Kouzlo jest zlomeno aneb Komu zvoní tweet

108
William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Zdeněk Vojtíšek, zabývající se výzkumem kultů, sekt a nových náboženských hnutí, o nás říká, že nemáme rádi náboženské instituce a církve:

„A protože mimo církve náboženství nevnímáme, tak se domníváme, že náboženští nejsme. Velká část lidí, kteří se považují za ateisty, ale ve skutečnosti ateisty nejsou. V inklinaci k věštění, meditacím, nákupu homeopatik, józe, akupunktuře, v důvěře k léčitelům, astrologům či kartářkám atd. jsou Češi velmi silní. Přitom to jsou všechno činnosti spojené s náboženstvím.“[4]

Žehnání, exorcismus, svátosti, uctívání tělesných ostatků a putování k hrobům světců v očekávání zázraků mohou připadat jako magické úkony podobně jako sběr kouzelných bylin, vaření lektvarů, zaklínání a čarování divotvůrců, a přitom existuje jistá vazební síla mezi magií a náboženstvím, uvolňující podobné energie sloužící k naplňování potřeb i očekávání společnosti a jednotlivců.

Richard Keichefer, americký historik a profesor středověkých dějin, říká, že „nemůžeme začít s předpokladem, že magie je iracionální; musíme se ptát, jak je možné, že lidem, jejichž racionalitu nelze v jiných ohledech napadnout, magie zapadala do jejich racionálního vidění kosmu.“[5] V magické struktuře mají mezi sebou události, předměty a osoby magické vztahy.

Průnik k té nejstarší – magické – formě myšlení člověka je nesnadný, neboť současný člověk jej nechápe, a nemá tedy ani přístup k tvůrčím naukám. A tak se musí učit rozvíjet své vědomí – filosof, lingvista a básník Jean Gebser, který popsal struktury lidského vědomí, je rozlišil takto: archaická, magická, mytická, mentální a integrální. Jde až k antickému pojmu ars magica, přejatému ze staroperského magiš. O tom, jestli je magie „černá“ nebo „bílá“, rozhoduje její použití buď ve škodlivém, nebo v blahodárném směru. Německý folklorista Will-Erich Peuckert rozlišuje kromě magia illicita, černé ďábelské magie, ještě dvě cesty ke „světlům“ vědění bílé magie: „pravou“ magia lumen naturale, která přes Ficina a Paracelsa dospěla k Jakobu Böhmovi – tj. cesta teosofů a pansofistů –, a „levou“, magia naturalis. Pozdější učitelé rozlišovali mezi noční stranou magie (γοητεία) a její světlou sférou (ϑεουργία). Bílá magie se nakonec stala součástí teosofie a pansofie nazývaných „umění ducha“.

Jenny Nyström: Ilustrace zobrazující Þorgerðr Hǫlgabrúðr, kterak čelí flotile jómsvikingů (1895)

Nejzřetelnější rozdíl mezi lidovou kulturou a kulturou vzdělanců ve středověké Evropě spočíval v tom, že vzdělanci čerpali své koncepce magie z četby – antické literatury. Dalším pramenem pak byla tradiční kultura Germánů a Keltů, z níž se však nedochovalo, kromě pozdějších literárních zpracování – v písemné podobě –, téměř nic. Půvabnou magickou-vúdú historku z 10. století zachycuje sága Olaf Tryggvason proti silám temnot:[6]

Když se Thorleif přestrojil za žebráka, přišel na Hákonův dvůr a pod záminkou, že zazpívá báseň na Hákonovu počest, vyslovil kletbu, která zavinila, že Hákon přišel o vousy a většinu vlasů, začalo ho neodolatelně svědit mezi nohama a onemocněl jakousi vleklou a úpornou chorobou. Aby se pomstil, zavolal Hákon bohyně Thorgerd a Irpu, které mu byly nápomocny se svou „trollskou a prorockou mocí.“ Z naplaveného dřeva zhotovily lidskou figuru, do jejího nitra daly lidské srdce a poslaly ji Thorleifovi, jenž záhy zemřel.

Ve dvanáctém století se odehrálo cosi výjimečného: vpád arabské vzdělanosti do západní Evropy, který sebou přinesl nové koncepce okultních věd včetně astrologie, alchymie a přírodní magie. Henry Corbin např. upozorňuje, že když se Ibn ‘Arábí poprvé setkal s Averroem, jenž v té době již byl „žákem Chidrovým“, přišel Mistrovi, jehož hlavním cílem bylo obnovit aristotelismus v naprosté čistotě, složit poslední poklonu „syn Platónův“, současník perských platoniků, kteří společně a aniž by to Západ tušil, rozpoutali ve světě islámu něco, co předjímá a překračuje projekty Gemista Pléthóna či Marsilia Ficina.[7]

Během 13. století zde toto importované vědění zapustilo své kořeny natolik, že učenci museli přehodnotit svůj pohled na magii, magičtí autoři začali převlékat antický „strakatý“ kabát nebo jej přinejmenším začali jinak nosit a určité druhy magie se tak rozšířily, že zformovaly „společnou každodenní tradici“, kterou nacházíme v pozdně středověké Evropě všude – v církevním i světském stavu, mezi šlechtou i prostými lidmi, muži i ženami, měšťany a venkovany. Magie nebyla vždy všude stejná, ale její základní typy se v podstatě podobaly, ať už byly praktikovány kdekoliv.

Zhruba v téže době se v určitých kruzích začala pěstovat nekromantie, která vzkvétala především v kněžském podsvětí a později se stala základem satanismu. Armiers, muži z Ariège pod Pyrenejemi, dokázali mluvit s dušemi mrtvých a vidět je, a podobně ženy a dívky v Gruzii, mesultane, upadaly do letargie a cestovaly v duchu do země mrtvých, aby s nimi rozprávěly. V Miláně to byly ve 14. století následovnice Paní z Orientu (Signora/Madonna Oriente, La Signora del Gioco – z lat. Domina Oriens, označení Luny coby bohyně), které ji uctívaly jako bohyni a vykonávaly magické rituály – jako třeba oživení poražených zvířat. V 15. století se v severní Itálii objevily následovnice Richelly a „moudré Sibillie“, a bizarní magické kulty – jako např. vlkodlaci v tehdejším švédském dominiu Livonii (jižní část dnešního Estonska); ti prosluli až případem Thiesse z Kaltenbrunu odsouzeného za kacířství v Jürgensburgu v roce 1692. Osmdesátiletý stařec se veřejně prohlásil za wahrwolffa a sdělil soudcům, že (jako vlkodlak jest „ohařem Božím“; srv. Domini canes) se jednou ročně vydával s ostatními vlkodlaky ve třech po sobě následujících nocích do pekla, aby bojovali s ďáblem a jeho čarodějnicemi pro záchranu dobytka a úrody na poli ukradených čarodějnicemi z povrchu zemského. Poprvé přitáhl pozornost k této události německý antropolog Hans Peter Duerr ve své knize Čas snění[8] a italský historik Carlo Ginzburg o ní pojednal v knize Noční bitvy.[9]

Lovci upírů v Dalmácii, tzv. kresniki, odvozovali svoji magickou školu údajně až z černomagické nauky z Babylonu. Srbští zduchači (здухаћ)[10] n. větrovňaci (ветровњак) – dračí muži ovládající povětří a počasí a bojující proti ženským démonům ala ohrožujícím úrodu na poli nebo vysávající úrodnost z polí – když upadli do spánku, jejich duše opouštěla tělo a oni „šli s větrem“, nebo – jak se tradovalo v Montenegru – vystupovali z těla v podobě mouchy, což má jistou okultní souvislost s Pánem much, Baalzebubem. Pavel Apolonovič Rovinskij[11] zaznamenal jedné větrné březnové noci slova své černohorské hospodyně:

„Slyš, jak zpívají – poutnice; už jsou vysoko, hodně vysoko! Šťastnou pouť jim přeji!“

Zduchačova duše měla moc řídit pohyb větru i mračen (srv. cloudbuster,[12] „kladivo na mraky“, rakouského psychoanalytika Wilhelma Reicha, kterým mohl přivolávat déšť pomocí orgonové energie), jeho spící tělo rotovalo, zmítal hlavou i nohama. Vzácně šlo o osoby, které se narodily jako kapucíni – s čepcem štěstěny (něm. Glückshaube, rus. чепчик счастья, lat. caput galeatum), tedy v blanách nebo s tzv. „hlavou v přilbě“. O podobném „zaklínání bouřky“ se dočteme i v knize Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové,[13] a celkově o tématu kopaničářských „bohyní“ a jejich magické praktice „bohování“ pojednává ve stejnojmenné studii Dagmar Pintířová Dobšovičová.[14] V jižním Polsku způsobovala mračna a krupobití stvoření nazývaná płanetnik, chmurnik, nebo obłocznik: stlačovala mlhu do oblak a led kouskovala železnými cepy na kroupy. Byla považována za duchy nekřtěnců, utopenců nebo oběšenců.

