Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Slovo jako krmě

San Červen - 4 - 2017

Oerter Wolf B. (ed.), Vítková Zuzana (ed.): Rukopisy z Nag Hammádí 4
(Vyšehrad, Praha 2016)

Oerter Wolf B. (ed.), Vítková Zuzana (ed.): Rukopisy z Nag Hammádí 4

296 stran, Vyšehrad, Praha 2016, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-551-5

 

Psychonautům se konečně dostává do rukou čtvrté pokračování díla Rukopisy z Nag Hammádí obsahující dosud nepřeložené spisy starověkých gnostiků v českém komentovaném překladu z koptských originálů.

V obsáhlém úvodu (str. 17-84) se egyptolog Wolf B. Oerter zabývá historií nálezu, číslováním a edicí kodexů z Nag Hammádí, skladbou jejich listů, zachovalostí, paginací, vzhledem i obsahem textu a vazbou, dále otázkou datování a paleografií.

První z nich, Authentikos logos („Pravé slovo“), jest výkladem o nebeském původu duše, s poznámkou (125) o původu ducha, která už tak matoucí rozdělení na ducha a duši komplikuje další definicí: „duchovní (n. látkovou) duší“; srv. dále pozn. 129 snažící se rozptýlit nejasnosti kolem tohoto pojmu. Následuje úvaha nazvaná Slovo jako potrava a prostředek uzdravení duše, v níž se může skrývat i odkaz na „světelné koláčky“, ať už v duchu Fibionitů, nebeské many, nebo v čistě duchovním smyslu podle Apokalypsy sv. Jana Theologa (Zj 10,8), o „spolknutí malé knihy“, neboť Slovo uzdravuje slepotu duše. Je však také „potrava smrti“, kterou mysli duše předkládá Nepřítel, Odpůrce, a „táhne ji jako na háčku silou v nevědomosti a klame ji.“ Toliko poznání coby potrava života jest záchranou duše, dozví-li se o svém světle, o své hlubině a „uteče-li se do své ohrady, zatímco její pastýř stojí ve dveřích,“ (o „pravém pastýři“ viz J 10,1-16). Z pozemského přebývání se má duše „pozvednout a namáhat se hledáním, jak by mohla porozumět své naději“ a dosáhnout konečného návratu do božské oblasti.

Pokračování →

Hlas člověka Bubera

San Listopad - 20 - 2016
Martin Buber: Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů (Vyšehrad, Praha 2016)

Martin Buber: Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů
(Vyšehrad, Praha 2016)

Martin Buber: Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů

192 stran, Vyšehrad, Praha 2016, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-646-8

 

Vyšehrad se soustavně věnuje dílu Martina Bubera (1878–1965), naposledy jsme recenzovali Úvahy o chasidismu (O bráně k činům), a Martinem Žemlou redigovaný svazek s názvem Extatická vyznání vyšel péčí samotného autora poprvé roku 1909. Obsahuje mystické výpovědi o niterných setkáních s Bohem a ve své době byl významným nakladatelským počinem pro svoji touhu vyslovit nevyslovitelné a nejhlubší tajemství své duše.

V jistých aspektech Buber předjímá studii Vladimíra Vondráčka a Františka Holuba[1], pokud jde např. o Annu Vetterovou, když se zajímá, „jak tato žena promlouvá z nouze své blaženosti. Nevím, co je šílenství; vím však, že jsem zde proto, abych naslouchal hlasům lidí.“

Je zde Plótinos, Valentina označuje za „skrytého démona z počátku letopočtu,“ Symeon, Boží přítel a pěvec z Byzance, pasačka Alpais, divoká selská dívka Armelle a další. Nezařadil však do své knihy rozjímání „všechny nesubjektivní promluvy o extázi“, a tak chybějí Filón, Proklos, Kabasilas, Victorinus, Ruysbroeck i Jan od Kříže, Joachim da Fiore, Hadewijch, vizionářský topograf Swedenborg, indická a gnostická díla, jakož i „bohatý materiál slovanských sekt“, a naopak zařadil „několik vyznání anonymních, jež se vzpírají zkoumání“ – jako Zpěv o holém bytí a vize neznámého Vznešeného chlapce. Mistr Eckhart v Kázání 28 o Marii (vita contemplativa) a Martě (vita activa) praví: »Nuže, vraťme se teď k našim úvahám, jak milá Marta a s ní všichni přátelé Boží se starají „o věci“, ale „neulpívají na nich“. A přitom je konání v časnosti stejně vznešené jako obcování s Bohem, neboť nás přiblíží Bohu stejně jak tomu nejvyššímu, čehož se nám může dostati – kromě zření Boha v Jeho holém bytí. Proto Kristus říká: „Staráš se o věci, ale neulpíváš na nich,“ a tím má na mysli to, že se Marta kvůli svým nižším silám trápila a ty jí stály v cestě, neboť jí nebylo dáno těšit se sladkostí Ducha. Starala se o věci, avšak neulpívala na nich, neulpívala…«

Pozoruhodné jest i to, že třebaže Buber uvodil svůj text citátem z díla Mistra Eckharta – paradoxně „má na mysli to, co je bezeslovné“, a přesto zkoumá vox humana –, nezařadil od něj nic.

