V teplou krev pak se lačně ponořiti

264

Analogon 83 [2017]. Býti [se] zvířetem
(Spolek Analogon, Praha 2017)
Analogon 83 [2017]. Býti [se] zvířetem

122 stran + i-x, Spolek Analogon, Praha 2017, vydání první, brožované

83. číslo Analogonu jest věnováno bestiálnímu.

Jak jinak než začít úvodním citátem Adolfa Portmanna z roku 1960 na str. 1:

„Při bližším seznamování s neviditelnou niterností živočichů se ale přesto učíme vidět v té či oné jednotlivosti toho, co nazýváme svým otevřeným bytím, obecný fakt vnitřního života, tedy něco, co se nevyskytuje jenom u člověka.“

Biblionimrodům jest nové číslo kratochvilného čtení doručeno téměř na Štědrý den – vskutku tu máme velkou nadílku článků, zamyšlení, úvah, rozborů, esejů, obrazové dokumentace i poesie.

Úvodníkem (str. 2) se stal mentorský text Ivana Horáčka Zvíře v člověku, člověk ve zvířeti nastavující nám mravokárně zrcadlo a iniciující vhledy do nitra naší bytosti.

Georges Bataille (str. 3) vždy potěší nějakou pornotheokr(e)ac(i)í a v jeho Tajemství člověka z Lascaux uslyšíme i ozvěny myšlenek D. S. Merežkovského (Tajná moudrost Východu):

„Zvíře je totéž co člověk, ale svatější.“

Zvíře má pro něj blíže ke světu bohů než člověk. Člověk zachovává zákazy, tabu, jimiž se zvíře nikdy neřídí. Zákaz a tabu vyjadřují rozdíly mezi člověkem a světem bohů.

Ukázky z díla Jeana-Christophe Baillyho (str. 7), nazvané Zvíře na opačné straně propasti, jsou zápiskovou formou momentek a reflexí: „Smí-li se maso jíst,“ stejně jako onou propastí, jejíž krajnost vyznačuje „zostuzovaná bestialita“ a „obávaná animalita,“ o animozitě ani nemluvě.

René Char si ve svých verších (str. 12) přeje Kdybych tak měl jejich oči.

Ve zvěřinec živých nás familiérně uvede Benjamin Péret v článku Rodinná zvířata (str. 13), doprovázená mj. půvabnými ilustracemi Jean-Claude Silbermanna. Projev nosorožce umocní malůvka Salvadora Dalího.

Některé vlkomily potěší Pojednání o vlcích (str. 17) Pierra Peuchmaurda s obrazem Evy Švankmajerové: „Pod polštářem vlků jsou černé romány.“

„Kde tedy zůstala duše po zničení a rozčtvrcení těla?“, ptá se Karl Philipp Moritz v článku Anton Reiser (str. 18), jemuž hlavou při pohledu na popravu čtyř zločinců plynou myšlenky na porážku zvířat, jíž u řezníka často přihlížel a přemítal stejně jako Šalamoun o marnosti: „Lidi i zvířata čeká stejný osud – jeden jako druhý umírá.“

Obrazovým bestiářem Jorge Camacha se nadchl Jan Gabriel a zpravuje nás o něm v Ornitologii v rámu (str. 20).

Zvířecí zámkožrout a jiné texty vás (na str. 22) pozřou imaginárně neb aktuálně během setkání s Henri Michauxem a jeho surrealistickou menažérií. Vedle prvně jmenovaného natrefíte i na fouzu a emangloma, a to i na autorských ilustracích.