Călușari

Obdobou zduchačů byli korsičtí mazzeri a mezi osetskými kmeny na Kavkaze burkudzäutä, kteří na zvířatech, ale dokonce i nejrůznějších domácích předmětech vylétávali v noci mezi vánocemi a novým rokem do země mrtvých na velikou louku zvanou burku. Tam sbírali semena polních plodin a brali je sebou do vesnice, aby zajistili bohatou sklizeň. Na Sicílii měly ženy a dívky noční setkání s tzv. Donni di fuora,[15] „ženami z druhé strany“, odehrávající se ve snění nebo v transu.

Historička Éva Pócs ve své práci[16] klade do jedné roviny existenci „mágů-vlkodlaků“ a maďarských šamanistických[17] mágů, jimž se říkalo táltos nebo tátošové,[18] kteří zasvěcovali svůj život léčení těla i duše všech členů obce. Už v prenatálním stadiu byli podle tradice v přímém styku s Bohem, a mohlo rovněž jít o osoby narozené in caput galeatum, nebo také s jedenácti či dvanácti prsty, jak bylo možno kdysi vidět na stropní malbě kostela v Székelyderzsi.

Obdobnou roli hráli rumunští căluşari soustředění do tajného bratrstva praktikujícího rituální tanec zvaný căluș, který vyvolával dojem, že căluşari létají vzduchem, a podobně jako u anglického lidového tance „Morris dance“, který je součástí vesnických oslav 1. května a tanečníci s načerněnými obličeji mají na oděvu našité zvonečky cinkající do rytmu, mají i călușari mezi sebou postavu „blázna“, známého jako nebun, totiž „bláznivý n. šílený“. Mircea Eliade se domníval, že zpodobňují cválajícího koně a rej vil – zîne, konkrétně „vílové Matky Boží“, obdoby řeckých Charitek či římských Grácií – čirý to protiklad zlých stařen Muma Pădurii, doslova „matka lesa“, pobývajících v lesích.

Více o jejich mýtickém původu odhalí etymologie, neboť bulharsky se nazývají buď калушари, nebo (a také makedonsky) русалии, jsou tedy příbuzní našim rusalkám. Mnohé další napoví také frygická čapka, kterou nosili jejich členové, naznačující možný vliv mithraického kultu. Pozoruhodného popkulturního pojetí činnosti tohoto tajného bratrstva se dostalo v jednadvacáté epizodě druhé řady seriálu Akta X.[19]

Nositelé kultu plodnosti, jimž se ve Furlansku na severu Itálie říkalo benandanti, byli zpočátku považování za ochránce úrody, avšak pod nátlakem inkvizice se v poměrně krátké doby proměnili v nenáviděné nepřátele – čarodějníky. Proměna jejich podoby je svým způsobem příkladná pro intelektuální uvažování mužů církve, jejichž představy se pak prostřednictvím inkvizičních tribunálů – z těchto záznamů bylo pak možné zpětně doložit lidový původ čarodějnictví – zahnízdily i v myslích obyčejných, nevzdělaných laiků.[20] Četná svědectví vyprávějí o tématech spojovaných s těmito benandanti: šlo o opuštění těla v duchu (obvykle v podobě nějakého zvířete – obdoba cestování na sabat); zápas za zachování plodnosti půdy; přítomnost u tabule královny či bohyně sabatu nebo sletu; upíjení ze sudů ve vinných sklepích a zkažení vína.

Na konci 15. století se někteří vzdělanci inspirovali kořeny klasické antiky a zároveň už vidíme vzestup novopohanství vedoucí ke vzniku čarodějnického sabatu.[21]

„Čarodějnický sabat je možná tím nejhmatatelnějším přechodovým rituálem. Uctívač se připraví takovým způsobem, aby nastoupil na cestu ven z tohoto světa, prozkoumal imaginaci a upadl do hlubokého transu, v němž přicházejí neobvyklé stavy vědomí,“

napsali Michael Ford a Michael Riddick.[22]

Federico Castellón: Alchymista (1965)

Mytickou postavou, světcem a patronem tohoto hnutí byl Hermés Trismegistos zpodobněný na mozaikové dlažbě v sienské katedrále. Nevystupuje tu však jako mág, nýbrž jako křesťanský prorok, přestože jeho vliv spojovaný s magií, astrologií a alchymií si lze jen stěží odmyslet. Jedním z nejhorlivějších ctitelů magie byl též Marsilio Ficino (lat. Marsilius Ficinus), italský filosof a lékař, významný představitel humanismu. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (Theologia Platonica de immortalitate animae). Proslavil se překladem pozdně helénského spisu Corpus Hermeticum.[23] Ve vlastním traktátu o lékařství Liber de Vita se opíral o astrologickou doktrínu spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla. Roku 1489 začal sepisovat své úžasné pojednání o archetypální imaginaci v každodenním životě – De vita coelitus comparanda, tedy „Kterak uspořádati život podlevá nebes“. Thomas Moore prokázal sepsáním svého láskyplného úvodu[24] do mistrovy „přirozené magie“, která je „skutečnou školou imaginace“, velikou službu Ficinově myšlení.

Jacques Lefevre d’Etaples zase spojil magii a astrologii s pythagorejskou vírou v moc čísel coby základ moderní numerologie. Jan Reuchlin, věhlasný hebraista, zdůrazňoval skrytou moc jmen a dalších slov, položil základy mýtoetymologie – k níž pak později připojil svoji verzi i D. Ž. Bor. Přikládal velikou vážnost magické moci hudby a popisoval obtíže a rizika magických inkantací, avšak liturgický iniciační obřad spojený s chvalozpěvy považoval za bránu k mystické nauce.[25] Podobně o orfických hymnech jako o ojediněle účinném druhu magie mluvil Giovanni Pico della Mirandola i jeho současník Lodovico Lazarelli. Johannes Trithemius sice popřel, že by byl mágem, předložil však celý systém tajného písma a hájil existenci jistého druhu telepatické komunikace a prohlašoval, že mu bylo zjeveno mnoho zázraků. Jako Ficino i on spojil astrologii s protopsychologií a o působení sedmi planetárních andělů ve světě napsal traktát O sedmi druhotných působcích.[26]

Na počátku sedmnáctého století karteziánský způsob myšlení a teorie hmoty vykázal duchy, ať už dobré nebo zlé, do čistě mentálního světa, zaklínání a magické formule přestaly být pro vzdělané současníky významnou součástí běžného života. Původně se magie a věda rozvíjely bok po boku.

„Počátkem zlaičtění je vyloučení gnose a fenomén bytostné desakralizace, metafysický pád posvátna, nemůže být kompenzován ani kodifikován žádným kanonickým právem. A tato desakralizace se v posledku dotýká jedince, započíná se u něho,“

píše Henry Corbin v úvodu své knihy o Ibn ‘Arábím.[27]

Tímto „zlaičtěním“ nebo sekularizací chce naznačit něco hlubšího než pouhé oddělení či neoddělení „světské moci“ od „moci duchovní“ a dochází k zásadnímu odhalení, že totiž vůbec je taková otázka položena a že přetrvává, ať už se zvolí jakékoliv řešení, neboť samotná skutečnost, že spojujeme představy „moci“ a „duchovnosti“, již svědčí o sekularizaci na jakési základnější, hlubší úrovni. Můžeme za tím vidět původní ideál faraona – představitele Moci Boží na zemi, „kněžského krále“ či „královského kněze“ z rodu Melchisedekova. Šíitský esoterismus vyvolává představu neviditelné mystické hierarchie. Ideje skrytosti či nepřítomnosti imáma jsou mu dokonale vlastní. Čteme to i v XVII. kapitole O tau a ctnosti:

„Za dávného starověku poddaní nevěděli, že mají vladaře.“[28]

„V opozici, která přivedla latinský avicennismus k zániku, souběžnému se zánikem dalších náboženských hnutí ve 12. a 13. století, je možné rozlišit tytéž důvody konání, jaké motivovaly Velkou církev i v prvních staletích, když chtěla eliminovat gnosi.“

