Gary Lachman předkládá zájemcům o dějiny literatury a okultismu studii Temná múza: Vliv okultismu na literaturu v 18.-20. století, která mapuje vývoj okultismu od osvícenství do 1. pol. 20. století. Činí tak na příkladech jednotlivých představitelů tohoto myšlenkového proudu, a to zejména těch, kteří významným způsobem ovlivnili světovou literaturu (Cazotte, Goethe, Novalis, Poe, Balzac, Bulwer-Lytton, Baudelaire, Rimbaud, Huysmans, de Maupassant, Strindberg, Meyrink aj.). Zařazuje sem ale i takové autory, kteří se věnovali spíše nebeletristické tvorbě, a to velice rozmanitého ražení (křesťansky orientovaný de Saint-Martin, theosofka Blavatská, brilantní mág Crowley aj.). Kniha je doplněna reprezentativní antologií.
*
Gary Lachman: Temná múza: Vliv okultismu na literaturu v 18.-20. století (Volvox Globator, Praha 2006)
Gary Lachman: Temná múza: Vliv okultismu na literaturu v 18.-20. století
Gary Lachman je autorem řady knih o historii vědomí a západní kultury, a mezi ně patří např. Turn Off Your Mind: The Mystic Sixties and the Dark Side of the Age of Aquarius; A Secret History of Consciousness; A Dark Muse: A History of the Occult (anglické vydání mělo odlišný název: The Dedalus Book of the Occult: A Dark Muse); In Search of P.D. Ouspensky; The Dedalus Occult Reader: The Garden of Hermetic Dreams; Into the Interior: Discovering Swedenborg a Rudolf Steiner: An Introduction to His Life and Work.
Jako Gary Valentine byl zakládajícím členem (baskytara) věhlasné rockové skupiny Blondie s blonďatou Deborah Harry, napsal pro ni některé rané hity a rovněž hrál na kytaru u Iggyho Popa. Informace answers.com se rozcházejí v tom, kdo ho ve skupině po prvním albu Blondie nahradil. V jednom článku se píše, že to byl Frank Infante, který v červenci 1977 nahradil Valentina. Tamtéž, přímo v medailonku k jeho osobě, se uvádí, že byl v roce 1977 nahrazen Nigelem Harrisonem, právě když se kapele začalo dostávat uznání.
Pravidelně přispívá do novin jako The Guardian, Independent on Sunday, Fortean Times, Quest a dalších žurnálů v Anglii a ve Spojených státech. Často přednáší při různých příležitostech o společném základu vědomí, okultna, populární kultury a umění. Žije v Londýně.
*
Gary Lachman
Lachman otevírá knihu kapitolou o osvícenském okultismu, pomineme-li opravdu bezpříkladnou poznámku č. 1 na str. 14. Zaujme nás tu příhodně zachycený duch doby, neboť se dozvíme, že „magie natolik ovládala myšlení běžných Francouzů, že, podle historika Roberta Darntona, státní orgány považovaly alchymisty, čaroděje a věštce za mnohem lepší vyzvědače a policejní informátory než svůj obvyklý zdroj, kněží.“ Podobně tomu bylo, i když ne tak křiklavě, ve zbytku Evropy.
Než načrtneme stručně obsah tohoto díla, jakož i hlavní pojednávané osoby, musíme si položit otázku, komu je vlastně tato publikace určena? Napsal ji rodilý Američan, takže při pohledu do obsahu pochopíme, že trochu vzdělanějšímu Evropanovi k užitku příliš nebude, takže ho nadchnou spíše kapitolky věnované opomíjeným osobám jako je Fernando Pessoa nebo Oskar Wladyslaw de Lubicz Milosz, zejména když se v jejich životech mihnou tak pozoruhodné osoby jako Gurdžijev (který by si býval rozhodně zasloužil rozsáhlejší portrét v takovéto knize, ale rozhodně potěší zmínka o téměř neznámém Malcolmu Lowrym, kterého pojilo přátelství s fráterem Achadem. Ale i známý surrealista René Daumal tu je pojednán docela občerstvujícím způsobem. Takže znovu otázka: co vlastně vadí na této knize? Odpověď je záhodno hledat ve zhruba 80-stránkové druhé části knihy nazvané „Vybrané texty“. Patrně je to opravdu úlitba polovzdělaným Američanům, kterým se servíruje pod nos výbor z textů, které jsou v některých případech v našich zeměpisných šířkách součástí už základního vzdělání (Rimbaud, Baudelaire, Poe), popřípadě pak nikterak náročného samostudia. Nepochopitelná pak je volba Hymny k Panovi (zde nevím proč Píseň…, když zhruba ze stejné doby pocházejí některé hymny Jiřího Karáska ze Lvovic…) z klasické knihy Aleistera Crowleyho Magie v teorii a praxi, když každá kapitola z ní by byla daleko výmluvnějším svědectvím, než-li ocitovaná poetická drobnost, která je pro něho asi tak reprezentativní jako pro Eliphase Léviho nějaké veršovánky z Velikého tajemství.
