Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

484 stran, St. Martin’s Griffin, New York 2002, vydání první, brožované, cena $17.95
ISBN 9780312252434

*

„Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.“

Cara soror et frater,

*

Lawrence Sutin je profesorem na universitě v Hamlinu a má doktorát na harvardské universitě. Mezi jeho předchozí díla se řadí Divine Invasions: A Life of Philips K. Dick, Jack and Rochelle: A Holocaust Story of Love and Resistance a A Postcard Memoir.

Výzkum a psaní této biografie mu zabralo více než deset let (1989-99). Vydatné pomoci se mu dostávalo skrze přátelství a podporu frátera Superior O.T.O., jímž je v současnosti Hymenaeus Beta. On byl rovněž prvním čtenářem rozsáhlého rukopisu, který čítal kolem 1800 stran, a pomáhal mu jej redigovat až do konečné podoby, kterou má možnost nyní posoudit už čtenář. Mohou se mu zde tedy, je-li pozorný, odhalit materiály, které v předchozích (také: auto-) biografiích zařazeny nebyly, protože ležely v archivech, ať už z jakéhokoliv důvodu.

V úvodu se zpovídá: „Zatímco Hymenaeus Beta je religionista a já stojím zcela mimo a jsem skeptik co se týče thelémské víry, jeho kritika mého textu byla vždy respektována a sloužila hledání pravdy mezi fakty. Nicméně jsme se neshodli v četných bodech ohledně interpretace Crowleyho života a mé názory, jež tu můžete číst, by neměly být pokládány za jeho.“

→ Zlatý úsvit

Kniha má klasických 11 kapitol – číslo, které by Bestii potěšilo. V úvodu se dočtete o magické tradici, v níž se navrhuje, aby se zuřící boj mezi Ježíšem a Satanem (na chvilku) odložil stranou, to aby bylo byla pochopena pravá podstata mága. Bohužel přetrvává populární obraz Crowleyho coby neřestného satanisty, který si užíval drog a zvráceného sexu, aby oživil slabounkou šarádu své rouhavé magie; inspiroval prý nepravosti vrcholící rituálními únosy a vraždami, které řídily kulty, jež vrhly Ameriku do nekonečné krize. Crowley však vnímal satanismus jako „okázalý, lacině honosný, vyšperkovaný a pompézní sport, který není hoden jeho času a umu“. Crowley se ovšem stal předlohou mnoha literárních postav už od dob gotického románu; jen namátkou Mág W. Somerseta Maughama (1906), jemuž přisoudil jeho „zlovolná kouzla“; další spisovatelé fikce modelovali své ničemy podle Bestie: James Branch Cabell, Dion Fortune, Christopher Isherwood, M. R. James, Anthony Powell, H. R. Wakefield, Dennis Wheatley, Colin Wilson a Robert Anton Wilson (v Iluminátech). Britský dramatik Snoo Wilson napsal hit, který běžel v Londýně řadu let, s názvem Bestie. Pronikl také do novodobé popkultury, když se poprvé objevil na přední straně alba Beatles Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1967), s oholenou hlavou a pronikavýma očima, jedna z jeho nejikonografičtějších podob, která vydržela ve světě rockové hudby v různých obdobách a odstínech až do dneška, ovlivnil texty Rolling Stones, Led Zeppelin, Davida Bowieho, Darryla Halla, Stinga, Ozzy Osborna, The Clash, The Cure a v neposlední řadě ze současné kvetoucí scény apokalyptického neofolku pak Current 93 (kde se mísí navíc ještě vliv Crowleyho žáka, Kennetha Granta), nehledě na záplavu méně známých kapel z oblasti hardcore, punku a industriálu.

Pokračování →

Užití precese rovnodennosti jakožto delimitujících faktorů aeonů jeví výhodu přizpůsobení původnímu symbolismu rituálu Zlatého úsvitu. V každém případě je třeba mít na paměti, že formule starého aeonu je jenom zvláštním případkem nového. Zatímco novější design má širší a obecnější použití, staré vzorce budou pořád ještě uplatňovány za omezených původních podmínek a mohou nabídnout příhodnější „páku“ pro jisté, nyní už rutinní druhy prací. Analogicky lze vnímat nahrazení staroaeonské formule novější jako obdobu nahrazení Newtonovy klasické mechaniky relativistickou fyzikou Einsteina.