Johannes Valentinus Andreae

Zároveň si klade otázku, jak by dopadla srovnávací studie o osudu gnose v islámu a křesťanství a říká, že si dovede představit dialog mezi „Čistými bratry“ z Basry, se svými vazbami na ismá’ílíju, a rosenkruciány Johanna Valentina Andreae, protože „by si dokonale rozuměli“. Vyskytl se však v křesťanství fenomén srovnatelný s tím, co pro islám představuje ismá’ílíjská gnose, resp. íránský súfismus? Potažmo kdy přestal být takový fenomén možný? Odpověď není jednoduchá, zdá se však, že v duchovním kvasu středověku a následnou odpovědí renesance na něj došlo k rozloučení oficiální teologie – se všemi jejími vedlejšími větvemi –, s magií – a celou související plejádou příbuzných divinačních oborů –, a samozřejmě i s rodící se tzv. „čistou“ nebo racionalistickou vědou, která se v pozdějších staletích zcela distancovala od svého původu a nakročila si k slepé uličce „scientismu“, z níž se v současnosti – ve světle posledních objevů tzv. „nové fyziky“ – poměrně složitě vymotává. Corbin odmítá srovnání s křesťanskými mnišskými řády, nabízí ideu „třetího řádu“ nebo „lóže“. Prostě fenomén „Církve“, tak, jak se ustavil na Západě, se svými autoritami, dogmaty a koncily, je nekompatibilní s iniciačními společenstvími a poznamenává, že „tento fenomén ale nemá v islámu žádný ekvivalent.“[29]

 

Chronomagie

Magická touha po moci vytvořila intelektuální prostředí příhodné pro experiment a zasvěcení. To znamenalo rozchod s charakteristickým středověkým postojem kontemplativní rezignace. Novoplatónský a hermetický způsob myšlení stimuloval takové zásadní objevy v historii vědy, jakými byly heliocentrismus, nekonečnost světů a krevní oběh. Pozoruhodný výčet tehdejších prací na tato témata soustředila ve svém příspěvku Hermetická tradice v renesanční vědě Frances Amelia Yatesová.[30]

Mystické přesvědčení, že čísla jsou klíčem ke všem mystériím, podporovalo znovuoživení matematiky. Astrologické bádání zpřesnilo pozorování nebeských těles, výpočet jejich oběhu a měření času. Jak totiž poznamenává Oswald Spengler:

„Západní člověk je nemyslitelný bez nejúzkostlivějšího měření času – bez chronologie dějícího se, která veskrze odpovídá naší obrovské potřebě archeologie, to znamená potřebě uchovávat, vykopávat, shromažďovat vše, co se událo. Barokní doba povýšila gotický symbol věžních hodin ještě dále ke groteskním kapesním hodinkám, které provázejí jednotlivce neustále.“[31]

Sledujeme-li smysl magického axiomu, dle něhož „každý úmyslný, vědomý a volní akt je magický akt“, pak se nám samotná archeologie – se svou nutkavou potřebou vykopávat, katalogizovat, popisovat, uchovávat a vše shromažďovat v mauzoleích a muzeích jako mumie, co konzervované mumiální objekty – může jevit jako chronomagie nebo chronomantie, či spíše jako chrononekromantie.

Robert Fludd

Toto spojení a soužití magie a vědy bylo jen krátkodobé. Jejich rozvolnění předznamenala v Evropě na počátku sedmnáctého století řada intelektuálních střetů: Isaac Casaubon v roce 1614 opět posunul dobu vzniku hermetických spisů; Marin Mersenne a Pierre Gassendi v následující dekádě po roce 1623 vyvrátili magický animismus Roberta Fludda. Na konci 17. století toto partnerství zcela zaniklo. Chemické pokusy Roberta Boylea smetly mnohé z domněnek, na nichž alchymisté stavěli své teorie. Anglická Královská společnost experimentálně prokázala nesprávnost myšlenky, že se hmyz může rozplozovat spontánně. Nauku o signaturách, kterou již dříve popírali někteří botanici, odmítl John Ray od samého počátku. Magnetismus a elektřina, které byly předtím chápány jako okultní vlivy, byly nyní zcela vysvětleny čistě mechanistickým pojetím jako pohyb částic. Triumf mechanistické filosofie znamenal konec animistické koncepce universa, která konstituovala rozumový rámec magického myšlení. Tajná alchymistická bádání Isaaca Newtona jsou připomínkou, že tato změna paradigmatu nenastala přes noc.[32]

 

Novopohanství a protoromantismus

Čarodějnictví a zemědělské kulty v 16. až 17. století předznamenaly v příklonu k přírodní magii příchod romantismu s jeho opětovným návratem k antice. Popření čarodějnického sabatu jako reálného faktu znamenalo, že nadále podněcoval už jen představivost malířů, básníků a filologů. Jakmile s koncem 17. století ustával hon na čarodějnice, sabat se rozplynul.

Na přelomu 16. a začátkem 17. století se začalo v příznivém duchovním ovzduší rodit široké spirituální hnutí a na veřejnost se dostaly dokumenty magicko-alchymického Bratrstva zlatého a růžového kříže a manifesty tübingenského kroužku již zmiňovaného Johanna Valentina Andreae. Nástup tzv. „prostředních rosenkruciánů“ je zaznamenán od poloviny 17. století a od poloviny do konce 18. století přichází ke slovu již na zednářské bázi vybudovaný a z bratrstva „prostředního období“ plynule transformovaný hermetický řád zlatých a růžových křižáků.[33]

Rudolf Adámek: Mystická svatba – Invokace (1911)

Kořeny teosoficko-pansofických tajných společností v 18. století spočívají v hermeticko-alchymickém zednářství a novějších disciplínách (parapsychologie, okultismus). Historický vývoj hermeticko-alchymicko-zednářsko-rosenkruciánských aktivit vyčerpávajícím způsobem zachytil Karl R. H. Frick.[34]

Nelze přehlédnout zásadní dílo Heinricha Khunratha Amphitheatrum sapientiae aeternae z roku 1609 ani dědictví středověké německé mystiky (Mistr Eckhart), novoplatónské tradice v podání Boëthia, Augustina, Hugona od Sv. Viktora, Mikuláše Kusánského, Jindřicha Susa a jistě i Pica della Mirandoly, Lutherovu reformaci a následnou dobu velkých polemik, a konečně ani Paracelsovu přírodní filosofii, jeho alchymické traktáty a teologické úvahy, které spojuje nepříliš známá postava německého myšlení ve století reformace, kterou byl luteránský pastor Valentin Weigel.[35]

Přes Německo, s uvedením některých pozoruhodných zástupců, jako bylo Patefactio Secreti a zejména Templářský řád „striktní observance“, se dostaneme dále k tajné společnosti Johann August Starck a klerikát striktní observance, na niž pak na sklonku 19. a počátkem 20. století navázaly tajné společnosti jako Zlatý úsvit a A ∴ A ∴, či v posledku saturnská bratrstva jako Fraternitas Saturni, „Švédský systém“, Bratrstvo řádu zlatých a růžových křižákůTajnými figurami rosenkruciánů, Svatá magie Abramelinova, Kompas, a dospějeme až k Georgu Wellingovi a jeho slavnému dílu Opus Mago-Cabbalisticum, dále tu byli Bratři svatého Jana Evangelisty z Asie v Evropě, Vídenští „asijští bratři“, Hamburští „asiaté“, Zednářské systémy vysokých stupňů s alchymickou, teosofickou a pansofickou tradicí ve francouzské jazykové oblasti, jest zapotřebí zmínit důležité Připojení lyonské velkolóže ke striktní observanci, abychom se dostali až ke Společnosti „neznámých představených“, a celá tato filiace vrcholí díly Emanuela Swedenborga a Louis-Claude de Saint-Martina.