Potěší zejména občasné historické scénky – např. William Blake a jeho žena Catherine jako Adam a Eva (str. 49) – vedle vytahování zapomenutých jmen z propadla dějin. Je jich tu celá řada, a to je dozajista jenom pár z celých zástupů: Blakeův učitel na Parově kreslířské škole, Richard Cosway, praktikující mág, který kombinoval mesmerismus, kabalu, ceremoniální magii, drogy a rituální nahotu.
S malířem Henrym Fuselim sdílel Blake lásku ke všemu erotickému, romantickému a mimořádnému.
John Varley, praktikující astrolog a zodiakální fyziognom, který uskutečnil s Blakem řadu seancí, během kterých viděl a kreslil přízračné hlavy slavných nebožtíků. Tehdy také viděl svého záhadného „Ducha blechy“.
Duch doby: Axel
„Villiers de l’Isle-Adam,“ napsal Rémy de Gourmont, „otevřel s velikou razancí dveře neznáma, jimiž celá generace procházela k Nekonečnu.“
Axelovo zřeknutí se života není jenom logickým naplněním romantické víry v nadřazenost imaginace, čímž se zařadil po bok slavného Paracelsa, který je v mnoha ohledech svatým patronem romantiků – jeho ústředním krédem je, že pravda vesmíru se nachází v lidské imaginaci – je však právě tak i nezastřeným přiznáním samotného Villierse de l’Isle-Adama, jenž ústy jiné své postavy pravil: „Život? Ten za nás odbudou naši sluhové…!“ Je to též konec cesty „tam dolů“ („Lá bas“), po které mohli kráčet Huysmans, Baudelaire, Jules Bois a další, cesty vedoucí k hlavni pistole…
Temná múza (anglické vydání)
Jsou zde postavy, jejichž zpracování je opravdu mistrné: Valerij Brjusov. Portrét Gustava Meyrinka vedle toho nemá pro nás nic zajímavého – z logických důvodů, jež netřeba zde vykládat.
Drobné nedostatky sazby jsem se rozhodl nechat bez komentáře, ale nakonec si na adresu korektora nemohu odpustit poznámku. V kterých nebeských končinách dlel asi jeho duch, když procházel stranu 129 (4. řádek seshora)? S jistotou lze říci jenom tolik, že české luhy a háje to rozhodně nebyly, jinak by se nenechal zviklat k podobě této věty: „Zasvěcenec se ale nedá zvyklat…“
Nakonec se ke kýžené odpovědi dostaneme. Kniha je určena těm čtenářům, kteří se s problematikou okultna teprve seznamují a hledají jména a orientace, jimiž se lidé vydali na cestě za temnou múzou. Podobně mnohým posloužilo Jitro kouzelníků Bergiéra a Pauwelse nebo Surrealismus a magie od N. Chouchy, a mohli bychom jmenovat ještě další taková podobná díla.
Konečně, posuďte sami, jak se to rockerovi se zálibou v okultnu nakonec podařilo.
Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft. Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu: „Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“
A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…
Portál www.okultura.cz je udržován laskavou péčí firmy DataLite s.r.o..
Připomínky týkající se chodu těchto stránek zasílejte na e-mail: webmaster@okultura.cz.
Obsah
Recenze
