O příznivé temnotě

183
Robert Bly, William Booth (ed.): Knížka o lidském stínu
(Malvern, Praha 2018)

Robert Bly, William Booth (ed.): Knížka o lidském stínu

78 stran, Malvern, Praha 2018, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-116-1

 

Temnota světla. On sám.

Čím jasnější světlo, tím temnější stín.

V nitru každého člověka probíhá bitva mezi dvěma vlky. Jeden je zlý a ten druhý je hodný. A který vlk vyhraje? Ten, kterého krmíš.

Každý má v sobě jistou část osobnosti, která je skrytá a temná. Společnost nás nabádá, abychom rozvíjeli své světlé stránky. Temná stránka potom vyhladoví. Co uděláš pak? Vyšleš ven vránu.

Vrána, vrána, vrána v barvě pavouka,
vrána nalezne nové bahno, po kterém bude kráčet.

Tady Robert Bly obrací smysl vyprávění (třebaže dodává, že rovněž použil obrazy ze starší babylonské verze) týkajícího se doby po Potopě před opuštěním Archy, protože nejprve Noé „vypustil krkavce, kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi. Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země. Kterážto, když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu. A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu. I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejich. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.“[1] Dle biblického podání tedy vrána nenašla „nové bahno“, tj. de facto pevnou půdu pod nohama.

V oné době však hledal pomoc pro své nitro, jenže „ptáci se stali pro Spojené státy problémem.“ Teprve později „ucítil přicházet příznivou temnotu.“ Bylo ovšem zapotřebí, aby se ještě „vykoupal v temné vodě,“ než se ona „hrst temnoty“ ukázala být plodnou a souladně zapadla do svého bílého protikladu.

Naše kultura nás od raného dětství učí oddělovat a polarizovat temnotu a světlo, které tady Bly označuje jako „matka“ a „otec“. S první se pojí většina umělců, básníků a hudebníků a miluje intuici, hudbu, ženskost, sovy a oceán. K té druhé se pojí akce, obchod a impérium. I toto rozdělení však svědčí o polarizaci. A přestože uvádí příklady z americké historie, cítíme, že scénář tohoto dramatu přesahuje všechny národní hranice a dotýká se člověka venkoncem. I tak se ale za svátkem nadívaného krocana pro každého novodobého Američana rozevírá temná propast, v níž proudí černá kouřící krev Červeného člověka, jehož genocidu spáchali, a ta krev k němu volá, neboť „kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho; nebo k obrazu svému učinil Bůh člověka“ a „zajisté krve vaší, duší vašich vyhledávati budu; z rukou každého hovada vyhledávati jí budu, i z ruky člověka, ano i z ruky každého bratra jeho budu vyhledávati duše člověka.“

Robert Bly

Blyova psychologie Stvoření varuje, že „pokud část sebe odložíme do pytle, vyvíjí se regresivně… a upadne zpět do barbarství,“ což je v důsledku jím citovaný příběh, který se zdál Robertu Louis Stevensonovi a ve známost pak vešel jako Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. V trochu jiné situaci se vám ale může přihodit zapeklitý Podivuhodný příběh Petra Schlemihla, nejznámější dílo německého romantického spisovatele a člena berlínské lóže Svobodných zednářů, Adelberta von Chamisso, jehož hrdina se setká s podivným starým mužem, který jej požádá, aby mu prodal svůj stín, načež mu za něj nabídne bezedný měšec, a jelikož považuje stín za cosi bezcenného, nabídku bez váhání přijme. Lidé si však záhy všimnou, že nemá stín, a začnou jím pro jeho odlišnost pohrdat, vysmívat se mu a stranit se ho. Postupně si uvědomuje, že udělal chybu, a že podivín, který od něj stín odkoupil, nebyl obyčejný člověk, nýbrž ďábel. „Ve Spojených státech si jižané dávají na trávníky sošky černochů ze železa, a my na severu děláme totéž se soškami jelenů. Chceme mít na tapetách růže, nad pohovkou Renoira a ve stereu Johna Denvera. Agrese pak uteče z pytle a napadá všechny okolo.“

Zvláštní neklid se vznáší na d národem… dělení kořisti. Malátnost vstupuje do diamantů těla. Na střední škole exploze začíná, dítě je zčásti zabito… černé slunce, křik hmyzu a drobní otroci ve vězení kůry.

„Ženy si někdy stěžují, že muž bere svou ideální femininní stránku a projikuje ji na ženu. Ale kdyby to nedělal, jak by se dostal z domu své matky nebo ze svého staromládeneckého pokoje? Problémem není projekce samotná, ale to, jak dlouho své projekce necháváme ve vnějším světě. Projekce bez osobního kontaktu je nebezpečná.“ Bly se na tento problém zaměřuje (od str. 27) ve třetí kapitole Pět fází vyhánění, pronásledování a znovunabývání stínu.

Jak vlastně začít s procesem vstřebávání vlastního stínu? Musí si přesně povšimnout toho, koho nesnáší. To je cesta pozornosti. Naše psyché se nám v každodenním životě snaží naznačit, kde leží náš stín, tím, že vybírá osoby, které iracionálně nesnášíme, radí Bly ve čtvrté kapitole Úcta ke stínu: Rozhovor s Williamem Boothem (str. 41). Stínové energie jsou součástí lidské psyché stejně jako lidské společnosti. Je ovšem nebezpečné si myslet, že bychom mohli mít přátelské vztahy se všemi podobami destruktivní energie. Moby Dicka asi těžko přesvědčíme o tom, že by si s námi měl hrát podobně jako delfín.

Mnoho starých náboženství, zejména těch matriarchálních, zjevně pracovalo na tom, aby se temná stránka včleňovala do osobnosti pomalu a plynule, kdežto křesťanská etika obvykle zahrnuje potlačení temné stránky, zdůrazňuje Bly v páté kapitole Wallace Stevens a Dr. Jekyll (str. 55). Böhme má na začátku jedné ze svých knih poznámku, v níž žádá čtenáře, aby ji nečetl, pokud není odhodlán na základě jejího čtení provést praktické změny. V opačném případě pro něj čtení bude zlé, nebezpečné. Evropští umělci – přinejmenším Yeats, Tolstoj, Gauguin, van Gogh, Rilke – lépe chápou, že stín je potřeba i prožívat, nejen přijímat v uměleckých dílech.

Každého dne sebe sama stále nově chtít. Tolstoj ve stáří ke svému překvapení zjistil, když chtěl propustit své nevolníky, že jeho žena a dvě z jeho dcer k ničemu takovému odhodlány nejsou a považují je za součást majetku a věna, kterého se nevzdají. Tolstoj odešel z domu se svou nejmladší dcerou Alexandrou a krátce nato zemřel na nádraží. Byl ochoten změnit svůj způsob života i na sklonku svého života! Rilke říká: „Musíte změnit svůj život!“ Někdy člověka, který jde za svým stínem, vůbec nechápeme. Jaký vztah má vlastně čtenář k „dutému“ panu Kurtzovi z novely Srdce temnoty Josepha Conrada? Nemít s ničím nic společného, káže Mistr Eckhart. Taoisté říkají, že změnit svůj život znamená vzdát se svého vlivu ve světě, nehrát žádnou roli, oprostit se, odevzdat svoji osobnost.

Musíte změnit svůj život!

*

Technická poznámka: Když jsem knihu otevřel počtvrté, praskla lepená vazba a vysunula se Předmluva. V duchu závěrečné proklamace bych možná dodal: Musíte změnit lepidlo! Na to nikdy není pozdě.

*

© San, viiiMMxviii
© okultura.cz


[1] Gn 8,7-11.