 

Francouzské magické obrození

Jakob Böhme

V roce 1852 potkal Eliphas Lévi (1810-1875), původním jménem Alphonse-Louis Constant, slavného polského matematika, mystika a okultistu, jímž byl Józef Maria Hoene-Wroński (1778-1853), který silně ovlivnil k mystice již inklinujícího dřívějšího duchovního a posílil jeho zájem o okultismus. Hoene-Wroński byl opravdovým „okultním mistrem“: zabýval se kabalou, gnosticismem a učením Jakoba Böhmeho, byl však zároveň ve své době velmi respektovaným (i když trochu excentrickým) matematikem a filosofem. Zastával názor, že lidstvo prochází pěti evolučními stadii a že jeho teorie by mohla otevřít cestu pátému a závěrečnému. Možná vůbec jeho nejvýznamnější teorií byla teorie absolutna, která tvrdila, že poznání pravdy je možné jenom prostřednictvím lidského rozumu (srv. učení Mistra Eckharta) v kombinaci s tajnou matematickou formulí. Nikdy ji však nikomu otevřeně nesdělil. K ní se vztahoval i jeho „zákon stvoření“, který zněl takto: „Člověk je schopen stvořit realitu ze sumy svých smyslových počitků, a to opět ve spojitosti s matematickou formulí.“

Laurent-Charles Maréchal: Józef Maria Hoene-Wroński

Je známo, že saturnská bratrstva fungovala už na konci první dekády 17. století ve Švédsku, Dánsku a Polsku. Je tu i náznak mystického pouta mezi řecko-římským saturnským principem (fatum = osud) a starým germánským bohem Wotanem (Odin, Othin), jehož jméno se v těchto dokumentech vyslovuje jako „Fuotan.“ Předpokládá se, že k těmto souvislostem dospěl i Josef Maria de Hoëne-Wroński, který ve Varšavě oživil Saturnské bratrstvo a ustavil další lóže v Krakově, Poznani a Toruni. Později se zdůrazňovalo, že toto bratrstvo mělo své kořeny v římských saturnáliích, jež se konají kolem 27. prosince.

V tu dobu upadla velká západní magická tradice, která sahá až do období renesance a dále, do všeobecného opovržení; i ti nejvzdělanější Evropané se jí vysmívali. I v té souvislosti byl Léviho příspěvek k modernímu západnímu okultismu význačný, protože pomohl změnit pohled některých lidí na magii a zejména na tarot.

„Léviho nejpřekvapivější inovace se váže ke spojení kabaly s tarotem. Moderní okultisté mají toto spojení ve velké úctě, takže se zapomíná, že neexistuje vůbec žádný historický důkaz, že by obě disciplíny měly vůči sobě nějaký vztah,“

poznamenává ve svém díle historik Christopher McIntosh,[36] a správně si povšiml, že prezentoval magii

„jako způsob, jak vést vůli určitými kanály a proměnit mága v lidskou bytost s rozšířeným vědomím.“

Marjorie Cameron Parsons Kimmel: Svatý anděl strážce podle Aleistera Crowleyho
(Kasein a zlatý lak na lepence, 1966)

Aleister Crowley (1875–1947) započal svou kariéru během intelektuální renesance okultismu v devatenáctém století, kterou Kenneth Grant později označil jako „magické obrození“. Mezi jeho nejpozoruhodnější díla patří Liber Aleph vel CXI: The Book of Wisdom or Folly (Kniha moudrosti aneb bláznovství) o rození magického Syna, Ducha svatého; dále je to Liber XXX Aerum vel Saeculi sub figura CDXVIII: The Vision & the Voice (Vize & Hlas) věnovaná komunikaci s anděly 30 aethyrů a jejich odkrývání na mystické pouti přes Propast, střeženou strašlivým démonem Choronzonem, až ke „korunovanému a vítěznému dítěti pokrytému liliemi a růžemi“, jehož jméno není známo, Hórovi, puer aeternus. Předjímá v ní odhalení prapůvodních strukturálních prvků lidské psyché ještě před samotným dílem psychologa C. G. Junga. Objevuje se v ní vize Babalon a jejího chotě, jímž jest Otec veškerenstva, Chaos. Posledním „nepřehlédnutelným“ spisem je The Book of Lies, which is also falsely called Breaks (Kniha Lží) dedikovaná kabale, tarotu, zednářským mystériím, instrukcím, obskurním narážkám a kryptogramům.

Kenneth Grant (1924–2011), významný okultista, básník a spisovatel, který se svojí ženou Steffi Grantovou vedl magický řád známý jako Týfónský Ordo Templi Orientis, označovaný nyní jako Týfónský řád. Grantovy první okultní zkušenosti se datují k roku 1939 během druhé světové války, kdy – jak prohlašuje – přijal první poselství od „mimozemské bytosti“ S’lba. Na to navázalo přijetí Kronik Kralnie (The Chronicles of Kralnia) v roce 1943. V roce 1944 se setkal s Aleisterem Crowleym, čímž započalo magické poručnictví ve věku dvaceti let, když Crowley měl šedesát devět, a do řádu A .·. A .·. byl zasvěcen roku 1946. Stejně jako Crowley i on byl silně ovlivněn okultním dílem Austina Osmana Sparea (1886–1956).

Austin Osman Spare: Portrét Steffi a Kennetha Grantových

Po Crowleyho smrti byl jeho nástupcem, Karlem Germerem, Grant uveden v roce 1948 do IX° chartou O.T.O. a roku 1951 byl pověřen, aby v Anglii založil O.T.O. V roce 1954 Grant založil Lóži Nové Isis (Nu-Isis Lodge). Tato lóže začala fungovat v dubnu 1955, kdy Grant vydal manifest ohlašující „proud Siria a Seta“, o nějž se práce lóže opírala. Karl Germer byl tímto manifestem tak znechucen, že 20. července 1955 vydal „Nótu o zapuzení“, v níž vykázal Granta z O.T.O., a jmenoval vůdcem britské sekce řádu Noela Fitzgeralda.

Grant byl hlavou několika organizací, které sloužily jako kanály pro týfónskou tradici, o níž psal velmi rozsáhle a s hlubokým zaujetím – celkem tři trilogie, nehledě na další díla literární či okultní povahy. Ortodoxní thelémity by nemělo zarazit zpochybnění významu Hórova aeonu – spíše jde o výzvu neustrnout v linearitě zbožňování, nýbrž kacířsky vyrazit vpřed všemi směry najednou, a Grant k tomu podotýká:

„Teprve v poslední dekádě nebo ještě dříve umožnily různé vědecké trendy a tendence přehodnotit Crowleyho dílo tím způsobem, že ho vyzvedává z výlučně ‚okultního‘ rámce, do nějž bylo uvrženo, dokud se neobjevila má Týfónská trilogie. Že tyto ideje zůstaly latentní až do současnosti, není vůbec překvapující, když si uvědomíme, že Crowleyho smrt v roce 1947 souvisela s výskytem nebývalé vlny nevysvětlitelných fenoménů, týkajících se vesmíru a mysteriózních objektů, které se v něm občas objevují.“

 

Alma Excelsior

Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století vznikla v Boskovicích esoterní skupina s názvem Zodiakální škola. Její zakladatelka Marie Kubištová (1887–1956) psala pod spirituálním pseudonymem Alma Excelsior.

Koncem července a začátkem srpna 1922 prožila velké duchovní zasvěcení. Po tomto zasvěcení začala psát knihy Třetí cesty obsahující nauku filadelfické kultury.

Alma Excelsior (Marie Kubištová): Velikonoční přání, Boskovice 29. 3. 1947

V červnu 1927 se sblížila v Boskovicích se svým novým spolupracovníkem na duchovním díle a duchovním blížencem, Janem Dlabalem, který se postupně v rámci systému nauky stával stále důležitější osobou. [37]

Od svých duchovních učitelů byla poučena, že cesta Lásky je i cestou proměňování bolesti v Lásku a zla v dobro. Čím výše se má člověk vyvinout, s tím temnějším zlem musí zápasit, neboť jen tak nabude síly k jeho přeměnění a přemožení. Jako Kristus přinesl sílu mužství, aby se stalo vykupitelem duší, tak ženský princip Almy Excelsior přináší sílu vykoupit fyzické tělo, aby se stalo chrámem těla Božího.

„Zduchovňování, tj. zesvětlování lidí, jinak řečeno kultivace lidské psychiky předpokládá pravidelné individuální studium duchovních pravd počínaje Biblí a promítaných do vlastní životní praxe.“

Svou duchovní nauku koncipovala především na základě antroposofie Rudolfa Steinera. Jednotlivé antroposofické představy doplnila vlastními duchovními vizemi a prožitky a ve shodě s nimi je také interpretovala.[38]

 

Magický kabinet dr. Caligariho

Jedním z nejvýznamnějších předchůdců Fraternitas Saturni – a dozajista i ďábelsky nejmysteriosnějším ze všech ponurých a obskurních lóží – byl Svobodozednářský řád Zlaté centurie, který byl založen kolem roku 1840 v Mnichově bohatými německými průmyslníky a dobře situovanými občany. Šlo o otevřeně démonologický řád, který udržoval magický kontakt s tetrádou démonů: Barzabelem (planetární démon Marsu, jehož při jedné významné evokaci vzýval i Aleister Crowley), dále to byli Astaroth, Belial a Asmodeus.

