto inteligencí? První vyšší inteligence, které následují po prvotní příčině, vtiskávají druhé formy, formy stálé, které se neničí, takže není nutné je obnovovat jinou náhradou. Druhé inteligence však vtiskávají formy upadlé, oddělitelné, např. duši.

Toto odhalení, synu, namiř jako šíp do černého oka býkova do své mysli a vtiskni ho do ní. Neb tady je tajemství: dobře sobě vyber inteligenci, než do sebe otiskneš vjem inteligence, jinak bude-li nižší, pozbudeš ve chvilce duše, inteligence nemaje, inteligencí nebudiž & oddělen budeš jako plevy od zrní.

Duše totiž vzniká z vtisku druhé inteligence, která následuje níže po stvořeném bytí. Tedy ni bytí nemáš. A duše zmnožují se výlučně tím způsobem, jímž se zmnožují inteligence. Důvodem jest, že bytí duše má zas mez, avšak co je z ní nižšího, je neomezené.

Tudíž duše, které následují po alachili, tj. inteligenci, jsou završené, dokonalé, jen velmi malého upadání a oddělení; a duše, které následují níže po bytí, co do zavrženosti a upadání zaostávají za vyššími dušemi. Ty, můj synu, si můžeš vybrat, kterou duši budeš utvářet a kterou rodit s těmi třemi, jež jsou tu od počátku. Ty věz, že vše, co následuje po prvotní příčině, je achili, tj. inteligence, završená a nejzazší co do moci i ostatních dokonalostí.

Toto odhalení, synu, namiř jako šíp do černého oka býkova do své mysli a vtiskni ho do ní. Neb tady je tajemství: dobře sobě vyber inteligenci, než do sebe otiskneš vjem inteligence, jinak bude-li nižší, pozbudeš ve chvilce duše, inteligence nemaje, inteligencí nebudiž & oddělen budeš jako plevy od zrní.

A dokonalosti, které vyšší duše přijímají od inteligence, zas tyto duše vlévají do nižších duší. Takže třebas jsi právě duše, přec máš v sobě dokonalost, již prostřednictvím inteligence obcováním s jinou duší do ní přeléváš, vtiskuješ svůj otisk do ní, a podle obrazu tvého učiníš nové duše & v nich novou inteligenci.

A každá duše přijímající od inteligence více působnosti je vtiskem důraznější, a co je od ní vtištěné, je pevné, stálé a jeho pohyb je pohyb rovnoměrný, spojitý. A ta, v níž je méně působnosti inteligence, zaostává vtiskem za prvními dušemi, a co je od ní vtištěné, je slaboučké, mizivé, zničitelné.

Pochop, že není stejnosti mezi Vtiskovatelkami a ani v čase není jejich působnost srovnatelná. Synu, opusť představu lineárních aktů, vymeť od sebe myšlenky na porovnávání, setřes ze sebe čaromoc analogie. Věz, že výlučně univokní má být tvůj kadlub pro ideje a roď sám sebe každého jitra znovu, jako bys na tomto světě nikdy ještě nebyl. Neb to má tobě býti oporou inteligence, že v každé situaci budeš vše vidět novýma očima, jež si od Pána v milosti vyžádáš a takto ji cvičiti budeš. Bude v tobě působnosti veliké. Ačkoliv je ovšem i takové slabé, přesto přetrvává díky plození [generationem].

Tak jsem ti ukázal, proč jsou utvořeny mnohé inteligibilní formy a že jejich bytí není než Jedno, jednoduché, a proč jsou utvořeny mnohé duše, z nichž některé jsou důraznější než některé jiné a jejich bytí je Jedno, jednoduché, a není v něm rozličnosti. A tak tomu má i být.

A inteligence je inteligibilní podstata; tudíž na způsob své podstaty zná věci, jež přijímá shůry, a věci, jichž je příčinou. Rozeznává tedy, co je nad ní a co je pod ní, a ví, že to, co je nad ní, je její příčinou a že to, co je pod ní, je jejím účinkem; a poznává svou příčinu a svůj účinek na způsob, jenž je příčinou jejího vlastního bytí, totiž na způsob své podstaty.

Synu, přišel ti na um v tomto případku tobě známý hermetický axiom? Podrž tuto chvíli v sobě!

Bocklin: Vita somnivm breve

A podobně vše, co má vědění – kterak to zdůrazniti! – zná věc lepší i věc nižší a horší jedině na způsob své podstaty a svého bytí, ne na způsob toho, jak ty věci jsou. Čili – ta tvam asi – poznáváš v nich sám sebe! Ony promlouvají k tobě tvojí vlastní řečí, jejíž slova jsi sestavil ty sám na počátku, v počátku.

A je-li tomu takto, pak zcela nepochybně dokonalosti, které sestupují na inteligenci od prvotní příčiny, jsou v ní inteligibilní, a podobně jsou v inteligenci inteligibilní i tělesné, vnímatelné věci.

Důvodem je, můj synu, že věci, které jsou v inteligenci, nejsou vtisky samotnými, nýbrž jsou příčinami vtisků. A znakem toho jest, že sama inteligence je příčinou věcí, které jsou pod ní, dík tomu, že je inteligencí. Pakliže je tedy inteligence příčinou věcí dík tomu, že je inteligencí, pak naprosto nepochybně jsou příčiny věcí v inteligenci také inteligibilní.

