Knihu Jana Sterna Média, psychoanalýza a jiné perverze tvoří sedmnáct esejů povahy vpravdě okulturní.
Na této očistné cestě s ním můžeme směle zvolat „Vzhůru k hovnu!“, aniž bychom poskvrnili naše téma, neboť ono je důkazem o dokonalé stráveném předmětu – a o to přece jde.
* * *
Jan Stern: Média, psychoanalýza a jiné perverze (Malvern, Praha 2006)
Jan Stern: Média, psychoanalýza a jiné perverze
222 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2006, vydání první, brožované, cena neuvedena
ISBN 80-86702-13-8
Knihu Jana Sterna Média, psychoanalýza a jiné perverze tvoří sedmnáct esejů povahy vpravdě okulturní. Některé vycházely v českých médiích v letech 2003-2005 – např. na www.dobraadresa.cz, kterýžto virtuální časopis mne mile překvapil, když jsem si četl interview s ním. Jiné autor připravil už speciálně pro vydání knižní. Na Fakultě sociálních věd UK studoval obory žurnalistika a mediální studia.
Znáte-li Rolanda Barthese, Marshalla McLuhana a spáchali-li jste na sobě dobra psychoanalýzy (Freud, Jung), jíž jest protkána část esejů, začnou vám jeho přičiněním před duchovním zrakem defilovat obsahy, charaktery a významy známých pohádek, jakož i moderních (Lucasovy Hvězdné války, dílo Jaroslava Foglara) či rituální pozadí pissingu a skatofilie. Na webové stránce nakladatelství Malvern čteme:
„Ve Sternových esejích je zvláštním způsobem promíchán ‚prach a věčnost‘: pojmenovává úhelné kameny epochy či hlubin naší mysli, aby se vzápětí pitval ve velikosti nosu Rychlých šípů, zkoumal postavení uší starého Brůny z Třiceti případů majora Zemana či hledal odpověď na otázku ‚proč se ženy nedívají na gay porno‘. Klíčovým v tomto mísení prachu a věčnosti je pojem perverze.“
Uvážíme-li způsob, jakým Bůh stvořil Adama, z hlíny, a že Písmo svaté říká: „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ a zároveň mu vdechl svého Ducha, i když mu (alespoň v zahradě edenské) odepřel život věčný, jehož pak nabyli až Ježíšovou herezí jeho následovníci, pak i tato „kreace“ nepostrádá jistého půvabu perverze, nakolik se vkrádá touha použít psychoanalytické podobenství o „snoubení hovna s duchem“. Poznáváte tu duchovní spřízněnost s Ladislavem Klímou?
Perverze jsou autorem považovány za klíč k naší sexualitě, imaginaci i celé kultuře. Autor rozkrývá svou lásku k Jaroslavu Haškovi a jeho Osudům dobrého vojáka Švejka, které označuje za největší světový román 20. století, a hlavně se doznává k inspiraci především Karlem Kosíkem, Václavem Bělohradským a Janem Kellerem, jehož mini-recenzi této knihy najdete na zadní straně obálky.
*
McMaso
V podobném duchu bychom mohli recitýrovat už z prvního eseje Jméno našich časů.
Euforie je stvrzením světa, stvrzením lži, tancem na diskotéce dýdžeje demiurga. „Bůh je DJ“, zní text slavné elektronické skladby skupiny Faithless. Jenže Bůh má v ruce bič a žene lidi přes poušť. Ten pán vyluzující omamné a nekonečně se opakující rytmy magického konzumu bude asi někdo jiný než Bůh.
Správně se tu nahlíží euforie jakožto matka neštěstí. A nejen to: konečně správné pojmenování venezianismu a antikarnalismu („zažívání milionů tun vybitých stád“): „Buddhisté tento proces (rozuměj: neustálý obrat kapitálu a všech s ním spojených služeb) nazývají Peklem, Evropané Ekonomickým růstem. Přitom prvně jmenovaný pojem je o něco méně metaforický než druhý.“
Už z povahy vlastní práce nad podobným tématem mne zaujal také druhý esej Nepohodlné barvy duhy. „Jsme civilizace stroje. Stroj se zbavuje svého pána a má najednou vlastní vůli, skrytou kdesi uvnitř. Dokáže ponížit člověka na pouhé kolečko ve svém soukolí a činí z něj pouhého nýmanda, který ho jako sluha obskakuje. Ale jde to dál. Marshall McLuhan vidí počítač jako extenzi centrální nervové soustavy. A máme tu hrozivé vize o nástupu Oje.