Gotos – démon lóže Fraternitas Saturni

Služba těchto entit měla řádovým zasvěcencům přinést nevýslovnou osobní moc, vliv a bohatství. Řád v podstatě provozoval kult lidské oběti. Latinsky centurium znamená centurii, římskou vojenskou setninu. Počet zasvěcenců v lóži byl omezen na devětadevadesát. Stým členem řádu bylo samotné démonium.

Celý obřad se konal na svatojánskou noc. Členové lóže se setkávali 23. června, a pokud v průběhu roku žádný bratr neumřel, mohla být vylosována „lóžová oběť“. Zasvěcenec vybraný pro tuto poctu pak vypil jed, aby tento posvátný akt dokončil. V případě, že by odmítl, bylo možno vykonat tuto oběť i na dálku prostřednictvím strašlivého tepafonu, což byl magický „stroj“, který, když se v duchu spojil s mágovou vůlí, mohl zabít každého bez ohledu na to, kde se právě nacházel.

O „stroji“ se rovněž zmiňují řádové dokumenty Fraternitas Saturni, a tento příšerný a zlověstný řád hraje ústřední roli i v „magické autobiografii“ Františka Bardona Frabato, v níž jsou líčeny i dramatické scény použití tepafonu.[39]

V příšeří expresionismu zakládá v roce 1928 německý okultista Gregor A. Gregorius (Eugen Grosche) okultní řád Fraternitas Saturni (FS) jako odnož O.T.O. hlásící se ke Crowleyho zákonu Thelémy. Toto bratrstvo mělo dokumenty poukazující na mystické spojení se starodávnými mystérii z germánské minulosti.

Blízkým přítelem Františka Bardona byl Wilhelm (Rah Omir) Quintscher, s nímž byl vězněn nacisty. Quintscher byl i členem Fraternitas Saturni. Dosáhl v něm devátého stupně (Gradus Mercurii), dostal se však do sporu s Groschem a z řádu vystoupil. Quintscher po svém odchodu založil méně známou magickou skupinu Adonidovo pouto praktikující pseudozednářské a rosikruciánské rituály. Srovnání Sexuální magie P. B. Randolpha a Bardonovy Brány k opravdovému zasvěcení ukáže mnohé podobnosti. Mezi jejich hlavní zdroje informací patřila díla Evoly, Hembergera a Fricka.

 

Druhé magické obrození

Crowley umírá roku 1947. Po druhé světové válce došlo svým způsobem k druhému okultnímu obrození v podobě novopohanského hnutí inspirovaného spisy Roberta Gravese a zdiskreditovaných antropologických teorií Margarety Murrayové[40] (Čarodějnický kult v západní Evropě), a to zejména po roce 1951, kdy teprve byl v Anglii zrušen zákon o čarodějnictví a povoleny magické obřady.[41] Novopohanské skupiny se zabývaly vzýváním bohů a bohyní z panteonů indoevropských, mezopotamských, původních amerických obyvatel, nordických, slovanských, keltských, afrických a řecko-římských; na rozmachu sekt tohoto druhu v Británii měl hlavní zásluhu Gerald B. Gardner, který mj. na ostrově Isle of Man založil muzeum čarodějnictví.

Satanismus se snažil obklopit různými filosofickými podpůrnými důkazy a apologiemi, třebaže se jen málo odchýlil od svých středověkých kořenů jakožto rebelie proti římskokatolické církvi. Mnozí moderní satanisté jsou v podstatě ateisté a prohlašují, že nevěří v nějakého skutečného nebo zosobněného „ďábla“, nýbrž toliko využívají Satana jako symbol principu hédonismu. Satanistické instituce existovaly v rozsahu od naprosto tajných skupin a smrtelně vážně myšlených organizací, jako nyní už zaniklá Process Church, až po čistě divadelní počiny jako Satanova církev Antona Szandora LaVeye a organizace, které se pohybovaly někde uprostřed, jako Chrám Setův Michaela Aquina. Satanská magie byla spíše negativní formou ceremoniální magie v duchu rituálů Zlatého úsvitu či Aleistera Crowleyho. Nevyhnuli se tomu ani LayVey a Michaela Aquino, třebaže LaVey si vypomohl příměsí fiktivních dramatických prvků a popkulturních koktejlů, nemluvě o magickém ochranném kruhu při vzývání „Černého Prince“ a sil temnot. Na druhém konci se dodnes pohybují amatéři a diletanti, z nichž většina jsou mladiství odvozující své praktiky z knih, filmů a svých vlastních představ.

 

Chaos magie & Machenův Homo protoplastus

Arthur Machen líčí ve své podivně nazvané povídce N [42] teosofickou ideji týkající se Pádu Člověka:

„Když člověk podlehl tajemným svodům naznačeným v obrazném slohu Písma svatého, kosmos, ze své podstaty tekutý a sloužící jeho duchu, ztuhl, zhroutil se na něj a udolal jej svou vahou a mrtvou masou. To, co nyní považujeme za nepoddajnou hmotu, byl původně Nebeský Chaos, měkká a tvárná substance, již mohla vytvarovat představivost nezkažené lidské bytosti do jakékoli podoby, kterou si jen přála. Může se to zdát sebepodivnější, ale ty největší výmysly (tak je totiž vnímáme) arabských pohádek nám umožní získat si určitou představu a moci tvora homo protoplastus. Ze vzkvétajícího města se stane jezero, koberec nás přenese z jednoho konce světa na druhý ve zlomku vteřiny, či spíše v okamžiku bezčasí; jindy stačí pouhé slovo a zničehonic se před námi objeví zámek. Říkáme tomu kouzla, přičemž se vysmíváme možnosti, že by se něco takového mohlo stát; ale tato východní magie není ničím jiným než zamotanou a útržkovitou vzpomínkou na divy, jež náležely do prapůvodní výbavy člověka, do onoho fiat, jímž byl tehdy obdařen.“

Meluzína

Louis Charpentier[43] vykládá pověst o Meluzíně jako družce boha Luga, zde pod jménem Lusina (Lugina), a představuje ji jako velkou stavitelku. S pomocí mnoha dělníků, které přivedla bůhvíodkud, dala bleskově postavit podivuhodný hrad Lusignan.

„Zedníci toho tolik a tak rychle postavili, že všichni, kdo to viděli, užasli. Za jeden rok krásná víla tvrz a zámek postavila, Melle, Mouvant a Mervent a ještě věž Saint-Maixent.“

Na Meluzíně je však něco velmi podivuhodného a zvláštního. Jsou dny (sobota), kdy skrývá své nohy, neboť prozrazují její původ, mění se v rybí nebo hadí ocas, podle jiné pověsti pak v blanitou nohu husy. Pověst nese ještě jeden charakteristický detail: Meluzína staví pomocí hudby. Zvuk přitom působí na kameny tak, že se samy postaví tam, kam patří, a Charpentier v tom spatřuje myšlenku přeměny zvukové harmonie v harmonii prostorovou.

O vládkyni Avalonu, víle Morganě, se vypráví, že vynikala mistrným uměním metamorfózy, a

„když chtěla, uměla se přenést do Brestu, do Chartres nebo do Pavie… a v mžiku se objevit v našich krajích.“

Markrabě Jošt Lucemburský

Vířící stříbřitý větrník (triskelion) v modrém poli – obě barvy jsou heraldickými tinkturami lusignanské víly – takto emblematický symbol Chaosu, lze vidět na kolenech moravského markraběte Jošta Lucemburského na iluminaci z Jihlavské právní knihy Jana z Gelnhausenu, v jiné podobě (iluminace ze 13. století) se pak na jejich místě objevují u „reje rozpálených čertíků, démonů a pekelných bytůstek“ jako roztodivné tváře.

V lejchu O Guingamorovi se dosti podrobně popisuje přestoupení vílové hranice, když hrdina pronásledoval při lovu záhadného bílého kance, odpojil se od družiny a osamoceně se zanořil do bažinatých hvozdů. Sám se tím vyloučil ze společenství ostatních lidí, které ho považovalo za beznadějně ztraceného. Napříště Guingamor náležel jinému světu. Dostal se až do lesa černých můr a mihotavých bludiček, vlastně k srdci divoké krajiny.