*

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

Aby historicky situoval své zjevení Knihy Zákona, navrhnul Crowley vývoj aeonů, neboli periody odlišných duchovních ekonomií či „formulí.“ Nehledě na gnostické pojmenování „eon,“ byla Crowleyho základní idea téměř jistě ovlivněna tehdejší křesťanskou naukou o udílení dobra a zla a zvěstování úmyslu božského zjevení fundamentalistickým hnutím Plymouthských bratří, k nimž náleželi Crowleyho rodiče. Nauka o udílení dobra a zla se od té doby stala velmi populární zvláště mezi americkými evangelíky. Jistě jak Crowleyho aeony a nauka o udílení dobra a zla zakladatele Plymouthských bratří Johna Nelsona Darbyho sdílely základní intelektuální infrastrukturu se západní historií věků pojmenovaných podle hlavních kovů v té době zpracovávaných, a byly do nich zapojeny i hinduistické jugy, a dokonce různé manvantary a kalpy theosofické meta-historie.

Crowley podává v četných textech nárys těchto tří základních aeonů. V pojednání „Historická koncepce, na níž se zakládá Kniha Zákona“ (pátá část „O přijetí Knihy Zákona“ v jeho Zpovědích, a nedávno vydaný jako apendix ke knize Magick), předkládá následující shrnutí:

Abych zrekapituloval historickou bázi Knihy Zákona, dovolte mi říci, že evoluce (v rozsahu lidské paměti) naznačuje tří zásadní fáze: (1) uctívání Matky, neustále plodící svojí vlastní mocí; (2) uctívání Syna, obrozujícího se mocí své dobrovolné smrti a vzkříšením; (3) uctívání Korunovaného a vítězícího dítěte (aeon vyhlášený Aiwassem a obsažený v jeho Slovu Theléma).¹

Osiris

Tím, že charakterizoval druhý nebo Osiridův aeon jako aeon „Syna,“ se tento výklad odlišuje od něčeho, co Crowley schválil v pojednání Manifesto of the E.G.C. od W. B. Crowa:

»Svět vstoupil (březen 1904) do Nového aeonu, do věku Korunovaného a vítězícího dítěte. Nadvláda Matky (aeon Isis) a Otce (aeon Osirida) jsou minulostí. Mnoho lidí nenaplnilo zcela tyto formule, a tak jsou pro ně v omezené míře stále ještě platné; Mistři však rozhodli, že nastal čas k udílení svátosti aeonu Horova těm, kdož jsou schopni to pochopit.«

Ambivalentnost Otec-Syn Osiridova aeonu je zajímavá sama o sobě, není však podstatná pro naši diskusi. Pozdější a lépe známé vylíčení, jež se týká Otce, se promítlo do úvodu vydání Knihy Zákona péčí O.T.O. z roku 1938 e.v., v němž čteme následující:

[Kniha Zákona] vysvětluje, že jisté nesmírné „hvězdy“ (nebo agregáty zkušeností) lze popsat jako bohy. Jeden z nich byl právě ustaven do úřadu a dohlíží na osudy této planety po dobu 2000 let. V historii lidstva, pokud to víme přesně, jsou tři takoví bohové: Isis, matka, když vznikl vesmír jako mléko, které z ní vytrysklo; toto období se vyznačuje matriarchátem.

Pak, 500 př. n. l., přichází Osiris, otec, kdy byl vesmír vnímán jako katastrofa, láska, smrt, vzkříšení, jako metoda, která navozuje zkušenost; to koresponduje s patriarchátem.

Nyní je to Horus, dítě, jehož přispěním začneme vnímat události jako souvislý růst podílející se svými prvky na obou těchto metodách, a žádné okolnosti jej nepřeruší. Současná perioda zahrnuje rozpoznání individua coby jednotky společnosti (viz Ortega y Gasset: Vzpoura mas).

