Studie o antickém hermetismu Radka Chlupa pod názvem Corpus Hermeticum představuje literárně sice akademičtější formu, je však čtenářsky přístupnou. Shrnuje základní historická fakta o hermetismu a načrtává hlavní směry moderní interpretace.
Vlastním jádrem knihy jsou texty a překlady Corpus Hermeticum, který je sbírkou řeckých hermetických spisů pozdního data.
*
Hermés Trismegistos v mozaice na podlaze katedrály v Sieně
Počátek tohoto vydání se váže k osobě Zdeňka Kratochvíla, který se dlouhodobě věnoval komentovanému překladu Corpus Hermeticum z řečtiny, jehož provedení pak postupně (od roku 1992) přejal Radek Chlup. Radek Chlup působí v Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v Praze, je religionista a zabývá se antickým Řeckem.
Z období pozdní antiky se uchoval soubor řecky psaných textů, zvaný „Corpus Hermeticum“, tedy soubor hermetických spisů. Obsahuje 14 až 18 textů (autor upřesňuje počet na 17), které už asi ve 3. stol. n. l. vytvářely jakýsi „kánon“, relativně uzavřený soubor. Lze jej případně vnímat i jako kanonické knihy jakési náboženské společnosti, např. údajných „Obcí Hermových“ v Alexandrii. Je však zřejmé, že takových spisů bylo mnohem víc. Antický hermetismus je pozoruhodný tím, že rozsáhle pracuje s řeckými filosofickými pojmy a argumenty, avšak svým celkovým vyzněním působí velmi nefilosoficky a neřecky.
Vlastním jádrem práce byly texty a překlady Corpus Hermeticum. V následných komentářích se Radek Chlup snažil ozřejmit argumentaci hermetických autorů a v mezích možností jí dát smysl i tam, kde není na první pohled patrný. V Předmluvě by nemělo být přehlédnuto poděkování Filipu Karfíkovi, který měl nemalou zásluhu na tom, že se jeho přístup k akademické práci notně proměnil.
Přehled použité bibliografie (použitých překladů a kritických vydání hermetických spisů) ukazuje na úsilí, jež bylo přípravě tohoto díla věnováno. Potěšitelné je, že nám autor dal na vědomí, že je v ní zahrnuta toliko literatura, kterou měl bezprostředně k dispozici.
Recenze přítomného rozměrného díla není snadnou záležitostí, a to už proto, že je rozehráno na téměř 450 stranách. Do historického pozadí vzniku uvádí více než padesátistránkové pojednání o „historicko-kulturním kontextu“. Mírně jsem zaváhal, jak má být vnímána na str. 13 v pozn. č. 6 zmínka o „Faraónovi“ (psáno na začátku s velkým písmenem), míní-li se jím nějaká konkrétní osoba nesoucí takové jméno, či zda jde jen o chybu a měl být psán s malým písmenem.
Filosofickou hermetiku lze rozčlenit do sedmi skupin.
Corpus Hermeticum je sbírkou sedmnácti filosofických traktátů s rozmanitými tématy, jež byla v období renesance chápána jako ucelená, z dnešního pohledu se však jedná spíše o náhodný výběr, nejstarší „úd“ pochází už z byzantského období; další pak jsou nejen od různých autorů, ale i z různých dob.
Pozoruhodným spisem velkého rozsahu je Asclepius dochovaný jen v latinském překladu, jejž znal už i Augustinus. Znám je na Západě již od dob antiky.
Stobaiovská hermetika zahrnuje čtyřicet ukázek z hermetických spisů, které okolo roku 500 zaznamenal ve své Antologii vypisovač ze starých knih Ióannés Stobaios v rozsahu od jednoho odstavce až po rozsáhlý myticko-kosmologický traktát Panenka Kosmu. Je tu i pozoruhodné pojednání o kosmických energiích.
Několik zlomků dokládá přijímání hermetiky v pozdní antice, dále tři hermetické texty v koptském překladu (z Nag Hammádí) a v arménštině dochovaný spis Definice Herma Trismegista.
Čtyři kratší hermetické fragmenty dochované na vídeňských papyrech. Papyry jsou zajímavé i tím, že na své rubové straně obsahují část starozákonního apokryfu O Iannovi a Iambrovi, což svědčí o tom, že hermetismus kvetl v prostředí se zájmem o egyptsko-judaistická témata.
