Nous sommes du soleil

791
Eclipses luminarium

Ještě Eusebios z Kaisareie viděl „křesťanské uctívání slunce,“[1] zatímco sv. Augustin již říká, že „nikoli slunce je Bohem, nýbrž ten, který je stvořil.“[2]

Zanícení C. G. Junga pro alchymii podnítil Mylius, alchymista sedmnáctého století, který odkazuje na staré filosofy jakožto zdroj našeho poznání ohledně sol niger, mocného a zásadního obrazu nevědomí. Černé slunce, černost, putrefactio, mortificatio, nigredo, otrava, mučení, vraždění, rozklad, hnití, a smrt ve všech podobách – z nich se tká předivo vzájemných vztahů, jimiž se opisuje nejhrůznější, i když svou povahou jen dočasné zatmění vědomí. Nigredo bylo jako počáteční fáze alchymického opusu považováno za nejnegativnější a nejobtížnější alchymickou operaci. Jen pár dalších autorů vedle Junga prozkoumalo toto téma v celé jeho šíři. Jung rovněž shledává v tomto obraze černosti neprojevenou latentnost, stín slunce, stejně jako jiné slunce, pojící se jak k Saturnu, tak i obrazu primus anthropos. Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje, a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.

V duši přebývá od prapočátku touha po světle a trvalé puzení vyjít z její prapočáteční temnoty. Na zemi však doléhá úplně jiná temnota, než je přirozená noc: je to psychická pradávná noc, nesčíslné miliony let, v nichž tomu bylo pořád tak. Touha po světle je touhou po vědomí.

Aniela Jaffé ve své knize Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga[3] připomíná slova starce z kmene Elgonyiů, že „všechny kmeny uctívají »adhísta«, to jest slunce v okamžiku jeho východu. Jenom tehdy je »mungu«, bohem. Elgonyiové uctívají vedle slunce ještě „ayík“, jenž přebývá v zemi a je to „šejtán“ (ďábel). On je tvůrcem a původcem strachu, je to vítr, který číhá na nočního poutníka. Stařec zapískal jakýsi lokiovský motiv, aby znázornil, jak ayík vane a fičí vysokou a tajuplnou travou buše. Adhísta, stoupající slunce, světlo, jako Hór; ayík, to temné, původce strachu, Sutech.

Hermés praví: „Já zplozuji světlo, tmy pak jsou přirození mého.“[4] A v úvodu kapitoly čtvrté alchymického traktátu Rosarium philosophorum, v níž o početí neb shnojování filozofském mluví se – neb Král a Královna už tuto leží jsouce umrtveni a s velkou těžkostí odděluje se duše milostná –, čteme:

„Tuto se těla shnojují, a v zem černou se obracují. A když uhlídáš, že se materia sčernává, raduj se. Nebo jest počátek puosebení, a také se shnojiti musí. A jaká koli barva po černosti se okáže, ke škodě nic není.“[5]

Eclipses luminarium

Americký literát a vědec Wendell Berry srdnatě pobízí: „Vykročit do temnot se světlem znamená poznat to světlo. Chceš-li poznat temnotu, musíš do ní vstoupit. Jdi poslepu a shledáš, že ta temnota rovněž kvete a zpívá, a taky že putuje po temných stezkách i temným povětřím.“

Řecké slovo nekyia navrhl Jung jako pojem pro sestup do podsvětí v prvním dílu Psychologie a alchymie[6] a v poznámce ho vysvětluje:

Nekyia (νέκυια) a nekys (νέκυς), název 11. zpěvu Odysseie, je obětí zemřelým k vyvolání zesnulých z Hádu, a je tedy vhodným označením „pouti do Hádu“, sestupu do země mrtvých. V tom smyslu ho také používá Dietrich ve svém komentáři ke kodexu z Achmínu, který obsahuje apokalyptickou část z Petrova evangelia.[7]