Štít pánů temnoty
Film „Jsou mezi námi“ odhalil manipulativní sílu současného konzumního systému (rozuměj: venezianismu). Neviditelné nápisy na bílých místech (naší mysli) reklamních billboardů svědčí o pravém obsahu tzv. „béčkových“ sci-fi filmů, totiž odkrytí jedné z podstat našeho světa, vlády znaků. Zatímco hieroglyf v sobě nesl význam, jímž se rozeznívalo Slovo, v naší době informační symbol v nás rozeznívá pud slepé poslušnosti, který nás nutí bezmyšlenkovitě následovat jeho obsah. Kdo by si dovolil jet v protisměru v jednosměrce anebo nenadával při setkání s opovážlivcem, který tabu takového proklamativního a všeobecně uznávaného symbolu přestoupil?!
Čím primitivnější reklama, tím účinnější. Její rafinovanost tkví, jak správně nahlíží autor, v exploataci zkušenosti. Vlastně se jako mimikra vydává za něco neoddělitelně s námi spjatého a vsoukává se do nás jako oni vetřelci z vesmírných sci-fi, aby v nás a z nás učinili něco podle obrazu svého. Tedy reklama je vlastně „Bůh“, která stvořuje nové jedince oddané posvátnému Účelu, totiž Konzumu.
Máte rádi pohádky?
Urbi et orbi. Město Boží stojí na vykoupení z hříchu. Ovšem čím povstal hřích? Z pojezení ovoce. Takže Jeníček loupající perníček je dalším v řadě přestoupivších tabu kvůli přesladké hmotě. Ovšem! A neměla by tu být připomenuta i božská mana zázračně padající z nebes? Tu by bylo záhodno použít stejné interpretace, kterou autor aplikoval na výklad Červené Karkulky. Možná bychom se pak dobrali ještě kurióznějších magických momentů.
Opravdu si myslím, že by neškodilo, kdyby si vnímaví pedagogové přečetli útlou knížečku našeho mistra Jana Amose Komenského Jak dovedně užívat knih, hlavního nástroje vzdělávání, případně k tomu návdavkem přidali ještě jeho Pansofie prodromus aneb O pravé a plné moudrosti jíž z konce běží naproti v této oboustranné knize Příruční orákulum aneb Umění moudrosti Baltazara Graciána. Závěrem ještě jedna citace našeho zde prubovaného autora:
„Učíme naše děti vyjmenovaná slova, co je to logaritmus (byť, učíme je opravdu, co to je?), jaká je nejvyšší hora Čech, kde padl Přemysl Otakar II., ale formování jejich duše ponecháváme reklamám a Hollywoodu. (Oj! Chtělo by se dodat: přicházejícím ze Svatého hvozdu… - pozn. recenzenta.) Máme pro naše děti tisíc odpovědí na otázky, které jsme pro ně vymysleli a na něž se neptaly, ale nemáme žádné odpovědi na otázky, na které se jednoho dne zeptat musejí. Máme jistě dobrý důvod, proč naše děti učíme násobit a odmocňovat, neboť to zvícerozměrňuje jejich imaginaci, ale nemáme našim dětem vůbec co říci o pomstě, vzpouře, agresi, uzlových bodech člověčenství. Vyrábíme tak technicky zdatné bytosti navždy zakleté do svého dětství. Je nejvyšší čas říct si znovu pár základních věcí o tom, jak vzniká muž. O tom, co Hrdina nemůže minout na své cestě. Ale hlavně o tom, jak se Hrdina vyrábí k našemu vzrušení a koupení.“
Nepřipravujeme naše děti na přelomový bod našich dějin, jímž bude opravdové a konečné vplynutí do reality kvantové (zatím) teorie, v níž někteří z nás zatím nedokonale vidí hrozivé vize, jak se o tom zpovídá třebas David Tibet (Current 93) v interview vedeném Petrem Ferencem (viz His Voice – časopis o jiné hudbě, 4 / červenec-srpen 2006, str. 30-31):
„Zdál se mi extrémně živý a děsivý sen, že se horizont zaplňoval černými tvary a pak jsem zjistil, že jsou to černé lodi. Pluly nebem, stovky, tisíce, milióny, desítky miliónů, a když zaplnily celé nebe, byl jsem zničen a začal umírat.“
To je Konec Dětství.