Z druhé strany mostu na vás bude mávat Claude Tarnaud (str. 24), mějte se však na pozoru, abyste nemuseli říci: „O Tod, wo ist dein Stachel nun?“

Kateřina Piňosová podstoupila (na str. 28) nekyiu a v navě vyzpovídala Hvězdného psa (jménem) Anubis. Doufám, že tam uvnitř promlouval i Anúp a neodjel mezitím někam na каникулы nasbírat si přehršli oměje šalamounka. Následoval ji tam (str. 30) i Martin Stejskal, aby naše vědění uvnitřnil zamyšlením O temném psohlavci a o osvěcujícím šalamounku na pozadí Hvězdy. Připomeňme stěžejní věty, co tu píše:

„Filosofický Merkus má ambivalentní vlastnosti a jakožto syn Osirida a Isidy je složen ze dvou substancí, avšak příležitostně je pojímán jako syn Neftety (Nebthet) a Týfóna (Seta, Sothise), destrukčních principů vedoucích k disoluci (rozpouštění). Jak říká Raymundus Lullus [a s ním i Theofanus Abba]: »Naše dítě má dva otce a dvě matky.« Proměna Anubidovy tváře z černé (nigredo) do zlaté barvy (aurum) zřetelně vyjadřuje barvy Velikého Díla.“

Frederic Leighton: Návrat Persefoné (1891)

Antonín Fux nás zpravuje, že „ten, kdo má bohatou žeň, jest bohat a všeho má hojnost,“ lze vykládat jako πλοῦτος, opis Plutona, bratra Deméter, který Persefoné – tj. „dcera unesená, neboli Περσεφόνη, nazývané též Koré, Κóρη“ – unesl.

O stromu se říká, že „nese ovoce,“ totiž vynáší hojnost, štědrost (Štědrý den a narození Páně, Syna Božího) a bohatství z podsvětí na světlo Boží. Περ-σεφό-νη jsou „plody hojnosti“ a hebrejské „p.ri-oseph“ podobně značí: „p.ri“ – plod, ovoce stromů, vinohradů, zahrad, polí; sloveso „aseph“ znamená „odejmouti, vzíti i unésti; sbírati osení, obilí, hrozny; zemříti.“ Κóρη je blízký kořen χóρος znamenající „přebytek, dostatek, hojnost, sytost.“ Také dodáme, že Deméter byla nazývána Δηώ, podle řeckého etymologického slovníku τó δήω s významem „hledat“ a δηαί je „ječmen.“ Čtěte i odkazy v poznámkách! Nebudeme tu však nasazovati nikomu psí hlavu, každý má k mudrování tu svoji, pročež vězte, že „bohové lidem propůjčili dvě hvězdy, aby je řídily k veliké Moudrosti; na ty vzhlédni, ó člověče, docela zpříma – a následuj jejich svitu, ježto v nich Moudrost bývá nalezena.“

Katrin Backes a Sylvain Tanquerel našli (na str. 35) Co uchovává noc a z ní to vynesli („aseph“) ven na denní světlo včetně dalších obskurních bestiografií: Fantastické zoologie, Sestoupit na dno hmoty (str. 38-39), Něco z bestiářů, Zacvakejme čelistmi (str. 40-41), Jan Švankmajer: Mé radosti (str. 42-43), Art brut … A smrt (str. 44-45), La Inthonkaew: „Otec na mé tělo namaloval tygra sádle z tygra…“ (str. 46-47) až po Nová zvěrstva Leonidase Kryvošeje (str. 48).

Od str. 49 čteme bajku a poesii Jana Švankmajera, Karla Šebka, Jana Gabriela, Františka Dryje, Josefa Jandy.

Kopulace vážek silně zaujala Jaromíra Typlta, a tak (opět) meditoval nad dílem Ladislava Zívra (str. 52).

Rozjímání O obou koncích vodítka Betranda Schmitta (na str. 54) může vést až k nálezu, kdo koho vlastně vede, zda existuje psí ráj, a k folklorizaci fenoménu člověk, jak ji pojal např. Clifford D. Simak svým podobenstvím Když ještě žili lidé…

San přednesl znepokojivé obrazy v článku Člověk, alchymické bestie, chimæry, monstra, homunkulové & Frankensteinové (str. 58).

