O mytologickém aspektu rohatosti podle rosikruciánů

337

Na egyptských sochách tak častý a stále se opakující výskyt glóbu s perutěmi je dokladem znalosti elektrického principu. Do tohoto symbolu je vtělena indická nauka o stěhování duší, kterou reprodukoval Pýthagorás. Tento filosof pobýval dlouhou dobu v Egyptě, kde mu kněží předali filosofické vědění o „přechodných stavech“, z něhož se pak nakonec stala nauka.[1]

Amon-Ra

Glóbus, disk nebo kruh fénické bohyně Astarté, půlměsíc Minervy, rohy egyptského Amona, zbožštění býka – to všechno má jediný význam.

Pátráme-li po těchto symbolech u Hebrejců, nalezneme znamení identického mystéria v Mojžíšově „orožené tváři“,[2] což je zřetelně vidět na vznešené soše Michelangelova Mojžíše ve Vatikánu.

Michelangelo: Mojžíš

Podobně je tomu i s rohy levitského oltáře: a opravdu, „dvojitý hieroglyf“ je zde používán nepřetržitě. Voluty[3] iónských sloupů, dvojhvězda Castor a Pollux[4] ze souhvězdí Blíženců, neřku-li všeobecně rozšířené používání dvojitého emblému po celém světě v dobách dávných i současných, ať už je zobrazován v podobě hrotů, paprsků (radii) nebo perutí na přilbách oněch barbarských náčelníků, kteří válčili s Římem, ať už to byl Attila nebo Geiserich,[5] nebo na bohatě zdobené přilbě franckého Chlodvíka I.; dále třebas emblematicky pojaté barbarské a takřka divoce mystické rohy asiatských idolů; zobrazovaný rohy „Toho, který tesá runy“ (nebo Ničitele), nebo rohy gotického Marta či moderního ďábla – všechny tyto dvojité výrůstky, které vycházejí z jediného bodu (anebo jde o postavu Rohatého), říkají jedno a totéž.

Voluty

Herkules představoval mýtus o elektrickém principu. Héraklovy sloupy (hory Kalpé a Abyla) jsou duálem, na němž, jak se lze domnívat, spočívá svět. Stály zde již za dob, kdy bylo ještě dobře možné si představovat obrovské zdvojené monolity jako obry (a skutečně i dnes lze mít takový dojem), které měly podobný význam jako lidskou rukou vztyčené pyramidy. Musely padnout do očí udivenému a zděšenému objeviteli, když proplouval tichým Středozemním mořem (kde lidem připadalo, že jsou ve světě zcela opuštěni), který je viděl jako opravdické, kolosální, přirozené sloupy, na nichž měla hořet dvojitá světla zapovězeného Baala: svědectví o stále se vracející a stále opakované legendě o vzniku ohně!

Francisco de Zurbarán: Herkules oddělující sloupy Kalpe a Abyla

Tak se jevily i fénickým mořeplavcům, kteří – jak jsme o tom zpraveni – je rozpoznali jako první, a pak jimi proti proudu majestátně propluli. Projeli touto do výšek vybíhající, rozeklanou a vznešenou úžinou, která byla branou k obrovské ploše nového modrého oceánu, jenž se přes svoji purpurově krystalovou hloubku stále s rachotem převaluje v příbojových vlnách sem a tam v okouzlujícím světle červánků vševládného západního Slunce, jehož dráha byla vskutku ohnivá, a ohněm tím byl oheň Boží, nikoli Baalův! Tak se jevily mužům od Sidonu, jejichž emblémem byly ohnivě bílé rohy Astarté, nebo Aštarot, nesoucí kouli, tyto monstrózní skály: sloupové portály – s ohněm na vrcholcích jako poslední majáky světa – které (jako mříž) uzavírají ono staré a dobře známé moře, a jako by varovaly před hrůzami nového, neznámého a jiného světa přídí nikdy nebrázděných vod, které se táhly do nepředstavitelných dálek.