A tento výčet, jakkoliv je absurdní co do pojmů empirické historie, je „ortodoxní“ prezentací předmětu thelémského textu. Vzápětí je následován takovými výklady jako je Basic Magick [Základní magie] Jacka Parsonse (publikován v Freedom is a Two-edged Sword), kapitolou Evolution of Magical Formulae [Evoluce magických formulí] v knize Magick of Thelema [Magie Thelémy] Lona DuQuette, a The Angel and the Aeon [Anděl a aeon] v knize Aleister Crowley and the Hidden God (Aleister Crowley a Skrytý bůh) Kennetha Granta. Pokračování →

Stephen Mace se narodil v Kalifornii v roce 1948 a v období dospívání se odstěhoval do Milfordu ve státě Connecticut. Magií se zabývá od roku 1970 a pravidelně přispívá do anglického časopisu Chaos International. Napsal knihy: Stealing The Fire From Heaven: A Technique For Creating Individual Systems Of Sorcery; Squeezing Being: A Modern Approach To Reality Manipulation, a Taking Power: Claiming Our Divinity Through Magick. Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás a podstata Spareovy magie spočívá v jeho řešení hlavolamu objektivity a subjektivity, makrokosmu a mikrokosmu.

*

Celá podstata otázky »Co je skutečné?« spočívá v zásadě v tom, že nás trápí touha poznávat už od té doby, co si lidé začali být vědomi sami sebe a dokázali si uvědomit, že na ni potřebují znát odpověď. Největší obtíže způsobuje problém vymezit, co je objektivní a co je subjektivní, nebo co se opravdu nachází vně a co je jen na ni projektováno našimi vlastními dispozicemi – našimi nadějemi, potřebami, obavami a také předsudky, ať už jsou vědomé nebo nevědomé, připouštěné nebo potlačované. To všechno, co známe, je tím, co postřehujeme, takže je zhola nemožné, aby to bylo absolutně objektivní, a přesto je objektivní realita sdostatek reálná, což může potvrdit každý, kdo měl automobilovou nehodu.

Eliminace dispozic vnímajícího je jediným hlavním cílem vědecké metody i se svým důrazem na měřitelnost a opakovatelnost, které mají zajistit, aby vědecké teorie fungovaly pokaždé, když je chce někdo odpovídajícím způsobem použít. Tyto pojistky však dostoupí svých mezí, jakmile začneme studovat něco, co má vědomí, neboť mysl nemůže být změřena a na pokusy donutit ji, aby vyhověla požadavkům na opakovatelné experimenty, odpoví s perverzním a výsměšným vzdorem. A přestože tomu tak je, pořád ještě se jistí akademičtí psychologové snaží redukovat veškeré mentální funkce na něco, co lze kvantifikovat v laboratorních podmínkách a dojít ke zcela logickému závěru, že mysl není nic víc než vedlejší účinek existence nervové tkáně. Má to asi takový smysl, jako kdybychom se pokoušeli napravit zlomenou nohu modlitbou a zároveň je to i nejjasnějším důkazem toho, že striktně vědecký postup na tomto místě přestává fungovat.

Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem, neznamená to však, že tak unikneme hlavolamu objektivity a subjektivity. Namísto toho zformulujeme tento problém znovu jakožto problém makrokosmu a mikrokosmu. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás. V tradičním pojetí mágové předpokládají, že ten či onen starodávný planetární mytologický aspekt je popisem sil těchto »bohů«, kteří působí jaksi zvenku a že lidská entita – jakožto »kreace« či »emanace« těchto bohů – je skladbou těchto sil, které takto zakoušíme zvnitřku. Jakmile mág jednou zvolí patřičnou božskou strukturu, má – ať už jde o muže či ženu – k dispozici techniky ceremoniální magie, s jejichž pomocí může manipulovat se silami, které jsou v této struktuře obsaženy a může díky nim buď tuto moc povznést nebo ji upozadit, přivolat ji nebo ji nechat zeslábnout, podle toho, jak tomu chce jeho vůle.

