Německý hudebník Al Gromer Khan si založil vlastní hudební vydavatelství RASA Music a pod ním speciální label Tea Time Music, aby mohl vydávat především vlastní nahrávky ambientně-meditační hudby.
Při nočních posezeních u čaje s přáteli začal skládat vlastní hudbu a přehrávat si ji. Smyslem bylo nalézt hluboký okamžik ticha, kdy je zbytečná i řeč. Využívali též dlouho trvající čichání vůně růžového a santalového dřeva a posléze nalézali minimum hudby vhodné i k modlitbám a meditaci.
Nabízíme zde recenze jeho 6 CD z poslední doby.
Na rozdíl od většiny bookletů svých alb se nám zde Al Gromer svěřuje nejen s tím, jak dospěl k názvu CD, ale také trochu se svým životem. Již od mládí měl nechuť k bytovým i jiným „mejdanům“, kde se popíjel alkohol, a potom lidé byli hrubí a hluční. A hlavně stále více zesilovali hudbu, aby ji pro svůj vlastní hluk slyšeli. Al Gromer spíše inklinoval k nealkoholickým nápojům a klidu, až tichu. To vše časem nalezl při pití čaje (hindsky chai) s vhodnými přáteli. Stále však také hledali vhodnou hudbu k posezení u čaje – srovnejme si s našimi čajovnami a často nevhodnou, hlasitou hudbou. Hudba by neměla být jen klidná, ale také jaksi inspirovat nebo až vyvolávat vyšší stavy vědomí. Al Gromer nám vyjmenovává některé inspirace – ambientní sérii děl Briana Ena, Tři Gymnopedie od Erica Satieho, perskou a kašmírskou hudbu, lidovou hudbu z Mali, filmové hity Mehdi Hassana či Óm Kalsúm atd. Časem si při nočních posezeních u čaje s přáteli začali skládat vlastní hudbu a přehrávat si ji. Smyslem bylo nalézt hluboký okamžik ticha, kdy je zbytečná i řeč. Využívali též dlouho trvající čichání vůně růžového a santalového dřeva (asi z tyčinek) a posléze nalézali minimum hudby vhodné i k modlitbám a meditaci. Toto vše bylo asi před 20 lety a nyní vedlo Al Gromera k vytvoření alba Čaj a růže. Inspirace výše uvedenou hudbou se nezapřou, hlavně Enem, ale jinak jde o vlastní, jasně rozeznatelnou produkci. Hodně se využívá sitáru a súrbaháru, ale evropským způsobem, nejde o indickou hudbu. Klávesy také nejsou tentokrát hrány jako v dlouhých skladbách – zde má nejdelší sice přes 11 minut, ale jinak se pohybují mezi 3 – 5 minutami – nýbrž jsou součástí komunikace s dalšími nástroji. Opět jsou využity kytarové zvukové struktury Petera Maunuho, indické bubny N. S. Nagasvamiho (v bookletu je zřejmě chyba, neb je uveden Nagasoami) a dokonce i recitace jeho ženy Ute. Jako psychologický poradce a poradce při pořadí skladeb byl opět Klaus Wiese. Ačkoli mají na první poslech skladby celkem jednotnou atmosféru, některé z mého hlediska vybočují a trochu tu jednolitost narušují, což je zajímavé. Kdyby se totiž z těch 11 tak 4 vypustily a možná trochu jinak seřadily, bylo by to velmi silné a působivé album. Z tohoto hlediska nemá smysl rozebírat skladbu po skladbě a vyjadřovat se k ní. Většina z nich autorův záměr splňuje, některé dokonce více než na 100 %, a to je důležitější než moje představa.
