Nebeské příbytky aneb Kterak spadnout do nebe

253
Arkadij Borisovič Rovner: Nebeské příbytky
(Malvern, Praha 2013)

Arkadij Borisovič Rovner: Nebeské příbytky

240 stran, Malvern, Praha 2013, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-36-3

„V domě Otce mého jsou mnozí příbytkové.“[1]

Arkadij Borisovič Rovner, ruský spisovatel, básník, překladatel a vydavatel, se narodil roku 1940 v Oděse.  Střední školu ukončil v Tbilisi v roce 1958 a od roku 1965 studoval dál na filosofické fakultě Lomonosovovy univerzity v Moskvě. Ve stejném roce se začal zabývat učením Georgije Ivanoviče Gurdžijeva a jeho Čtvrtou cestou. Doktorát získal v New Yorku na Kolumbijské univerzitě, když v roce 1973 emigroval do USA. Tam přednášel o patristice, východních náboženstvích a současném mysticismu. Založil „veselou vědu“ (фулологиа, „foolology“) a pořádal kurs s názvem „Blázni světa“ („Дураки мира“, „Fools of Many Lands“) v New Yorku na New School for Social Research, v němž přednášel o příbězích Noeho a Nasreddina a myšlenkách Mohameda, Sókrata a Pýthagora. Roku 1994 se vrátil do Ruska a stal se profesorem Ruské státní humanitní univerzity. V roce 2001 založil Institut pro kultivování vnitřních stavů (ICIS).

Román Nebeské příbytky (rus. Небесные селения) vyšel tiskem poprvé v roce 2006. Rovner zmiňuje, že ho při psaní ovlivnila díla E. A. Poea, Daniela Defoe a René Daumala, zejména se promítla do pocitů hrdiny, který „se dostal do blízkosti sil a principů, které řídí lidské osudy a životy obyvatel nebeských“ příbytků. Jde nejen „o vzkříšení našeho vnitřního života,“ nýbrž i o umném použití klíče, jehož se někdo zmocnil. A určitě to nebude „sociální Kyklop“ šinoucí se „slepými uličkami současného světa“ na scestí „doby duchovní bídy a technického šílenství,“ která lidem odebrala „vlastní vnitřní svět, přírodu s její hrůznou vznešeností i věčné bohy – jejich ochránce.“

Do Průrvy…

Bezpříkladné dobrodružství[2] Nikolaje se počalo jednoho zimního večera na zasněžené ulici Durakina za hvízdání prudkého větru zvedajícího do výše sněžný prach, který skryl kdejakou nerovnost a na jedné z nich nečekaně zakopnul a spadl do Průrvy. O intimním vztahu s „větry“ vypráví i v Předmluvě redaktora Vasilije Ernestoviče, podle nějž je to „síla nadouvající plachty všehomíra,“ což dokládá také úvodní Óda na vítr opěvující eolské vánky:

Ó, bože světů!
Nad propastí skotačíš v letu
A v propasti té plyne čas…
Když neseš mě, jsem unesen.

Člověk potichu a neúprosně hyne jako ve zpomaleném filmu, jeho vnitřní konstrukce se již zhroutila a odumřel střed jeho duchovního neklidu – srdce. Vnější loutka sice nadále pokračuje v existenci, avšak jádro je již dávno mrtvé. E.T. zotročitelé už Jsou mezi námi[3] a promývají nám mozky masovou sugescí podobně jako Smrtihlav v Temném městě,[4] v němž žijí šediví a lhostejní lidé, kteří se každou noc přesně o půlnoci ponoří do hlubokého spánku, aby se probudili se zcela novými vzpomínkami. „Tento proces se neustále urychluje a tunel je pořád tmavší a užší.“

Harry Clark: Pád do Maelströmu
(ilustrace povídky Edgara Allana Poea, publikovaná roku 1919)

Lze tomu uniknout a zachránit se skokem do spásné Průrvy? Pádem do Maelströmu?[5] Jsme připraveni naslouchat vyprávění starého námořníka o ztroskotání a přežití?[6] Nutnost nejprve ztroskotat – od všeho se oprostit – a pak osvědčit schopnost přežít – žít novým životem poté, co jsme nahlédli do propasti. Hledět na to, aby „náš hlas nezmizel v Prázdnotě a spojit se s větrem, který není omezený časem ani prostorem.“ Každého dne stát „na prahu nových a neznámých událostí…, být připraven na další putování a proměny.“ Být jako vítr, protože „vítr je dech, vítr je řeč,“ být „neviditelný, nepředvídatelný a svobodný.“ Rovner cítí, že v celých lidských dějinách měl jen několik spřízněných duší, které se staly větrem a povznesly se nad čas a jenom s nimi se cítí být sám sebou. Když mu bylo dvacet, objevil závratný svět hermetických věd a zjistil, že není „jediný, kdo trpí v zajetí a touží po osvobození,“ takže vyrazil na pouť hledaje „cestu z bludného kruhu opakování…, utopen v nesmírné nekonečnosti prostorů.“ „Na jeho stole spatřil jsem díla starobylých mudrců jako je Hermetická filosofie Bernarda Trevisana, Principy Boží moudrosti Jakoba Böhma, Démonolatrie Nicolase Rémyho, Praktická theosofie Johanna Reuchlina nebo alchymický svazek Isaaka Hollanda.“

