Ragnarök II

157
Jae-Cheol Park: Mořští tridenti se utkávají v bitvě s Nebeskými meči aneb Bitva o moře a nebe

Slunce se tmí,
v moři zem tone,
do hlubin padají
hořící hvězdy,
plameny strom
života pohlcují,
sahá žár ohně
k samému nebi
.[1]

Takto tedy vyprávějí Eddy příběh o otráveném světě, o světě zrozeném z ledu a oplodněném ohněm; svět, který má být jednoho dne ohněm opět stráven.

Hitler a všichni jeho legendární vědci nevěřili ani slovo Einsteinovu tlachání o „relativitě“. Samotná existence Ahnenerbe svědčí o tom, jak málo důvěřovali akademické historii a „slávě Říma“. A nikomu nevěřili ani slovo o kosmu. Hitler, v jednom náhlém záchvatu pravdomluvnosti ohledně národního socialismu, který je zaznamenán v Tischgespräche im Führerhauptquartier, schvaluje pro svoji tisíciletou Říši „kosmické teorie Hörbigera“…[2]

Hanns Hörbiger vynalezl na konci devatenáctého století protivýbuchový odlehčovací ventil, který je dodnes integrální součástí efektivní výroby ocele, zajišťuje větší produktivitu v dolech, vysokotlaké chemii a celosvětové síti plynovodů. Založil společnost nesoucí jeho jméno, která je dodnes aktivní po celém světě jako hlavní výrobce kompresorové technologie.

Hanns Hörbiger

Podobně jako celá řada velkých německých vědců byl i Hörbiger vizionář. Formuloval teorii světového ledu (Welteislehre) neboli glaciální kosmogonii souběžně s vydáním publikací o větrné smršti (Wirbelstürme, tropická cyklóna), náhlém zhoršení počasí (Wetterstürze), katastrofickém krupobití (Hagelkatastrophen) a vícenásobném zobrazení kanálů na Marsu (Marskanal-Verdoppelungen) v roce 1913.[3] Jde o úplně odlišný kosmologický výklad než ten, který obhajovaly císařské akademické děvky. Věřila tomu většina Němců včetně vědců. Pro partajníky to byla skutečnost. Welteislehre se mohlo stát vrcholem dokonalosti planetária, jehož výstavbu nacisté štědře plánovali na hoře Pöstling u Lince. „Podle stavebních plánů mělo přízemí patřit Ptolemaiově vesmíru, prostřední patro Koperníkově teorii a horní patro Hörbigerově teorii.“[4]

V teorii světového ledu platí čtyři zásady. „Ve vesmíru neexistuje žádný absolutně prázdný prostor, a v tomto prostoru se žádná síla nedokáže bezztrátově reprodukovat, a vše se děje jen kontradikcí zdroje.“[5] A čtvrtá zásada představuje neskrývaný políček Einsteinově teorii relativity. Ve vesmíru není žádná „tepelná radiace…“[6]

V této pochmurné, leč překvapivě hodnověrné kosmologii světového ledu (Welteislehre), jsou události tohoto světa založeny na věčném konfliktu mezi silami ohně a ledu. Právě jejich svárem dochází v universu k věčnému přílivu a odlivu. Nebo jak se praví v Zoharu, svatá živoucí „zvířata chodila a navracovala se (ku podobenství kmitajícího se blesku)“…[7]

Die Welteislehre

Hörbiger, prakticky vynálezce klimatizace a chlazení, ani na vteřinu neuvěřil tomu, že by „mohly být ve volném prostoru plynové koule neustále v oběhu“.[8] „Mlhovinová nebo též nebulární hypotéza, poprvé zformulovaná roku 1734 švédským vědcem Emanuelem Swedenborgem, byla roku 1755 dále rozvinuta Immanuelem Kantem, který byl s touto myšlenkou podrobně obeznámen, a Pierre Simon de Laplace navrhl podobný model roku 1796,”[9] který přejala akademická astronomie už dávno v minulosti, že totiž „kosmická tělesa se zformovala z obrovských molekulárních mračen“,[10] není praktická z inženýrského pohledu. A s německou praktičností a rakouskou inženýrskou představivostí jde o daleko smysluplnější, leč mnohem nestabilnější vesmír.

Podle Welteislehre sluneční systém vznikl z mrtvé, vodou nasáklé hvězdy, uzavřené do ledu a ponořené hluboko uvnitř ohnivé mateřské hvězdy, což způsobilo explozi, která vymrštila přes čtvrtinu svých úlomků a trosek za hranice své přitažlivosti a odtud se dostaly do volného prostoru. Pro srovnání, kdyby byla mateřská hvězda velikosti jablka, hvězdná jadérka by byla velikosti hrášku a současné slunce malou dírkou.

Naše slunce je jakýmsi zárodečným sluncem. Narůstá tím, že pohlcuje a slučuje ohnivé kusy hvězdné hmoty z prapůvodní exploze, a vyvrhuje planety o různém poměru ohně a ledu na oběžnou dráhu. Další obrovské množství zmrzlých úlomků ledu se zformovalo, když se smísil kyslík z exploze s vodíkem z okolního prostoru, a tak to šlo dál, až „z dosahu přitažlivosti mladé formující se hvězdy.“[11] Tato zmrzlá ledová tělesa rozmístěná v mezihvězdném prostoru jsou tím, co astronomové nazývají Mléčnou dráhou. Není to v žádné nepředstavitelné vzdálenosti udávané akademiky; Mléčná dráha je „zhruba čtyřicet až padesátkrát dál od slunce než jeho nevzdálenější planeta,“[12] Neptun.