Dvouhrotá koule sidonské Aštarot

Prohlašujeme, že velký kotel čarodějnic byl původně vázou či urnou pro putování duší v podobě ohně, v níž všechny věci světa prodělávají změnu. Vykládáme si význam dvou roztažených prstů[6] (do tvaru vidlice) nebo rohů – jak to vidíme po celé Itálii,[7] na ostrovech Sporad, Kyklad, Kandie a Peloponés, v Řecku a Turecku – jako ochranné kouzlo proti uhranutí,[8] jako okultně-magickou komunikaci. Rohy (nebo radii) kašpárka, dvorního šaška nebo blázna, rohy Satanovy, ba všeobecně postava Rohatého[9] – vykazují v zasvěceneckých rituálech a v náboženství zvláštní příbuznost.

211: Šaškovská čapka, “Bonnet Conique,” dvoucípá a osázená rolničkami
212: Rytířská pokrývka hlavy s “vinutou ozdobou”
213: Vévodská čapka

Koňská podkova, která se v takové míře používá jako ochranné kouzlo a rovněž jako varovné a zasvěcovací znamení, a upevňuje se v zemědělských usedlostech nad vchodem do stájí, sýpek a stodol, jak se to často děje – přičemž se hovoří o uznávání ďábla nebo zlého principu. Vyvýšení, a takřka „vystrčení“ obranného a v jistém smyslu pečeti podobného magického znamení, těl netopýrů a divokých, v noci žijících stvoření, která jsou přibíjena na vrata stodol – považujeme za pokračování staré pohanské obětiny zlověstným bohům nebo za jistý druh získávání přízně ďábla. Na druhé straně vidíme za touto podkovou koně jakožto symbol duchovní síly a spojení s ní. O této podivuhodné asociaci toho budeme mít ještě hodně co říci. Podkova je mystickým symbolem muří nohy neboli sigmy, znamením abstraktního „čtvernohého“, jehož navýsost tajný, neustále přítomný, ale právě tak i pořád mizící magický význam (a strašlivé kabalistické znamení) nacházíme všude. Na Východě je možná praobrazem podkovovitého saracénského oblouku, jenž je základním tvarem naší gotické architektury; možná je tvar podkovy původcem všech oblouků a kopulí (kteroužto podobu vidíme v Asii na každém kroku) – mají snad tyto zvláštní, romboidní křivky vztah k prastarému, mysterióznímu mísení idejí mezi koněm, nadpřirozenem a religiozitou?[10]

Larisa

Rohy značí manifestaci ducha; paprsek naznačuje (nepochopitelné) glorifikující přijetí této manifestace. Obojí znamená totéž: od určitého bodu působí jediný Duch směrem dolů, a také transcenduje směrem vzhůru. Od určitého bodu, v jisté výši, který je intelekt schopen postřehovat, se tentýž Duch začíná směrem dolů projevovat; směrem nahoru se ztrácí v Bohu. Jinými slovy, dříve než vůbec lze dosáhnout nějakého poznání Boha, musí předtím nabýt tvaru. Bůh je abstrakce, člověk je tvor.[11]

Kult Mithry podle gnostiků

Svatozář kolem svatých osob i předmětů, v podobě vzhůru vystupujících, zakřivených nebo zvlněných či spirálovitých paprsků, se v teologických ilustracích nebo na heraldických vyobrazeních vyskytuje docela běžně; a tyto buď zvlněné nebo rovné paprsky znamenají hluboké mystérium. Jsou to neměnné symboly svatozáře a nimbus se nachází na většině sakramentálních kalichů; vinou se jako symbolické paprsky kolem relikviářů a zjevují se jako mystický ohnivý kruh kolem ciboria.[12] Rovné a štíhlé špičaté věže a vlnící se plameny či meče cherubínů (nebo spíše – serafínů), nebo zakřivené meče střežící Ráj, odkazují na dvě hlavní křesťanská mystéria. V zakřivených plamenných jazycích, buď s aureolou či prstencem svatozáře, se možná skrývá nenápadná narážka na ♄,[13] neboli „smírce světů viditelných i neviditelných“ neboli „S.S.“