Kateřina Piňosová se ještě jednou přidružila ke psí smečce (str. 69), aby vyprávěla její mýty: Coyotl – Pes Zpěvný / Boží Pes – Boží špión na Zemi / Nejdokonalejší podvodník / Šakal Starého světa, a k tomu si nadělte trochu hudby Coyote Oldman

Pierre Montebello nás uvádí do Kosmomorfní metafyziky: ku konci lidského světa (str. 74) a porazí nás úžasným odstavcem:

„Portmannova originalita spočívá v jeho převrácení vztahu mezi povrchním a podstatným, a také v prohlášení, že tvary, místo aby byly fyziologickými nebo genetickými indikátory, mají prvořadější hodnotu, jež způsobuje, že vše živé tíhne k manifestaci a k vytváření celkové osnovy sebe sama.“

Christopher Golebiowski: Mr. Pyg

Pierre Mac Orlan, písničkář, básník a prozaik, vlastním jménem Pierre Dumarchey, romanopisec sociálního fantastična, je (na str. 80) uveden ukázkami z díla Vítězné zvíře (1920), doprovázeného sakra černým humorem Christophera Golebiowskiho s postavou gothamovského pana Pyga mávajícího bravurně sekáčkem, kresbou Vin Paneccasia, až po vtipné podání Cthulhu menu, na němž se jako sushi za pouhých $5 skví čerstvě chycení lidé, od „kiddhe“ – to vše by se dalo nazvat „bestia triumphans…“

kiddhe: Human Sushi

Gary Genosko jde ještě dál a v článku Freudův bestář se zamýšlí nad tím, Jak nakládá psychoanalýza se zvířaty? Symptom „stávání-se-zvířete“ pozorovaný u Krysího muže, který „v sobě razil krysí minci,“ a u postavy „Willarda“ v Mannově v Mannově „béčkovém“ filmu Ben z roku 1972, jímž ilustroval pojetí stávání-se-zvířetem. A zapomenout bychom neměli ani na soumračné pojetí v duchu 451° Fahrenheita ve snímku Humr režiséra Yorgose Lanthimose, jehož děj se odehrává v blízké budoucnosti, kdy dle zákonů Města jsou nezadaní lidé zatýkáni a odváženi do Hotelu. Tam si musejí do 45 dní najít odpovídajícího partnera. Pokud se jim to nepodaří, jsou proměněni ve zvíře dle vlastního výběru a vypuštěni do Lesa.

George Du Maurier: Dětský vánoční sen

Malou příručkou onirické zoologie se vybavil Guy Girard (str. 96) a potěšila zejména „punchovská“ ilustrace George Du Mauriera nazvaná prostě Dětský vánoční sen.

Výletem do dekadentní poesie a Galerie zvířat zprostředkoval nám (na str. 100) drahý básník Jan Opolský.

Morytátem Přemysla Martince Novina pravdivá o strašlivé Bestii aneb Šelmě ževodánské,
kterak ve Frankrajchu kolik lidu, zvláště pak dítek, přeukrutně jest zamordovala a kterak ze světa sprovozena byla (str. 102) jsme nadmíru oblažili srdce své – nečtěte po setmění!

A pokud se chcete vydat po monstrósních větvích lidské genealogie, ponořte se (na str. 106) do Antropologické diference Filipa Jaroše, a přibrat můžete i Strange Creations od Donny Kossy spolu s hudbou Devo a jejich alba Q: Are We Not Men? A: We Are Devo!, zejména pak se zaposlouchejte do skladeb Mongoloid a Jocko Homo.

Meňavka Zeus Davida Greensladea (str. 113) a Sny se zvířaty Jaroslava Staňka (str. 114) pak uzavírají třiaosmadesáté číslo Revue Analogon.

Zase jednou nás čeká, soudě dle ukázky Jazz a česká avantgarda dvacátých let, kvalitní text o jazzu. Knihu Giuseppeho Dierny: O Škvoreckém, jazzu a jiných melancholiích. Několik variací na téma Jazz a literatura v Čechách totiž připravuje k vydání nakladatelství Malvern.

Stolečku, prostři se! Analogon? Hutná krmě!

*

 

© San, xiiMMxvii
© okultura.cz