Edward F. Edinger jej vtělil přímo do názvu své studie knihy Moby Dick Hermana Melvilla, s podtitulem Americká nekyia, jehož dílo považuje za novosvětskou verzi Goethova Fausta. Izmael a Achab jsou archetypní obrazy ležící hluboko v americké duši. Izmaelův prvotní pocit odcizení po setkání s Kvíkvegem postupně odchází a on se v průběhu svého zápasu se svým stínem, kapitánem Achabem, stává člověkem světla. Jeho kapitán, naproti tomu, dává přednost své kajutě v podpalubí lodi a odmítá nechat se vidět, což je jasné varování, jež však Izmael chybně vyhodnocuje a potlačuje svůj pocit narůstajícího nebezpečí. Achab, jak poznamenává Edinger, je velkolepou záhadnou postavou obsahující veškeré aspekty velkých světových mýtů a on sám se stává ryze původním mýtem. Nese své „znamení Boží“ symbolizující vědomý i nevědomý aspekt psyché:

Zpod šedých vlasů mu vybíhalo úzké, sinavě bledé znamení… Připomínalo tu svislou rýhu, která se někdy objeví na rovném, vysokém kmeni velkého stromu, když po něm prudce sjede blesk, a nesraziv jediné větve, vyryje v kůře brázdu od vrcholku ke kořenům a zmizí v zemi, nechávaje strom dále žít, ale poznamenaný ohněm. Zda se s tímto znamením narodil, či byla-li to jizva po nějaké hrozné ráně, to nikdo jistě nevěděl.[8]

Jeho nejbližším příbuzným je Modrovous, jehož eponymní jméno odkazuje na modřinu skrývanou pod vousem. Není to však jediná rána: první setkání s Bílou velrybou jej připravilo o nohu, zato mu přivodilo monomaniakální pomstychtivost – vidíme v tom obraz jedince těžce zasaženého psychickým traumatem, který nelze jen tak skrýt. Podobně o tom zpívá John Lennon ve skladbě Crippled Inside:

You can hide your face behind a smile
One thing you can’t hide
Is when you’re crippled inside.
[9]

Kapitán Achab svým pronásledováním Bílé velryby, představujícím „sestup do podsvětí“, opisuje stejné magické siločáry jako let můry přitahované svitem petrolejové lampy – jde za svým stínem.

Nekyia nevyhnutelně vede k pohasnutí světla jáství a smrti, jak to vystihl T. S. Eliot v básni Dutí lidé:

Toto je mrtvá země
toto je kaktusová země
kamenné modly
tu stojí tady dostávají
pokornou prosbu z ruky mrtvého
v mihotání pohasínající hvězdy
.[10]

Do jejího úvodu vsadil Eliot dva citáty, z nichž ten první: „Phan Kujc – on umšel,“[11] se vztahuje k ústřední postavě románu Josepha Conrada Srdce temnoty. Panu Kurtzovi totiž „divočina pošeptala věci, které sám o sobě nevěděl, věci, o kterých neměl ponětí, dokud se neporadil s tou velikou samotou, a ten hlas ho neodolatelně fascinoval. Rozlehl se v něm hlasitou ozvěnou, poněvadž on byl vevnitř dutý…“ „Stín původního Kurtze se často zjevoval u lůžka té duté imitace, jíž bylo souzeno, aby byla co nevidět pohřbena v půdě té odvěké země.“ „Obklopovala ho neproniknutelná temnota. Hleděl jsem na něho tak, jako člověk zírá na někoho, kdo leží na dně propasti, kde nikdy nezazáří slunce.“[12]

Jiný příklad destruktivního aspektu sol niger lze spatřovat v životě básníka Harry Crosbyho, uhlazeného a bohatého aristokrata, který se se svojí ženou Caresse proslavil skandály v bostonské společnosti. Spolu také v Paříži založili legendární nakladatelství Black Sun Press, jež vydalo tiskem vytříbené náklady děl Lawrence, Cranea, Pounda, Prousta a dalších. Jednu z Harryho romancí vylíčil Edward Germain v úvodu k vydání jeho deníků pod názvem Shadows of the Sun:

Je skoro nemožné nečíst tyto deníky jako básníkovu osmiletou romanci se smrtí, dovršenou v úterním pozdním odpoledni 10. prosince 1929 v pronajatém apartmá newyorského hotelu des Aristes. Harry Crosby a jedna z jeho milenek se zuli a lehli si oblečení na postel. Poté Harry stiskl spoušť belgické automatické pistole ráže .25 u levého spánku Josephiny Rotch Bigelowé a ustřelil jí kus hlavy. Další dvě hodiny Harry ležel vedle ní maje své rámě pod její hlavou. Následně si přiložil pistoli ke spánku a stiskl spoušť.