Nebo jak poznamenává autor: „Čeká nás ještě dlouhá cesta plná radosti.“
Ono, koneckonců, i jinošství – panenství, zralý věk i moudré stáří stojí za to si plně prožít. Máme na to celou věčnost.
* * *
Při obrovském množství témat není jednoduché se jako recenzent zhostit svého úkolu přehlédnout celou knihu vůkol a venkoncem, takže vlastně tato slova mají znít jako doporučení a pobídka čtenářům s živou myslí, aby se do ní začetli a přibrali do vějíře případně další prameny, jež jsou v textu nenápadně naznačeny. Opravdu tu jde spíše o osobní očistu ve smyslu odpoutání od podvědomých úkonů jdoucích v „duchu“ skrytě působících reklam, programů, metaprogramů a následků zombiefikace (půvabně formulovaného slova, což?), k jejichž odstraňování v rámci deprogramování vyzýval před časem na našich obskurních stránkách náš milý slovanský pan-mág Darek Misiuna.
Vítám do rodiny okulturistů dalšího vnímavce spodních proudů vyznačujícího se širokým záběrem pohledu na jevy, jež nás tolik zajímají! Pracuj pilně dál a vysyp opět pár démantů na naše chudě prostřené stoly!
"Bylo-li životním stylem dávných časů utrpení, je životním stylem časů našich euforie. Euforie je neonové srdce pověšené na gotickou věž. Euforie je kýč přijatý za životní styl. Extáze byla forma transcendování světa v dávných časech. Novověcí poslové světla, strženi úžasnou hebrejskou dějinnou vizí, přeložili toto transcendování do časového kódu. Vyprávěli si o pokroku, o říši svobody, o komunismu, o spravedlivém světě, aby stvrdili vědomě či nevědomě dávné poznání lidského rodu: že smysl světa kolem nás je v tom, abychom ho překonávali. Euforie a její epocha učinila smyslem světa samotný svět."
Z eseje Jméno našeho světa
"Gnose tvrdí, že zatímco člověka stvořil Bůh, svět byl stvořen Demiurgem, který je také nazýván Lež či Omyl. Tento Demiurg je pravděpodobně jednou z nejvyšších a nejtajemnějších podob Ďábla. I v bibli se říká, že ďábel je kníže tohoto světa. Euforie je přivřením očí, které zakrývá rozpornost, nesrovnalost, jež nás pudívala tento svět překonat. Přivřením očí, které svět učiní rozmazaně snesitelným, samozřejmým a umožní nám v něm zůstat a nezemřít úzkostí či nudou. Euforie je stvrzením světa, stvrzením lži, tancem na diskotéce dýdžeje Demiurga."