Egyptský Apis nebo zlaté tele

Jakožto vysvětlení všeobecného zbožštění „rohů“ v architektuře po celém světě, jako jejich symbolickou základní myšlenku, jež – aby se tak řeklo – bylo znovu a znovu jako sigma přenášeno do moderní vědy symbolů a nevědomky zabudováno i do ornamentů a vztyčováno na vysokých místech, dokonce i na křesťanských kostelech, vyslovil starý talmudický autor jménem Simeon ben Jóchaj překvapivou myšlenku, že toto uctívání vzešlo původně – v nadpřirozeném světle vědění ze starých dob – z následujících důvodů: tento tajemný autor totiž předkládá opravdu prazvláštní vysvětlení, že – nebýt odporu Božího, který se proti tomu takříkajíc postavil – stal by se hovězí dobytek v příštích generacích lidmi, a hloubavou tuto magnetickou sílu by promrhal; ta by jinak podivuhodným způsobem způsobila přeměnu tak, že by se podnítily schopnosti mozkového kmene v oblasti rudimentálního spánkového laloku enormním rozvětvením, jak to vidíme u stromů, tedy v podobě mozkových podvěsků, kde však tato možnost – či rozšíření nervových drah – zanikla a byla utlumena, ty se pak v této podobě ustálily a nakonec degradovaly.

Mercurius

Předpokládá se, že růst a vývoj pocházejí z rozšiřování a rozvětvování senzitivní nervové soustavy, jakožto následek volby či afinity ovládané neviditelnou silou působící zvnějšku. Je třeba se hluboko ponořit do kabalistických a talmudických mystérií, abychom získali představu o původu tohoto absurdního uctívání zvířecích rohů.

Kabalista Simeon ben Jóchaj prohlašuje, že důvodem tohoto uctívání byl právě vděk za to, že došlo ke změně tohoto záměru, a také proto, že se stvoření nazývané člověk stalo člověkem a nikoliv stvořením hovězím – „k této katastrofě by bývalo mohlo dojít, kdyby nedošlo k odvedení mozkové kapacity do rohů“ (zní to všechno jako pohádka[14] či sen!) – tedy staří Egypťané založili tradici uctívání právě těchto „rohů“ – jakoby schrány či „archy“, do níž byla uložena tato nadpřirozená „spása“. Tak začaly být zvířecí rohy – jakožto idol zastupující způsob, zcela rovnocenný jinému zástupnému obrazu, totiž falu, vyjadřující mocný prostředek, jemuž člověk vděčí za existenci a rozmnožování – oslavovány uctíváním a vystavovány jako trofeje, heroicky „získané vítězstvím nad nevraživostí a nepřátelstvím přírody“ a velebeny nikoliv pro ně samotné, nýbrž kvůli tomu, o čem vypovídaly.

Na vznešený mýtus „rohů“ nacházíme několik skrytých narážek u Shakespeara. Pravděpodobně jde u těchto loveckých trofejí – dvojic rohů či paroží – o cosi mnohem významnějšího, než se obvykle předpokládá. Naznačují cosi nebývale většího než jen pouhé trofeje z lesů.

Symbol „požehnané Panny“

Na přilbici Jeho královské Výsosti prince Alberta vidíme runové rohy neboli rohy severského mýtického hrdiny. Vždy byly známkou majestátu a dobyvačnosti vynikající osobnosti a opakovaně se objevují v erbech a znacích standard vojevůdců z rodu německých knížat. Vycházejí z původních jmen Taut, Tat, Thot, Teut; odtud „Teuton“ a „teutonský“. Jména jsou odvozena od mystického Merkuria Trismegista – „trojnásobného pána, trojnásobné paní“ – neboť tato osobnost je dvojpohlavní: „Foibé nahoře, Diana na zemi, dole Hekaté.“

Delfské E

Na obrázku výše (z oblouků londýnského Templu) jest symbol „požehnané Panny“; jde také o „delfské E“ nebo „kotvu Seleukovců“.