Jak nám v bookletu tohoto CD Al Gromer Khan sděluje, učil se hře na sitár a súrbahár (hluboce laděný sitár) ve škole Inajata Khana. V Indii se totiž během staletí vytvořilo několik škol, tzv. gháran, které mají při dodržení základních pravidel indické klasické hudby, něčím trochu odlišný a tím význačný a typický vlastní styl. Tak zkušený hudebník či posluchač pozná, zda jde o styl Inajata Khana nebo Raviho Šankara atd. To se, samozřejmě, netýká jen sitáru, ale jakéhokoli nástroje i zpěvu. Tato tradice se obvykle předává z otce na syna(-y), ale i na další žáky. Kdo absolvuje tuto výuku v linii Khanů, smí za své jméno přidávat slovo Khan, ačkoli není muslim jako původní zakladatel. Al Gromer se učil sedm let u Imrata Khana a čtyři u Raise Khana a Roshana Bhartyia. Potom ještě pár dalších let studoval na koncertech Inajata Khana. Toto album nazval prostě a výstižně Indická hudba, protože je na něm záznam tří rág ze živého koncertu v Mnichově z roku 2001. První skladba je sólo na súrbahár. Začátek šestnáctiminutové skladby je trochu uspěchaný, pak se interpret dostane více do nálady, vše se zklidní a rága se vyvíjí přirozeným tempem ke svému zrychlení v části zvané džhala. Zaujme jemný zvuk nástroje, časem se trochu ztrácí inspirace. Druhá, dvacetiminutová skladba, je hrána na sitár a má také spíše jemný, než ostrý sitárový zvuk. Nevím, zda je to strunami nebo způsobem hraní. Zde již není zvolena úvodní rozjímavá část áláp, nýbrž část ve středním tempu, předcházející nástupu bubnů tabla. Ta se připojují na obvyklé znamení o desáté minutě s tíntálem, šestnáctidobým rytmem. Hraje zkušený Suman Sarkar. Hráči pěkně komunikují ve středním tempu. Typická Vilajatova hra takřka neznatelně rytmicky kulhá a vše se vyrovnává, až když se hudebníci po sólu na tabla (velmi dobře zahraném a nahraném) v devatenácté minutě v rychlejším tempu doběhnou. Zde je ovšem zvuk sitáru poněkud slabší, v pozadí a vše trochu rozpačitě končí. Třetí, dvanáctiminutová skladba, je improvizací na sitár ve stylu Vilajatovy školy. K typickým, velmi pěkným melodickým frázím se až v desáté minutě připojují tabla a asi nejpěknější skladba alba brzy dospěje ke svému závěru s dlouhým potleskem. Al Gromer Khan zřejmě neměl více nahrávek z koncertů, protože jinak by jistě sestavil další a propracovanější album, na které určitě svými interpretačními zkušenostmi má.
Al Gromer Khan, Klaus Wiese: The Alchemy Of Happiness (RASA Music, CD)
Al Gromer Khan, Klaus Wiese: The Alchemy Of Happiness
Německý hudebník Al Gromer Khan si založil vlastní hudební vydavatelství Rasa Music a pod ním specielní label TeaTime Music, aby mohl vydávat především vlastní nahrávky ambientně-meditační hudby, kterou si nazval Paisleyho styl. Inspiraci můžeme vysledovat v klavírních miniaturách Erica Satieho Gymopedie i počátcích tvorby Briana Ena. K tomu přidal Al Gromer Khan své dlouholeté zkušenosti ze studia hry na sitár u indických učitelů. Podklad většinou delších skladeb je hrán na dosti statický syntezátor a z něj vystupují občas krátké fráze na sitár, občas jsou též hrány unisono nebo si vzájemně odpovídají. Celkově se skladby snaží nějakým hudebním vyjádřením zachytit jednotlivé okamžiky či nálady probíhající v mysli člověka během dne. Dalšího interpreta na tomto albu – Klause Wieseho – není třeba představovat. Vedle spolupráce s Al Gromer Khan na jeho labelu TeaTime Music též vydal samostatně CD s tibetskými mísami. Na tomto albu využil jako podklad jeho typické tibetské mísy. Zdá se, že je ani Wiese specielně nenahrával, ale dodal již nahrané a Al Gromer je jen smíchal se svými základy, protože není uváděn jako interpret, ale jako producent a poradce. K těmto mísám je dodán ještě zvuk občas slyšitelného a jemně vystupujícího syntezátoru. Jediné melodie, které občas z tohoto základu vystupují, jsou hrány jednak na sitár a dále na zvláštním způsobem zvukově zpracovanou elektrickou kytaru. Tu nahrál Peter Maunu a zní skoro jako piano. Kytara vytváří někdy trochu rytmus hlubokými tóny či dvojtóny a pak zase na čas zmizí, vystřídá ji spojitá fráze na sitár a nebo jinou frázi zahrají dohromady. Album obsahuje takovouto jednu šedesátiminutovou skladbu. Ta je opravdu skvělá svým klidným, nepřerušovaným tokem, s malými vlnkami hudebních frází, pro masáže nebo odpolední přemýšlení. Skutečně mi to nejvíce navozuje takovou odpolední, letní ničím nenarušovanou pohodu, jak je znázorněno i obrazem Edwarda Hoppera, i když ten má vyjadřovat ráno.