Z eseje Jméno našeho světa
"Informace je "item", živůtek, kouzlíčko, mečík či láhvička s vodičkou neviditelnosti či nesmrtelnosti, kterou lze ovšem použít jen uvnitř hry, a tak se do ní musíme neustále vracet, neboť je to náš jediný kapitál, který máme, a jen ve hře ho můžeme využít. Nekonečné hranice dobyvatelské strategické hry o Informaci jsou však hranicemi akvária, do něhož se nevejde rozpornost každé opravdové Myšlenky. To, co nás naučil Marcuse v šedesátých letech především, nebylo míchání Molotovových koktejlů - ačkoli se budou ještě hodit - ale to, že vícerozměrnost je koneckonců rozpornost a rozpornost je koneckonců podstata. Dobrý voják Švejk, stejně jako Marx či Ježíš, jsou především rozporní a proto podstatní, a ani jednomu to gymnaziální profesoři nikdy neodpustili. Svoboda je dnes definovaná možností připojit se na síť a nalézt tam COKOLI. Cokoli však není VŠE. Cokoli je cokoli nepodstatného - třebas návod, jak vyhodit do povětří tento svět. Takový návod je skandální, ale nikoli rozporný. Rozpornost je ježíšovskou či marxovskou koketérií se Smyslem. Hvězdy showbyznysu od Madonny, přes Marilyn Mansona či Eminema až k Bin Ládinovi jsou však jen přepjatí, extravagantní. Rozpornost se nevejde na titulku bulváru, Bin Ládin ano. Extravagance vytlačila skutečnou rozpornost - to je jeden z děsivých popisů nové epochy."
Z eseje Nepohodlné barvy duhy
"Revoluční pohyb na rovině kolektivního erotismu je jeden z nejfantastičtějších sociálních procesů dneška, který nemá v dějinách srovnání. Neboť ostatně reaguje na tanec obrazů, který také nemá srovnání. Přestáváme si lhát o sobě samých, pozvolna, navzdory pohoršení zaprděnců a konzervačním snahám o ustavení politické korektnosti (homosexualita ano, zoofilie ne apod.) se rozlévá mohutné lidové hnutí. Díky internetové pornografii masy dávají své vědomí do pohybu (nečekaly ani na žádného Freuda druhé generace), a začínají prozkoumávat svět erotických - perverzních - archetypů, začíná se rodit přesvědčení, že tyto archetypy jsou prazákladem naší sexuality. Je už nejvyšší čas, protože páni obrazů nebudou čekat. Zapřahují do svých služeb lakové kozačky stejně jako tolkienovské trubadůry. Dokud nepochopíme obraz dominy v sobě, stejně jako obraz sfingy, budeme zcela bezmocní vůči imagologickým strategiím, které už rozhazují sítě, neboť veliký lov duší začíná."
Z eseje Oni jsou mezi námi
"Čarodějové ve světě vytvářejí podivné nesourodé bratrstvo, které by se mezi sebou na ničem nedohodlo, vzájemně sebou pohrdá, ale přesto je po celém světě, od klimatizovaných kanceláří Mark BBDO, přes sluje Hamasu až po tibetské klášterní krypty s rakvemi atlantovských obrů pojí podivné spříseženství. Běhá mezi námi ještě mnoho kouzelníků Atlantis. Naše civilizace má stále ještě milióny nenávistných nepřátel, kteří by chtěli mýtus dosadit na dávný obří trůn, který pobořily bagry přiopilých mužiků, Josef Švejk na něj přimontoval kolečka a požádal paní Mullerovou, aby ho na něm dotlačila k odvodní komisi, a Homer Simpson u něj vybírá turistické vstupné. Tito nepřátelé dnes žijí vskutku nepoznáni mezi námi. Estetika Matrixu radí nasadit černé brýle Zionu, neboť staré brýle umí odhalit jen staré podoby nepřátel."
Z eseje Oni jsou mezi námi
"Propaganda masírovala masy, reklama si prostě vyrábí nová individua. Nepotřebuje k tomu žádná brainwashingová děla. Stačí jí prostinká lidská touha spatřit svůj obraz v zrcadle. Ve své studii o fetišismu Freud naznačil, že tato všelidská potřeba pohledu do zrcadla nemá vůbec funkci kontrolní či analytickou, ale ryze harmonizační. Nedíváme se do zrcadel v koupelně, v řečech jiných lidí či v reklamě, abychom spatřili, jak vypadáme, ale abychom spatřili, jak bychom vypadat měli a chtěli. Kdo zvěcní tuto lež, zvěcnil nás samé. Kdo odcizil náš obraz, odcizil nám nás samé. Ostatně, staří indiáni při ve své intuitivní hrůze z fotoaparátu a staří semité se svým zákazem zobrazovat lidské bytosti tohle zřejmě věděli dávno."
