Pokud vím, je to první setkání těchto dvou hudebníků, každý je zakladatelem jednoho světově proslulého labelu, Ian Boddyho DIN a David Wrightův AD Music, na němž album Shifting Sands také vyšlo.
Ian Boddy & David Wright: Shifting Sands (AD72CD, CD)
Oba působí na britské hudební scéně od 80. let, z toho Boddy od počátku vyloženě elektronické. Wright si, jako asi většina hudebníků, vytvářel svůj vlastní styl trochu komplikovaněji přes rock, jazz, klasiku k space music a world music a to jako klávesový hráč. Nakonec se přiblížil rytmickému stylu Kitara, Vangelise, Tangerine Dream, ale obohacuje své skladby vícevrstevnatými atmosférickými plochami jako třeba Steve Roach, kde využívá syntetizátory, akustické kytary, housle, samply hlasů a romantizující klavír. Ian Boddy se zvukem experimentuje více, hlavně ve spolupráci s dalšími hudebníky. Na tomto albu však propůjčil své schopnosti do služeb jednotného, společného vyznění, takže oba hudebníci promlouvají jedním jazykem. To lze slyšet již od první skladby, na níž se podílel také Dave Massey. Na albu je pět skladeb, a až na poslední šestiminutovou, mají všechny délku kolem patnácti minut. První skladba Halcyon se nese celou dobu ve stejném, svižnějším a nezrychlujícím se rytmu, tanečním a přesto klidném. Nad ním se klene táhlá, příjemná, opakující se melodie. Docela jednoduchoučká, příjemná hudba. Druhá skladba Still Motion je obdobná, jen je kladen větší důraz na rytmus, který je zhruba ve stejném tempu jako u předchozí a uprostřed a na konci jsou vloženy asi dvouminutové relaxační plochy. Třetí skladba, Shifting Sands, podle níž je pojmenováno celé album, je již propracovanější. Začíná pomalu, až tajemně, a i když se v druhé minutě nasadí opět rytmus, tentokrát rychlejší, stává se spíše drones tepajícím v pozadí a několik melodií a ploch se přes sebe posunuje. Upozornil bych též na pěkně udělanou basu. Po deváté minutě je zklidnění, ale vše se brzy vrátí do tempa, což hodnotím jako již trochu zbytečné a méně zajímavé. Závěr je však opět relaxační. Dalo by se říci, že hudebníci nedokáží setrvat v klidu. I ve čtvrté skladbě Endless Terrain nasadí ve druhé minutě zase rytmus. Tentokrát je spíše houpavý, ale až na romantizující klavír na začátku a konci jde vyloženě jen o rytmickou záležitost. A poslední skladba Comets na to „najede“ hned od první minuty a až na kratičký zlom ve druhé minutě se nezastaví do konce. Takže výsledný dojem z celého alba je vyloženě taneční, skladby jsou dost podobné, ale ta ústřední je nejvíce propracovaná a nejzajímavější.
Tuhle větu hodnou napsání na cedulku a vyvěšení na veřeje dveří nenapsal nikdo jiný než H. P. Lovecraft. Jacques Bergier hodlá v knize Utajení vládcové času hájit tezi, že lidé z daleké budoucnosti tento boj vyhráli a mohou do naší doby vysílat posly. Příhodně pak vzpomíná i několik řádek Mircea Eliadeho z kapitoly Čas lze ovládnout z knihy Aspekty mýtu: „Známe-li původ a příkladné dějiny věcí, získáváme nad nimi určitý druh magické vlády. Tato znalost nám však rovněž otevírá cestu k systematickým úvahám o původu a povaze světa. … Už teď však musíme upřesnit, že paměť se považuje za poznání par excellence. Ten, kdo se dokáže rozpomenout, vládne magicko-náboženskou mocí ještě cennější než ten, kdo zná původ věcí.“
A Bergier nás jako světlonoš vede svou knihou po tajných cestách k rozpomínání…
Portál www.okultura.cz je udržován laskavou péčí firmy DataLite s.r.o..
Připomínky týkající se chodu těchto stránek zasílejte na e-mail: webmaster@okultura.cz.
Obsah
Recenze