„Vnější planety jako Jupiter, Saturn, Uran a Neptun“ jsou většinou ledové a vodní, zatímco „bližší planety jako Merkur, Venuše, Země a Mars“ jsou primárně vystavěny z „hvězdného materiálu“.[13] Vzhledem k tomu, že vesmír není vakuum, nýbrž nesmírné a zdánlivě věčné moře vodíku, narážejí tyto planety při oběhu kolem slunce na odpor. A kvůli ní se pohybují jako jehla po gramofonové desce v „uvnitř zužujících se spirálních kruzích. Totéž platí i o menších nebeských tělesech, obíhajících kolem planet jako měsíce. Čím menší hmota obíhající planetky, tím rychleji se zužuje její spirální dráha. Hodinu za hodinou, rok za rokem se malá tělesa přibližují ke slunci, nebo se sloučí s hmotnostně většími, které obíhají kolem slunce.“[14]

Sonnensystem mit Eisschleiertrichter nach Hanns Hörbiger

Současný sluneční systém představuje to, co z něj zbylo; Merkur bude brzo pohlcen Sluncem, z Venuše bude za poněkud delší dobu mrtvé těleso a „překryto neproniknutelnými vrstvami ledu, což je i případ Marsu a našeho Měsíce.“ Mars funguje jako záchytný štít Země zastavující ledová tělesa směřující dovnitř soustavy a spojuje je s vlastním nesmírným ledovým oceánem pokrývající jeho povrch jako skořápka ořech, nebo je někdy, jako v případě planetek Deimos a Phobos, zachytí jako malé měsíce. Opravdu jen vzácně se některé z těchto „2-5 km“ miniaturních ledových hvězd podaří „uniknout z gravitačního pole Marsu a dostat se do dosahu přitažlivosti Země.“ Když se tak stane, rozptýlí se v zemské atmosféře a způsobí rozmary počasí jako „strašlivou bouři z 29. května 1613“ doprovázenou hromobitím a poryvy větru, kdy během pár hodin polehly německým rolníkům na polnostech všechny plodiny a zasypalo je „kroupami velkými jako pěst“.[15]

Welteislehre může vysvětlit všechny bouře, katastrofy a jiné úkazy jako následek ledových balvanů přitažených Sluncem z Mléčné dráhy, zachycených a pohlcených zemskou atmosférou. „Není samozřejmě řeči o tom, že Mléčná dráha ve skutečnosti nedosahuje k povrchu země v podobě původních gigantických bloků.“ Tyto bloky vstupují na oběžnou dráhu, takže „postupně pronikají do nejsvrchnější vrstvy vodíku a konečně i do aktuální vrstvy vzduchu v zemské atmosféře.“ Tam posléze dochází k jejich roztrhání a pohybu vzdušných mas, které se podílejí na tvorbě počasí. Je-li ledový blok dostatečně veliký, „vytvoří tyto vzdušné masy nemalé bouře předcházející krupobití.“[16] Jediný ledový blok o velikosti jednoho sta metrů dokáže vyprodukovat pět centimetrů dešťových srážek a krupobití v oblasti deset kilometrů dlouhé a zhruba kilometr široké. Pokud dojde k tomu, že disipace bloků je opravdu mohutná, objevují se cyklóny, tornáda a jiné výstřelky meteorologických jevů.

Die Welteislehre

Vnější planety nebyly nikdy schopny podporovat život kvůli ledu, který přejaly při původní explozi mateřské hvězdy. Jsou zmrzlé a bezútěšné. Hörbiger učil, že Saturnův prstenec vznikl z reziduí poté, co došlo k absorpci obřího ledového měsíce. Takové bouřlivé události menších rozměrů jsou běžné u všech ostatních nebeských těles slunečního systému. Všechny mají nakonec zamířeno do Slunce, které se jednoho dne stane mateřskou hvězdou. Země má však díky své schopnosti podporovat inteligentní život výsadní postavení ve sluneční říši. Je chráněna Marsem a je od Slunce dál než Venuše a Merkur, takže na Zemi se odehrává „podivuhodně vybalancovaný proces výměny mimozemské vody s vodou retenční obsaženou v půdě.“[17]

Hanns Hörbiger říkal, že Země je místem, v němž dochází k protknutí sil ohně a ledu. V minulosti přitáhla již řadu měsíců. Ty předešlé byly původně, stejně jako ten nynější, planety pohybující se v prostoru mezi Zemí a Marsem. Časem se všechny srazily se Zemí, což způsobilo masové vymírání, k němuž dojde i poté, co bude Mars nakonec přitažen na orbit Země. Každá kolize se zřetelně zapíše do „stratifikace hornin, a utváření uhlí a ropy“, a má za následek „hlavní mezery v historii fosilizace“.[18]

Glaciální kosmogonie postuluje, že na Zemi byla období, kdy neměla žádného souputníka. V těchto obdobích docházelo k „rozvoji živočišných a rostlinných druhů a rozkvět zažívaly jen ty, které se již osvědčily“.[19] Epocha bez lunárního souputníka zapříčinila jejich nebývalé rozšíření a byl to Měsíc na noční obloze, který byl předzvěstí jejich neodvratné zkázy. „Už od nejdávnějších dob na zemi se střídaly údobí se souputníkem s těmi bez něj. Lunární epochy jsou katastrofické, ale ty bezměsíčné“[20] se vyznačují hojností a rozkvětem života na Zemi.