Iluminace s rejem rozpálených čertíků, démonů a pekelných bytůstek (13. století)

Za křovinatými kopci a za nebezpečnou řekou se rozprostíralo vílové království. Tam rytíř spatřil obrovský palác ze zeleného mramoru a u něho studánku, v níž se koupala překrásná nahá dívka. S vílou prožil tři dny, když ale chtěl odjet, upozornila ho, že ve světě obyčejných lidí mezitím uplynula celá tři staletí. Byla si vědoma, že když hrdinu přijala ve své říši na krátký čas, odsoudila ho zároveň k věčnému životu v jiném světě.

Varovala ho alespoň, aby za hraniční řekou nic nejedl, ten však na zákaz zapomněl, utrhl si plané jablko a s chutí se do něj zakousl, načež se mu okamžitě na bedra svalila tíha těch tří staletí a jen zásahem dvou víl byl převezen zpět na druhou stranu a do paláce, v němž zamilovaný pár ještě stále šťastně žije.[44]

A Machen cituje o tři stránky předtím sám sebe, svůj román Zelený kruh z roku 1929:

„… Nezpozoroval jsi, že se svět očividně vydal všanc magickým silám? Všední scenérie přišla o své povědomé vzezření. Domy, které jsi mohl již léta míjet při cestě za prací či za potěšením, jako by ti nyní nastavovaly novou, neznámou tvář. Prošly tajemnou proměnou v něco bohatého a podivného. … Nyní vypadají velebně, září jako hvězdy oděné do světla jasného. Stala se z nich čarovná obydlí, nadpozemské příbytky vábnější než bájný pavilon rozkoší orientálního vladaře či šperky zdobená síň, stvořená džinem pro Aladina v arabské pohádce.“

Vysvětluje pak, že jsou lidé, kteří provádějí transmutaci nikoliv kovů, nýbrž celého universa, snaží se znovu nastolit slasti původního Ráje, umožnit lidem – pokud chtějí – návrat do světa rozkoší a spanilosti. Nadpřirozená zakladatelka odvodila název Lusignanu ze svého vlastního jména, říkala si Melusigne d‘Albanie. „Albanie“ vyjadřuje vše, čeho už nikdy nebude nedostatek (rich), a „Melusigne“ znamená totéž co podivuhodné, tajuplné a zázračné (strange). William Shakespeare skryl narážku na její jméno do kryptické věty z Arielovy písně své divadelní hry Bouře:

Full fathom five thy father lies;
Of his bones are coral made;
Those are pearls that were his eyes;
Nothing of him that doth fade,
But doth suffer a sea-change
Into something rich and strange.

Pět sáhův v hloubi tvůj otec spí,
korály z jeho kostí jsou,
a perly z jeho očí dvou,
on hnilobou nic netrpí.
Leč mořskou přeměnou tu vzrost‘
překrásný z něho mnohý skvost.[45]

„Meluzína, to je totéž co úžasné dobrodružství, které nikdy neskončí. … Tato pevnost byla založena způsobem podivuhodnějším a dobrodružnějším než kterákoli jiná na světě, a dokud tento svět bude existovat, budou se na hradě dít věci výjimečné a zázračné.“[46]

V roce 1947 potkal Austin Osman Spare Kennetha Granta, čímž začalo velmi činorodé období, během něhož spolupracoval s mnoha proslulými okultisty. Už v průběhu jeho života psali mágové často do okultních časopisů o svých magických metodách a stejně tak o vylepšeních jeho metody, a to zejména ve Velké Británii. Spare určitě nebyl první osobou v historii, která praktikovala tento druh magie, ale byl to on, kdo jí začal – a zcela namístě – říkat chaos magie. Austin Osman Spare zemřel 15. května 1956, ne však jeho magie. Celou dobu existovaly vybrané skupiny mágů praktikujících jisté odrůdy chaos magie, zvláště pak v severní Anglii a v Německu. Na konci 70. let byl Ray Sherwin vydavatelem a redaktorem časopisu s názvem The New Equinox. Pete Carroll do tohoto časopisu pravidelně přispíval, a zejména proto, že nebyl v té době spokojen s magickou scénou v Británii, založili společně řád Illuminatos ov Thanateros.

Ještě i dnes existují malé skupinky praktikující Chaos, stejně jako jeho osamělí vyznavači. Od Spareových dob se Chaos vydal na svoji vlastní pouť. Pořád roste, má to totiž v povaze. Bylo jen přirozené, že svět vědy začal objevovat fyzikální principy, na nichž spočívá magie, ačkoliv vědci, kteří za těmito objevy stojí, si pořád ještě neuvědomují, že právě ona je tím, čím se zabývají. Je zajímavé, že byli natolik moudří, aby jí začali říkat věda o chaosu… Věda o chaosu je pořád ještě v kolébce, přesto mágové používali její principy přinejmenším tak dlouho, co se píše o magii.[47]

Chaos sám o sobě není ani systémem ani filosofií. Spíše jde o postoj, který člověk aplikuje na vlastní magii nebo filosofii. Je to prazáklad veškeré magie, neboť jde o prapůvodní stvořitelskou sílu.

Chaos a nové paradigma v magii mapovaly v letech 2002 až 2004 domácí i překladové články a eseje v redakci okruhu Revue Horus, nyní již ve virtuální podobě na stránkách okultury.[48]

 

Vúdú & magické počítače

Gary Dickinson: Maska Lama

Michael Bertiaux (1935) definoval fyziku Necronomiconu, jíž jest dzyu, tedy prvotní kořen magického poznání. Jde o čistou gnosi, v níž poznávající a to poznávané tvoří jedinou skutečnost. Je to zákon magické duality, či gnostická dualita magických sil, která je kořenem esoterní psychoanalýzy, neboť rozebírá prvky magického vědomí. Je základnou všech magických forem fyziky, obzvláště gnostické fyziky energií Necronomiconu. Dzyu je čistou energií Necronomiconu ve své konečné a formálně nerozlišené podobě, čímž se odlišuje od konečných a nerozlišených forem Fohatu. Je to metoda, jejímž prostřednictvím se Fohat řídí a organizuje, a to onou částí mágova vědomí, které je samo o sobě absolutním zákonem – tj. archetypálním libidem.

„V duši člověka je síla, jež nikdy nespočine,“

říká Bertiaux.[49]

„Je to ona část, která je věčně se vším nespokojená. Nikdy se ji nepodaří přesvědčit o tom, co lze chápat touto stranou nicoty. Tato část člověka je výsledkem působení dzyu a můžeme ji nahlížet jako kreativní chaos, jenž je hluboko v něm. Je nejkonkrétnějším projevem dzyu, a odtud prýští všechny kategorie a obory magické a gnostické fyziky. Tato jeho část je čistou energií fyziky Necronomiconu. Toto je dzyu. H. P. Blavatská říká, že ‚se dzyu stává Fohatem‘, což znamená, že tato universální energie vzniká díky magické fyzice universa. Dzyu je primárním počítačem Necronomiconu, jeho prostřednictvím se manifestují různé světy nebo vznikají podle gnostického programování tohoto počítače. Počítač je ve skutečnosti druhem transcendentální funkce, jež spojuje ego a id okultního přírodovědce. Fyzikální energie, jako částice, pole, metrika, vektory a všeobecná matrice všech silových souvislostí – tyto energetické faktory jsou funkcemi v životním řečišti tohoto magického počítače.“[50]

 

Mýtoetymologie

Vladislav Zadrobílek (1932–2010), uměleckým jménem D. Ž. Bor, vstoupil do povědomí svých čtenářů roku 1990 jako zakladatel hermetického nakladatelství Trigon, plodný spisovatel, redaktor, hudebník a výtvarník. Po předchůdcích Janu Reuchlinovi, Fabre d’Olivetovi, Hargrave Jenningsovi a dalších se již od konce 70. let zabýval studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi – „zmizelou »želví« civilizací“, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, až roku 1992 přišel s titulem Zlatý a železný věk,[51] do něhož zařadil výběr myšlenek a textů vztahujících se k mytologickému sídlu našich prarodičů v různých kulturách a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření,[52] představujícím úvahy o hermetické kosmogonii. Již posmrtným pokračováním těchto děl je opus Tajemný svět pravěku.[53]

 

Psychomagie

Vedle prázdných kostelních lavic a přelomových objevů na poli nové fyziky, čítaje v to pátrání NASA po temné energii, odhalení nového typu kvantového fázového přechodu za pomoci neutronů a atomů zlata, vnímáme ostře i skutečnost, že první české vydání Psychomagie,[54] kterou napsal chilsko-francouzský filmař, herec, mystik, filosof, autor komiksů, dramatik a spisovatel řazený někdy do blízkosti surrealismu –, jenž není guru ani postmoderní šaman s iPhonem a obrázkem Panenky Marie v duchu brujería, nýbrž si vypracoval vlastní filosoficko-spirituální syntézu s terapeutickými ambicemi postavenou z velké části na studiu tarotu, imaginaci, interpretaci snů a symbolů – Alejandro Jodorowsky (1929), zmizelo z knižních pultů během pouhého jednoho roku.