Eclipsis solis

Jednou z nejpozoruhodnějších spojitostí s naším tématem je Harryho posedlost sluncem, jak je zřejmé z jeho básnické sbírky s titulem Chariot of the Sun (Sluneční vůz). Alespoň pro představu pár názvů jeho básní: Quatrains of the Sun (Sluneční čtyřverší), Sun Rhapsody (Sluneční rapsodie), Angels of the Sun (Andělé slunce), Sundrench and Sons (Sluncem vybělení a synové), Sun-Ghost (Sluneční strašidlo), a Suns in Distress (Slunce v nesnázích). Mnohé z těchto veršů jeví posedlost smrtí, a Crosbyho životopisec Geoffrey Wolff napsal, že: „Harryho vpravdě slunce srazilo k zemi, inspirovalo ho a zároveň i oslepilo.” Jeden z nejdojímavějších příkladů Harryho posedlostí sluncem skýtá jeho báseň Photoheliograph, v níž se slunce nachází uprostřed tmy:

černé černé černé černé černé
černé černé černé černé černé
černé černé černé černé černé
černé černé černé černé černé
černé černé SLUNCE černé černé
černé černé černé černé černé
černé černé černé černé černé
černé černé černé černé černé
černé černé černé černé černé
černé černé černé černé černé

Wolff si je vědom toho, že „černé slunce není Harryho nápad,” a srovnává jej se sol niger alchymistů, „prima materia, nevědomím v surové podobě.“ Harry prostě nebyl schopen dojít svého vzkříšení poté, co jeho vlastní slunce zmizelo při západu slunce za obzorem, jako je tomu v egyptské mytologii během poutě Ra ve sluneční bárce. Kde jest slunce, tam nacházíme i princip smrti, onen chaos, který kraloval předtím, než jej světlo odčarovalo, a ten chaos, jehož miniaturou byl Harryho život a dílo.[13]

Jinou obdobou tragického osudu Harry Crosbyho je i předčasný odchod britské jazzové zpěvačky Amy Winehouse, která svůj bouřlivý osobní život vtělila do alba i stejnojmenné titulní písně Back to Black:

We only said goodbye with words
I died a hundred times
You go back to her
And I go back to

Black
Black
Black
Black
Black
Black
Black.
[14]

Gustave Doré: Sebevražda Gérarda de Nervala v uličce La Rue de la Vieille Lanterne (1855)

Julia Kristeva, francouzská lingvistka a psychoanalytička Lacanovy školy, napsala v knize The Black Sun: Depression and Melancholy úvahu o básni Gerarda de Nervala El Desdichado (Vyděděnci, 1859). Domnívá se, že ji sepsal v záchvatu šílenství při pokusu překonat pocit deprivace a temnot. Mrazivá sloka obsahuje obraz sol niger:

Vstoupila do mne temnota – jsem vdovec – zoufalý,
kníže akvitánský, jehož věž se zřítila:
má jediná hvězdička zesnula – a loutna má
za jistých hvězdných konstelací vyrobená
otevírá bránu černému slunci melancholie.

Otevření „brány“ melancholii se týká těch, kdož se (jako Prométheus) připoutali k černému slunci (skále) pohřbenému v kryptě nevýslovné sklíčenosti (játra každý den vyrvaná), neboť smutek je nejarchaičtějším výrazem nepojmenovatelného narcistního zranění, které se pro osobu v depresi stává výlučným předmětem její příchylnosti.