Těmito cyklickými a katastrofickými orbity měsíců kolem Země „byl zemský povrch v průběhu času vytvarován, probíhaly horotvorné procesy, docházelo k potopám a zalednění, záhubě živých bytostí a zároveň dostávaly příležitost k vývoji nové druhy“,[21] ale pokaždé měl nový počátek úplně stejný konec. Když se Měsíc začne na svém orbitu naklánět k onomu osudovému polibku se Zemí, „dojde k enormnímu zvýšení slapových sil.“[22] Měsíc nahrne oceány k rovníku, do atmosféry, z níž uniká vzduch, začne být vháněn vodík, z čehož vyplyne doba ledová. Hroutí se samotný tvar Země, přichází zemětřesení, posouvají se hory – to vše následkem přitažlivosti Měsíce.

Peter Crawford: Pečeť Ahnenerbe (2013)

Když už je Měsíc dostatečně blízko, dojde k rozdělení vodstva do dvou jako hory obrovských potop, které spláchnou zemský povrch, neboť následují jeho nakloněného orbitu; „každého dne jsou vodstva obou potop hrnuty směrem k severu“,[23] a nakonec zpět k jihu. Glaciální kosmologie zásadně popírá existenci skutečné stratifikace, která se odehrává jedině během těchto údobí přílivových vln jako ze zlého snu. „Bez oněch ohromných každodenních záplav a bez doby ledové by ani nebyla skutečná stratifikace nebo horotvorné procesy možné.“[24]

A nakonec nastaly „průtrže mračen nepopsatelné intenzity“, doprovázené elektrickými výboji kosmických rozměrů, a Měsíc padl dolů na zem v podobě deště, bláta a gigantických kusů ledu.  Vposledku se jeho obnažené jádro roztrhlo a bušilo do „země obrovskými balvany a meteory ze železné strusky.“[25] Postupně pak vražedné přílivové vlny odezněly a zemětřesení ustávalo, jak ledová voda pronikala k ohnivému jádru země. Pak došlo opět k obnovení života. „Země byla zcela omlazena a zásobena lunární spraší.“[26] A touto obětí, již si vyžádalo kosmické znásilnění země, byla obnovena úrodnost půdy.

V Eddách se počátek světa v zející prázdnotě nazývá Ginnungagap.[27] Tehdy na sever od Ginnungagapu ležel svět prvotního ledu nazývaný Niflheim [Nifhel]. Z Niflheimu vytékalo dvanáctero řek, které vyvěraly z vroucího pramene nazývaného Hvergelmi [„vroucí kotel“]. Jak tyto otrávené vody odtékaly z pramene, zamrzaly a vytvářely námrazu, dokud se jí nedotkly jiskry z Múspellheimu [Múspellu], světa prvotního ohně ležícího na jihu. Jiskry rozpustily jedovatou břečku a „tyto kapky urychlily vznik života a nabyly podoby člověka, který dostal jméno Ymir.“[28]

O Múspellheimu vypráví Edda svým čtenářům, že o něm nemůže nikdo nic vědět, protože je přespříliš jasný a oslnivý pro všechny kromě těch, kdož odtamtud pocházejí, takže jej mohou spatřit. „Surt je jméno toho, který stojí na jeho hranicích na stráži. Má v ruce planoucí meč, a s koncem světa ho přijde vyplenit, porazí všechny bohy a spálí celý svět ohněm. Toto se praví ve Vědmině věštbě [Völuspá]:

Surt jede z jihu
se zhoubcem větví,
meč bohům zcizený
blyští se v slunci.
Slunce válečného boha.  
Praskají skály,
padají běsové,
muži jdou v podsvětí, 
puká nebe.[29]

Nicolai Abildgaard: Prvotní bytost Ymir je kojen z vemene Auðumbly, která Búrimu olizuje led z těla (1790)

Jak Ymir usnul, potil se a z jeho potu vzešly „rasy, jež se nazývaly mraziví obři.“[30] Jak se rozpouštěla námraza, dala život krávě zvané „Audhumbla. Mléko, které jí vytékalo ze struků, tvořilo čtyři mléčné řeky, a ta odkojila Ymira.“[31] Audhumbla se pak živila olizováním ojíněných kamenů. „První den, kdy kameny olizovala, vystoupily večer z kamene vlasy, druhý den hlava a třetí den celý muž [praotec Ásů Buri].“[32] Tento muž naopak počal syna, který se oženil s obryní a spolu měli další tři syny, boha „Ódina, Viliho a Véa.”[33]

Ódin a jeho bratři zavraždili Ymira a tak vydatný byl potok krve z vraždění toho, že utopil celou rasu obrů čili Jötnarů,[34] kromě jednoho, který se zachránil se svou ženou v arše v oceánu krve. Obnovili jötunskou rasu za řekou Ífingr v zemi Jötunheimr. Odtud pochází jötnarská hrozba jak lidem v Midgardu, tak i bohům v Asgardu až do soumraku mocností či ragnaröku, kdy budou srovnány všechny účty…

Z mrtvoly Ymirovy a jisker z Múspellheimu vytvořil Ódin a jeho bratři tento svět a na nebesa usadili zářící hvězdy. Slunce a Měsíc na jejich nebeské pouti neúnavně pronásledují dva vlci.

