Ve středověkých iluminovaných manuskriptech nacházíme mnoho různých výkladů alchymických procesů, jež se tam vykládají, se zelenavými příkrasami a snovými obrazy plných surrealistických a symbolických zvláštností. Všeobecná shoda panuje v těchto výkladech nad tím, že líčí probíhající alchymické procesy a experimenty ve fyzikální laboratoři a jsou metaforami transmutace samotných alchymistů. Může tomu tak vskutku být, ale je fakt, že se často děly a dějí fyzicky, aby se napomohlo završení oněch výlučně duchovních cílů, což se možná dost často nezdůrazňovalo z důvodů, jež nejsou veskrze pochopeny…
V některých výkladech alchymie se zdůrazňuje mysl (koneckonců cílem jest Kámen filosofů) coby prima materia, jinde duch nebo duše jako olověná nádoba, již jest třeba rafinovat až do zlata. V těchto přístupech se skrývá pravda, přesto tělo z rovnice odstranit nemůžete, jinak tu nebude žádného trvalého duchovního dosažení. Neboť zde ve světě forem, v němž přebýváme, je to náš svatý posvátný chrám i naše jediná brána k jiným dimenzím reality. Bez zachování zdraví a fyzické svěžesti bude chřadnout i naše duše a tíhnout k olovu. Jsme prostě živoucí vtělené energetické kanály. Poznání pochází z poznávání, nikoliv jen ze znalostí, a pravé poznání je v našich srdcích a střevech, svalech i v samotné krvi a kostech, nikoliv pouze v mozku. Vědomí není něco od těla odděleného, je to interface pro průchod dechu a prány mezi myslí a formou, totiž individua a prostředí coby jejich extenze a reflexe prostřednictvím postřehování.
Lze tedy kdy alchymii vzdálit laboratoři? Může člověk sklízet ovoce symbolické prostřednictvím meditace a studia samotných obrazů starých bez cinkání skleněného nádobí anebo destilace podivných bylinných elixírů? Třebaže jest tu mnohé, čemu se lze naučit i z těchto věcí, pořád budu říkat ano, ale jenom za určitých podmínek: že je to proces, neboť konání je onou esencí, cesta cílem. „Moc bohů tkví v kráčení.“
Alchymii možno vskutku zvnitřnit, pokud si však uchová silný fyzický aspekt: bílé zlato.
Tělo jest tyglíkem, samotnou pecí, v níž probíhá alchymický proces.
Elementy, jež se zjemňují v tomto vehikulu, jsou jak uvnitř, tak i vně – fyzikální příliv a odliv luny a slunce, počasí, klima – element ohně, vody, vzduchu a vody. Jak nahoře, tak i dole.
Podíváme-li se na tantrickou alchymii, skrývá se za metaforami pravda, jež bude ještě zjevnější, neboť Indie dosáhla velké reputace jakožto centrum duchovního vědomí jenom proto, že udržuje toto vědomí v těle a jeho energetických systémech.
Duch nebo duše jako olověná nádoba, již jest třeba rafinovat až do zlata.
Symboly solárních a lunárních sil coby maskulinních a femininních proudů probíhají paralelně západní esoterní symbolikou, avšak v hinduistické okultní literatuře je tělesnost vyjádřena mnohem explicitněji: ida a pingala jsou solární a lunární nádí – energetické kanály, které procházejí lidským tělem, nejenom mozkem, nýbrž i nahoru a dolů po páteři a přenášejí zprávy mezi naší myslí a tělem: jsou v těle našimi přístupovými body, jež lze zpřístupnit pomocí jógy (‚spojení‘): nejen ásanou, ale také pránájámou, mantrami, mudrami a tantrou.
Propletenými hadími stopami těchto energetických proudů, běžícími těmito nádí (kanály) je kundaliní, hadí oheň.
Tato amalgamace zlaté solární síly a stříbrné lunární síly je příbuzná červenému lvu a bílému orlu západní alchymie. Smísení těchto fluid podobných bohyni duhy Iris dosáhneme koagulace bílého zlata. U jednotlivce, který dokončil duchovní androgynství ve fyzické nádobě, je toto bílé semeno vetknuto do jáství, takže tyto proudy mohou vystoupit ke Koruně a vykvést tisíci okvětními lístky a v rukách Umělce se zrodí tisíce věcí.
Jsme nádoby, můžeme se naučit cítit a vidět uvnitř našich těl procesy, jako kdybychom se stali průhlednými co skleněné vestibuly, vyfouknuté do různých křivek v ohnivé výhni Stvoření, nebo vytvarováni z jílu Velikým hrnčířem na svatém Kole osudu.
Zdělejte tuto formu ve zlato.
*
(Výňatek z knihy Coagula: The Gold Book in the Tela Quadrivium vyšel jako součást SilkMilk [spool] No. 4/2010.)