„Kníže akvitánský“ je Eduard z Woodstocku, známý též jako „Černý princ“, jehož erb byl černý se třemi stříbrnými pštrosími péry a na něm motto: „Ich dien.“ Černá (sable, sab., sabat, Sat., Saturn) značí nepřítomnost světla a je blasonována jako „sable“, diamant (uhlík nebo nejtvrdší matérie), „beztvará a prázdná“, je to však i kolébka možností, přičemž konec je považován za synonymní s počátkem. To je sab., nebo Saturn, který je jak mužské, tak i ženské povahy: pohlaví je indiferentní u „této božské abstrakce, jejíž tvářnost je maskována temnotou.“

Čerň je barvou Saturna, jakož i egyptské Isis. Pod podivným nápisem „vtělení božstva do temnot“ by bylo vhodné uvážit následující pozoruhodné skutečnosti: Madona i Jezulátko jsou černě zpodobněny v katedrále v Moulins, v proslulé kapli Panny Marie v Lorettu, v chrámu Zvěstování v Římě, v kostelích sv. Lazara a sv. Štěpána v Ženevě, sv. Františka v Pise, v kostele v tyrolském Brixenu atd., kde jsou černé postavy zobrazeny v životní velikosti.

Autor, jenž psal pod jménem Dionýsios Areopagita, učí, že nejvyšší duchovní pravda se zjeví jen těm, kteří překonali všechny vzestupy do všech svatých výšin, a všechna nebeská světla a tóny i božské rozpravy zanechali za sebou a vešli do oné temnoty, kde On – jak praví Písmo – jest skutečný, je Vším a nade všemi věcmi.[15]

Na pásu a na nohách Diany z Efesu jsou vyryta následující slova, která uchoval Hesychios:[16]

Aski-Kataski                          „Temnota – Světlo“

Haix(Lix)-Tetrax                   „On sám“

interpretováno jako

Damnameneus                      „Slunce“

Aision                                                „Pravda“

Plútarchos praví, že „tato efeská slova recitovávali mágové u těch, kdož byli posedlí ďáblem.“

Lilie („Fleur-de-Lis“) je posvátný symbol chaldejského původu převzatý Egypťany, kteří jej přetvořili v božského „skarabea,“ emblém „lunárního boha.“ Má své pokračování v onom mysticky nádherném znamení Francie, jímž jest ženská „lilie“ nebo „Lis“. Znamená „plození“ či chloubu, jíž se holedbal turecký sultán: DONEC TOTUM IMPLEAT ORBEM.[17]

Pera prince z Walesu znamenají podle našeho názoru totéž co tato vznešená „lilie“, a jejich původ jde prý až k přijetí královské přilby Eduardem Černým princem v bitvě u Kresčaku, když bylo nalezeno mrtvé tělo slepého českého krále. Je důvodné domnívat se, že statečný Eduard I., panovník mimořádně nadaný, byl zasvěcen do temných orientálních věd.

Ich dien

Hargrave Jennings[18] také osvětluje, co k tomu „poznamenává jeden starý historik: ‚Když shromáždění Velšané vyslovili překvapivý a radostný souhlas s královou otázkou, zda chtějí přijmout krále, který se skutečně narodil mezi nimi, a proto je to pravý Velšan, ukázal jim svého novorozeného syna a zvolal lámanou velštinou: »Eich dyn!«, totiž »To je váš muž!«‘ – což bylo zkomoleno do podoby dnešního hesla na erbovní přilbě prince waleského „Ich dien!“, tedy „Sloužím“. Význam onoho „Sloužím“ je z tohoto pohledu následující, totiž že to „Já“ nebo „Lis“ – nebo „ten akt“ – postačuje pro všechny divy světa.“

Conrad píše, že k dobývání potřebuje člověk jen hrubou sílu a v Srdci temnoty se „ti lidé do toho hnali slepě, což je velice příznačné pro ty, kdo se pustí do křížku s temnotou.“ Miguel de Unamuno cituje z Fausta Christophera Marlowea, jehož Mefistofeles dodává: „Kde my jsme, tam je peklo, a kde je peklo, tam musíme vždy býti i my.“[19]

„Naše nevědomé přání po odlehlých místech, tichu a nečinnosti, které se tu a tam v srdci našich velkých měst vyjádří lyrickým výbuchem nějakého básníka nebo šílence, nás může proti naší vědomé vůli uvrhnout do další katastrofy, z níž se už třeba nikdy nevzpamatujeme. Možná se vyhubíme a pak už nebudeme potřebovat žádná útočiště a nebude nikdo, kdo by seděl na slunci a snil.“[20]

Nebo – snad – „sem přichází on, člověk zvláštního ražení,“ zázrak – pan Kurtz…?