Kyvadlo se otočilo vzhůru nohama a Nikolaj zůstal v jámě uchycen „mocným vichrem,“ zároveň měkkým i pevným, obklopen „spoustou vzduchu“, neboť „se stalo cosi neuvěřitelného…, na co čekal celý život: vypadl z obyčejného života a ocitl se v jiné realitě.“

Ocitl se v jiné zemi a „jiné době, kdy byl svět ještě mladý, naplněný radostí, očekáváním a nadějí.“ Bulgakovské setkání s obvyklou ruskou trojkou přineslo jistá vysvětlení: „Trhlina existuje téměř od nepaměti a čas od času se otevírá, aby nechala projít poutníky. Skrze ni se mohou dostat do těch nejrůznějších koutů Velkého Iluzionu.“ A hned jest v tomto bezčasí také pobídnut, že by se měl přiučit kvalitnímu stavu. Lze se nadít, že tu Rovner přišel k ideji založit v naší zasmrádlé realitě Institut pro kultivování vnitřních stavů. Město, do nějž Nikolaj přibyl, se jmenovalo Chal („radost“), leží na souostroví Makám („souhrn všech radostí“) a společnost se výlučně zaměřuje na dosažení, udržení a zdokonalování radosti.

Nasreddin

Právě chrámoví kněží uchovávají nauku, která tvrdí, „že prvopočátkem všech věcí je vítr – on je podstatou Všehomíra a dechem, který rozfoukal plamen bytí a jednoho dne ho zase sfoukne.“ Je to duch, duše nebo světový vítr. Člověk si s sebou do světa přináší zvláštní částici zvanou quinta essentia neboli pátý element. To je esence větru obsažená ve všech uměních, vědě a může být zdokonalována pomocí speciálních výukových postupů. Následuje taxonomie a mytologie větrů.

Další tři ostrovy souostroví Makám se nazývají Tahárat, Qudrat a Qurbat, což znamená „očištění“, „stav síly“ a „sad Boží blízkosti“. Nový stav je nový vítr. „Člověk a jeho směřování se snadno vměstnají do prostoru předurčení.“ Urychlovač, větrotron, vyvolává větrnou sílu, která však sama k překonání olověného zrohovatění duší nestačí. Je třeba vyvolat sílu, která by nás od Země odtrhla nadobro. Spadnout do nebe.

V Qudratu ovšem se něco stalo, když „zabočili do temné ulice, kterou se táhly nízké domy a nevzhledná skladiště,“ jaké si představujeme při četbě Stínu nad Innsmouthem, „na plochých střechách spatřili množství lidí, v jejichž tvářích se zračilo nepřirozené blaho, tytéž tváře však byly zároveň odpornými grimasami. Bylo slyšet monotónní bubnování a vzduchem se nesl nechutný zápach, který vyvolával závratě a neklid. Mezi domy poletovali velcí černí ptáci, kteří ani na okamžik nepřestávali křičet. Najednou si vybavil báseň Howarda Phillipse Lovecrafta, což bylo dalším svědectvím, že tento spisovatel si nic nevymyslel, ale že kdysi opravdu navštívil Qudrat, když sem propadl průrvou a přes Baharnu dospěl za dujících ledových vichrů až k nesmírné studené plošině Kadath. Rovner ocitoval celou báseň The Pigeon-Flyers dokazující, že jsme všichni viděli totéž. Určitě to tu viděl i Arthur Machen, neboť Nikolaj říkal, „že na krok od míst, kudy denně chodíváme, se rozkládají neviditelná pásma jiného světa neboli Trhliny.“ To jsou ony průchody do vílového světa, který může vyslat posla, ale též pohltit naše tělo a duši.

Arkadij Borisovič Rovner

Nikolaj se jednoho dne spojil s proudem a přemístil do zvláštního prostoru, kterému staří říkali nebe nebo Šambala. Navštívil ostrov Atlantů, který zdaleka neutonul, ale naopak „spadl do nebe“ podobně jako bájné město sloupů v poušti – Iram.

Kapitola Magie a realita (str. 211n) poučí čtenáře o čtyřech prvcích magické filosofie, z nichž ten hlavní se týká symboliky větru aneb vzduchu. Magický systém předpokládá, že člověk musí počítat s přebýváním v tvárném prostředí s pohyblivými souřadnicemi.

„Svět hoří, ale v jeho nitru může mág naleznout nehybné nebe.“

„Musíš vědět jasně, co chceš, a chtít to ze všech sil. O to jde.“

*

 

© San, iMMxviii
© okultura.cz


 

[1] Srv. J 14,2.

[2] Edgar Allan Poe: Bezpříkladná dobrodružství jistého Hanse Pfalla.

[3] They Live. Režie: John Carpenter. USA 1988.

[4] Dark City. Režie: Alex Proyas. USA / Austrálie 1998.

[5] Edgar Allan Poe: Pád do Maelströmu.

[6] Samuel Taylor Coleridge: Píseň o starém námořníkovi.