Rohy talmudu vysvětlují mytologického Mínotaura, Bucentaura, Pana a Priapa, „kentaura lukostřelce“ či Kentaura, znamení „Střelce“, a snad i všechny lidské a zvířecí postavy sestávající ze dvou těl.

Ve skupině figur uvedených níže vidíme různé klasické tvary volut či zdobných rohů na korintských, iónských i složených hlavic sloupů, u nichž si můžeme povšimnout blízké příbuznosti s příklady hlavic s rohy nebo volutami v chrámu Éllóra, ale i z jiných indických a perských templů; pro porovnání jsou uvedeny na ilustraci. Srv. korintské voluty nebo „beraní rohy“:

Korintské voluty nebo rohy z katedrály v Canterbury
Voluta na způsob korintské hlavice sloupu z katedrály v Canterbury

Různé vlysy, jako gotické tak i klasické, vykazují tvary odvozené z astronomického znamení „Vodnáře“. Tato znamení nebo číslice znamenají „moře“ a „Lunu“.

Glyfy připomínající „ryby“ znamenají Jonu nebo Jonáše. Jsou to rovněž symboly Spasitele, pokud se vyskytnou mezi relikviemi nejranějších křesťanů a ve tvarech z prvních křesťanských století.[15]

V následující části naší knihy vyložíme řadou vyobrazení pozvolnou proměnu, které byla vystavena prastará pokrývka hlavy – jež sama o sobě je významným hieroglyfem – frygická čapka, klasická mithraická čapka, obětní čapka nebo bonnet conique (kuželovitá čapka); všechny se totiž odvozují od společného mytologického předchůdce.

Linga(m) je staré jméno jednoho ostrůvku u Jony nazývaného „Holanďanova čapka.“ Otázka: Jde o frygickou čapku? Jde rovněž jako předtím o třírohý klobouk a jeho temný význam?

Mithraická nebo frygická čapka je původním vzorem kněžské mitry všech věrouk. Nosívali ji kněží při náboženských obřadech. Jestliže si ji nasadil muž, pak její chochol, hřeben nebo hrot směřoval dopředu; jestliže ji nosila žena, směřoval tentýž vystupující díl dozadu nebo k vazu, jako např. u Amazonek na přilbách na všech starých rytinách, nebo u přilby Pallas Athéné, jak to vídáme na sochách Minervy.

207: Pallas Athéné
208: Athéné (Minerva)
209: Jitra (Persie)
210: Persie

Hrot, pic nebo cíp čapek nebo klobouků (zvláštním případem je pojem „třírohý klobouk“), vychází z téže ideje. Tomuto hrotu byl později přiřknut posvátný význam, když se mu začalo říkat christa, crista nebo crest (přilbová ozdoba), představující triumfální hrot nebo třapec.

Pruská grenadýrská čapka tvaru mitry z 18. stol. (Grenadiermütze)

„Granátnická čepice“ a husarská černá měkká čepice se vzdáleně odvozují z téže posvátné mithraické nebo emblematické vysoké čepice, nebo vysoké pyramidální čapky. V tomto případě se mění na černou, protože slouží jako ilustrace „ohňostrůjců“ (grenadýrů), kteří v moderní armádě nastoupili na místa vulkanistů, kyklopů, klasických „kovářů“ neboli služebníků boha Vulkána nebo Mulcibera,[16] uměleckého kováře pracujícího s kovy v ohni nebo v rámci přírodních sil.

Tato idea nás napadne při pohledu na vysoké čapky Peršanů neboli uctívačů ohně, a černé čepice Cikánů a dále na Východě vůbec. Všichni cestovatelé po východních zemích si vzpomenou, jak se jim při pohledu na cimbuří minaretů vybavily vysoké hrotité čapky Peršanů.

