ElectroniCulture

31

Ambient

Jak se každá forma populární hudby rozvíjí a zase zaniká v nesčetných obměnách toho, co bylo předtím, je samozřejmé, že existuje silná potřeba neustále rozlišovat, aby tak vznikal neustále nový „zvukový slovník“ a rozšiřovaly se hudební horizonty.

Již více než dvě dekády se stále více používají pojmy jako industriál a ambient pro stále rostoucí počet a rozmanitější zastoupení hudebníků, což vytváří iluzi spojitého a jednotného hudebního hnutí, zatímco jejich jediné skutečné spojení lze pozorovat jedině tehdy, když se zvažuje jejich přínosné nebo odlišné dílo založené na omezeném zážitku nebo na odkazu. Takové pojmy však jsou jen běžné nálepky a jako takové rychle pozbudou významu, když se začnou používat pro každou a jakoukoliv nejmenší odchylku ve standardní struktuře populární hudby.

Tor Lundvall

Tor Lundvall se připojil k tomuto proudu koncem 90. let, jehož nahrávky začaly být v průběhu doby více instrumentální a ambientní co do podstaty, ačkoliv hudba samotná si stále uchovává silný smysl pro melodii.  Jeho styl bývá označován jako dream-ambient. Podobně jako jeho malby existuje ve svém vlastním snovém světě, do něhož přejal myšlenkové impulsy lidí jako je Brian Eno, David Sylvian, americký malíř Albert Pinkham Ryder, který rovněž portrétoval nepřirozený, snu podobný svět, M. R. James, stejně jako H. P. Lovecraft a E. A. Poe.

Se svým mladším bratrem, Kurtem Lundvallem, spolupracoval v roce 1997 na CD s názvem Passing Through Alone. Album je více strukturováno a popově orientováno než Lundvallovy vlastní experimenty, ale skladby jako Ghost Years, Cloaked, Grey Sunday a Poison Symbols rovněž evokují atmosféru a imaginaci Lundvallových obrazů. Lundvall spolupracoval na vážnějších hudebních projektech s Tony Wakefordem, britským nezávislým umělcem, který je známý svým elektronickým stylem. Bylo to v roce 1998 vydané album Autumn Calls na labelu Tursa, načež následovaly další samostatné akty: Ice (EAE/WSD, 1999), The Mist (EAE/WSD, 2001), Evening/Leaves (EAE/WSD, 2002), Under the Shadows of Trees (EAE/WSD, 2003).

Biff Johnson

V tradici Steve Roache, Roberta Riche, Vidna Obmany a dalších dvorních dodavatelů etnoambientu vytváří Biff Johnson hudbu, která odvane posluchače až k branám vnitřního kosmu. Na Reading The Bones (BVM, 1998) předložil audio vizi sonických a šamanských proporcí. Koproducentem byl Steve Roach. Použití folkových fléten a perkusí dodává organickou kvalitu temným, mysteriosním zvukům jeho elektronické palety. Otázkou je, jak se to liší od Roachova díla? Reading the Bones připomíná spíše jemnější, kontemplativnější materiál, který produkoval Roach na konci 80. let, zvláště Dreamtime Return nebo něco z Lost Pieces. Je tu odlišná volba harmonií, které inklinují více k jazzu než k abstraktnějšímu ambientu Roachově. Některé skladby jsou postaveny na kytarách nebo elektrické baskytaře, která dodává vítanou tonální strukturu zvukům, jež by mohly časem být beztvaré. V některých prvcích se Biff Johnson ubírá směrem ke space music v linii, kterou razil Serrie nebo Braheny. Na Mirage at the Crossroads (BVM, 1999) jde hudba ve šlépějích velkých mistrů elektronických zvukových ploch: mj. Schulze, Parsons, O’Hearn, Eno.

Patrick O’Hearn

Zvukový kovář Patrick O’Hearn představuje svým dílem (např. Eldorado, 1989; White Sands, 1992; Trust, 1995; Beautiful World, 2003) dokonalou rovnováhu bohatých textur, úmyslného melodického zmírnění a emocionálního prostoru. Vliv Steve Roache na O’Hearnovo dílo lze slyšet v elektrorytmech některých skladeb, zatímco jiné si vypůjčují něco od Erika Satieho, se sporým, ale úchvatným využitím melodie, jeho nahrávky připomenou jazzrockové kompozice Pata Methenyho. O’Hearnova zvuková paleta zůstává v moderní hudbě nezaměnitelná a jeho kořeny coby baskytaristy zakotvují tato evokativní díla v organickém firmamentu. Jeho častým spolupracovníkem je kytarista Peter Maunu.