Jo! – Sedět na slunci a snít, koupat se v proteplujících slunečních paprscích vesny po strašlivém fimbulvetru, syčící zimy s bílou tmou trvající po tisíce let.

Sol invictus.

Nous sommes du soleil. Jsme slunce.[21]

* * *

okultura © iMMxviii
Psáno pro: TVAR & okultura.


[1] Eusebius Pamphili: Constantini oratio ad sanctorum coelum (Chvála Konstantinova), IV.

[2] Aurelius Augustinus Hipponensis: In Ioannis evangelium, XXXIV, 2.

[3] Jaffé Aniela: Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga. Portál, Praha 2015, str. 230n.

[4] Jaroš Griemiller z Třebska: Rosarium philosophorum, to jest růženná zahrada filozofská. Trigon, Praha 2016, str. 105.

[5] Ibid., str. 118.

[6] C. G. Jung: Snové symboly individuačního procesu. Psychologie a alchymie. Výbor z díla, svazek V. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999, str. 277.

[7] Srv. Kristův sestup do pekel in Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha 2001, str. 344n; dále Ježíšův sestup do podsvětí in Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy III. Vyšehrad, Praha 2007, str. 100n.

[8] Herman Melville: Bílá velryba. SNKLHU, Praha 1956, str. 139.

[9] John Winston Lennon: Crippled Inside © Sony/ATV Music Publishing LLC. https://youtu.be/xIqaIfaJ3-E.

[10] Přeložil Zdeněk Hron.

[11] Joseph Conrad: Srdce temnoty. Mladá fronta, Praha 1996, str. 122.

[12] Ibid., str. 102n a 120n.

[13] Stanton Marlan: The Black Sun. The Alchemy and Art of Darkness. Texas A&M University Press, 2008, str. 41n.

[14] Amy Winehouse / Mark Ronson: Back to Black © Sony/ATV Music Publishing LLC, BMG Rights Management US, LLC. https://youtu.be/TJAfLE39ZZ8.

[15] Dionýsios Areopagita: O mystické teologii. Dybbuk, Praha 2003. Kap. I, čl. 3, str. 18: „Mnohoslovná dobrá Příčina všeho se nezahaleně a pravdivě ukazuje jedině těm, kdo překonali vše čisté a nečisté. Kdo překonali vše, i všechny nejsvětější vrcholky vzestupu. Kdo za sebou zanechali všechna božská světla, zvuky a nebeská slova. Ti vstupují do mraku. A v něm, jak praví Písmo, vskutku přebývá Ten, Jenž je mimo vše.“

[16] ΑΣΚΙ ΚΑΤΑΣΚΙ ΛΙΞ ΤΕΤΡΑΞ ΔΑΜΝΑΜΕΝΕΥΣ ΑΙΣΙΟΝ. Androkydes naznačil možný výklad těchto slov ve smyslu filosofických symbolů (srv. Kléméns Alexandrijský: Stromata. Kniha V. Oikoymenh, Praha 2009; 5, 8, 45, 2) takto: „aski (ἄσκιον „nevrhající stín“) jako „temnota“, kataski (κατάσκιον „stínový“) jako „jas“ (záře nutná k tomu, aby mohl být vržen stín), lix (Hesychios: „λίξ: πλάγιος, καὶ λίθος πλατύς“) jako prastaré označení „Země“, a tetrax (τετραξός „čtyřnásobný“) jako rok (čtyři roční období), Damnameneus jako „Slunce“ a aisia (αἴσιος „spravedlivý, přiléhavý, příznivý“) jako „Logos“.

[17] „Dokud nenaplním celý svět.“

[18] Hargrave Jennings: The Rosicrucians. Their Rites And Mysteries. Chatto And Windus, Londýn 1879.

[19] Miguel de Unamuno: Tragický pocit života v lidech a národech. Symposion, Praha, 1927, str. 215.

[20] William McGuire, R. F. C. Hull (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem. Portál, Praha 2015, str. 23.

[21] Yes: Ritual (Nous Sommes du Soleil) z alba Tales from Topographic Oceans. Atlantic 1973. https://youtu.be/YKQQ6X5bPA8.