Dlouho jsme čekali na nové album čínsko-amerického skladatele a multiinstrumentalisty Forresta Fanga od jeho velmi zajímavého Gongland z roku 2000. Teprve po osmi letech nám nabízí docela pěkný, nový skvost, Phantoms (CD).
Samozřejmě, že během té doby nezahálel. Propracoval své zkušenosti ve hře na gamelan, takže mohl vytvořit hudbu ke klasickému balinéskému, stínovému, loutkovému divadlu a to s velkým oceněním. Gamelanový orchestr se skládá z proměnlivého počtu různě velkých kovových xylofonů – tedy metalofonů – a gongů. Vedle toho se v indonéské hudbě vyskytují též nástroje vyrobené z bambusu, také xylofony, ale třeba i angklung. Jde o soustavu různě dlouhých trubiček na společném rámu, na něž se hraje vlastně třesením. Vzniká neskutečně libý zvuk, který bychom snad mohli trochu přirovnat ke zvuku u nás prodávaných závěsných, do kruhu seřazených trubiček, se srdcem uprostřed. Dále ovšem mají v Indonésii různé další bubny a perskuse. Protože je Fang čínského původu, hraje též na čínskou citeru šeng. Ačkoli je vyškolený houslista, přidal si v USA mandolínu a mandolu a potom různé středoasijské loutny, případně i koru, japonskou bambusovou harfu a nejvíce mě zaujal nástroj matolin, který neznám. To vše jsem vyjmenoval, protože se s tím setkáte na novém albu Phantoms. K akustistickým nástrojům si musíme samozřejmě přidat různé druhy syntetizátorů a elektroniky. To vše se mísí dohromady a krásně to zmasteringoval Robert Rich, další světoznámý hudebník, s nímž Fang spolupracuje.
Na CD je osm skladeb. Dalo by se říci, že jejich délka se pyramidálně zvětšuje k prostřední, stěžejní, nejdelší, přes 23 minut dlouhé The Hallucinations of Hung Tung a pak se zase délky skladeb zkracují. První, pětiminutová Distant Fires je první ochutnávkou zasněného oparu převalujících se zvukových ploch, občas připomínajících odraz světla v zrcadle. Další pětiminutovka The Great Wheel staví více na sólu nějaké loutny, může to být též turecká baglama, mihotavě se proměňující, se zvukem nástroje se krásně pojící elektronickým pozadím a takřka neslyšitelnými housličkami, které „vylezou“ až na samém konci skladby. Celé to působí jako pohádka – otevře se opona a zase zavře. Třetí skladba je už dlouhá přes osm minut a podle názvu Little Angklung by měla být postavena na tomto indonéském nástroji. Ústřední melodii však hraje zřejmě opět nějaká loutna, podporovaná rozostřeným a silně naechovaným zvukem gamelanu a dalšími velmi jemnými perkusemi. Tím vším proplouvá elektronický drone a vy máte pocit, jako byste letěli na nějakém drakovi oblaky. Ústřední melodie mizí, a vynořuje se více gamelan a teprve po šesté minutě angklung. Obdobný vzdušný a zasněný pocit máte i ze čtvrté, jedenáctiminutové skladby A Walk Through the Clouds, jen zde nejsou žádné akustické nástroje a vše je tvořeno více se proplétajícími elektronickými plochami a drones. Pak přijde vrchol celého alba, pátá skladba. Do ní Fang vložil všechny pro něj typické prvky. Zvuk k vám přichází jako záplava tisíců drobných světélek v jedné vlně. Pak se přidá zřejmě citera šeng, mizí a po chvíli tu jsou nabalené gamelany. Jejich mlhavý zvuk se rozpouští ve snivé ploše a teprve z ní se projeví rytmus na buben a další perkuse. Ač zahalený, je konkrétní a vytvoří podkladovou plochu pro křišťálovou melodii syntetizátoru. To jsme teprve ve dvanácté minutě a vydržíme asi do šestnácté. Po chvilce skoro ticha začne jemný gamelan, mizí a již jen elektronická plocha postupně pomalu odtéká do nekonečné nicoty. Ani ne čtyřminutová, šestá skladba Slow Rise začíná zvukovými bublinami a nenápadně přeroste do meditativního spočinutí. V podobném, takřka nepohnutém duchu na ni naváže další, skoro desetiminutová Ebb In Winter. Jen závěrečná Float, opět čtyřminutová, je trochu zvukově barevnější, ale doplňuje v podstatě náladu plynutí těch předchozích. Všechny jsou tentokrát čistě elektronické. A tak nám v naprostém klidu a jakési pohádkové atmosféře skončí celé CD. Dalo by se stručně říci, že má jednotného ducha vnitřního i vnějšího a posluchače vyloženě pohladí.
Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft. Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu: „Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“
A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…
Portál www.okultura.cz je udržován laskavou péčí firmy DataLite s.r.o..
Připomínky týkající se chodu těchto stránek zasílejte na e-mail: webmaster@okultura.cz.
Obsah
Recenze