J. C. Dollman: Vlci pronásledující Sól a Mániho (1909)

Sköll[35] se žene za Sluncem[36] a Hati Hróðvitnisson (Hróðvitnir, „slavný vlk“)[37] pronásleduje Měsíc[38]. Těmto vlkům, z vrhu vlka Fenriho, hltajících světy pomohla na svět porodní bába Járnviðr, prastará čarodějnice, v lese zvaném Železný. Hati je jeho synem. „On pohltí měsíc a nebesa budou poskvrněna a celé nebe se zbarví krví. Slunce se tmí, větry divoce dují a hukot se valí sem a tam,“ jak se praví ve Vědmině věštbě:

Na východě pobývá stará babizna, „stařena seděla v Železném lese, o život pečujíc potomků Fenriho. Z nich všech jeden zvlášť zhoubcem bude plavého slunce, v podobě trolla. Masem se plní mrtvých mužů, trůny bohů barví krví, slunce se tmí, nastávají léta lítých bouří. Ví někdo víc?“[39]

Tacitus byl podle autorizované historie senátorem a historikem říše římské. Podle Anatolije Timofejeviče Fomenka byl Tacitus se vší pravděpodobností cisterciácký mnich, který se na příštích generacích dopouštěl všeho, co mohl. Ať už tak či onak, je důležitý. Píše o čtyřech základních bozích Germánů. „Z bohů ctí nejvíce Mercuria a považují za bohulibé přinášet mu o určitých svátcích i lidské oběti. Hercula a Marta usmiřují dovolenými obětmi, totiž obětmi zvířecími. Část Suebů obětuje i Ísidě.“[40] Isis je obdobou Freje a Herkules Thora. Mars by mohl být jedině Ódin, takže zůstává Loki jako Merkur, bůh lidských obětí …

John Charles Dollman: Bohyně Frigg s přeslicí

Prozaická Edda je plna líčení o Lokiho skutcích, dobrých i špatných. Podobně jako Bledá [pouštní] liška [Jurugu] Dogonů v Africe a Kojot Navahů na americkém jihozápadě je i Loki šibalským bohem, tricksterem, bohem, který neslouží ani dobru ani zlu. Dobro, jež Loki vykoná, slouží vždy jako kompenzace za nějaké zlo, které spáchal předtím; častokráte napravuje to, co pokazil, ovšem obvykle je to pak lepší, než to bývalo…

Když se znovu objevila jasná hvězda Sírius „ve starém Egyptě těsně před svítáním na východním horizontu ve druhé polovině července, ohlašovala nejen ráno, nýbrž také záplavy na Nilu. Sírius byl toužebně očekáván, byl však i postrachem, neboť mohl přivodit velikou zkázu a zároveň přinést i úrodnou vulkanickou ornici z etiopské vysočiny, která zúrodňovala nilskou deltu.“[41] Norové znali Síria jako „jako Lokabrenna čili Lokiho pochodeň“.[42]

Stejně jako Merkur je i Loki rychlý. „Měl střevíce, v nichž dokázal běžet vzduchem i nad mořem.“[43] Jeho magie je mocná a má nejbystřejší mysl mezi bohy. Prozaická Edda říká, že Loki „je pohledný a překrásné tváře, od založení však zlý, a velmi nevypočitatelný. V mazanosti a prohnanosti všechny překonává a ve všem je podfoukne. Ásy [bohy] častokrát přivedl do velikých nesnází, a opět jim z nich zase obratně s důvtipem pomáhal.“[44]

Christoffer Wilhelm Eckersberg: Baldrova smrt (1817)

Když rozzuřil bohy tím, že Thorově překrásné ženě Sif z žertu přivodil plešatost, bylo to Lokiho lišácké vyjednávání s trpaslíky, jímž získal pro Sif vedle zlatých vlasů, které rostly úplně jako ty pravé, také Mjöllni – slavné Thorovo kladivo, Ódinovo kopí Gungni a Freyjinu magickou bárku, [Freyovu bárku] Skídbladni, která, když ji zrovna nepoužíval, se uměla poskládat jako kapesník. Z těchto pokladů zhotovených trpaslíky získal Loki také „zlatý prsten nesoucí jméno Draupnir.“[45] „Každou devátou noc z něj skanulo osm stejně těžkých zlatých prstenů téhož vzhledu jako Draupnir.“[46]

Když bohové zřídili „Midgard a učinili Valhallu, přišel za nimi jistý stavitel, který jim nabídl, že pro ně do tří let postaví město, tak vynikající, že bude zcela bezpečné proti horským i mrazivým obrům, i kdyby se měli kdy dostat dovnitř Midgardu.“[47] Bohové byli nabídkou pobouřeni, ale Loki jim poradil, aby ji přijali pod podmínkou, že zeď postaví za šest měsíců (mezi zimním a letním slunovratem) a bez pomoci člověka, jinak nedostane nic. Obr souhlasil, za předpokladu, že mu může pomoci jeho hřebec Svadilfari,[48] který byl rovněž nadpřirozenou bytostí. Kameník tedy začal stavět, nashromáždil velké kameny a Svadilfari těžký náklad s lehkostí dopravil na místo. Bohové viděli, že ti dva jsou schopni dodržet lhůtu, kterou jim dali bohové, což by znamenalo zkázu pro vše živé.