Obelisk

Frygická čapka má těžko srozumitelnou a prastarou podobu; tento symbol pochází z nejdávnějšího starověku. Lze ji vidět na hlavě postavy proslaveného sousoší z Britského muzea s názvem „Mithrova oběť“ (nebo mytická oběť, tauroktonie), účastnící se obřadu obětování. Tato volná čapka s hrotem směřujícím dopředu je původní předlohou, z níž lze odvodit všechny přilbice nebo ochranné přilby, ať už řecké či barbarské. Jakožto frygická nebo symbolická čapka je vždy – co se týče barvy – krvavě červená. Zastává rovněž funkci „čapky svobody“ ve své revoluční podobě; jinak je také občanským nebo začleňujícím symbolem. Co do významu je vždy maskulinní. Znamená „špičku“ obelisku, korunu nebo vrcholek falu, ať už „lidského“ nebo jen symbolicky. Svůj původ má v obřadu obřízky, ačkoliv symbol i ritus jsou nevysvětlitelné.

203: Frygická čapka (mužská)
204: Frygická čapka
205: Špičatá čapka nebo kokarda
206: Frygická čapka (klasická pastýřská)

Pravý význam této bonnet rouge neboli „čapky svobody“, je od nepaměti zahalen do hluboké temnoty, ale přesto je stále považován za nejvýznamnější hieroglyf nebo symbol. Znamená nadpřirozenou „oběť“ a zároveň i „triumf“. Pochází z dob Abrahamových a je prý emblémem zvláštního mýtického obřadu circumcisio praeputii.[17]

Volná frygická čapka, bonnet conique, neboli čapka svobody, může být pojímána jako zobrazení či zástupný symbol obalu či kůže[18] odejmuté z jistého bodu nebo svalu, která má v různých jazycích rozmanité názvy a zastupuje ústřední ideu tohoto obětního obřadu – a tato kořist či odpad (třebaže to může vypadat absurdně a nehezky) je zároveň vynášena jakožto „trofej“ a jako „čapka svobody“. Je to nyní magické znamení a stává se talismanem nevýslovné síly – a těžko říci, z jak zvláštního a temného důvodu. Celek je znamením „zasvěcení“ a křtu obzvláštního druhu. Frygická čapka už pak navždycky po tomto prvním uvedení byla znamením „osvícení“. Heroické figury na většině gnostických kamejí, které na našich ilustracích předkládáme, nosí čapku tohoto druhu.

Mithra obětující býka

Obětník sousoší „Mithrovy oběti“, nacházejícího se v Britském muzeu mezi ostatními díly z mramoru, má na hlavě frygickou čapku, zatímco dýkou zasazuje ránu býkovi – a je jím míněn úřad obětního kněze. Zmíněný bonnet conique je mitrou benátského dóžete.

Bonnet rouge, papežská mitra – neřkuli všechny mitry nebo kónické pokrývky hlavy – odvozují svůj název z výrazu „mithraistický“ nebo „mithraický“. Původcem celé této třídy názvů je Mittra nebo Mithra. Grenadýrská čepice, jejíž tvar je v celé Evropě týž, je odvozena z tatarských beranic, které jsou černě zbarveny. A je černá pro její příslušnost k Vulkánovi a k „uctívačům ohně“ (kovářům). Skotská čepice (glengarry) se při zkoumání jeví nejinak než jako vykasaná frygická čapka. Všechny černé kuželovité čepice a význam tohoto zvláštního symbolu přišly z Východu. Měkké černé kožešinové čepice mají původ u Tatarů.

Corno ducale, dóžecí čapka Benátek

„Čapka svobody“ (bonnet rouge), crista nebo crest (mužský přilbový chochol) a ženská přilba (Amazonek), všechny vyjadřují tutéž ideu; na ukázce ženského přilbového chocholu je ovšem třapec potlačen, jak ukazují předcházející obrázky 203-206.