Pokračování →

O pouti za poutem ku Světlu

San Prosinec - 27 - 2015
Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem (Vyšehrad, Praha 2015)

Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem
(Vyšehrad, Praha 2015)

Lenka Karfíková: Anamnesis. Augustin mezi Platonem a Plotinem

144 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7429-639-0

 

Jak si vlastně Augustin představoval rozpomínku na nadčasově platné, např. matematické zákonitosti, které si duše sama nevymýšlí, ale které nalézá?

Ve své nové studii se Lenka Karfíková vrací k platonskému motivu poznání jakožto rozpomínání a všímá si, jakými proměnami prošlo Augustinovo pochopení platonské anamnese, vzpomínky na minulé vidění inteligibilních předmětů, jež duše zřela před svým vstupem do těla, anebo jako cosi vtělené duši stále přítomného.

„I neškolení lidé, jsou-li dobře tázáni, z toho důvodu, že je jim přítomno světlo věčné ratio – nakolik jsou schopni je zachytit –, v němž tyto neproměnně pravdivé věci spatřují, než že by je byli kdysi znali a posléze zapomněli, jak mínil Platon a jemu podobní.“

Augustinův vývoj od platonské anamnese k Plotinově představě osvícení počítal vždy s božským světlem, v němž lze nahlédnout inteligibilní obsahy:

„Bože, inteligibilní světlo, v němž, od něhož a skrze něhož inteligibilně září vše, co inteligibilně září.“

Toto světlo nebylo ztotožněno s ratio, nýbrž s Bohem; ratio je chápáno spíše jako schopnost intelektuálního vidění přítomná v mysli: „Je to Bůh sám, kdo osvěcuje.“

Pokračování →

O opravdových, skutečných lidech

San Srpen - 30 - 2015
Carl Gustav Jung: Odpověď na Jóba (Vyšehrad, Praha 2015)

Carl Gustav Jung: Odpověď na Jóba
(Vyšehrad, Praha 2015)

Carl Gustav Jung: Odpověď na Jóba

144 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-550-8

 

Své poslední dílo Odpověď na Jóba sepsal C. G. Jung roku 1952, devět let před svou smrtí. Tento významný text je psychologickým výkladem biblického příběhu o Bohem zkoušeném muži, který Jung považoval za „milník v dlouhém historickém vývoji božského dramatu“. Jung nezkoumá text jako racionální teolog, ale pojímá jej v rovině osobní, na níž ke slovu přichází vlastní subjektivní pocity čtenáře.

Na podkladě Knihy Jób se tehdy již slavný analytický psycholog snažil vypořádat se základními náboženskými otázkami, hledal odpověď na problém lidského utrpení, zkoumal vývoj naší představy o samotném Bohu: Jahve je Jungovi symbolem nevědomí, dobrem i zlem, Bohem milováníhodným i strašlivým. I když podle Junga jsou Bůh a nevědomí hraniční, dále nedefinovatelné pojmy, jejichž vztah nelze s úplností vyčerpat, zřejmé je přinejmenším to, že obraz Boha nelze oddělit od jednoho z obsahu nevědomí, totiž od archetypu bytostného Já (Selbst).

Odpověď na Jóba vychází v kvalitním českém překladu Karla Plocka již podruhé; prvně byl součástí IV. svazku výboru z díla C. G. Junga pod názvem Obraz člověka a obraz Boha (nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2006).

Pokračování →

O bráně k činům

San Srpen - 4 - 2015
Martin Buber: Úvahy o chasidismu. Cesta člověka podle chasidského učení (Vyšehrad, Praha 2015)

Martin Buber: Úvahy o chasidismu. Cesta člověka podle chasidského učení
(Vyšehrad, Praha 2015)

Martin Buber: Úvahy o chasidismu. Cesta člověka podle chasidského učení

112 stran, Vyšehrad, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7429-480-8

 

Děd Martina (Mordechai) Bubera (1878–1965), Solomon Buber, byl významný učenec žijící ve Lvově, který se věnoval studiu židovských chasidských tradic a Tóry a on u něho trávil dětství a chodil zde na polské gymnázium. V roce 1902 se začal zabývat chasidstvím, jehož životní a náboženská praxe mu byla blízká. Roku 1904 napsal disertaci o problému individuace, zejména o Jakobu Böhme a Mikuláši Kusánském, a vydal rovněž několik sbírek chasidských příběhů a mýtů.

Roku 1923 napsal své nejznámější dílo Já a Ty, věnované filosofii vztahu a inspirované zejména Ludwigem Feuerbachem a Sörenem Kierkegaardem. Od roku 1925 pracoval společně s Rosenzweigem na novém překladu bible, který se snažil zachovat co nejvíce rysů hebrejského originálu. V letech 1930-1933 byl profesorem židovského náboženství a etiky na univerzitě ve Frankfurtu n. M., na protest proti Hitlerovu převzetí moci však roku 1933 rezignoval a roku 1938 kvůli sílícímu tlaku německého nacismu odjel do Jeruzaléma, kde učil na tamější Hebrejské univerzitě antropologii a sociologii. Až do smrti udržoval blízké vztahy se svými přáteli z Prahy, zejména s Maxem Brodem.