Podle dohody uzavřené s bohy prvního, bude-li město dokončeno prvního letního dne, dostane Freyjinu ruku a s ní i Slunce a Měsíc. Jak se letní slunovrat blížil a město už bylo téměř dokončeno, objevil se Loki před Svadilfarim v podobě překrásné klisny. Hřebce přemohla touha a zapomněl na pána i jeho práci a zpřetrhal postroje. „Loki běžel se Svadilfarim jako o závod a po nějaké době vrhnul hříbě. Bylo šedivé a osminohé, a byl to nejlepší kůň, jakého kdy bohové či lidé viděli.“[49] Tím hříbětem byl Sleipni, skvělý oř Ódinův, na němž bylo možno cválat do samotného Helu a zase zpět. Podvedený horský obr nedokázal bez Svadilfariho splnit úkol, [a když se rozzuřen stále dožadoval své odměny, především krásné Freyi], Thor mu [jediným mávnutím kladivem Mjollni] „rozbil lebku na kousíčky…“[50]

Henry Fuseli: Thor drtící hada Midgarda (1790)

V dalším případě Loki jeden den prohrál, aby pak dalšího dne získal mnohem víc; kvůli jeho zradě mohl obr jménem Tjazi (Þjazi), který se dokázal proměnit v orla, unést bohyni Idunn i její jablka nesmrtelnosti a přenést je do Jötunheimu. Bohové si nemohli nevšimnout, že když „Idunn zmizela, zbělely jim vlasy a zestárli.“[51]

Tentokrát mu to jen tak projít nemělo, protože mu Thor pohrozil smrtí, Loki to tedy napravil tak, že si od bohyně Freyji půjčil sokolí plášť a Idunn i s jejími jablky proměněnými v ořech pak z Trymheimu odnesl. Když jako sokol sevřel nyní už ořech nesmrtelnosti, a Tjazi po návratu domů zjistil, co se stalo, začal sokola v podobě obrovského orla pronásledovat zpět k hradbám Ásgardu, Loki je ale přeletěl a dosedl na zem. Bohové spálili Tjaziho křídla, když se rozhněván snažil o totéž během svého stíhání, takže už pak nemohl letět, a Ásové „obra Tjaziho zabili v branách Ásgardu, a tohle krveprolití bylo vůbec nejslavnější.“[52]

Loki zašel příliš daleko i v případě Baldrovy smrti, „největším neštěstím, které kdy bohy a lidi postihlo.“[53] Tady je počátek konce všeho, nepříznivý odraz „v kosmu mající podobu porážky zářících bohů temnými silami. Edda to evokuje strhujícím způsobem; všude vůkol se šíří mučivá úzkost, sami bohové se cítí ohroženi následkem Baldrovy smrti, neboť více než kdo jiný byl výrazem zářící proměny přírody.“[54]

Jörmungandr lovený na býčí hlavu (islandský manuskript, 17. stol.)

Baldrova pohřební hranice byla honosná. „Frey přijel ve svém válečném voze tažen kancem Gullinburstim či Slidrugtannem.[55] Heimdal osedlal svého oře Gulltopa a Freyjin vůz táhly její kočky. Dostavilo se i množství mrazivých a horských obrů.“[56] Bolest byla všeobecná.

Všechno to povstalo, když se bohové začali znepokojovat sny Baldra o blížícím se soudném dni. Frigg si tedy vynutila přísahu od ohně, vody, železa a všech druhů kovů, kamenů, země, stromů, nemoci, zvířat, ptáků a plazivých stvoření, aby neubližovaly Baldrovi.“[57] Bohové pak holdovali kratochvílím a pěli chválu na Baldrovu velikost tak, že na svých setkáních na něj vrhali zbraně vědouce, že mu nemohou ublížit. Lokiho to strašně zlobilo, tak se proměnil v ženu, získal důvěru Frigg a zvěděl od ní, že si myslela, že by mu jmelí nikdy nemohlo uškodit, takže si od něj nevynutila přísahu. Loki vyrobil z jmelí šíp a navedl Baldrova slepého, třebaže ze všech bohů nejsilnějšího bratra Höda, aby na něj vystřelil šípem ze jmelí. Baldr padl mrtev k zemi před zbytkem zděšených bohů.