Jedno z nejposlednějších alb Al Gromer Khana nese název v českém přepisu Turíja. Toto sanskrtské slovo znamená čtvrtý stav vědomí, tedy podle Pataňdžaliho Jóga súter stav za myslí, kdy neexistuje ani mysl, ani vědomí já a je zastavený dech. Možná je to pro hudbu na tomto CD trochu nadnesený název, protože skladby do takové hloubky jako např. u některých alb Steve Roache nebo Oöphoi, nejdou. Al Gromer využívá svého modelu ambientní hudby, který je v podstatě založen na velmi statickém základu a z něj občas vystupujících melodických struktur. Tomu v podstatě odpovídají dvě nejdelší skladby tohoto CD. První je dvaadvacetiminutový Istanbulský vlak, který je asi nejzajímavější skladbou alba. Zde je k základu přidán ještě konstantně se opakující, jednoduchý rytmus, hraný zřejmě na syntezátor, někdy spolu se zvuky kytary Petera Maunuho. Rytmus mizí a zase se v průběhu skladby objevuje a vytváří se tak pocit určité hypnotičnosti v oné monotónnosti, která trochu připomíná zvuk jedoucího vlaku. Druhá, skoro devatenáctiminutová - Tichý svět Šrí Nitjánandy mi připadá poněkud slabší, skoro z oblasti new age hudby, i když stále má pro Al Gromera typickou tajemně zamyšlenou náladu. Nad syntezátorovým akordem v pozadí se objevují syntetické melodie sborů, občas sitár. Další skladby jsou již krátké, nejdejší má kolem osmi minut. Ta má v sobě inspiraci a náladu skladeb z alba Apollo od Briana Ena. Nejvíce na mne ovšem zapůsobila závěrečná, čtyřminutová skladba, podle níž je pojmenováno celé album. Stále se točící zvuk akordu mi trochu připomíná elektrickou citeru Larádžího nebo opět obdobné modely od Ena. V tomto duchu kdyby bylo celé album, tak by to bylo velmi silné. Takto je na něm sedm skladeb, které nejsou zcela jednotné.