Z eseje O rybě, která smrdí od hlavy
"Nestoudný výrok o humanitárním bombardování ještě usvědčuje svého původce v očích toho, kdo jakékoli bombardování v životě zažil. Už méně v očích toho, kdo zná bombardování jen z filmového plátna. A ve chvíli, kdy “humanitární bombardování” použije reklamní agentura jako slogan pro reklamní akci s vysypáváním bonbónů z letadla, už je jazyk definitivně odříznut od jakékoli zkušenosti a je z něj jen nešťastná prostitutka, která heroinovýma očima prosí každého kolemjdoucího: znásilni mně."
Z eseje O rybě, která smrdí od hlavy
"Mýtus je úžasný v tom, že je manipulací a dopingem zároveň. Stereotypem překroucená žena neprodává mužům vrtačky či pěnu na holení. Tato odcizená zrůda rozesílá své stereotypické ženství z devadesáti procent ženské cílové skupině. Totalita imagologického mýtu tkví v tom, že z nás dělá to, co jsme, či co bychom chtěli být. Existují jistá univerzální nesplnitelná přání infantilní mysli (aby nebyl rozdíl mezi “já” a “mým obrazem”, abych zůstala čistá i svůdná...), funkční reklama je ta, která se tváří, že nám tato nesplnitelná přání splňuje. Mýtus nás znásilňuje vždy přesně tím způsobem, po němž toužíme"
Z eseje Jak budoucnost našla svůj domov
"Antropologové objevili v 19. století podivuhodný beduínský rituál, který je svou "barbarskostí" uhranul. Beduíni jednou v roce svázali velblouda, zvíře, které pro ně tolik znamenalo a tolik pro jejich přežití udělalo, zaživa z něj začali odřezávat kusy masa a ještě chvějící se kusy velbloudího těla dychtivě hltali a zapíjeli je prýštící krví. Takřka tunové zvíře umírající ve strašných bolestech bývalo spořádáno za několik desítek minut. V každé starověké kultuře nějaký takový rituál nalezneme. Starořecké bakchanálie jsou asi nejznámějším příkladem. Děsivé? Může být vůbec děsivé něco, co nepochází z nás samých? Mohl by nás děsit sadista, který se ukájí mučením dospívajících dívek, kdyby sadomasochismus a pedofilie netvořily tajemným způsobem temnou základnu veškeré naší sexuality, na vyšší rovině pak veškerých našich citů včetně náboženských? Děsit nás může jen to, co je naší součástí, jen to, co nás vzrušuje, jen to, co sídlí jako potencialita v našem nevědomí. Kdybychom byli opravdu hluboce nevinní - tedy zhola neschopní vzrušení z toho sadistického výjevu, těžko by nás mohl děsit. Jako hluboce nevinní bychom se na ten výjev dívali prostě jako na rituál termitů: trochu zmatení, možná mírně pobavení. Teprve naše účast budí děs."
Z eseje Média a stín
"Zasvěcení totiž dobře vědí, že mužským homosexuálům se líbí určité typy žen. Lákají je nikoli sexuálním, ale záhadným “předsexuálním”, “psychickým” způsobem. Krom archetypu Velké (dominantní) matky, který zrcadlí závislost každého homosexuála na své vlastní matce (vzpomeňme homosexuální zástup na dvoře Heleny Růžičkové), lze v jejich preferencích vyčíst ještě jiné univerzální znaky. Tuto zákonitost hyperbolizují a manifestují nejčistším způsobem transvestité. Právě výběr ženských idolů u transvestitů je klíčem k pochopení zákonitostí elementární podoby mužské animy. Královny tohoto výběru, jakými jsou Marilyn Monroe či Helena Vondráčková, napovídají, že v této neprozkoumané krajině také leží ono veliké tajemství “mýtu blondýny”"
Z eseje Proč se ženy nedívají na gay porno?