Věci smyslově vnímatelné jsou v každé duši skrze to, že duše je jejich vzorem [exemplum], a inteligibilní věci jsou v ní proto, že je zná.

A takto je utvořena výlučně proto, že se prostírá mezi věcmi inteligibilními, které se nepohybují, a věcmi smyslově vnímatelnými, které se pohybují. Chceš-li zůstat nepohnut, vnímáš odtud, že tvé nitro se věcmi smyslově vnímatelnými dostává do pohybu, kdežto věci inteligibilní přispívají k tvému klidu zůstavujíc tě nepohnutým.

A protože s duší se to má takto, dochází k tomu, že vtiskuje různé rysy do tělesných věcí, protože je utvořena jako příčina těles a je utvořena jako účinek inteligence, která je před ní.

Tedy věci, které jsou vtiskovány duší, jsou v duši pojaty jako vzor, protože totiž smyslově vnímatelné věci se exemplifikují podle vzoru duše a věci, které shůry spadají do duše, jsou v duši na způsob něčeho získaného.

Protože se tedy věc má takto, vrať se a řeknu ti, že veškeré smyslově vnímatelné věci jsou v duši na způsob příčiny, protože duše je exemplární příčinou.

A duší míním působnost, která svým výkonem tvoří smyslově vnímatelné věci; přesto však, účinná působnost, která je v duši, není materiální, a tělesná působnost, která je v duši, je duchovní, a působnost, která se vtiskává do věcí majících rozměry, je bezrozměrná.

Synu, vše vědoucí, jež zná svou bytnost, se navrací ke své bytnosti završeným návratem.

A aj, pravím ti, hleď si po způsobu lekce našeho mistra o magické vůli oněch Vtiskovatelek, které mohou prodloužiti tvoji hůl a uvést tě každým svým aktem do transcendence, jíž se jim připodobníš a uchováš v sobě onu tajemnou rostlinu, kterou do tebe zasel Bůh, aby rostla k Jeho slávě. Arci, k Jeho slávě.

Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

*

© okultura MMII

De Causis

San Duben - 23 - 2010

Milý synu,

Stvořitelská inteligence, ta, jež jest u Boha a jedno s Bohem, má velikou moc, neb se vyznačuje silnější jednotou než ty inteligence stojící pod ní, to jest podřazené inteligence.
Tedy pak které inteligence jest ti vzývati, když v druhotných, podřazených inteligencích jsou slabé působnosti, neb tyto inteligence jeví menší jednotu i větší mnohost.
Ty však chceš vládnouti nejvyšší mocí, kterak potom můžeš zacházeti s těmi nižšími domnívaje se, že přinesou ti užitku?

Agostino di Duccio: Crucifixion Maestá Altarpiece

Pravdou i je, že inteligence, které stojí blíže Jednu, ryzí pravdě, se vyznačují nižší kolikostí [mnohostí] a větší působností. Inteligence, jež jsou vzdáleny Jednu, ryzí pravdě, ty vzdálenější, vyznačují se vyšší kolikostí [mnohostí] a slabší působností.
To musíš mít na paměti, kdyžto se chápeš inteligencí k dílu svému. Hledej jejich prvotní příčinu, bys nezacházel se špínou namísto světla. Pomni, jak nás poučuje náš mistr, že „špína jest hmota na nesprávném místě.“
Mnohost jest ti tedy majákem průzračné pravdy odhalována co špína, již máme umývati světlem jejím.
Inteligence bližší jednotě se vyznačují nižší mnohostí a větší působností, dokážeš s nimi takto větší opus; takto dochází k tomu, že formy, jež vycházejí z prvotních inteligencí, vycházejí jako emanace obecné a jednotné. A to dobře vidíš na umění, jež samo jest inteligencí, jednotou, vysokou působivostí a blízké Bohu.
A my věc zkrátíme a řekneme: formy, jež z prvotních inteligencí přecházejí ke druhotným, se vyznačují slabším výstupem, nemají oné moci jako díla Boží, a jsou zřetelněji oddělena od Jedna, a „tudy kráčí bolest“, jak praví naše moudrá kniha [AL].
Pročež vidíte, že druhotné inteligence zaměřují svůj pohled na obecnou formu, jež se nachází v obecných inteligencích, a dělí ji a oddělují, neb jiného umu nemají, neb ony mohou přijmout ony formy co do jejich pravdy a trvalého určení pouze tím způsobem, jímž je mohou přijmout, totiž oddělením a rozdělením, a tak se naplňují slova našeho nejvyššího Mistra, že „podlevá ovoce jejich poznáte je.“

Tebe očekávat, ó Pane, jest konec a nikoliv počátek.

Dělitel bude dělit. A sjednocovatel bude sjednocovat.
Synu, uč se matematice, neb tam jest skryta pravda, již oblouzniti nelze.
Odečítání bude umenšovat a takto vlastně neustále rozmnožovat, kdežto sčítání bude mířit k jednotě.
Nejde to však ku věcem, jak by bloud mysliti mohl a snaživost svoji k tomu vynakládati. Přidávání věcí nepřidává moudrosti, tuto naopak odečítání přibližuje Bohu, neb také náš mistr pravil: „Tebe očekávat, ó Pane, jest konec a nikoliv počátek.“
Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b