Pokračování →

Cara Soror,

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

*

Jsem opravdu šťasten, že jsem byl v těchto impertinentních kuriozitách donucen vzít kormidlo zčistajasna pevně do rukou a poznamenávám, že tvé přání být informována o Tajných vůdcích A .^.. A .^.. je oprávněné; je to opravdu velmi důležité, abychom měli jasno v našem smýšlení o nich, pod jejichž kuratelou a ochranou oba dva pracujeme.

Správně mi připomínáš, že jedním z mých dřívějších sloganů zněl „Tajemství jest nepřítelem pravdy“; jakpak tedy, že jsem se spokojil s politikou utajování v záležitosti tak zásadní?

Nejlepším plánem snad pro mne bude, když vyložím fakta k tomuto případu tak dalece, jak to bude možné; vyplyne z nich, že žádná alternativní politika není možná.

První podmínkou členství v A .^.. A .^.. jest, že člověk je zapřísahán, aby ztotožnil své Veliké dílo s pozdvižením lidstva na vyšší úrovně, duchovně i v každém jiném ohledu.

Proto je nasnadě, že ti, kdož byli pověřeni vedením Řádu, by měli být přinejmenším Mistři chrámu, jinak bude jejich úsudek bezcenný; a přinejmenším by to měli být mágové (ačkoliv ne toho druhu, který přináší Slovo nové formule světu zhruba každých 2000 let), jinak by byli neschopni ovlivnit události v měřítku, jež vyplývá z rozsahu Díla.

Jaké povahy jest tato síla, tato autorita, toto porozumění, tato moudrost-vůle?

(Jdu vzhůru od Gebury k Chokmě.)

Na pasivní úrovni je poměrně snadné zformovat nějakou ideu; neboť základní vlastnosti jsou především extenzí oněch vlastností, které všichni v nějakém stupni máme. A zda-li je porozumění-moudrost „správné“ nebo „špatné“, musí být především věcí zkušenosti; často jenom čas může rozhodnout takové záležitosti.

Jenže pro aktivní stránku této věci je třeba postulovat existenci formy energie, jež jest jim k dispozici, která je stavu „způsobit změnu ve shodě s vůlí“ – jedna z definic magie.

Ovšem to je, jak víš, výjimečně složitý předmět; její teorie jsou křivolaké a praxe nabita obtížemi všeho druhu.
Není žádné jednodušší metody?

Ale ano: thaumaturgické prostředky disponují druhem energie, která je mnohem přizpůsobivější než samotná elektřina a o co je působivější, o to je i jemnější než tato, její analogie ve světě profánní vědy. Dalo by se říci, že je elektrická nebo přinejmenším jeden z jejích prvků „prstencové formule“ moderních matematických fyziků.

Ófitské vejce

V řádu R.R. et A.C. je to naznačeno titulem Adeptus Minor, jehož se člověku dostává při jeho zasvěcení do tohoto stupně: Hodos Chamelionis – Cesta chameleóna. (Zdůrazňuje se tu proměnlivost síly.) Ve vyšších stupních O.T.O. – A .^.. A .^.. nejsou v oblibě podobné výrazy jako je tento, jenž nemá daleko do pitoresknosti – obyčejně se nazývá „ófitské vibrace“, čímž se klade zvláštní důraz na její hadí sílu, jemnost, moc nad životem a smrtí a schopnost proniknout do libovolné řady událostí.

Jedná se o tuto universálně mocnou zbraň, o níž se předpokládá, že propůjčuje Tajným vůdcům naprostou nadvládu.

Mohou přimět dívku vyšívat gobelín nebo iniciovat politické hnutí, jež vyvrcholí světovou válkou; to vše sleduje nějaký plán, jenž je zcela mimo chápání nejhlubších a nejdelikátnějších myslitelů.

(Není třeba vysvětlovat, že používání těchto vibrací umožňuje člověku konat všechny klasické „zázraky“.)

Tyto síly jsou úžasné. Pohybují se ve zcela odlišných dimenzích času a prostoru než ty, se kterými jsme obeznámeni.