"Ne náhodou považoval lid ve starých teokraciích za samozřejmou povinnost vůdce nechat se rituálně zabít, pokud selže ve svém úkolu udržovat řád vesmíru a zpozdí se kupříkladu každoroční záplavy. V těchto přirozených magiokraciích byla zástupnost vůdce (idolu) a otce zcela samozřejmá. V jisté chvíli svého vývoje každý z nás řešíme svou nenávist vůči rodičům tím, že se s nimi identifikujeme. Nenávist se tak promění v nenávist latentní, ta však může vyhřeznout na povrch v jistých neurotických chvílích (“zpoždění záplav”), či si najít vhodný zástupný objekt. Takovým se v jisté chvíli stala například druhá manželka zbožnělého Václava Havla. Soustředila na sebe stín havlovského heroického mýtu. Podobně kdysi vykoupila svatost Johna Lennona Yoko Ono. Není identifikace bez nenávisti. V každé fanouškovské adoraci je nenávist skrytě přítomna."
Z eseje Naše poklady: Rychlé šípy, major Zeman a céčka
"Tak kupříkladu v bibli uvedené slovo M-L-K (hebrejština vypouštěla při zápisu samohlásky) lze dešifrovat jako “molech” (bůžek, modla) či jako “melech” (král). Kabalisté v této abstrahované a verbalizované tvarové styčnosti vnímají ezoterní souvislost, což nám nemůže nepřipomenout Freudovo nakládání s verbální tvarovou styčností a přesmyčkami slov, kdy například při jedné analýze snu slovo Ratte (krysa) dešifruje jako rate (podíl). Proti tomu Jung by ve své analytické psychologii hledal nejspíše archetypálně a kulturně podmíněnou symboliku krysy - krysa je v evropském kolektivním nevědomí mor, chudoba, chudinská čtvrť, zkaženost velkoměsta, laciný nevěstinec, syfilis, podsvětí, podzemí a tedy i podvědomí jako takové. Na to vsadil Goebbels, když ve své propagandě krysu spojil s Židy. Vsadil na to i Foglar?"
Z eseje Naše poklady: Rychlé šípy, major Zeman a céčka
"Nakonec se kruh uzavírá a my se dozvídáme, proč Karkulka vlastně potkala vlka s ocasem, a ne třeba medvěda. Vlk, do něhož je nasypáno kamení, je tvrdý, je ztopořen. A v tu chvíli tedy: šup s ním do studny. Který orgán reprezentuje studna, není největším tajemstvím pohádky O červené Karkulce."
Z eseje Červená Karkulka: Příspěvek tiché hysterky k atheismu
"Dívka v jisté chvíli zjistí, že nemá penis jako chlapečci. Z toho vzniká podle Freuda několik klíčových pocitů - prvním z nich je pocit viny. Dívenka si říká: ”sebrali mi ho, protože jsem něco provedla. Moje dírka je za trest.” Tento pocit viny pak dává vzniknout obecné ženské submisivitě, touze být podřízená a potrestaná, což pocitu viny ulevuje. Doprovodným efektem je ”nenávist k vagíně”, kterou si poněkud neuvědoměle vzala na mušku i známá feministická divadelní hra Vagina monology. Druhou ženskou konstitucí, která vzniká po zjištění ”odebrání penisu”, je obecný ženský exhibicionismus. Když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že zatímco muži si oblékají takové oblečení, které je jim pohodlné, ženy jsou schopny podstoupit neskutečné nepohodlí, aby zaujaly. Ovšem nejde v tom navzdory všeobecnému přesvědčení o zaujmutí mužů, jde o kompenzaci, kterou Freud popsal infantilní dívčí větou: ”nemám sice penis, ale něco mít musím, když se na mne dívají!”."