Hariprasad Chaurasia, Zakir Hussain: Bamboo Music (RASA Music, CD)
Interprety tohoto alba indické klasické hudby pro bambusovou flétnu bansuri není třeba vůbec představovat. Již 40 let patří k její absolutní špičce. Začínali spolu jako mladíci a už tehdy bylo jasné, že jsou to hráči s nesmírnou virtuozitou a obrovskou invencí. Léta to potvrdila a nespočet jejich nahrávek a obdivujících je posluchačů. Hráč na indické bubny tabla Zakir Hussain se proslavil nejen ve skupině Shakti, ale své schopnosti využil v mnoha dalších hudebních stylech, včetně vážné hudby. Obojí jsme měli možnost u nás slyšet. Ovšem toto CD je především oslavou hráčského umění Hariprasada Chaurasii. Obsahuje pouze dvě skladby. První je krátká, kolem 11 minut a je inspirována indickou lidovou hudbou. Bohužel není uvedeno, zda další flétny v pozadí a tánpúru si dohrál Chaurasia sám nebo je hrají jeho žáci, jak bývá zvykem. To je pravděpodobnější a také to, že nebývají často uvedena jejich jména. Zde doprovází Hussain tuto veselou melodii zhruba od třetí minuty až do konce. Těžiště alba je však ve druhé, asi 48minutové skladbě, kterou hraje Chaurasia naprosto sám. Jde o rágu Lalit. Ta má svůj původ někdy v 16. století a má být správně hrána při východu slunce. Její nálada bývá klidná, vážná, s duchovními prvky. Ovšem v obrazech vyjadřujících obsah rág bývá spíše zobrazována jako loučení milého se svou dívkou. To mi připadá vhodnější k tomu, co uslyšíme. Vždyť slovo lalit či lalita (původní středověký název rágy) znamená v sanskrtu hravá, rozpustilá, dovádějící – samozřejmě ve vztahu k ženě. A to, co dokáže Chaurasia potom zahrát v následujících minutách, je místy až neuvěřitelné. A přitom slyšíte, že technika, kterou bravurně zvládá, mu je jen prostředkem k radosti z hudby a stále nových nápadů. Rozjímavý začátek s úžasně krásnými, dlouhými, vydržovanými tóny, skluzy a intervalovými skoky přechází zhruba od poloviny v gejzíry rychlých běhů a stále nových nápadů. To vše je naplněno úžasnou radostí a se zatajeným dechem nasloucháte stále hudbě a ne předvádění se. Vše se nakonec zklidňuje a končí několika táhlými tóny. Mezi tím velkým množstvím Chaurasiho nahrávek tato bude patřit jistě mezi ty nejskvělejší.
Na CD Chai & Roses vysvětlil Al Gromer Khan, jak dospěl se svými přáteli k představě vhodné hudby k popíjení čaje a jak založil pod svým vydavatelstvím sérii Tea Time Music. Většina alb této hudby je od něj, toto je však samplerem s více interprety a možnostmi, i když nejvíce z 12 skladeb je opět od něj. Tak nejprve se zmíním o třech skladbách od Erica Satieho pro klavír, které interpretuje francouzský hudebník Sébastien Illiano. Jeho hra je klidná, beze spěchu, jen zvuk nahrávky mi připadá hodně nahalený. Bohužel jen jedna skladba je od perského hráče na úd Raeda Khoshaba. Jde o tradiční Makám al-lami. Je to velmi hluboká, rozjímavá skladba. Snad mu Al Gromer vydá celé album, protože vystudoval hru u nejlepšího učitele v Baghdádu a koncertuje po mnoha, hlavně arabských zemích. Zbývajících 8 skladeb je od Al Gromer Khana, jen v jedné spoluúčinkuje německý hudebník Kai Taschner. Al Gromer se snaží, aby byly skladby trochu různorodé a myslím, že se mu to dost daří, i když využívá stejných nástrojů, tj. syntezátor, sitár a zvuky Maunuho kytary. Pro sitár volí zvláštní, měkký, nahalený zvuk a nevyužívá čikari strun k přidrnkávání rytmu. Jedna pěkná skladba je věnována opět Vilajatu Khanovi, jeho učiteli. Objevuje se též recitace jeho ženy Ute. Několik skladeb pouze pro syntezátor má silné vlivy ambientní hudby Briana Ena, ale zpracované vlastním způsobem, takže žádné opisování to není. Tyto skladby se mi líbí nejvíce. Jsem zvědavý, kdy z nich vytvoří samostatné album. Celkově vyznívá CD příjemě, ačkoli je sestaveno z více rozdílných příspěvků. Přemýšlel jsem jen nad tím, copak je to asi za ženu zakloněnou v křesílku, jejíž obrázek zdobí přední stranu bookletu.
Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft. Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu: „Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“
A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…
Portál www.okultura.cz je udržován laskavou péčí firmy DataLite s.r.o..
Připomínky týkající se chodu těchto stránek zasílejte na e-mail: webmaster@okultura.cz.
Obsah
Recenze