Plovoucí pohřební hranici, Baldrovu skvělou loď Hringhorn, musela spustit na vodu legendárně silná obryně „Hyrrokkin z Jötunheimu. Obryně přijela na obrovském vlku, který měl místo uzdy zmije. Když dorazila, museli držet vlka čtyři berserkové, a nedařilo se jim to až do doby, než jej srazili k zemi. Hyrrokken pak dostala loď na moře jediným obratným trhem, jenže ten pohyb byl tak prudký, že z podložených řezaných klád vyšlehl oheň a celá země se zachvěla.“[58] Thóra však zdánlivá bezstarostnost Hyrrokkin tak rozčilovala, že by ji zabil, kdyby jej ostatní bohové neuprosili.

Nanna, milovaná choť Baldrova, zemřela na místě žalem a položili ji na hranici hned vedle něj spolu s prstenem Draupnir, kam jej jako dar položil Ódin. „Thor stál poblíž a kladivem Mjöllni žehnal hranici. Pod nohy se mu připletl trpaslík jménem Lit. Thor ho nakopnul tak, že ho srazil do ohně a ten ho sežehl.“[59]

Baldrova duše byla poručena do ochrany Niflheimu, zdroje ledu na severu, odkud vzešel veškerý život. V Niflheimu je místo zvané Hel (Helheim), pojmenovaný podle její vládkyně Hel, dcery Lokiho, veliké bohyně, která vládne říši mrtvých. „Hermód Smělý, Odinův nejmladší syn,”[60] se vypraví na onen svět na Sleipnim, aby přesvědčil Hel, aby vrátila Baldra zpět do země živých.[61]

„Po devět nocí ujížděl na koni hlubokými a temným údolími a světla neviděl.“ Když přejel „most přes řeku Gjöll“, Gjallarbrú, posledních dvanáctero řek, které vyvěraly z vroucího pramene nazývaného Hvergelmi, dorazil ku bráně Helu. Sleipni „přeskočil tu bránu tak mocně, že se jí ani nedotkl. Nato Hermód pokračoval do síně a sesedl ze svého oře. Vstoupil a uviděl na nejpřednějším místě sedět svého bratra Baldra. Tam meškal celou noc. Zrána požádal Hel, zda-li by Baldr mohl jet s ním domů, a vyprávěl, jak převeliké rmoucení mezi Ásy [bohy] nastalo. Hel však odvětila, že je třeba vyzkoušet, zda je Baldr opravdu tak milován, jak uvádí. Jestli vše, pravila, jak živé i mrtvé, bude pro něj naříkat, pak se vrátí zpět k Ásům…“[62]

Bohové rozeslali všeobecnou prosbu o projev zármutku „lidí i zvířat, země, kamenů, stromů a všech kovů, stejně jako ty vidíš všechny věci vlhnout, jakmile uniknou mrazu a dostanou se k horkému.“ Všichni vyhověli kromě jedné obryně jménem Thok, která se posmívala: „Ať si Hel ponechá to, co má! Má se všeobecně zato, že touto Thok byl Loke (Loki), syn Laufey, který přivodil mnohé zlo mezi Ásy.“[63]

Skadi od Carla Fredericka von Saltzy (1893)

Loki prchnul před hněvem bohů, skrýval se mezi skalisky a proměnil se v lososa. Když ho však nakonec chytili, odvlekli jej do jeskyně a „vzali tři skaliska a položili je do jejího ústí, pak vyvrtali v každém skalisku díru. Nakonec vzali Lokeho syny, Valiho a Nariho či Narfiho. Valiho proměnili do podoby vlka, načež ten roztrhal svého bratra Narfiho na kousky, a jeho střevy Ásové připoutali Lokiho k oněm třem skaliskům.

Jeden stál pod jeho rameny, druhý pod jeho bedry a třetí pod jeho stehny, a ta pouta se proměnila v železné okovy. Skade[64] (Skaði) vzala hada[65] a spoutala jím Lokiho, takže mu jed odkapával přímo do tváře. Avšak Sigyn, jeho žena, stála u něj a držela nad ním misku. Kdykoliv se naplnila, odběhla a jed vylila, a tehdy kapky jedu skapávaly na Lokiho tvář.“[66]

A Loki tam zůstane až do dne své pomsty, než začne ragnarök…

„Až z pout lstivý unikne Loki a strašné moci strhnou svět v zkázu.“[67]
Baldrovy sny


 

V roce 2007 získala kabelová TV sítě HBO práva na A Song of Ice and Fire, sérii epických fantasy novel George R. R. Martina, podle níž natočí dramatický televizní seriál: Game of Thrones

The hangin’ judge came in unnoticed and was being wined and dined
The drillin’ in the wall kept up but no one seemed to pay it any mind…

Krvavej soudce nepovšimnut vešel, popíjel a hodoval
díra ve zdi tam byla furt, však nezdálo se, že by si jí kdo všiml…
– Bob Dylan: Lily, Rosemary And The Jack Of Hearts[68]

„Implantát, tohle nejsou vaše vzpomínky, to jsou vzpomínky někoho jiného!“
Deckard k Ráchel, in Blade Runner[69]


Jack Heart

Jack Heart je literární pseudonym George Esposita známého svým širokým záběrem bádání i články se širokou a pestrou paletou námětů nabízející vysoce kvalitní informace a autentickou alternativu mainstreamovým příběhům. Píše hlavně pro VeteransToday.com, provozuje ale i vlastní blog pod názvem The Human: Jack, Orage & friends. Jack Heart writings.