Tvary čepic grenadýrů a těch, které nosili také pionýři, jsou obdobou pokrývek hlav pyrotechniků nebo ohněstrůjců (vulkanistů) v armádě.

Všechny černé kožešinové čepice – vojensky nazývané kalpaky – jsou původem cikánské, ismaelitské, pohanské a jsou neobvyklé; jejich původ leží v magickém Východu.

Jen málokdo by uhodl, že stejnokroj husarů měl náboženský původ; jak chlopně, které visí z jejich huňatých kožešinových čepic, tak i volný kožíšek neboli dolman zavěšený na levém rameni, jsou mýtického původu.

„Dlouhé, třírohé klapky, visící dolů jako cedítko na huspeninu, se skládají z dvojitého plátěného pásku, který, je-li to nutné, se sepne po obou stranách kol vojákova obličeje a tvoří tak pohodlnou noční čepici. U nás ve službě necháváme vlát jen jednu klapku,“ napsal sir Walter Scott v dopise T. Croftonu Crokerovi ze 7. července 1827.

Malte Friedrich von Putbus

(Jsou snad právě jmenované dvojité ušní klapky husarských čepic odstávající uši či rohy původního šaška?)

Papež Jan XIV. vydal kolem roku 970 bulu ke křtění zvonů, „aby se vzduch očistil od ďáblů“. Takovými ďábly měl být vzduch plný při bouřkovém počasí nebo v dobách veřejných nepokojů. K tomu účelu, jak se lidé domnívali, používali také Lakedaimoňané (Sparťané) bubnové kotle při všech mimořádně nebezpečných příležitostech. Pagody jsou svislice a obelisky s týmž významem jako jiné věže; jejich rohy (tj. pagod) jsou osazeny zvony, které se ve větru pohybují a mají mít tutéž moc, zapuzovat zlé duchy. Nešporní zvonění zajišťuje duchovní veselost. Zvony kostelů se ještě i nyní v několika anglických farnostech při nepohodě rozeznívají, domněle proto, aby rozptylovaly mraky a otevřely mezi nimi mezery pro sestupující sluneční záři.

Hroby templářů, rozmístěné do kruhu kolem kostela v Londýně, vykazují raně normanský sloh s názvem dos d‘âne; jejich náhrobní kameny jsou třírohé. Ornamenty vycházejí skrze skráně a obličej masky na horním konci a přicházejí zdánlivě zase z lebky nějakého úmyslně zašlápnutého tvora. Hlava na náhrobku vychází na „středu štítu“ náhrobní desky. V každé křivce těchto templářských hrobů spočívá spousta netušených významů, zavedlo by nás to však nyní příliš daleko, kdybychom to vysvětlovali příliš zeširoka.[19]

Následující skupina obrázků uvádí několik významných hieroglyfů z egyptských rytin: (a) pera, „duchovní síla“, (b) šakal, kněžství“, (c) tau, lilie, kříž ansata, (d) placenta, „náboženské obřady“, (e) rohy, „moc“, (f) husa, „prozíravost“, (g) „mládí“, (h) brejlovec, „neomezená moc“, (i) sokol, „chytrost“.

Žezlo s lotosovou hlavicí znamená „náboženskou autoritu“. Tyč nebo hůl s hadí hlavou znamená „vojenské panstvo“. Hadovitá hůl nebo žezlo je „lituus“, tedy „věštecká hůl augurů“, jestliže je zahnutá nahoře i dole. Takové prý bylo i Romulovo žezlo.

Starověký římský stříbrný prsten, na němž je vyryt lituus (kultovní předmět)

Jiná gnostická kamej, která platí za velice účinný amulet, je z červeného jaspisu a představuje hlavu Gorgóny („gorgoneión“), dole s nápisem: „ΑΡΗΓΩ ΡΩPΟΜΑΝΔΑΡΗ“ – „Ostříhám Rhoromandares“.