Jejich hodnoty jsou nám nepochopitelné. Pro Tajného vůdce vládnoucího touto zbraní může být „půvabná scenérie mračny zahaleného rákosí“ nekonečně významnější než válka, hladomor a morová rána, jež tak mohou vyhladit třetinu lidstva, a postrčit do popředí ty, pro něž je blahem kříž Jeho přísahy a jediným důvodem Jeho existence!

Však kdo jsou oni?

Poněvadž jsou „neviditelní“ a „nedosažitelní“, musí proto být pouhou smyšlenkou, bájným samozvaným „Mistrem“, který si není úplně jist ani sám sebou a proto takto podpírá svoji kácející se autoritu?

Nuže, kritika „neviditelnosti“ a „nepřístupnosti“ se dá docela dobře namířit i na kapitána A a admirála B ze Zpravodajské služby válečného námořnictva. Tito „tajní vůdci“ se zdržují ve skrytu z přesně stejných důvodů; těchto vlastností pozbudou hned vzápětí poté, co tě Oni budou chtít najít.

Kromě toho jest psáno: „Nechť je mých služebníků málo & jsou skrytí: oni budou ovládat mnohé & známé.“ (AL, I:10)
Jenže jsou tedy pak Oni lidmi v obvyklém významu toho slova? Mohou být vtěleni nebo ne: to je záležitost toho, co je pro ně přiměřené.

Dosáhli svých pozic tím, že prošli všechny řádové stupně A .^.. A .^..?

Ano a ne: systém, který mi byl předán, abych jej vyložil, je pouze jeden z mnoha. „Nad abysem“ jsou všechny tyto technické nedostatky zahlazeny. Jediný člověk, jehož jsem podezříval, že je Tajným vůdcem, měl sotva nějaké povědomí o praxi našeho systému. To, že akceptuje Knihu Zákona, představuje téměř jediný článek s mým dílem. Tohle a jeho používání hadí síly: nevím, kdo z nás je v tom lepší, ale jsem si jist, že musí být velký kus přede mnou, pokud je jedním z Nich.

Už i na těchto stránkách a jinde v mých pracích máš četné a různé příklady toho, jakým způsobem Oni pracují. Tento seznam je daleko od úplnosti. Záležitosti kolem Ab-ul-Dize a Amalantrah ukazují jednu z metod komunikace; pak je tu cesta přímé „inspirace“, jako v případě „Hermes Eimi“ v New Orleans.¹

Budu pamatovat na to, abych ti poskytl podrobnosti těchto událostí, až se naskytne příležitost.

LAM

A jinak, mohou poslat obyčejného smrtelníka, ať už někoho z Nich nebo ne, v tom si nejsem jist, aby mi dal instrukce k nějakému úkolu nebo mi vytknul chybu, když jsem někde pochybil. Pak tu byla poselství předávaná přirozenými předměty, ať už živými nebo neživými.² To se rozumí, že vynikajícím příkladem v mém životě je celý plán tažení týkající se Knihy Zákona. Je ale Aiwaz člověk (ať už Peršan nebo Asyřan) a „Tajný vůdce“ nebo je to „anděl“ v tom smyslu, jako je jako i Gabriel anděl? Je Ab-ul-Diz adeptem, který se dokáže projektovat do aury nějaké ženy, se kterou jsem náhodou žil, ačkoliv předtím neměla žádný zážitek tohoto druhu a ani se o takové věci vůbec nezajímala? Nebo je bytostí, jejíž existence je zcela mimo tuto úroveň a pouze přijala lidské vzezření a vlastnosti, aby se jimi učinila vnímatelnou a pochopitelnou pro tuto ženu?

Jednu věc pokládám ze své vlastní zkušenosti za jistou: když zavoláš, Oni přijdou. Okolnosti obvykle prokáží, že volání bylo předvídáno a že už dávno předtím byly učiněny přípravy, aby na něj bylo odpovězeno. Předpokládám však, že do jisté míry zavolání má ospravedlnit onen vývoj.

Nikdy jsem se nepokusil vést taková šetření. Ne že by to bylo zakázáno; a přesto jsem cítil, že bylo! Vždycky jsem samozřejmě trval na tom, že se zcela jasně prokázalo, že On opravdu má takovou autoritu, kterou si nárokuje! Cítil jsem však, že není vhodné převzít v tomto směru nějakou iniciativu. Možná prostě jenom věc dobrého chování?