Orage je badatel a expert na rozpoznání vzorů, který asistuje Jacku Heartovi v jeho literárních snahách. Své články vystavuje na blog mensch orage – connections from around the world.

Jack Heart and Orage © Ragnarök II (July 8, 2018), převzato s laskavým svolením autora.

 


[1] Vědmina věštba / Völuspá, verš 55, str. 38-39 in Edda. Argo, Praha 2004. Dále viz Snorre Sturleson, Olaf Hvitaskald: Prose Edda. Blackmask Online, 2001, „Ragnarok“, kap. 16, str 46. Viz https://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?do=download&did=62028&kod=ARL100252.

[2] The Occult History of the Third Reich. Heslo „Hörbiger“. Viz https://thirdreichocculthistory.blogspot.com/2011_07_01_archive.html.

[3] Hanns Hoerbiger: Wirbelstürme, Wetterstürze, Hagelkatastrophen und Marskanal-Verdoppelungen: E. auszugsweise Teilerklärung a. d. einheitlich durchgearb. Grundgedanken e. kosmischen Neptunismus. Mit 25 i. d. Text gedr. Fig. u. e. Geleitsworte von Phil. Fauth. Kayser, Kaiserslautern 1913.

[4] Viz The Occult History of the Third Reich.

[5] Hans W. Behm: Three Essential Foundations of Glacial Cosmogony. Introduction to the Foundations of Glacial Cosmogony (World Ice Theory), 2013. Viz http://www.wfg-gk.de/glacialkosmos1.html.

[6] Ibid., „The air as a light converter.“

[7] Srv. Ez 1,14. S. L. MacGregor Mathers v knize Odhalená kabala (The Kabbalah Unveiled) vykládá verš kabalisticky takto: „ChIVT HQDŠ, totiž Chaiot Ha-Kadeš, svatá živoucí stvoření rozumějící písmenům Tetragrammatonu.“ CreateSpace Independent Publishing Platform, 2011, str. 56.

[8] Hans W. Behm, heslo „Cosmogony teachings.“

[9] Ibid.

[10] Ibid. Tvorba obřích planet je komplikovaný proces. Předpokládá se, že se tak děje za tzv. sněžnou čárou, kde se protoplanety vytvářejí především z různých zmrzlých materiálů.

[11] Ibid., „Oxygen, hydrogen and the Milky Way.“

[12] Ibid.

[13] Ibid., „Our different planets.“

[14] Ibid., „Glade of the sun’s space – glimpse into past and future.“

[15] Ibid., „Planets and ice influx.“

[16] Ibid., „Earthly razor shot and hail appearances.“

[17] Ibid., „Important ice influx to the earth.“

[18] Ibid., „Petrifaction-historical gaps.“

[19] Ibid., „The supposed flowering times (dinosaurs).“

[20] Ibid., „Cosmic influence of catastrophic importance (moons and their effects on the earth).“

[21] Ibid.

[22] Ibid., „Moon hoists of unprecedented violence.“

[23] Ibid., „Flood mountains, wide flood.“

[24] Ibid., „Effect of wide-wave flooding.“

[25] Ibid., „The lunar destruction.“

[26] Ibid., „Origin of the earthly loess camp.“

[27] Ginnungagap se tradičně vykládá jako „zející jícen“ či „jícen jícnů“. Výraz gap, „jícen, zvířecí tlama, otvor, propast“ se odvozuje od slovesa gapa, „zívati, zeti“. Smysl výrazu ginnung– není úplně jasný, bývá však vykládán velmi podobně jako sloveso gina či gína, taktéž ve významu „zívati, zeti“. Jan de Vries naproti tomu vykládá výraz ginnung– ze slovesa ginna, což mimo jiné znamená „provozovat magii, kouzlit“ a Ginnungagap vykládá jako „magickými silami naplněný prostor“ či „prajícen“, podle tohoto výkladu tedy není negativním jevem, nýbrž pozitivním – naplněným tvořivými silami. Podobný názor zastával již Jacob Grimm. Sigurður Nordal zase vykládá ginnung– jako zesilující předponu a nabízí se tak překlad „mocná propast“. Guðbrandur Vigfússon chápal tento výraz jako „propast Ginnungů“, tedy propast hypotetických primordiálních bytostí. Podle Björna Magnússona Ólsena zase jde o „Ginnungovu propast“, hypotetického Ginnunga ztotožňuje s Ymim.

[28] Snorre Sturleson, Olaf Hvitaskald: „The Creation Of The World“ in Prose Edda. Blackmask Online, 2001, str. 17. Viz https://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?do=download&did=62028&kod=ARL100252.

[29] Ibid., str. 16. Viz také Vědmina věštba / Völuspá, verš 51, str. 37-38 in Edda. Argo, Praha 2004.

[30] Ibid., str. 18.

[31] Ibid.

[32] Ibid.

[33] Ibid.