Svazek edice Krystal přináší tři drobnější texty k chasidismu, z nichž dva vycházejí česky vůbec poprvé. Přednášku z roku 1947 Cesta člověka podle chasidského učení, kterou český čtenář již zná, doplňuje úvaha Chasidismus a západní člověk z roku 1956, která ukazuje na podněty chasidské tradice pro krizi moderního člověka, a text Několik dalších poznámek k popisu chasidismu z roku 1963, polemika s kritikou jiného významného badatele v oblasti judaismu, Gershoma Scholema.

Pokračování →

O věčném pokoji

San Leden - 26 - 2014
Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století (Vyšehrad, Praha 2013)

Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století
(Vyšehrad, Praha 2013)

Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století

496 stran, Vyšehrad, Praha 2013, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-188-3

*

Martin Žemla po svém exposé ke kořenům německé mystiky zkoumajícím dílo Jindřicha Susa, Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi (2011), zamířil k další, u nás však dosud nepříliš známé postavě německého myšlení ve století reformace, kterou je luteránský pastor Valentin Weigel, někdy také psaný Weichel. Jeho dílo v sobě spojuje dědictví středověké německé mystiky (mistr Eckhart), novoplatónské tradice v podání Boëthia, Augustina, Hugona od Sv. Viktora, Mikuláše Kusánského, a zřejmě i Pico della Mirandola, Lutherovy reformace a následných velkých polemik, a konečně též Paracelsovy přírodní filosofie, alchymických traktátů a jeho teologických úvah.

Narodil se 7. srpna 1533 v Haynu poblíž Drážďan, zemřel 10. června 1588 v Zschopau u Chemnitzu (Saská Kamenice). Prožil svůj život v tichu, ponořen do svých děl, jež čítají na 6000 stránek, ať už tištěných či rukou psaných.

Komentovanému výboru, zahrnujícímu nejdůležitější Weigelovy texty, předchází fundovaná a obsáhlá úvodní studie (str. 21-163) Martina Žemly. Jak sám v předmluvě přiznává, k zájmu o Valentina Weigela jej přivedla práce na knize o díle Jakuba Böhma (Cesta ke Kristu. Mystické traktáty konce věků, Vyšehrad, Praha 2003), který si Weigela nad jiné cenil a jehož vlivné i pronásledované myšlenky našly ohlas u celé řady autorů, jako byli Johann Valentin Andreae, Jan Amos Komenský, Angelus Silesius, Johannes Kepler a další.

Pokračování →

O připravenosti přijmout dobrý dar

San Květen - 25 - 2012

Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi (Vyšehrad, Praha 2011)

Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi

158 stran, Vyšehrad, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-137-1

*

Tímto dílem dostává se čtenáři do rukou překlad pozoruhodné Knížky pravdy (Daz buechli der warheit) slavného Eckhartova pokračovatele, německého mystika, filosofa, teologa a kazatele Jindřicha Susa (†1366), jehož díla svého času patřila k těm vůbec nejčtenějším. Text je považován za „nejobtížnější z německé mystiky“, vychází u nás poprvé a po mnoha letech tak doplňuje prvore­publiková vydání dvou jiných Susových děl, která vypravil pražský dominikán Silvestr Braito.

Jindřich Suso bývá spolu s Janem Taulerem a Mistrem Eckhartem řazen k hvězdným představitelům „porýnské mystiky“ pozdního středověku. Eckhart byl teolog, důraz kladl na poznání intelektem, a jen občas v jeho kázáních zaznívala mystika, Tauler zase na vůli, kdežto Suso stranil citu. Byl považován především za mystika až žensky něžného, milostného, přetékajícího citem a vládnoucího emocionálně naléhavým obrazným jazykem. Samo jeho jméno, jež se v německém tvaru Seuse tolik blíží slůvku sues – „sladký“.

Badatelé, kteří filosofické aspekty výše jmenovaných autorů vyzdvihují, činí tak na základě přiřazení Eckharta, a potažmo jeho velkých následovníků, k určité myšlenkové tradici, „albertovské škole“, zvané tak podle svého zakladatele Alberta Velikého. Tato škola, jejímž reálným těžištěm bylo dominikánské řádové učiliště (studium generale) v Kolíně nad Rýnem, se vyznačuje výraznějším otiskem novoplatónských (proklovských) prvků („Jedno v nás“) a arabsko-aristotelských („averroistických“) koncepcí „božské­ho“ intelektu. V rámci této školy, považované za vlastní matku „německé mystiky“, pak lze konstruovat filosoficko-teologickou linii jdoucí od Alberta Velikého přes Ulricha ze Štrasburku, Die­tricha z Freibergu, Eckharta a Bertholda z Moosburgu až k Janu Taulerovi a Jindřichu Susovi.

Pokračování →

Spřízněné weby