Martin Stejskal: Labyrintem míst klatých. Přízračnou krajinou českých zemí (Eminent, Praha 2011)
Martin Stejskal: Labyrintem míst klatých. Přízračnou krajinou českých zemí
1008 stran, Eminent, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-247-3561-0
*
Český surrealista Martin Stejskal je vedle svých časopiseckých prací (ANALOGON, TAMTO, LOGOS, Revue HORUS aj.) znám rovněž pozoruhodnou literární tvorbou (Hvězda, Volvox Globator 1994; Cesty za hvězdou – Zrcadlo hermetismu v české krajině, Paseka 2001), jež představuje vcelku ojedinělý zjev v českém hermetismu, a to svojí hermetickou interpretací domácích a zahraničních architektonických památek, ale i našich pověstí a některých pohádkových postav, kterou se obrací k řadě svých duchovních otců (Fulcanelli, Bernard Roger, Eugene Canseliet, Louis Charpentier, Guy-René Doumayrou, René Alleau), na překladech některých jejich prací se i podílel.
V roce 1991 mu vyšla v nakladatelství Paseka kniha Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa. Ta veskrze originálně a poprvé systematicky zmapovala tajemné kouty naší vlasti, přičemž slovenskou část tehdy zpracoval Albert Marenčin.
Nového a podstatně rozšířeného vydání se dočkala přesně po dvaceti letech v nakladatelství Eminent, a to pod názvem Labyrintem míst klatých. Přízračnou krajinou českých zemí. Autor se v úvodu zmiňuje o řadě pokračovatelů, kteří dílo citovali, stejně jako o sběratelích a editorech (mj. Bazal, Fibich, Havlic, Koudelková, Polášek, Puchmajer, Řeháček, Tříška), z jejichž kolekce čerpal. Během onoho času rovněž došlo k vydání překladů krajových německých pověstí, jež v minulosti citelně chyběly. Zmiňuje také pár chyb, jež byly z prvního vydání opraveny a uvedeny na správnou míru.
Kriticky poukazuje na zástupy „»puncovaných znalců« tajemna, jimž se dokonale podařilo uhasit poslední oharky zázračna a rozemlít klamivý šibolet imaginace v banální řezanku ‚literatury faktu‘. Je jisté, že tento druh sjíždí po vlně módního zájmu o všechny podobné jevy, který Česko zachvátil od devadesátých let. Už samotné slovo záhadologové vyvolává žaludeční nevolnost. V němém úžasu jsem zíral ve veřejné knihovně na regály napěchované odshora dolů českým tajemnem. Kdyby ho mělo být opravdu tolik, kolik autoři slibují, bylo by tu ze všeho tajemna tak těsno, že bychom netrefili ani do nejbližší hospody.“ Nelze než s autorem souhlasit.
Černý přízrak
Ve srovnání s literaturou prozaickou, či případně faktu, je obtížné uvést nějakou citaci, neboť každý odstavec je determinován geograficky. Samozřejmě to není výtka, toliko prosté konstatování, že nelze předestřít nějaký celkový obraz obsahu pojednávané knihy, nýbrž k ní máme přistupovat spíše jako ke slovníku, z něhož rovněž nebudeme míti potřebu citovat, leda snad kvůli zpracování nějakého hesla. Dovedu si tak představit, jak jsem to i já sám dělával, že si člověk s itinerářem vezme k ruce tento špalík a obeznámí se s folklórem míst, kudy se bude ubírat. Na samotných „místech klatých“ pak rozhojní své gaudium předčítáním svým přátelům, což zajisté – vedle bohatého výtvarného doprovodu – oplodní jejich imaginaci.
Někdy ovšem může četba vyprovokovati touhu vydat se do míst, o nichž jsme dosud neměli ani tušení. Mám tudíž v úmyslu vydati se do Jilemnice (díky za GPS, snad ale trefím postaru), abych in persona vstřebal pověst o kočárech černokněžníka Vejrycha (str. 348).
Údajně tu „ve staré čtvrti Jilmu žil na poplužním dvoře v první polovině 17. století panský hejtman Vejrych (Václav Weyrych z Gemsenfelsu), jenž se měl vyznat v černokněžnickém umění. V okolí se udrželo mnoho pověstí o jeho čarování. Tak kupříkladu z otrub vhozených do kotle s vařící vodou uměl vyčarovat rotu vojáků. Dokázal létat vzduchem z jednoho konce panství na druhý. Přiměl své povozy a nářadí, aby samy pracovaly na polích bez lidské síly. Také se vypravovalo, že má na jedné noze koňské kopyto.
Zemřel roku 1660 a po jeho smrti tu strašil jeho přízrak. Ještě než ho pochovali, vycházel v noci z rakve a vracel se až ráno. Už za několik dní po pohřbu jezdil v noci od Hrabačova k Jilmu a zpět fantomatický kočár, později tři a nakonec dvanáct kočárů, v nichž seděl Vejrychův duch spolu s dalšími černými přízraky. Kočáry se vynořovaly z hlubokého lesa mezi Martinicemi a Jilemnicí, za statkem Javorkem nebo od Roztockého háje a projížděly kolem bývalého Vejrychova dvorce, který ležel v Jilmu blízko křižovatky silnic na Brannou a Martinice.“
Trochu to připomíná divokou honbu a v tomto ohledu doporučuji zájemcům nahlédnout do sborníku Jaroslavy Voráčkové: Světýlka na Křemelné (Panorama, 1990), nebo nedávno vydané knihy Clauda Lecouteuxe: Phantom Armies of the Night: The Wild Hunt and the Ghostly Processions of the Undead (Inner Traditions, 2011).
Tož tak. Je k neuvěření, co zkazek se objevuje venkoncem, neřkuli k jednomu místu.
Co zbývá dodat? Předně si všímejte zhusta viditelného výskytu alfanumerického šestimístného (4+2) kódu, jímž se označuje zdroj (str. 996-1006). Tomu opravdu tleskám, neboť mi to bez pracného hledání umožňuje danou legendu či citaci dohledat. Takto vím, že Vejrychovy kočáry naleznu v díle A. Weniga: České pověsti z roku 1932 (WENG03), a R. Jirsy: Vůz hrůzy, smrti, tajemnými místy České ráje, Podkrkonoší a Krkonoš tiše projíždějící z roku 2002 (JIRS01). Snad mohla být bibliografická informace úplnější ve smyslu uvedení i nakladatelství, leč i v uvedené podobě je zdroj dohledatelný. Vedle odkazů na klasické tištěné knihy tu naleznete i odkazy na internetové zdroje, což je záslužné, třebaže víme, jak to někdy s aktuálností odkazů zde bývá.
Vposledku zbývá již jen pobídka, abyste sobě vbrzku zakoupili dotčenou knihu, aby snad nebyla napříště jen fantomatickým přízrakem, jejž těžko dohoniti.
*
© San
© okultura, MMXII