[34] Jméno jötnar (jotnar, jotunové) je plurálem slova jötunn (jottun, jotun). Objevuje se ve složeninách leirjötnar, „hlinění jotunové“ nebo eldjötnar, „ohniví jotunové“, které označuje Surta a obyvatelé Múspellheimu. Je odvozováno od pragermánského *etaną, „jíst“, a má poukazovat na žravost těchto bytostí či jejich lidožroutství. Jméno þursar (thursar/tursar, thursové/tursové) je plurálem slova þurs (thurs/turs) a objevuje se ve složeninách hrímþursar, „mraziví n. jinovatkoví thursové“, a vindþursar, „větrní thursové“. Může se jednat o jméno neznámého předgermánského národa, souviset se slovesem „hlučně se vrhat vpřed“ nebo s tělesnou silou. Jméno risar je plurálem od slova risi a objevuje se ve složenině bergrisar, „horští risar“. Risi může znamenat „démona žijícího v horách“ nebo „vysoký jako hora“.

[35] Staronorsky „věrolomnost“ a „posměch“.

[36] Personifikace bohyně Sól.

[37] „Ten, který nenávidí“, „Nepřítel“.

[38] Personifikovaný Máni.

[39] Ibid., kap. 5, „The Creation“, str. 21. Viz Vědmina věštba / Völuspá, verše 39-40, str. 35 in Edda. Argo, Praha 2004.

[40] Srv. Publius Cornelius Tacitus: Germanie. Ottovo nakladatelství – J. Otto, Praha 1909.

[41] Jack Heart & Orage: Lucifer in the Temple of the Dog II. Jack Heart writings, 15 Nov 2016. Viz http://jackheart2014.blogspot.com/2016/11/lucifer-in-temple-of-dog-ii.html.

[42] Ibid.

[43] Prose Edda. Extracts From the Poetical Diction (Skáldskaparmál). Loke’s Wager With the Dwarves, str. 68.

[44] Ibid., kap. 9: Loki and His Offspring, str. 32.

[45] Prose Edda. Extracts From the Poetical Diction (Skáldskaparmál). Loke’s Wager With the Dwarves, str. 68.

[46] Ibid. Prsten měl zhotovit trpaslík Sindri, bratr Brokkův. Prsten byl údajně zdrojem nekonečného bohatství, hojnosti a opakované nevyčerpatelné plodnosti. Ódin se jej dokonce vzdal, když jej jako dar položil na pohřební hranici svého syna Baldra, ale Hermod mu jej poslal z Helheimu zpět.

[47] Ibid., Odin’s Horse and Frey’s Ship, str. 38.

[48] Hřebec, s nímž Loki, který se proměnil v klisnu, zplodil oře Sleipniho.

[49] Ibid.

[50] Ibid.

[51] Prose Edda, Brage’s Talk: kap. 2., Idun and Her Apples, str. 54. Bohyně byla pro Ásy existenčně důležitá, protože její jablka je udržovala mladé.

[52] Ibid.

[53] Ibid., kap. 15: The Death of Balder, str. 44.

[54] Otto Rahn: The Court Of Lucifer: A Voyage With Europe’s Benevolent Ghosts, kap. „Reykholt“, str. 177n. Viz https://archive.org/details/otto_rahn_-_lucifer_39_s_court_1_scan_-_1_pdf/page/n177.

[55] Gullinbursti znamená „zlaté štětiny“ či „zlatá hříva“, je to zlatý kanec. Jeho štětiny vydávají takovou zář, že kudy poběží, tam nikdy nenastane noc, a to i ve světě temnot. Byl vytvořen trpaslíky Brokkem a Sindrim jako dárek pro boha Freye, který na něm mohl jezdit po nebi, zemi i po vodě, aniž by jej jakéhokoli zvíře – snad kromě Ódinova hřebce Sleipniho – dokázalo dohnat. Za Gullinbursta mohl Frey také zapřáhnout vůz, což učinil, když jel na pohřeb boha Baldra, syna Ódina a Frigg. Druhou příležitostí, kdy má vůz použít, je ragnarök.

[56] Prose Edda, str. 45. Obři jinak Ásům přáli jen to nejhorší.

[57] Ibid., kap. 15: The Death of Balder, str. 44.

[58] Ibid., str. 44.

[59] Ibid.

[60] Ibid.

[61] Po ragnaröku se Baldr společně s Hödem navrací z Helheimu zpět na nově vytvořenou zemi.

[62] Prose Edda, str. 45.

[63] Ibid.

[64] Severská obryně, dcera obra Tjaziho, manželka boha Njörda.

[65] Loki byl s jötunn Angrboðou otcem Hel, vlka Fenrira a světohada či mořského hada („world serpent“) Jörmungandra, známého rovněž jako (světo-)hada Midgardu. Tento had narostl do takové velikosti a délky, že se mohl ovinout kolem země a hryzat svůj vlastní ocas (srv. ouroboros). Když ho však pustí, započne ragnarök. Jörmungandrův arcinepřítel jest bůh hromu, Thor.

[66] Prose Edda, str. 46.

[67] Baldrovy sny / Baldrs draumar, verš 14, str. 169 in Edda. Argo, Praha 2004.

[68] Český text Robert Křesťan: Lily, Rosemary a Srdcovej kluk. Viz rovněž http://www.bobdylan.com/songs/lily-rosemary-and-jack-hearts/.

[69] Viz rovněž 22:50 dále.