Brannan Lane

Průnik dříve jmenovaných umělců završil Brannan Lane zatím posledním albem Distant Friends (A Compilation Of Collaborations, 2004). Uslyšíte na něm jeho spolupráci s předními umělci jako je Amir Baghiri, Robert Carty, Biff Johnson, Vidna Obmana, Zero Ohms, Silvercord. Žánrově se pohybuje od elektronického ambientu, přes space music, ambientní elektroakustickou hudbu, tribal ambient (Amir Baghiri/Brannan Lane: Lucid Circles nebo Brannan Lane/Tom Larson: Tribal Spirit), až po dark ambient (Lost Caverns Of Thera) a relaxační hudbu (Relaxing Effects Of Water).

Kevin Braheny spolupracoval se Stevem Roachem už od roku 1987, kdy spolu s Thomem Brennanem nahráli Western Spaces (Fortuna/Celestial Harmonies). Bylo to první album v této dekádě, která se odvrátilo od zaběhaných syntezátorových konvencí (vesmír, putování myslí, fantasy, legendy) a oni se poohlédli po nové inspiraci, jak to udělal kdysi Brian Eno, na zemi. Výsledkem bylo nalezení nových tonálních barev a odhalování pomalu se rozvíjejících rytmických vzorů. Následovala další významná spolupráce pouštního ladění, Desert Solitaire Steve Roache, Michaela Stearnse a Kevina Brahenyho (Fortuna/Celestial Harmonies, 1989), kde Michael Stearns přidává svůj vlastní syntetický gigantismus k ohnivé elektronické alchymii Roache a Brahenyho a společně tesají zvukové skulptury.

Kevin Braheny

Vedle uznávané spolupráce s Robertem Richem, Michaelem Stearnsem, Kevinem Braheny a Michaelem Shrievem, byl Steve Roach první, kdo se sloučil síly v mezinárodním ansámblu kalibru Suspended Memories (Jorge Reyes a Suso Saiz). Natočili společně dvě alba (Forgotten Gods, 1993 a Earth Island, 1994) bohaté směsice elementárních rytmů, mutovaných hlasů a rozšířeného prostoru pro world music, kterými podivuhodně posunuli hledání v oblasti improvisované space music a přinesli autentickou rituální hudbu pro sekulární věk.

Steve Roach tuto spolupráci obnovil v roce 2000, kdy společně s Jorge Reyesem natočili snímek Vine ~ Bark & Spore, na němž uvařili hudební elixír ze surrealistické směsice akustických a elektronických nástrojů, vedle hlasů a nahrávek z pouštních lokalit. Se silnými šamanskými spodními proudy zachycují ryzí, organický zvuk, jenž jest bohatý a nabitý magickou atmosférou. Hudba Roache a Reyese funguje jako přenašeč postojů, jež měly starodávné kultury k hudbě a duchovním aspektům života.

Steve Roach & Jorge Reyes

Jorge Reyes studoval klasickou flétnu, hrál v rockových kapelách a objevoval hudbu jiných kultur během cest po Indii a Středním Východě, sám je hluboce ovlivněn svým mexickým dědictvím. Reyesův vlastní styl je novošamanská kombinace nejnovějších elektronických inovací a nejstarších kořenů extatické mexické hudby. Mezi pozoruhodné nahrávky patří mj. Bajo el Sol Jaguar, Comala, Nierika, Cronicade Castas (se Suso Saizem) a zejména spolupráce s holandským výrobcem elektronických nástrojů a zvukovým umělcem Pietem Janem Blauwem na Pluma da Piedra (2003), oplývající etno-elektronickým duchem. Domorodé hlasy použili do koláží a samplů. Dalším zdrojem groove byla sekvence ze The Serpent’s Lair, stejně jako z Vine ~ Bark & Spore.

Suso Saiz je vyhledávaný producent a skladatel projektů točících se kolem jazzu, popu, world music a avantgardy. Ve svém sólovém díle se dlouho zabýval multikulturními trance rytmy a psychologií ambientu. Mezitím rozvinul sofistikovaný přístup ke kytaře, téměř jakoby z jiného světa. Užíváním vysoce osobních technik zpracovávání zvuku zdůrazňuje Saizova kytara texturu, emocionální potenci a tekuté manipulace tónové barvy. Mezi jeho zajímavé projekty patří Suso Saiz/Jorge Reyes Crónica de castas (1991), a Katuwira (1998).