Z eseje Frommova Karkulka: jak se bouří ženy
"Isis byla sestrou Osirise, který ji pojal i za manželku. Osiridův bratr Seth však spáchal bratrovraždu a roztrhal Osirise na 24 kusů. Isis se vydala hledat s pomocí Anúbise (rozumu) roztrhané kusy těla, aby je zcelila dohromady. To se jí podařilo, jen pohlavní úd již nenalezla. Nahradila ho umělým genitálem z fíkového dřeva. Tento akt je největším tajemstvím mýtu o Isis. Nahrazení falu umělou náhražkou je podle všeho nahrazením nespoutané prasíly a animality transcendovanou sexuální energií, povýšeným Erótem, v jistém smyslu sublimací, kulturou, duchovní prací. Velká sublimátorka - to je hluboká archetypální definice ženy těsně přiléhající ke své zdánlivé opozici: Čarodějnici."
Z eseje Frommova Karkulka: jak se bouří ženy
"Máme pro naše děti tisíc odpovědí na otázky, které jsme pro ně vymysleli, a na něž se neptaly, ale nemáme žádné odpovědi na otázky, na které se zeptat jednoho dne musejí. Máme jistě dobrý důvod, proč naše děti učíme násobit a odmocňovat, neboť to zvícerozměrňuje jejich imaginaci, ale nemáme našim dětem vůbec co říci o pomstě, vzpouře, agresi, uzlových bodech člověčenství. Vyrábíme tak technicky zdatné bytosti navždy zakleté do svého dětství."
Z eseje Úvod do teorie hrdiny
"Když pak doplníme všechny případy, kdy se ženské tělo či cokoli s ním spojeného stane pro muže fetišem, můžeme zkonstatovat, že zbytek mužského zájmu připadá na nějakou tu volbu ryze heterosexuální, na vzrušení ze skutečné jinakosti, ale mám obavu, že těchto skutečných a čistých heterosexuálů je mezi námi méně, než ona pověstná čtyři procenta, jež jsou připisována menšině homosexuální. Ba nejsem si jist, zda koncept heterosexuality není spíše konceptem mystickým."
Z eseje Úvod do teorie hrdiny
"Sedmým narativním archetypem televizních zpráv je příběh o “dobré matce”, vyprávění užívané nejčastěji po smrti významné osoby, které pak kompenzuje ambivalentní vztah médií samotných i publika k idolu během jeho života, typicky kupříkladu po smrti herečky Heleny Růžičkové - zatímco v době její kandidatury do Senátu za KSČM ji média uvrhla do klatby, po její smrti byla v nekrolozích kompenzačně zdůrazněna její kladnost ve stylu “milovala celým srdcem, národ ji miloval apod.”, což u jiných hereckých osobností nebývá zvykem."
Z eseje Foglar, homosexualita, skejťácké paradigma a ideál jáství
"Tato v jiných kulturních okruzích a jiných historických epochách zcela okrajová, neboť pochopitelně bytostně egocentrická, definice lásky obecně stojí na nebezpečném předefinování významu pojmu “cit” v naší kultuře. Tento pojem, jakožto protipól rozumu, měl - jak víme od Junga - tradičně především význam míry. Citlivý člověk byl ten, kdo znal míru věcí, kdo dokázal sjednocovat protiklady. V naší kultuře se však citlivost a citovost proměnila v inverzi tohoto původního významu - citlivý je dnes ten, kdo míru ztratil, kdo nenalezl míru mezi emocemi a rozumem, kdo emocím propadá a je jimi vláčen, citlivost a citovost je jinak řečeno v evropské ideologii zaměněna za hysterii."
Z eseje Foglar, homosexualita, skejťácké paradigma a ideál jáství
"Foglarův Ludva Grygarů, to je zároveň jeden z univerzálních erotických archetypů: Štíhlé chlapecké neochlupené tělo. Vídáme ho dodnes na titulních stránkách časopisu Bravo. Zatímco v pop-kulturních produktech napojených duchem sedmdesátých let, v pozdně patriarchálních seriálech jako Magnum či Walker Texas Ranger doznívá stereotyp chlupaté dospělé mužnosti, ve zmíněných teenagerských magazínech se mezitím zrodil “metrosexuální” ideál s oholeným hrudníkem, který v 90. letech dobyl prakticky celou pop-kulturní krajinu. Na nástup tohoto muže-dítěte mimochodem reagovala firma Mattel novým oficiálním partnerem panenky Barbie: Blainem, který nahradil nedostatečně infantilního a feminního Kena. Blaine je jen marketingovým objevením Ludvy Grygarů. Ani “Blain” z bravíček neslouží k ničemu jinému, než sloužil Ludva Pavlovi Zemanovi - nabízí prostor pro splynutí s Dítětem v sobě."