Zajímavý je postřeh, že se většina hermetických spisů tváří ahistoricky, a pokud se o okolnostech jejich vzniku vůbec hovoří, stylizují se jako záznamy egyptských rozprav, jež proběhly v hluboké, blíže neurčené minulosti.
Rovněž tak není nijak podstatné, že zakladatel hermetické tradice byl (pravděpodobně) pouze mytický. Autor předkládá zajímavý vhled, kterého si všimnou spíše národy označované jako „primitivní“, že totiž potřeba jasně rozlišovat mezi autorem fiktivním a reálným, mezi mýtem a historií, je až program moderní doby. Podobně zdůrazňuje již Walter Scott v úvodu svého vydání hermetik: „Není nutné se domnívat, že autoři Hermetik hodlali své čtenáře podvádět; ani Platón je přece nepodváděl, když psal dialogy, v nichž nechal Sókrata říkat věci, které Sókrates nikdy neřekl.“
Corpus Hermeticum (1643)
Důležitou sekcí je pak Filosofická hermetika: křesťanská testimonia, jež se týká od konce 2. stol. n. l. křesťanských autorů. Nejstarší, zhruba 177-180 n. l., pochází z Athénagorova spisu Libellus pro Christianis, kde je Trismegistos letmo zmiňován jako jeden z nesčetných zastánců přesvědčení, že bohové jsou ve skutečnosti lidé. Za zvláštní zmínku tu stojí ještě Aurelius Augustinus, který se o Trismegistovi rozsáhle zmiňuje v Boží obci. Augustinus byl současníkem Kyrillovým (spis De civitate Dei pochází z let 413-426), a jeho hermovská legenda je proto dosti podobná.
Na tuto sekci navazuje logicky sekce Filosofická hermetika: nekřesťanská testimonia, kde nacházíme toliko dva autory. Prvním je novoplatonik Iamblichos a jeho spis O mystériích egyptských. Druhým pak stejně známý alchymista Zósimos z egyptské Pánopole. Dochovalo se od něho množství menších spisků, kde se to jen hemží odkazy na Hermova alchymická pojednání.
Zná však i filosofická hermetika, jak je zřejmé z úvodní knihy spisu Poslední vyrovnání.
Své sestře říká: „Toto dělej tak dlouho, dokud tvá duše nedosáhne dokonalosti. A když poznáš, že ses stala dokonalou a (získala jsi) přirozené tinktury, tehdy naplivej na látku, uchyl se k Poimenandrovi [sic], ponoř se do Poháru a pak vystup ke svému pokolení.“
Závěr citace je očividnou narážkou na dva spisy Corpus Hermeticum, na Poimandra a Pohár.
Franciscus Johannes van den Berg: Unio mystica
Druhá kapitola pojednává k tématu Hermetismus a řecká filosofie, třetí: Kosmická a gnostická zbožnost.
Od strany 145 začíná samotný Corpus Hermeticum, uvozený textovým úvodem, a pak již následují jednotlivé hermetické knihy, komentáře, bibliografie a tolik cenný rejstřík pojmů usnadňující lepší orientaci, hledáte-li např. nějaký traktát, jméno, ideu či symbol. Kniha má poctivých 440 stran.
Všem, kteří hledají a se nacházejí ve studiu hermetických spisů, bych chtěl tuto knihu doporučit. Je málo řečí, v nichž se dostane takovému souboru osobité studie, komentářů, analýzy, přípravy a nadto je patrné i autorovo zaujetí pro samotnou látku Díla. Obvykle se totiž sáhne po cizojazyčném díle, přeloží se do patřičného jazyka, často bez souvislostí, odkazů na vydání v domácím jazyce atd. Máme to štěstí, že jsme se dočkali podobného komparativního díla v češtině, přeloženého přímo z řeckých hermetických textů. Nakladatelství Hermann & synové za to patří dík.
Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft. Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu: „Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“
A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…
Portál www.okultura.cz je udržován laskavou péčí firmy DataLite s.r.o..
Připomínky týkající se chodu těchto stránek zasílejte na e-mail: webmaster@okultura.cz.
Obsah
Recenze