Jinde vysvětlím, proč si vybrali takového zpustlého vagabunda, jako jsem já, aby hlásal Slovo æonu a konal všechny ty práce, jež se váží k tomuto zvláštnímu Dílu.

Břímě je stále těžší a těžší, jak roky plynou; však – Perdurabo.

Láska je zákon, láska pod vůlí.

Bratrsky,

666

*

P.S. Když jsem si pročítal tento strojopis kvůli „tiskovým chybám“, napadlo mě, že by se mohla velmi důvodně zeptat, „proč ale Tajní mistři mají takovou bezmeznou moc, když dovolí, abys byl sužován vydavateli, zdržován nedostatkem sekretářek a trápen všemi druhy praktických problémů? … Proč, jedním slovem, se vůbec něco děje špatně?“
Existuje několik druhů odpovědí; postačí, když je sjednotíme:

1. Co je „špatné“? Protože už po čtyři války trvá Jejich představa toho, co je „správné“, můžeš se dobře zeptat, jakým měřítkem máš posuzovat tyto události.
2. Jejich Dílo je kreativní; operují s těžkopádnou masou nerealizovaných možností. Takto se nejprve setkávají s opozicí netečnosti; potom se zpětným nárazem, reakcí a odporem.
3. Věci teoreticky proveditelné jsou prakticky nemožné, kdy (a) třebaže je jejich dokončení žádoucí, není v té chvíli po ruce vhodný člověk neodmyslitelný pro toto zvláštní Dílo; (b) suma veškeré použitelné energie je spotřebována tímto zvláštním úkolem, na vedlejší účinky nezbývá nic; (c) dočasně je aktivní nebo pasivní opozice příliš silná, než aby byla přemožena.

Člověk hlavně nemůže posuzovat to, jak se plán vyvíjí, když o něm nemá žádnou představu. Voják dostane rozkaz „útočit“; může být určen k vítěznému průniku, ke krytí generálního ústupu, nebo aby se získal čas dobře volenou obětí.

Jenom vrchní velitel ví, co ten rozkaz znamená nebo proč jej vydává; a dokonce ani neví, jaký bude mít výsledek nebo zda se tím prokáže a ospravedlní jeho vojenské umění a úsudek.

My máme jedině uposlechnout rozkazy: naše odpovědnost končí tam, kde jsme nabyli uspokojení z toho, že vycházejí ze zdroje, který má právo velet.

P.P.S. Příběh jedné návštěvy mi právě vnukl myšlenku, že já sám jsem Tajný vůdce, aniž bych to věděl: protože tak mě několikrát viděli jiní lidé, protože jsem tak jednal, ačkoliv jsem si v tu chvíli naprosto nebyl vědom této skutečnosti.

*

Poznámky:

¹ Budu mít na paměti, abych ti vylíčil tyto události podrobně, jakmile se k tomu naskytne příležitost.
² Jedinou věc považuji ze své zkušenosti za jistou: když zavoláš, oni přijdou. Okolnosti obvykle ukážou, že toto volání bylo předvídáno, a učinili i přípravy, aby na ně mohli odpovědět, a to dávno předtím, než k němu dojde. Předpokládám však, že to volání musí nějakým způsobem ospravedlnit takové počínání.

Aleister Crowley: Magie bez slz, 9. kapitola.

© okultura, MMII

Amrita je sbírkou mnoha „začátků“ Aleistera Crowleyho a představuje metodu obnovování mládí a energie – což je ústředním tajemstvím života. Crowley si byl vědom toho, že jeho zneužití – pramenící z malé obeznámenosti a nevědomosti – by mohlo zdiskreditovat toto magické arciumění, které vyžaduje náležitou přípravu a koncentraci, a proto jsou jeho slova střežena. Jako ten, kdo prohlašoval, že „Mystérium je nepřítelem pravdy,“ však také věděl, že „tajné vědění má naprosto odpovídající strážce.“