Z eseje Foglar, homosexualita, skejťácké paradigma a ideál jáství
"Ano, i onen prsten, který vládne všem (a všechny ostatní do temnoty sváže), symbol moci v Tolkienově Pánu prstenů není ničím jiným než archetypálním symbolem análního otvoru, prst navléknutý do sevření tohoto prstenu není ničím jiným než hovnem vyplňujícím prstenec řiti."
Z eseje O hovně
"Snadnost proniknutí pissingu do konvenční středněproudové pornografie naznačuje cosi o poměrně malé bariéře, kterou kultura vůči moči jako zdroji slasti vystavěla - jistě ji nezbořila močící Anna Geislerová ve filmu Jízda. Ve chvíli jejího výtoku moči na jihočeskou silnici již tato bariéra musela být de facto v troskách. Televizní reklama prostatického léku GS Triomen, která si dovolila proud (dokonce mužské) moči zobrazit, je toho dostatečným důkazem."
Z eseje O hovně
"V enviromentalistických úvahách bych nedoporučoval nazývat planetu Zemi “Matkou”, jak to činí některé směry typu New Age. Tím totiž projektujeme do našeho vztahu k přírodě své ryze ambivalentní city k postavě matky. Každý skutečný muž musí toužit se od své matky osvobodit, a nejde-li to jinak, musí tento úkol zvládnout alespoň za pomoci matčiny smrti. Je příliš mnoho symptomů, že tohle drama na makroúrovni prožíváme v kolektivní podobě ve vztahu k “matce Zemi”. V každé adoraci matky je kus nenávisti k ní."
Z eseje Proč nejsem zeleným a feministou
"Levicoví intelektuálové šedesátých let znovu oživili to bolavé téma, Roland Barthes volal, že jazyk je největším opresivním, utlačujícím systémem, do něhož má Moc navíc snadný přístup, lidé jako Michel Foucault či Jean Baudrillard hovořili o alienaci znaků, o hyperrealitě a simulacrech, jenže z nějakého zvláštního důvodu se jejich slova, ač popisující poměrně zjevné a jednoduché skutečnosti, jevila být mnohem nadutější kabalou než kvantová teorie. Jazyk opět zradil. Již nešlo prostým způsobem popsat hlavní rozpor epochy. Navzdory zajímavému spektáklu hořících barikád osmašedesátého, noví Marxové již nedokázali přehodit výhybku."
Z eseje Jazyk jako Osvětim
"Komplexní antikomunistická mytologie se stává pozvolna nástrojem zvláštní a konkrétní politické síly s velmi aktuálním historickým úkolem. Václav Bělohradský již před drahnou dobou prorocky připomněl, že v české politické bažině dřímou druhorepublikánské zárodky oděné prozatím do kýčovitých frází o morálce. Antikomunismus je v podstatě jediným tématem této nekoordinované druhorepublikánské síly všelijak se přiživující na zchátralém českém politickém těle. Toto klerofašistické mejstříkovsko-štětinovské embryo nám roste a bude ho slyšet čím dál víc, nepůjde jen tak do dusíku. Otráví bezezbytku veřejný prostor svými kampaněmi, často placenými z peněz "humanitárních" agentur typu Člověk v (intelektuální) tísni, kde se pod aurou spasitelů houfují a šikují mladí aktivisté zítřejších vlajkařských kraválů."
Z eseje Jazyk jako Osvětim
Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft. Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu: „Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“
A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…
Portál www.okultura.cz je udržován laskavou péčí firmy DataLite s.r.o..
Připomínky týkající se chodu těchto stránek zasílejte na e-mail: webmaster@okultura.cz.
Obsah
Recenze