Gorgona Rhodomandares

„Velký Abad“ v Indii je Bhudda, Bauddha, Buddha nebo Baddha. Naznačuje se tu souvislost s „Abaddónem“ Řeků. Právě tak může být vysledován vztah k „Buddhově duchovnímu učiteli“, což byl mýtický Pythagoras, původce nauky o stěhování duší, která se pak dostala do Egypta a odtud do Řecka. V sanskrtu je to „Bud‘ha-Gooros“, řecky „Putha-Goras“ a v našem jazyce Pýthagorás; celek znamená „Buddhův duchovní učitel“.

Zeus Amon

Tzv. crista, ozdoba přilby nebo symbolický hrot frýgické čapky nebo médské přilby, se nachází také v ženském tvaru na téže mýtické pokrývce hlavy nebo na přilbě, neboť jakožto „idol“ sjednocuje obojí pohlaví v jeho plodné idei. V ženské podobě – tak viditelné na všech sochách Minervy nebo Pallas Athéné a na vyobrazeních Amazonek, ženských bojovnic nebo válečnic – má čapka nebo přilba vždycky prodlouženou, romboidní či kulovitou vybíhající část dozadu nebo visící k šíji. Je to vidět – v naší řadě oněch falických čapek – na obrázku (169 a 170) postavy ozbrojené „Pallas Athéné“. Celek je co do svého původu hluboce mystický. Tyto ideje se pořečtily; a jestliže šlo v Řecku o ženskost, bylo ono okrouhlé nebo rozšířené, co na mužské přilbě přirozeně vyčnívalo nebo zvětšené směřovalo dopředu (skutečná crista, neboli chochol přilby), to bylo (v ženském případě) obráceno dozadu nebo spadalo v jedno, jestliže to nosila na hlavě žena jakožto trofej.

Třírohý klobouk

Při správném zkoumání evidentně vyplývá, že tyto klasické přilby s jejich chocholy, jejich pileus, frýgická čapka, čapka svobody, nebo kožišinová čepice granátníka nebo husara, či třírohý klobouk jsou bezpochyby falického původu.

Přirozeně rostoucí rohy býka nebo krávy – přičemž obě zvířata Egypťané, jakož i Indové, prohlásili božskými, a zejména Indové učinili krávu předmětem nábožné úcty – se staly předlohou, z níž byly původně odvozeny všechny ty závity a voluty představující obraz zakřivených rohů nebo významný náznak úzkých růžky couvajícího nebo dorůstajícího měsíce. Ztělesnění těchto rohy pak hrálo v architektuře velkou roli a jako významný architektonický prvek byly reprodukovány, aby se jimi vyjádřila druhotná činná síla přírody.

„Lunární“ nebo „ženský symbol“ je zdrojem oblouku v hinduistické a muslimské architektuře, a odtud také pramení podkovovité křivky arabských klenebních oblouků a klenba v gotickém stavebním umění vůbec.

Příklady iónských volut – iónský sloupový řád
Julien David LeRoy: Les ruines plus beaux des monuments de la Grèce (Paris 1758)

Egyptské voluty u sloupů, všudypřítomné egyptské rohy, nesčetné spirální paprsky jdoucí všemi směry, nebo uzpůsobené či vzájemně se prostupující ornamenty na orientálních budovách; voluty v iónském a korintském sloupovém řádu, které u nich bývaly velmi pestré a rozšířené, obzvláště u řeckých příkladů (třebaže jich je jen velmi málo); daleko četnější jsou maskulinní obliny, voluty či rohy u poctivých římských majestátních sloupů; hlavice sloupů u nemravnějších a daleko grotesknějších indických chrámů, fantastické spirálové ozdoby a ohbí a oválné křivky hojně se vyskytující na vrcholcích klenutých sloupů v gotické, nebo přesněji řečeno románské architektuře tzv. „lomených oblouků“ – to vše má společného předchůdce, a tím jsou rohy býka, telete nebo krávy.