Fascinující pohled na moderní podobu magických praktik předložil v závěrech svého výzkumu, který prováděl v 70. letech na Srí Lance, renomovaný antropolog Gananath Obeyesekere,[55] když se snažil vysvětlit, proč tolik Sinhálců vyhledalo pomoc čarodějů, aby za ně uvrhli bolestivé nebo dokonce smrtelné očarování na ty, kdož s nimi špatně nakládali. Zčásti za to mohla jejich nedůvěra k formalistickému legislativnímu systému, který v nich zanechával pocit bezmoci a nemožnosti dosíci nápravy či spravedlnosti. Hněv kombinovaný s bezmocností není nic, na co by lidé mohli být pyšní. Zjistil, že v jejich případě nejde o zločince, ale spíše o zákony dodržující středostavovské občany, kteří byli svými nepřáteli dotlačeni ke zdi a nevidí už jiné východisko než kouzla. Podobně řeší problémy klienti mnichů v odlehlých buddhistických, hinduistických a muslimských svatyních na Srí Lance, kteří vzývají síly božstev a světců a čarují na objednávku, a jsou proto vnímáni jako soudci, kteří „potrestají zločince a napraví křivdy“.

Nejznámějším místem, kde se praktikuje magie, je na západním pobřeží jižně od Colomba buddhistická svatyně Seenigama Devale, kde se vzácně setkáte i s rituály ankeliya;[56] severně od Colomba je hinduistická svatyně Kali Kovil v chrámovém komplexu Munneswaram v Chilaw; a dále je tu muslimská svatyně Kahatapitiya v Gampole ve středu ostrova, v níž se nalézá hrob světce. Jako zločince ovšem vnímali čaroděje už v dobách sinhálských králů, kdy se čarodějnictví rovnalo předem promyšlené vraždě a čarodějové bývali odsouzeni k smrti stejně jako vrazi. Což ovšem nebránilo tomu, aby se „na Ceylonu nezabývali ničím jiným než čarováním a kouzelnictvím celé třídy společenské a řada jiných tříd společenských jako vedlejším zaměstnáním,“ píše Otakar Pertold a dodává, že „ceylonští čarodějníci a kouzelníci vynikají velikou vynalézavostí, jež bývá podněcována i ohledy konkurenčními, ježto nabídka v celku je větší než poptávka.“[57]

 

»Dříve, když jsme pociťovali hněv a bezmoc, obraceli jsme se na čaroděje; teď tweetujeme.«

Ti, kdož mají pocit, že s nimi korporace špatně zacházejí, využívají ve zvýšené míře sociální média, aby dosáhli odplaty. Tohoto globálního fenoménu si všímá Alfredo Behrens v článku Sociální média coby moderní čarodějnictví.[58] Pro business to představuje hrozbu, ale také příležitost, kterou samozřejmě nemůže ignorovat. Téměř dvě třetiny těch, kdož napsali online recenzi výrobku, který zakoupili, sdělili, že tak učinili proto, aby ochránili druhé; čtvrtina pak využije sociálních médií, aby potrestali korporace kvůli špatné zkušenosti, již s nimi učinili. USA možná mají nejvíce uživatelů Facebooku, asi 170 milionů. Jenže Brazílie, Indie a Indonésie mají dohromady víc. Mexiko, Turecko a Filipíny mají celkem dalších sto milionů uživatelů. Čínská obdoba Facebooku, Renren Network, se chlubí zhruba 160 miliony uživatelů. Do jisté míry to vysvětluje netrpělivost a halasnost, s jakou se spotřebitelé dožadují svých práv a stěžují si prostřednictvím sociálních médií na rozvíjejících se trzích, jako třeba v Brazílii.

Black Mirror

Sociální média v rozvojových zemích dnes nabízejí některé z uklidňujících prvků sinhálského čarodějnictví. Když výrobek, který si spotřebitel zakoupil, nefunguje podle jeho představ, dostaví se zcela zákonitě frustrace. Hledání nápravy běžnými postupy nemusí vždy přinést odpovídající satisfakci, a tak se ke zranění přidá ještě potupa, a výsledkem je hněv, který si žádá odplaty. Hněv ventilovaný v sociálních médiích zřejmě poškodí obraz obchodní značky, a tedy způsobí korporaci, na niž se spotřebitel hněvá, „bolest“ – jinak řečeno – poškodí ji. Kromě toho poskytují sociální média sdostatek anonymity slabým, shledávají-li to jako potřebné. Koneckonců, korporace neukazují právě přívětivou tvář svým zákazníkům poté, co si vzaly jejich peníze. V tomto smyslu nahradila sociální média funkci čarodějů; a dokonce fungují i lépe: korporace reagují rychleji u těch zákazníků, kteří si stěžovali právě přes sociální sítě.

A zase zpět k Ouija, nekromantii a spiritismu: Kreativní digitální agentura Lean Mean Fighting Machine[59] uvedla, že spolupracuje s výzkumníky z londýnské Queen Mary University na speciální aplikaci LivesOn, která za vás teoreticky bude moci tweetovat i po vaší smrti. Tuto vizi pod názvem Be Right Back popkulturně zpracoval v první epizodě druhé řady, britský seriál Black Mirror, v níž nám Charlie Brooker představil svět, ve kterém může člověk i po smrti uchovat své virtuální já.[60]

„Největším mágem bude ten, kdo začaruje sám sebe kouzlem tak dokonalým, že své vlastní fantazie bude chápat jako autonomní jevy,“

cituje z Novalise Jorge Luis Borges.[61]

Podle této definice se tedy největšími mágy stali teologové, právníci, inkvizitoři a soudci, dnes jsou to politici a především – lidstvo samo, v každém jednotlivci.

Kouzlo jest zlomeno.

 

Psáno pro Analogon, březen 2017

 


Benjamin Christensen: Häxan – Witchcraft Through the Ages (1922)

[1] Marcel Gauchet: Odkouzlení světa. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, str. 119.

[2] Patrik Linhart: Horrory roků. Paper Jam, Hradec Králové 2016, str. 7.

[3] Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Columbus, Praha 2003.

[4] Religionista: Česká tolerance je mýtus, místo sekt se dnes děsíme islámu. 15. ledna 2017. http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-vojtiskem-0tq-/domaci.aspx?c=A170112_095027_domaci_zt.

[5] Richard Kieckhefer: Magie ve středověku. Argo, Praha 2005, str. 11.

[6] Venetia Newall: The Witch Figure. Routledge, reprint edition 2004. Jacqueline Simpson: Olaf Tryggvason versus the Powers of Darkness, kap. 9, str. 165.

[7] Henry Corbin: Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ‛Arabího. Malvern, Praha 2010.

[8] Hans Peter Duerr: Dreamtime: Concerning the Boundary between Wilderness and Civilization. Basil Blackwell, Oxford/New York 1985.

[9] Carlo Ginzburg: Benandanti. Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století. Argo, Praha 2002.

[10] Podle jazykovědce Franze Miklosiče je srbské slovo stuhać příbuzné staroslovanskému stouchia (стѹхїа) nebo stichia (стихїа) „elementy“, které pochází ze starořeckého stoicheion (στοιχεῖον) „element“. Skrývá se v něm „moc zaříkávání n. slova“, srv. ruské стихи, č. „báseň“, „básniti“ jako „schopnost vyvolávat vidění“.

[11] Павел Аполлонович Ровинский: Черногорія въ ея прошломъ и настоящемъ. Типография Императорской Академии Наук, Санкт-Петербу́ргъ 1901.

[12] Srv. https://en.wikipedia.org/wiki/Cloudbuster a téma skladby Cloudbusting, kterou napsala Kate Bush, viz https://en.wikipedia.org/wiki/Cloudbusting. Britská space-rock kapela Hawkwind nahrála v roce 1972 skladbu Orgone Accumulator, vydanou na živém dvojalbu Space Ritual (1973).