Crowley byl perfekcionista neustále usilující o konečnou pravdu. Mnohokrát se pokusil vysvětlit nevysvětlitelné, objasnit cestu každému. Jak napsal v Konx Om Pax: „Drahé dítky země, dlouho jste bloudily v temnotách. Opusťte noc a hledejte den! Snažte se nenapodobovat jazyk mudrců, neboť to jest snadné. Neexistuje královská cesta k osvícení: a aj, pravím vám, ve Světle je pravda pro Děti Světla. Pro ty v temnotách znamená zmatek a nástrahy.“

S úctou k mágovi věku Vodnáře vám nabízíme ukázku z připravované knihy ke zpytování, abychom napomohli vašemu postupu ve Světle.

A.M.R.I.T.A. je sbírkou statí Aleistera Crowleyho o okultní medicíně, obzvláště o amritě, jež je ústředním tajemstvím Ordo Templi Orientis (O.T.O.), zednářského řádu, údajně odvozeného z řádu Rosikruciánů z osmnáctého století, který si otevřeně nárokuje vlastnictví na „tajemství kamene mudrců, elixíru nesmrtelnosti a universálního léku.“¹ Amrita znamená v sanskrtu „nesmrtelnost“ či „nesmrtelný nektar“; z tohoto slova se odvozuje řecká ambrosia, nektar bohů. Co bylo základem tak mimořádného tvrzení? Crowley, o to dychtivější odhalit závoj a přesto vázán přísahou mlčenlivosti ve spojení s vlastním smyslem pro to, co je v magii vhodné, zde odhaluje mnoho z teoretického základu magického omlazování – často vyjadřovaného alchymickou symbolikou – jež praktikoval a učil od roku 1912 do své smrti v roce 1947. Pro pochopení toho, jak důležité bylo v Crowleyho životě pátrání po elixíru, uvádíme několik životopisných údajů.

Pokračování →

Michael Scott: Kočičí zaklínání

Michael Scott: Kočičí zaklínání

160 stran, nakladatelství Argo, Praha 2006, vydání první, vázané, cena 298 Kč
ISBN 80-7203-747-1

*

Michael Scott je irský autor, narozený v Dublinu v roce 1959. Nesmírně plodný spisovatel novel a krátkých povídek různých žánrů pro dospělé i děti. První jeho tři knihy představovaly vrchol mnohaletého cestování různými končinami Irska. Pracoval jako prodavač v antikvariátě a vzácné tisky jej přivedly do kontaktu s velkým množstvím téměř zapomenutých irských mýtů a legend, z nichž většina byla předávána toliko ústním podáním. Tak se započala Scottova celoživotní fascinace světem rozličných mytologií.

V recenzi The De Danann Tales jej Irish Times pozdravil coby „krále fantasie na těchto ostrovech,“ a irský Children’s Book Trust ve svém posledním průvodci světem dětských knih (Guide to Children’s Books) jej uznává za jeho „bezpříkladný příspěvek k dětské literatuře.“ Napsal rovněž pěknou řádku novel pod pseudonymem Anna Dillon.

Příběhy Michaela Scotta o dávných bozích, elfech, skřítcích i lidech se dodnes vyprávějí především na irském venkově, kde tato tradice vyprávění lidových příběhů zůstává stále živá. Lidé věří, že existují magická místa, kudy lze vstoupit do země kouzelných bytostí a kudy občas tyto bytosti přicházejí do našeho světa. O setkáních s bytostmi Sidhe se vypráví nepřeberné množství příběhů a v knize Kočičí zaklínání vám najdete alespoň malý zlomek z obrovské pokladnice pohádek a mýtů smaragdového ostrova.