Všude jsou tyto rohy zasvěceny měsíci. Jde o spojení s tímto druhotným bohem či bohyní, které je vždy rozpoznatelné podle příznačného stálého průvodce – totiž rohů – děje se tak v blízkosti tohoto boha či bohyně zaujímajících v onom všeobecném pantheonu druhé místo, zatímco slunce je na místě prvním – je to tu na všech ilustracích, u nichž si mýtická teologie vypůjčuje tento motiv z architektury případně vědy vyjadřující náboženské ideje pomocí hieroglyfických znaků –  tady všude se rohy stále opakují a neustále jsou v té či oné podobě přítomny, takže je lze zřetelně a bez problémů rozpoznat. Stávají se tak nejvýznamnějším symbolem, pokud ne tím vůbec nejvýznamnějším symbolem chrámové architektury v Indii, Egyptě, Řecku, Římě, ba i v době křesťanské – ve všech dřívějších i pozdějších křesťanských stoletích.[20]

Lu(ce)na

Archa (argha) měla podobu půlměsíce. Argo, arc nebo arche je navis biprora.[21] Je proto jasné, že ani úplněk ani půlměsíc nebyl nikdy předmětem uctívání, nýbrž že to jsou právě dorůstající růžky luny, které vyjadřují tento smysl. V každém náboženství znamenají ženské božstvo.[22]

„Potom viděl jsem jinou šelmu vystupující z země, a měla dva rohy, podobné Beránkovým, ale mluvila jako drak.“[23]

 

*

Translation © San, 1999-2020


[1] Hargrave Jennings: The Rosicrucians. Their Rites and Mysteries (Rosikruciáni. Rituály a mystéria). Chatto and Windus, Londýn 1879.

[2] Srv. Ex 34,29-35.

Volutidae

[3] Závitina nebo konvoluta sloupové hlavice.

Lze v ní vidět přenos Venušiných mystérií spjatých předmětně se závitem ulity mořského mlže z rodu Volutidae.

[4] Kastór a Polydeukés.

[5] Geiserich nebo Genseric byl král Vandalů a Alanů v letech 428-477 a jedna z klíčových postav doby stěhování národů. Za jeho vlády se kmen Vandalů ocitl mezi mocnými politickými hybateli tehdejší Evropy.

[6] Vztyčený ukazováček a prostředník, malíček a prsteníček přikrytý palcem.

[7] Zvednutý palec a malíček, ostatní prsty přitažené k dlani.

[8] Porovnej již uvedené první dílo Uhranutí a jevy příbuzné od dr. S. Seligmanna, Barsdorf, Berlín 1910.

[9] Rohy všeobecně – také rohy cocu, které nemusejí znamenat zrovna „paroháče“ – označují spokojeného, leč manželkou klamaného muže, nýbrž jen všeobecně značí mysteriózní, nadpřirozené opovržení a řadí se co do významu k erbovnímu výrazu „parohy opatřen“ a stigmaty poznamenanému Akteonovi, který proměniv se v jelena byl štván svými vlastními psy, protože překvapil Dianu nahou.

[10] Hargrave Jennings, kap. Památníky uctívání ohně z celého světa.

[11] Hargrave Jennings, kap. Kameny druidů a jejich kult.

[12] Liturgická nádoba používaná v katolické církvi k uchovávání proměněných hostií, eucharistie.

[13] Saturn.

[14] Okultní vysvětlení čerta!

[15] Hargrave Jennings, kap. Rosikruciánství ve starých mystériích. Důkaz o stopách rosikruciánství v rytířských řádech.

[16] „Změkčovatel“. Příjmení římského boha kovářů Vulkána nebo Héfaista, jež je narážkou na změkčování kovů v jeho ohnivé peci.

[17] Obřízka.

[18] Lék. „kožní obal“.

[19] Hargrave Jennings, kap. Rosikruciánství ve zvláštních symbolech.

[20] Hargrave Jennings, kap. Rosikruciánský původ podvazkového řádu.

[21] Dvourohá (dvoupříďová) loď.

[22] Hargrave Jennings, kap. Kabalistické výklady gnostiků.

[23] Zj 13,11.