Suso Saiz

Počátek moderních zvukových experimentů se sluší připsat sepsání futuristického manifestu Umění hluků, jehož autorem se 11. března 1913 stal Luigi Rossolo a navrhl v něm toto: „Prolamujeme omezený kruh zvuků a dobýváme nekonečnou různorodost hlukových zvuků“. Jeho návrh, jenž zahrnoval všechny formy zvuku, od přirozených až po ty plynoucí z moderní industriální společnosti, od rozbíjeného talíře po zvuky války, byl mnohými považován za příliš troufalý. Ve stejném roce napsal Rossolo Probouzející se město. Toto dílo – nejznámější a nejvlivnější futuristická anti-hudba, napsané společně se spolupracovníkem Tomassem Marinettim – se ve dvacátých letech 20. století rozvinulo v „hudbu strojů“, včetně manipulace s čistým zvukem a používáním modulovaných syntetických zvuků, což nebylo možné před nástupem elektronického věku.

Ačkoliv Stravinskij a jemu podobní provedli svým přehodnocováním významné změny v evoluci klasické hudby a avantgarda si k srdci přivinula moderní technologie, mělo to jenom velmi malý dopad mimo exkluzivní a připravené intelektuálské a akademické kruhy. Teprve až na konci 60. let se příslib nové hudby začal uskutečňovat a ta si dobývala popularitu, když se začali drát dopředu hudebníci z poválečné generace žíznící po novém. Protože pocházeli z prostředí tak odlišných, jako je rockové, jazzové a klasické, nebáli se už odpoutat od minulosti a převzali nové elektronické nástroje a použili je k tomu, aby razili směr svému vlastnímu hudebnímu dědictví. Možnosti, které naznačili, byly rozšířeny dále počítačově manipulovaným zvukem a použitím studia, jež se samo stalo hudebním nástrojem. A byli to oni, kdož spojením těchto možností sjednotili přístupy a začali razit cestu novému v protikladu k rekonstruování minulosti a nezávisle rozvinuli svoji vlastní sonickou řeč založenou na novém přístupu k avantgardní estetice, radikální politice a populární kultuře.

Deathprod

Impresionismus Clauda Debussy črtaný elektronickými tóny najdete u split-projektu Biosphere/Deathprod: Nordheim Transformed. Elektronická hudba Arne Nordheima, jež se nachází na Electric, je zdrojem nových kompozic rázu elektroakustického kánonu, jímž se skví toto úchvatné a originální experimentování fúzující s vrcholným přístupem k remixům. Jako poselství jejich již zmíněného předchůdce se jeví nyvě melancholická a úžasná skladba coby hold Charlesu Baudelairovi, Les Fleurs Du Mal, nebo podobně jímavá Katedra Botaniki.

Electric byl nahrán před více než třiceti lety, jde o kompletní elektronické dílo norského skladatele Arne Nordheima, dnes právem považovaného elektronického pionýra. Jde o fascinující hudební dílo elektronické a elektroakustické konkrétní hudby se širokým spektrem emocí a atmosfér.

Nové album Deathprod, Morals And Dogma, je první vydání po osmi dlouhých letech. Dochází na něm k dalšímu zanořování do zlověstného ambientu a apokalyptického minimalismu. Dříve asociovaný člen skupiny Motorpsycho, a dosud i jejich koproducent, Helge Sten je dobře znám jakožto zakladatel a producent volného kvartetu Supersilent. Hudba je monolitická a tíživá, má však jistou komplexitu a duchaplnost, která odměňuje při každém poslechu více a více. Je to album hluků, které zapadá někam mezi extrémy Masami Akity a jeho údery parního kladiva a Christiana Fennesze, který dezintegruje pohledy na pláže. Stena doprovodil na nahrávce člen Motorpsycho Hans Magnus Ryan a pozoruhodný norský improvizátor Ole Henrik Moe, jejichž performance na housle, harmonium a pilu byly navrstveny tak, že vznikly temné a epické zvukové plochy Deathprod. Jsou to ledové a ponuré plochy drones.

*

© MMM
© okultura xi-MMIV