Pokračování →

Eliphas Lévi: Dějiny magie

Eliphas Lévi: Dějiny magie

610 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2004, vydání první, vázané, cena 500 Kč
ISBN 80-86159-45-0

*

Alphonse-Louis Constant, syn chudého ševce, se narodil v Paříži roku 1810. Teprve později si osvojil nové jméno: Éliphas Lévi. Byl chytrým, tvrdě pracujícím studentem a zbožným katolíkem s mystickými sklony; do semináře vstoupil v Saint-Sulpice, kde se připravoval na kněze a děkanem byl jmenován v roce 1835. Nejdříve měl jako člen kléru na starosti výklad katechismu v dívčím semináři. Záhy se zamiloval do Adèle Allenbachové, jedné ze svých žákyň. Ačkoliv jejich vztah zůstal platonický, změnil Léviho život navždy. Ve své knize Chansons et poésies [Písně a verše] napsal (1845):

„Mé ideály se zhroutily… Nemiloval jsem Adèle jako někdo miluje ženu – Adèle byla téměř ještě dítě – ale skrze ni jsem v sobě pocítil probuzenou nesmírnou touhu milovat; pochopil jsem, že veškeré náboženství v mé duši bylo založeno na této potřebě a já bych nemohl přísahat před oltářem studeného a egoistického kultu bez uzardění.“

V protikladu k některým případným nepřesným zprávám se nikdy nestal knězem; jako jediný odmítnul vysvěcení a následně opustil seminář. Krátce nato spáchala jeho ovdovělá matka sebevraždu, zanechajíc ho šíleného žalem.

Adèle Allenbachová

Několik historických dat:

1835 se stal katolickým děkanem.
1841-42 sloužil osm měsíců ve vězení za napsání a publikování knihy, která oslavuje „bezbožnost a podvracení“.
1854 evokuje legendárního prastarého mága Apollonia z Tyany ve fyzickém projevu podle svých vlastních slov.
1854-55 publikuje klíčové dílo Dogma a rituál vysoké magie.
1860: publikuje Dějiny magie.

*
→ Radikál, umělec, spisovatel, milenec

Nicméně Lévi si musel vydělávat na živobytí. Po krátké herecké epizodě učil na katolické škole a paradoxně se převlékmul za politického radikála, když napsal kontroversní knihu La Bible de le liberté [Bible svobody] (1841).  V reakci na to jej soud shledal vinným z hlásání bezbožnosti a podvracení, za což strávil tvrdých osm měsíců ve vězení.

Po svém propuštění krátce pracoval jako umělec v Choisy a později se stal asistentem kněze diocése v Evreux, byl však donucen ji opustit, když vešlo ve známost, že je autorem Bible svobody.

Tím nadobro přetrhnul své svazky s klérem, vrátil se do Paříže, kde se oddal psaní, příležitostně otiskovanému, a věnoval se své milence Eugénii C (její příjmení zůstává neznámé). Poprvé ji potkal v Evreux, kde byla asistentkou ředitelky dívčí školy. Zápletka se komplikovala, když si pětatřicetiletý Lévi tajně začal s jednou z Eugéniiných studentek, sedmnáctiletou Noémi Cadiot. Nakonec Eugénii opustil a roku 1846 si Cadiot vzal. O tři měsíce později mu Eugénie, Constantovi odcizená, porodila syna, s nímž se nikdy nesetkal.

Mladý Lévi

Lévi pokračoval v psaní knih, jakož i náboženských textů. Jenže život v manželství a jeho předcházející pobyt ve vězení neoslabil jeho radikální politické názory. Brzy byl dobře znám pro svá kontroversní socialistická pojednání, a když jej soud znovu uznal vinným za pohrdání a podněcování nenávisti mezi sociálními třídami a proti vládě, strávil dalších šest měsíců ve vězení.

Přesto po svém propuštění pokračoval Constant v psaní polemik a vydal Bibli svobody v roce 1848, v revolučním roce, který otřásl Francií a mnoha dalšími evropskými zeměmi. Zaujal v něm revoluční postoj a naznačil budoucí směr svých náboženských a metafysických idejí:

„Přejeme si obnovit a zevšeobecnit náboženské cítění syntézou a racionálním vysvětlováním symbolů, aby tak vznikla pravá katolická církev universálního svazku lidí.“

Zde je několik základních témat, jež se pevně uchytily v Léviho životě: „pravá katolická církev“ (tj. universální náboženství a jeho spojení s lidstvem) a racionální povědomí o syntetickém symbolismu. Jediná věc, kterou tu postrádáme, je veřejná zmínka o magii.

Pokračování →