[13] Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně. Host, Brno 2013, str. 199n.

[14] Dagmar Pintířová Dobšovičová: Žítkovské bohyně. Lidová magie na Moravských Kopanicích. Masarykova univerzita, Brno 2016.

[15] Ital. fuori, „vně“; nebo „tam vocaď“ v duchu H. P. Lovecrafta.

[16] Éva Pócs: Hungarian Táltos and his European Parallels ve sborníku Uralic Mythology and Folklore. Ethnographic Institute of the Hungarian Academy of Science and Finnish Literary Society, Helsinky 1989, str. 251n.

[17] Slovo „šaman“ pochází z evenckého šamán, tj. „vědoucí“, a do evropských jazyků se dostalo přes ruštinu. Poprvé bylo zaznamenáno v polovině 17. století ve vlastním životopise protopopa Avvakuma Petrova. Srovnej české příjmení „Šamánek“.

[18] Slovo tát znamená „zeširoka otevřený“, tj. říká se to o těch, kteří „se (sami) otevřeli světu“. Může se rovněž odvozovat z uralského taitaa znamenajícího „znát, vědět, chápat“, nebo derivaci z tureckého talt, což znamená „nevědomí“.

[19] Viz https://en.wikipedia.org/wiki/The_Calusari.

[20] Carlo Ginzburg: Benandanti.

[21] Srv. Carlo Ginzburg: Noční příběh. Sabat čarodějnic. Argo, Praha 2003.
Sabat se odvozuje z latinské podoby hebrejského slova šabat (שַׁבָּת, odpočinek), nebo orgiastických slavností, sabazií, thráckého boha Sabazia.

[22] Michael Ford, Michael Riddick: Čarodějnický sabat. Viz http://www.okultura.cz/WordPress/?p=446.

[23] Viz Radek Chlup: Corpus Hermeticum. Herrmann & synové, Praha 2008. http://www.okultura.cz/WordPress/?p=685.

[24] Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina. Malvern, Praha 2011. Srv. http://www.okultura.cz/WordPress/?p=6787.

[25] Srv. Joscelyn Godwin: Harmonies of Heaven and Earth. The Spiritual Dimension of Music from Antiquity to the Avant-Garde. Thames & Hudson, Londýn 1987; Joscelyn Godwin (ed.): Cosmic Music. Musical Keys to the Interpretation of Reality. Inner Traditions International, Rochester 1989; Fabre d’Olivet: The Secret Lore of Music. The Hidden Power of Orpheus. Inner Traditions International, Rochester 1988.

[26] Johannes Trithemius: De septem secundeis. O sedmi druhotných působcích. Trigon, Praha 2017.

[27] Henry Corbin: Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ‛Arabího. Malvern, Praha 2010.

[28] Rudolf Dvořák: Lao-tsiova kanonická kniha o tau a ctnosti. Šnajdr, Kladno 1920, str. 74.

[29] Corbin, str. 27.

[30] F. A. Yates: Hermetic Tradition in Renaissance Science in Charles S. Singleton: Art, Science and History in the Renaissance. The Johns Hopkins University Press 1968. Srv. dále Frances Yatesová: Giordano Bruno a hermetická tradice. Vyšehrad, Praha 2009.

[31] Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin. Academia, Praha 2010.

[32] Viz Keith Thomas: Religion and the Decline of Magic: Studies in Popular Beliefs in Sixteenth and Seventeenth-Century England. Penguin Books, Londýn 1988, str. 770n.

[33] Srv. J. P. Maien: Odkaz bratrstva zlatého a růžového kříže. Příspěvek k dějinám rosenkruciánství v 17. a 18. století. Malvern, Praha 2013. http://www.okultura.cz/WordPress/?p=8943.

[34] Karl R. H. Frick: Osvícení v tradici gnosticko-teosofických a alchymicko-rosenkruciánských tajných společností do konce 18. století. Academia, Praha 2014. http://www.okultura.cz/WordPress/?p=9093.

[35] Srv. Martin Žemla: Valentin Weigel. Mystik, paracelsián, theosof 16. století. Vyšehrad, Praha 2013. http://www.okultura.cz/WordPress/?p=8425.

[36] Christopher McIntosh: Eliphas Levi and the French Occult Revival. State University of New York Press, 2011.

[37] Robert Bezděk: Antroposofie a její vliv na spiritualitu v českém prostředí. Masarykova univerzita, Brno 2008.

[38] Robert Bezděk: Ve znamení filadelfické kultury. Zodiakální škola Almy Excelsior – moravská varianta Steinerovy antroposofie in Dingir 4/2006, str. 110n.

[39] František Bardon: Frabato. Chvojkovo nakladatelství, Praha 2013.

[40] Margaret Murray: The Witch-Cult in Western Europe, 1921.

[41] Srv. Mogg Morgan: ‘Write and Find Ecstasy in Writing’. The Repeal of the Witchcraft Act and the Explosion of Occult Publishing. Ashé Journal, Vol. 1, Issue 1, 2002.

[42] Arthur Machen: Otevření dveří. Aurora, Praha 1999, str. 176.

[43] Louis Charpentier: Obři aneb Mysterium počátků. Argo, Praha 2009, str. 64n.

[44] Martin Nejedlý: Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Scriptorium, Dolní Břežany 2014, str. 134 a 166n.

[45] Překlad Ladislav Čelakovský, 1870.

[46] Martin Nejedlý, str. 93. Dále srovnej „hrádek duše“ Mistra Eckharta.

[47] Viz Mark Chaos: Definice chaosu. http://www.okultura.cz/WordPress/?p=267.

[48] Revue Horus: Chaos & Nové paradigma [2002-2004]. http://www.okultura.cz/WordPress/?cat=29.

[49] Podobně se vyjadřuje i Mistr Eckhart: „Mistři říkají, že z toho nejvznešenějšího té duše vycházejí dvě síly. První se říká vůle a druhé rozum. Nejvyšší dokonalost jejích sil však spočívá v oné nejvyšší mohutnosti, jež se nazývá rozum. Ten nikdy nespočine. Neusiluje o Boha jakožto Ducha svatého nebo jakožto Syna: před Synem prchá. Nechce ani Boha, neboť on je Bůh. Proč? Protože ještě má nějaké jméno. A kdyby bylo tisíc bohů, duše bude hledat stále dál. Chce, aby neměl žádné jméno. Chce něco vznešeného, něco lepšího, než je Bůh, neboť i ten má ještě jméno. Co tedy chce? To neví: chce Boha, jakým je jako Otec. Proto svatý Filip říká: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ (J 14,8). Chce, aby byl podstatou, z níž vychází dobro; chce, aby byl jádrem, z nějž vychází dobro; chce, aby byl kořenem, tepnou, v níž tepe dobro: jen tak je Bůh Otcem.“ Srv. Kázání 49.

[50] Michael Bertiaux: Voudon Gnostic Workbook. Weiser Books, San Francisco 2007.

[51] D. Ž. Bor: Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí. Trigon, Praha 1992.

[52] D. Ž. Bor: Abeceda stvoření. Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace. Trigon, Praha 1993.

[53] D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku. Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Trigon, Praha 2013.

[54] Alejandro Jodorowsky: Psychomagie. Nástin panické terapie. Malvern, Praha 2015.

[55] Gananath Obeyesekere: Sorcery, Premeditated Murder, and the Canalization of Aggression in Sri Lanka. Ethnology, sv. 14, č. 1, 1975, str. 1–23.

[56] Viz např. Peter Claus, Sarah Diamond, Margaret Mills: South Asian Folklore: An Encyclopedia. Routledge, New York 2002, str. 19.

[57] Otakar Pertold: Příspěvky ke studiu lidových náboženství ceylonských. Část první: Simhalské amulety, talismany a řikadla. Filosofická fakulta University Karlovy, Praha 1925, str. 65.

[58] Alfredo Behrens: Social Media as Modern Sorcery. Harvard Business Review, February 15, 2013. https://hbr.org/2013/02/social-media-as-sorcery.

[59] Paradoxně tato fráze popisuje osobu, která je ve velmi dobré kondici a je schopna efektivně bojovat.

[60] Černé zrcadlo. Režie: Otto Bathurst. Velká Británie, 2011-2016. http://www.csfd.cz/film/214772-cerne-zrcadlo.

[61] Jorge Luis Borges: Labyrinths. Selected Stories & Other Writings. New Direction Books 1988.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit