Poměr, o němž mluví Lucibvs Sannvs, je vztah. Jsme-li přítomni v lásce, pak tu je jen bezprostřední „já“-“ty“, naše bytí zakoušené přímým poznáním a zakoušením navzájem. Jestliže však přestanu vnímat osobně a začnu zpředmětňovat, představovat si, tvořím svět věcí a objevuje se „ono“. To se objevuje s procesem individualizace. O tobě nemohu říci, že jsi „něco“. Jsi, a to je kvalita bytí.
De Media
„A AJ, VIDĚL VĚTRNÉ VÍRNÉ SLOUPY,
JIMIŽ Z NEBES SYTILA SE ZLEM ZEMĚ,
ODULOSTÍ SE ODĚLA A SVATOU ROZMLUVU ZTRATILA,
A MEZI NĚ VELKÝ ZPROSTŘEDKOVATEL VSTOUPIL.
A NEBYLO JIŽ „U TEBE“ A „U MĚ“,
VŠAK „MEZI NÁMI“.
CO JSI TO UČINIL?!
KAM JSEM ŠEL, BYL JSI SE MNOU TY!
KDEKOLIV JSEM OTEVŘEL ÚST, VYŠEL JSI Z NICH TY!“ DE MEDIA, LVCIBVS SANNVS
Poměr, o němž mluví Lucibvs Sannvs, je vztah. Jsme-li přítomni v lásce, pak tu je jen bezprostřední „já“-“ty“, naše bytí zakoušené přímým poznáním a zakoušením navzájem. Jestliže však přestanu vnímat osobně a začnu zpředmětňovat, představovat si, tvořím svět věcí a objevuje se „ono“. To se objevuje s procesem individualizace. O tobě nemohu říci, že jsi „něco“. Jsi, a to je kvalita bytí.
Náš mistr Therion mluví o tom ve své Lži, nazvané Udidlo:
Udidlo
Bytí je podstatné jméno; tvar je přídavné jméno.
Hmota je podstatné jméno; pohyb je sloveso.
Proč se bytí odělo tvarem?
Proč se hmota manifestuje pohybem?
Neodpovídej, ó ty v tichu přebývající! Neboť ZDE není žádného „proč“ a „nač“.
Jméno ONOHO známo není; zájmeno interpretuje, totiž dezinterpretuje To.
Čas a prostor jsou příslovce.
Dualita zplodila spojku.
Podmiňovací způsob je otcem předložky.
Člen předznamenává dělení slov; však citoslovce je zvuk, jenž skončí tichem.
Znič proto osm slovních druhů; devátý už je zas blízko pravdě.
I ten však musí být potřen, než budeš pohlcen tichem.
Aum.
Aleister Crowley: The Book of Lies, str. 28. Samuel Weiser, Inc., York Beach, USA 1986.
A tu si uvědomujeme, že i vztah „Já-Ty“ je pokusem o výklad. Je už dualitou, spojuje rozdělené.
„Chci Tě vidět jako sebe.“ Podstata, jednota země, „král a země jedno jsou.“ Zprostředkovatel brání nazírání Boha. Zastřel Bůh sám sebe, aby byl zprostředkováván?
Mají média nárok na bytí? Vždyť přece žádnou podstatu nemají! Jsou odrazem obrazu. Pokoušejí se o výklad (tj. „být základem, podstatou“), ale místo toho spíše prokládají: pravdivé nepravdivým, částečné neúplným, přítomné dočasným, nepřímé zprostředkovaným.
Ukaž zrcadlu zrcadlo a pomátne se z toho. Zakleto do nesčíslna zrcadlení přestává rozeznávat původní a druhotné.
„Jméno ONOHO známo není; zájmeno interpretuje, totiž dezinterpretuje To.“
ONO je Dítě; já není To, ty není To, on není To. ONO jsi já, ONO jsi ty, ONO jsi on, ve všem a vždy. Zprostředkovávání nezprostředkovává. To, co je až za jménem, je jenom přídomkem. Nenachází se to v chrámu slova, nýbrž kdesi za ním. Člověk se změnil individuací (potopou) na my (množství). Já-moje, ty-tvoje, on-jeho. Podstatné (jméno) se změnilo na zájmeno a přídavné jméno.
Členění, artikulace, probíhá podle slovního základu, slov-ního zá-kladu. Člen určitý a neurčitý. To a Něco.
Už sama řeč je past na ONO.
Řeč je médium.
Zvuk se skládá z tónů. Řeč sama je jejich skladbou. Nikoliv však obraz. Proto je obraz nadřazen zvuku.
Řeč je členěna, je členitá, kdežto obraz nemůže být artikulován. Obraz je sdělován najednou, okamžitě, ne tak slovo. Výslovnost z něj činí soustavu článků: předpon, slovního základu a přípon.
Už i hieroglyfy jsou vnímány rychleji a bezprostředněji (jako protozáklady slov) než slova samotná. Nesou v sobě ještě zárodek obrazu, z nějž vznikly.
„Obrazy byly zavedeny proto, že většina lidí nedokáže podržet to, co slyší, ale vzpomenou si, když vidí obrazy“ (Michael Nyman).
Tvář vyjevuje náznak povahy člověka, jeho neřesti a temperament.
Pohyb duše nazíráme jako pohyby tělesné. Jsou duševní hnutí a říkáme jim afekty, náklonnosti, rozrušení, nálady, citové rozpoložení, jako např. hněv (soustředný), radost (odstředivá), strach (uzavírající se), touha (rozprostírající se) atd.
A jsou pohyby tělesné jako je růst, stařecký třas, nemoc, uzdravení. Tak je tělo médiem ducha a duch médiem těla.
Žena kladoucí nohu na hlavu hada. Žena zavírající tlamu lva. Má-li z tlamy lva vylétnout včelí roj, musí zdechnout. A tak bylo hádavým ženám vkládáno do úst udidlo, aby zmlkly. Citoslovce, jakožto nesmyslný výraz extáze, je to jediné, co stojí za to říct. A to ještě bývá považováno za poklesek!
Řeč stojí pod vztahem. Základem poznání a poznávání je vztah. Dva-v-jednom. Trojjedinost. Jsi - a to je poznání. Poznání je také zprostředkováním. Ale přichází v osobě Milovaného.
Obsáhnutí vnitřního přenosem je rovněž mediumizací, ovšem od středu ke středu, nikoliv od středu k okraji.
VR
Okraj je ono, je to zvěcnělé, bezvztahové zprostředkování.
Myšlenka na ono je zprostředkování. Představa je zprostředkování. Médium je pole mezi. Mezipole. Velká Tvář se pokládá na Malou Tvář. Ale řeč jejich ustala a sytí se očima.
Řeč zabíjí vztah. Posvátné mlčení je základem vztahu.
„V mlčení potkal jsem Tebe. Oněměl jsem Tebou. S Tebou přišla má němota, a tak jsi Ty nyní mým jazykem & řečí.
Ale kdybys chtěl zase jednou někdy promluvit hlasem mrtvých, lekl bych se & navždy bych tě opustil. Buď mi rybou!“
Král Rybář. Háže své sítě mezi lidi a podél nich a loví své porybné. Spojuje nespojitelné a rozvazuje to, co rozvázat nelze. Je Synem Božím. Přináší Otcovskou esenci dolů na zemi. Obrovský vzdušný vír ládující do svaté země podivné touhy Boží. Veliký prostředník Svaté Ruky rozrývá zemi a plní ji Svým Semenem.
Ve vztahu se zabýváme sebou, nikoli druhou stranou, nikoli milost (láska), nýbrž vůle.
„Láska je zákon, láska pod vůlí.“
Aleister Crowley: Kniha Zákona. Horus, Brno 1997. AL, I:57, str. 39.
„Ty se přede mnou ocitá. Ale já vstupuji do bezprostředního vztahu k němu. A tak vztah znamená, že jsem vyvolen i volím, je pasivitou i aktivitou zároveň...
Všechno, co lidský duch kdy vymyslel a vynalezl, pokud jde o předpisy, sdělitelnou přípravu, cvičení, pohroužení, nemá co činit s prajednoduchým faktem setkání.“
Martin Buber: Já a ty. Votobia, Olomouc 1995, str. 62.
Medialita (já-ono) je opuštěna, zůstává bezprostřední nazírání Boha. Zmocňuji se světa a hýbu s ním jako s celkem, nevytrhuji z něho části. Plastický prostředník.
Merkur a Hermés. Pozor, zmerčil jsem tvoji tajnost, hrma tvá byla vystavena mému obdivu a péči.
Velký Zprostředkovatel prochází nebeskou branou a rozsévá obrazy.
Podstatné je temné a oporou světla, jemuž je pozadím pro světelné hry, světlomluvu.
Temnota přišla na konec své cesty a hledala spásu v sebepřesažení. A tak ze sebe uvolnila světlo. Uchovala si však svoji nepostradatelnost, neboť je jeho doplňkem, jeho maternicí, jeho druhem.
A světlo se zase ve svém výjimečném aspektu blíží temnotě; je-li ho nadbytek, propadá se opět v temnotu. A tak se uzavírá světlo v temnotě a temnota ve světlu.
TEMNOTU tvému SVĚTLU!
Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft. Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu: „Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“
A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…
Portál www.okultura.cz je udržován laskavou péčí firmy DataLite s.r.o..
Připomínky týkající se chodu těchto stránek zasílejte na e-mail: webmaster@okultura.cz.
Obsah
Okultura
